V Holici, dnes části Olomouce je umístěná pamětní deska hrdinům druhé války. Po letcích Ladislavu Valouškovi a Bohumilu Netopilovi se dostáváme k posledně zde uvedené a poměrně málo známé osobnosti a to Jakubu Koutnému.
Jakub Koutný se narodil 6. července 1895 v Holicích u Olomouce do statkářské rodiny Jakuba Koutného a Voršily, rozené Zdražilové. Jako nejmladši z bratří, nezdědil po rodičích žádné geny pro sedlačení. Absolvoval sice zemědělské střední vzdělání, ale nikdy se tomu nevěnoval. Za 1. světové války sloužil na ruské frontě v Haliči, byl dost vážně zraněný a dlouho se léčil v Olomouci v nemocnici na Klášternim Hradisku.
Po válce mu bratři vyplatili podíl z rodového majetku (50. 000 Kč) se společníkem se pustili do podnikání v tiskařství. Nedostatek zkušeností, špatná orientace na trhu, k velkému úspěchu to nevedlo, přesto pár roků se v tom trápili. Když vyčerpali zásobní kapitál, firmu uzavřeli a společnici se rozešli. Přešel k novinařině, tam se u různých novin živil celkem úspěšně (Selské listy, Pozor)
V roce 1939 po zřízení Protektorátu se Jakub Koutný začátkem června 1939 pokusil ilegálně opustit republiku. Tento pokus se nezdařil a byl zadržen. Druhý pokus na konci července téhož roku byl již úspěšný. Přihlásil se na konzulátu v Krakově a byl pověřen velením 1. roty Legionu Čechů a Slováků v Bronowicích, v Krakově zorganizoval české vysílání do vlasti. Příchodem vojáků dobrovolníků se začal o ně starat, sám záložní kapitán, po příchodu majora Ludvika Svobody mu předal veleni jako nejvyšší hodnosti.
Po napadení Polska nacistickým Německem a následně Sovětským svazem v září 1939 se ocitl na sověty ovládaném území, kde byl až do 6. února 1942 internován. Následně vstoupil do vznikající československé jednotky v Buzuluku. Zastával funkci velitele náhradní roty, od 27. července téhož roku velitele posádky. V září 1942 využil svých novinářských zkušeností a začal vydávat časopis Naše vojsko, čímž navázal na předválečnou tradici. Koncem ledna 1943 přešel do odvodní komise při československé vojenské misi v Sovětském svazu. Následně byl jmenován prokurátorem československých kárných výborů v Sovětském svazu. K jednotce se vrátil 3. června 1943 a nastoupil do funkce přednosty 4. oddělení 1. československé samostatné brigády. Zúčastnil se bitvy o Kyjev a dalších bojů na Ukrajině. V první čtvrtině roku 1944 opět působil u československé vojenské mise v Sovětském svazu, po návratu byl další čtvrt rok předsedou odvodní komise u náhradního pluku 1. československého armádního sboru. Během bojů v Karpatech byl styčným důstojníkem postupně u sovětské 38. armády, 1. gardové a 18. armády. Do konce války dosáhl hodnosti majora.
Po skončení války pracoval na ministerstvu obrany a byl povýšen na plukovníka. Před koncem války ještě jako poručik se oženil s důstojnicí a českou Židovkou Markétou Červínovou, rozenou Kohnovou, jejíž první manžel Oto Červín zahynul při náletu v Polsku v roce 1939 a usadili se v Praze. Manželka Markéta (též Greta) původem z Oseku u Duchova, jako židovka uprchala s matkou před Hitlerem do Prahy.
zdroj: Pamět národa – Archiv
Markéta Kohnová se narodila 22. dubna 1921 v Oseku na Teplicku v židovské rodině zlatníka a klenotníka Jakuba Kohna (nar. v r. 1882 v Thernopilu na Ukrajině) a Irmy, rozené Flusserové. Žila v teplickém Šanově, kde vychodila obecnou školu a studovala na gymnáziu a obchodní akademii. Po odstoupení Sudet nacistickému Německu se její rodina v říjnu 1938 přestěhovala do Prahy. Když začala být situace neudržitelná, utekla Gréta do Polska, odkud se chtěla dostat do Británie. V Polsku se provdala za svého prvního manžela. Bohužel se již do transportu mířícího do Británie nedostala, a když Němci začali obsazovat Polsko, musela utíkat na východ. Po cestě zažila mnoho náletů a dozvěděla se, že její manžel při jednom z nich zahynul. Nějaký čas žila a pracovala ve Lvově, po napadení Sovětského svazu Německem však byla zatčena. Spolu s devadesáti dalšími ženami absolvovala měsíční cestu v nákladním vagoně (tzv. dobytčáku). Sedm měsíců byla internována u města Věrchněuralsk v Čeljabinské oblasti. Na světnici bylo více než devadesát žen, spaly na holé podlaze, v zimě se netopilo a jídla dostávaly velmi málo. Po propuštění absolvovala další spletitou cestu a přes Kyrgyzstán, kde se snažila dostat do Andersovy polské armády, se dostala do Buzuluku, kde koncem března 1942 vstoupila do československé zahraniční armády. Pracovala v armádní redakci pod Jakubem Koutným (plukovník in memoriam), kterého si později vzala. Většina přbuzných z matčiny strany nepřežila druhou vélku a skončila svůj život v dnešním Polsku. zdroj: Pamět národa - Archiv
zdroj: Archiv bezpečnostních složek
Po druhé světové válce
Po skončení druhé světové války sloužil Jakub Koutný u velitelství pěchoty hlavního štábu a následně u Československé vojenské mise v Berlíně. V únoru 1946 krátce působil jako styčný důstojník ve Frankfurtu nad Mohanem u Hlavního štábu amerických branných sil pro Evropu, po návratu se zúčastnil bojů proti banderovcům na východním Slovensku. Následně působil u kárných výborů jako zpravodaj a poté jako žalobce.
Po únoru 1948 nastaly problémy, manželka s matkou rozhodly, aby rodina odjela na jednoroční dovolenou do Izraele. Oficiálně o to společné zažádali. Jakub povolení nedostal, ženy odjely. Pokusil se o přechod hranice ilegálně (1951), byl ale sledován STB a po příjezdu k hranicím byl zatčen, uvězněn a následně odsouzen k trestu smrti. Milostí prezidenta mu byl trest změněn na 25 let, později na 20.
Jako nebezpečný byl umístněn do Leopoldova. Tvrdé, nelidské podmínky a rodové prokletí krátkověkosti nahlodávaly jeho zdraví a propustit jej nehodlali. Dne 4. 2. 1960 ve věznici zemřel, pohřben byl bez účasti členů rodiny a je pochován na lágrovém hřbitové.
Krutý osud člověka, který s nasazenim vlastního života tolik udělal pro vlast. Po celou dobu pobytu v SSSR si Jakub psal osobní deník, přivezl si jej do vlasti, když poznal k čemu se schyluje, podařilo se mu jej pravděpodobně předat v Německu Američanům /u CIC pracoval jako překladatel jeho švagr Leo Kohn/. Jestli z něj později publikovali, či jej knižně vydali, není známo. Je možné, že se to česká rozvědka dověděla a to mu velmi přitížilo. Tak odplácel násilný socialistický stát lidem-vlastencům.
Článek je kombinací rodové kroniky a záznamu na Wikipedii Paměti národa – Archiv
Ve fotogalerii naleznete dokumenty, výpovědi a fotografie pokud poznáte někoho na nich můžete napsat do komentářů k jednotlivým fotkám
Napsat komentář