autor: Jaromír Fischer
S mnoha kamarády jsme se bavili o publikaci, až jsme dospěli k události dosti vzdálené, kdy jsme mnozí ještě nebyli na světě.
Je to událost z II. světové války v Luké – pomoc uprchlým britským válečným zajatcům tehdejšími obyvateli Luké. Poněvadž mezi pomocníky byl i můj otec, který tuto událost písemně zaznamenal, a dosti často se doma o tom hovořilo, mám určitě zasvěcenější informace jako autor publikace PhDr. Miroslav Koudela. Kamarádům jsem to podrobně vysvětlil a ti mne požádali, abych tento příběh podrobně popsal i pro ostatní, jak říkali „kdyby to dvacet, třicet lidí zajímalo, bude to přínosem pro objasnění mnohých zapomenutých příběhů našich předchůdců, kteří sní už svůj věčný sen na lukovském hřbitově.“
Lukáši (místní označení domorodců z Luké), kteří vlastní Sborník lukovským rodákům k sjezdu 1965, jsou podrobněji informováni jak ti, kteří si přečtou novou publikaci o Luké. Jistě i některé věci se tehdy nemohly vytisknout, protože by nebyly povoleny ONV OŠK v Olomouci. Tak tedy nejdříve čtěte písemný přepis vzpomínek Huberta Fischera.
„V pondělí 30. března 1942 v dopoledních hodinách přišel ke mně Mojmír Slouka, že na Stropkově skále jsou angličtí vojáci. Nechtěl jsem tomu věřit, potom jsem si myslel, nejsou-li to angličtí parašutisté. Ale kde by se tu vzali, když fronty byly tak vzdálené od nás. Mojmír vypravoval, že František Vysloužil z č. 33 se šel podívat na pole pod Stropkovou skálou, je-li cesta k jeho poli sjízdná, poněvadž se chystal vyvážet hnůj. Ten den bylo poměrně teplo, tálo a jen pod mezemi a v hlubokých cestách ležel sníh. Při zpáteční cestě uviděl v malém lesíku tři vojáky v cizích uniformách. Nemohl se s nimi domluvit, a když se vracel domů, potkal Mojmíra a hned mu o těchto mužích pověděl. Mojmír šel opatrně a zpovzdálí ke skále a jako by náhodou se dostal na Stropkovu skálu a tam se s nimi dal velmi opatrně do řeči. Z počátku myslel, že jsou to nějací provokatéři, kterých v té době bylo dost. Poněvadž navštěvoval měšťanskou školu v Konici, znal obstojně němčinu a pomocí ní se s nimi domluvil. Dověděl se, že jsou to angličtí důstojníci, kteří byli zajati při obsazení Kréty ve Středozemním moři. Byli umístěni v zajateckém táboře ve Šternberku.
Předrevoluční snímek bývalého lágru ve Šternberku. Za okupace západních vojáků, těsně po válce Němců k odsunu, za socialismu zde bylo bydlení pracovníků zdejšího dřěvozpracujícího podniku vyrábějící okna. U místních známého jako Delta. Dnes jsou už budovy zbourané. foto sternberk.org
více zde: Zajatecké tábory na Šternbersku
Odtud viděli na západ osamělý lesík – Stropkovu skálu. V neděli 29. března 1942 se jim podařilo uprchnout a na tento orientační bod se v pondělí ráno dostat. Nevěděli, kde jsou, měli však tušení, že jsou v protektorátu. Aby mohli v útěku pokračovat, potřebovali občanské obleky, jídlo a peníze. Domluvili jsme se s Mojmírem, že až se setmí, doneseme jim potřebné věci. Zatím před polednem panímáma Slouková uvařila hrachovou polévku a tu jim Mojmírův bratr Slávek přinesl oklikou přes Suchá luka. Mojmír o tom uvědomil ještě Jana Konečného, a tak v podvečer jsme se oklikou přes Trávníky jednotlivě vydali se vším potřebným ke Stropkově skále.
Tam jsme se s nimi setkali, odevzdali potřebné věci, ke kterým jsme přidali i peníze a tři pytle, o které hned ráno Mojmíra požádali. Do nich si po převlečení do občanských obleků uložili své uniformy, s nimiž se nechtěli rozloučit (dokazovaly by, že jsou zajatci a to by jim mělo zachránit život). Švagr Jana Konečného František Sedlář jim dal úplně nové kalhoty, dali jsme jim i mapu, aby se při další cestě mohli orientovat. Alois Vlček, řezník a hospodský, jim poslal cep salámu. Jeník Konečný přinesl láhev kořalky, a tak jsme si s nimi připili na vítězství spojenců a na zdraví prezidenta Roosevelta, Churchilla a Stalina. Nám dali každému na památku holicí mýdlo a knoflík z jejich uniformy se státním znakem Velké Británie a lístek z notesu, na nějž napsali své adresy, abychom jim mohli po válce napsat. Na naše jména a jméno vesnice se neptali, mohli by nás při případném zatčení z neopatrnosti prozradit. Lístek s adresami měl do konce války Mojmír ukrytý mezi úly ve včelíně.
Uvádím adresy, které byly napsány hůlkovým písmem na čtverečkovaném listu a zní:
JOHN B. G R A Y
59 HARROWS MEADE
L O N D O N – ENGLAND
LANGEY AL. AINSDALE AVENUERO
NEW PLYOUTH , TARNAK
NEW ZEAALAND
LAVRENCE WILIANS
FIRE STATION, NORSEMAN
WEST AUSTRALIA
Rozloučili jsme se s nimi s přáním zdaru na jejich cestě. Slávek Slouků je doprovodil ještě hodný kus na cestě. Jednotlivě a porůznu jsme se vraceli domů, abychom nebyli nikomu nápadní. Šel jsem rovnou do vrchní hospody (č. 4), kde jsme měli zkoušku divadelní hry se zpěvy „Hospůdka u přívozu“, kterou tehdy nacvičoval zdejší farář P. Josef Musil. Všechno prozatím zůstalo v tajnosti. Až objevitel zajatců ve své naivitě vyprávěl za zimního večera na hratvě u Dudků, jak na Stropkově skále viděl anglické vojáky a že Mojmír s nimi mluvil. Tomuto sněmu byl přítomen nápadník Dudkovy dcery Jan Rec a hned na druhý den to na vesnici vyprávěl ostatním chlapcům. Na štěstí mezi nimi byl i Slávek Slouků a hned prohlásil, že to není pravda a ihned informoval svého bratra Mojmíra. Ten na druhý den zašel za otcem Jana Ferdinandem Recem. Ten zakázal svému synovi vůbec se někde a před někým o této věci zmínit. Tak zase celá věc usnula.
Znova se objevila při Fialově aféře, někdo na gestapu mluvil, ale nic bližšího o tom nevěděl a gestapo v té době mělo již jiné starosti. Do konce války byl klid, ač mnozí o tom věděli, nic neprozradili ani při výsleších ani ze snaživé horlivosti.
Přišel konec války. Velké slavení, čekání (někdy i marné) na návrat nejbližších z vězení, koncentráků, nucených prací i armád bojujících proti zemím „Osy“. K tomu patřily poválečné zmatky, potíže v dopravě, komunikaci mezi lidmi i úřady. A v této zjitřené době se naši hrdinové obrátili na anglické velvyslanectví s otázkou, co se s našimi zajatci stalo. Dne 4. března 1946 přišel z Úřadu vojenského attaché Britského velvyslanectví v Praze následující dopis. Byl adresován mému otci.
Vážený pane,
dovolte mi, abych Vám při této příležitosti poděkoval jménem britské vlády a britského lidu za pomoc, kterou jste poskytl našim vojákům po dobu německé okupace.
Doufal jsem, že Vás budu moci navštíviti a osobně Vám poděkovati za vše co jste vykonal, ale špatný stav silnic a mostů ve Vašem kraji mi to bohužel nedovolí.
Přikládám diplom, který se Vám uděluje v uznání Vašich zásluh. Děkuji Vám ještě jednou
a ujišťuji Vás, že nikdy nezapomeneme na Vaši pomoc.
Potvrďte, prosím, obratem pošty příjem diplomu a zašlete mi zpět obě stvrzenky s Vaším podpisem na označeném místě.
S veškerou úctou
Capt. R. B.
P. WOLFE_TAYLOR
V diplomu s vytlačeným znakem Velké Británie byl anglický text.
V jeho překladu zní:
Tato listina je udělena
Hubertu Fišerovi,
jako projev vděčnosti a ocenění pomoci
poskytnuté námořníkům, vojákům a letcům
Britského společenství národů, které umožnilo
jim uniknout nebo předejít zajetí nepřítelem.
1939–1945
H. R. Alexander
polní maršál v. r.
nejvyšší spojenecký velitel
středozemní operační oblasti
Již dříve zaslali adresy a popis událostí na anglické velvyslanectví. A od té doby klid – převrat v roce 1948 úplně zhatil možné pátrání po třech anglických důstojnících.
Mojmír měl v Austrálii vdanou nevlastní sestru, se kterou si dopisoval. A v jednom z dopisů se zmínil o pomoci lukovských anglickým důstojníkům a o marném pátrání po jejich osudu. Sestra chtěla v dalším dopise adresy, které předala australskému Červenému kříži a ten pak kříži mezinárodnímu. A ejhle – jeden byl vypátrán, pravověrný Angličan z Londýna. Jenže už nebydlel v Británii, ale v Kanadě, v provincii Saskatchewan. Lukovští si přes Austrálii složitě vyměnili asi čtyři dopisy, ve kterých si John matně vzpomínal na svůj útěk se svými druhy. Byl však neúspěšný, poněvadž bez dokladů je chytly německé policejní síly. Chtěl, aby mu zaslali fotografii lesíka. V té době byla vydána pohlednice, na které byla velmi dobře vidět Stropkova skála. Pamatuji se, že jsem šipkou označoval místo, kde se ukrývali. V následující odpovědi si John velmi dobře situaci připamatoval. Také sdělil, že o ostatních spoluútěkářích nic neví, protože byli umístěni v různých zajateckých táborech. Dál už se nepátralo.
V roce 1988 zaslal můj syn, žák 6. třídy, příběh starý 46 let do tehdejšího časopisu – týdeníku Českého svazu protifašistických bojovníků „HLAS REVOLUCE“. A byl překvapivě otištěn v č. 3/88. V závěru článku se syn obrátil na čtenáře s prosbou, aby mu zaslali další informace o útěku válečných zajatců. Ohlas byl zveřejněn v č. 18. V něm autor popisuje setkání s důstojníkem Williamsem, kterému se zdařil další útěk a až do konce války bojoval proti nacistům po boku brdských partyzánů. Redakce zaslala synovi adresu na autora příspěvku. Syn mu napsal, odpověď už bohužel nepřišla ani po další urgenci.
Tak vlastně jen nevíme, co se stalo s Novozélanďanem.
A něco ze šibeničního humoru – pro mladou generaci.
Můj otec, když v roce 1966 odcházel do důchodu, měl vyměřen důchod ve výši 370 Kčs. A tak si až do konce života přivydělával prací v jeskyních jako průvodce a údržbář. Počátkem 70. let se setkal se svým přítelem a spolužákem ze sokolské vzdělávací školy, odbojářem a předsedou ONV Martinem Strouhalem (autor pověstí z Litovelska a Konicka) a při vzpomínkách na válku mu otec vyprávěl o své odbojové činnosti. Martin se jej zeptal na výši důchodu a když se žádané dověděl, pustil se do něj, jak to, že si nežádá o příspěvek k důchodu za odbojovou činnost, když tento příspěvek dostal kdejaký válečný šmelinář. No otci se do toho nechtělo, protože za službu vlasti se neplatí. Nakonec se nechal přesvědčit a po svědectví tří osob, které měly osvědčení o odbojové činnosti, se vypravil na OV SPB (Okresní výbor Svazu protifašistických bojovníků), kde mu bylo řečeno, že na tuto pomoc a jeho odboj se příspěvek nevztahuje. A tak jsem se mnohokrát zamýšlel, jaký byl rozdíl v trestu smrti za pomoc sovětským lidem či spojencům ze Západu.
Literatura:
Hubert Fischer – Co jsem viděl a slyšel (rukopis)
Korespondence: Vojenský atašé Velvyslanectví Velké Británie – r. 1946
Hlas revoluce – r. 1988
Napsat komentář