Jan Zumbach: Stíhací eso, žoldák i pašerák

autor: Josef Konáš pro Květy

Londýn, 8. června 1946. Schyluje se k mezinárodní ostudě, která po desetiletí potřísní britský štít a nikdy se ji nepodaří zcela smýt. Před Buckinghamským palácem pochodují před zraky královské rodiny vojáci všech zemí, kteří bojovali po boku Británie a přispěli k vítězství. Všech – kromě Poláků.

Vláda Clementa Attleeho nechce provokovat Moskvu. Uznává za legitimní prozatímní vládu národní jednoty, která vznikla ve Varšavě pod taktovkou Sovětského svazu. Zástupce zhruba dvou set tisíc příslušníků polských pozemních sil a válečného námořnictva, kteří během druhé světové války bojovali na Západě a podléhali polské exilové vládě, proto na přehlídku nepozvala – přesně v duchu hesla „Mouřenín splnil svou úlohu a může jít“. Pozvánku obdržela pouze 303. peruť, polští piloti ji však ze solidarity se svými poníženými krajany odmítli. Mezi nimi i Jan Zumbach.

Byla to jeho práce

Polská 303. stíhací peruť se nejvíce proslavila během bitvy o Británii. Sloužil v ní i nejúspěšnější československý stíhač Josef František, který během pouhých osmadvaceti dnů sestřelil sedmnáct nepřátelských letounů. František se stal nejznámější postavou perutě – „divokým mužem RAF“, nezkrotným bohémem a provokatérem, jenž ignoroval řády a disciplínu všude, kde to bylo možné. Létal zásadně sám, nikoli ve formaci, a vyvinul taktiku osamělého lovce, jejíž mimořádné výsledky jeho nekázeň dlouho ospravedlňovaly. Velitelé o něm říkali: „Skvělý ve vzduchu, peklo na zemi.“ Zahynul za nevyjasněných okolností – a jeho roli výrazné, charismatické osobnosti perutě po něm do jisté míry převzal Jan Zumbach.

Jan Zumbach velmi dbal o svou popularitu, ale stejně tak o to, aby přežil. Dvakrát byl sestřelen a pokaždé se dokázal vrátit ke své jednotce. Pokud padl některý z jeho spolubojovníků, neprojevoval sentimentalitu: „Byla to jeho práce,“ zněl jeden z mála výroků, které od něj kdo kdy slyšel. Ve vzduchu působil chladnokrevně, odvážně a především spolehlivě – jako pravý opak individualisty Františka. Vystupoval sebevědomě, někdy až arogantně, a měl pověst muže, který dokáže ledacos zařídit. Britové mu svěřovali velitelské funkce: Velel 303. peruti a dotáhl to až na hodnost wing commandera, tedy velitele křídla. Válku zakončil s dvanácti potvrzenými a pěti pravděpodobnými sestřely.

Poválečná čistka

Ze čtrnácti tisíc vojáků, kteří sloužili v polských vzdušných silách na Západě, se do Polska rozhodly vrátit zhruba tři tisíce mužů. Ti, kteří byli ochotni sloužit v polské „lidové“ armádě, byli alespoň zpočátku do jejích řad přijímáni. Pak ale přišel rok 1948 a zostření takzvaného třídního boje. Piloty ze Západu v lepším případě z armády propouštěli a nutili je živit se jako skladníci či dělníci. Řada z nich však skončila ve vězení. Pouhým zázrakem unikl smrti nejúspěšnější polský stíhací pilot druhé světové války Stanisław Skalski. Na základě vykonstruovaných obvinění byl odsouzen k trestu smrti, který režim později změnil na doživotí. Z vězení se dostal až v roce 1956. Jiní takové štěstí neměli.

To Jan Zumbach měl v rukávu eso, které přebilo vše: švýcarský pas. Jeho děd, rodilý Švýcar, se koncem 19. století usadil v Polsku a švýcarské občanství se vztahovalo i na vnuka. Zumbacha jako by se boj o další budoucnost Polska netýkala – měl úplně jiné starosti. Obchodní nadání projevoval už v Británii a v kombinaci s dobrodružnou povahou mu nic nebránilo pustit se do riskantních podniků. Spolu s několika dalšími piloty založil leteckou společnost. Oficiálně přepravovali turisty, ale nepohrdli ani méně legálním výdělkem. Mezi Velkou Británií a Belgií pašovali diamanty, a když přišli na to, jak výnosné jsou švýcarské hodinky, začali je ukrývat do tajných skrýší ve svých letadlech.

John „Kamikadze“ Brown

Nezůstalo však jen u zboží. Společnost si brzy vyhlédli také židovští politici, kteří Zumbachovi a jeho společníkům přislíbili vysoké částky za nelegální přepravu dobrovolníků chystajících se v Palestině bojovat proti Arabům. Později, když nastala konjunktura cen zlata a cigaret, přišly znovu vhod schopnosti polských mechaniků. Právě oni totiž vymýšleli důmyslné skrýše, které se celníkům nedařilo odhalit. K pašování začala Zumbachova společnost využívat i loď. Občas se sice stalo, že před hrozící celní kontrolou skončil celý náklad v moři, ale už další plavba ztrátu vždy vynahradila. Pak však zasáhla náhoda. Ve francouzském přístavu celníci při namátkové kontrole objevili zásilku hodinek – a na Zumbachovo rameno konečně dopadla ruka zákona.

Válečný hrdina sice nekončil za mřížemi, ale finanční postih ho „položil“ – musel prodat loď i všechna letadla. Kopřivu mráz nespálí, a dobrodruh Zumbachova formátu dlouho nezůstal na suchu. V jeho pařížském bytě zazvonil telefon a ozval se hlas nabízející angažmá, před nímž jiní couvli – smlouva pro nájemného žoldáka. Zumbach dostal úkol zorganizovat a vést letectvo v Katanze, nejbohatší provincii Konga, jež se v roce 1960 osamostatnila. Katanga se vzápětí vzbouřila a vyhlásila nezávislost, jejím prezidentem se stal Moïse Tshombe. Zumbach pro něj nakoupil letadla a pod jménem John „Kamikadze“ Brown absolvoval šedesát bojových misí.

Návrat domů

Jan Zumbach se vrátil do Paříže. Vzápětí obdržel další nabídky, aby se účastnil bojů v Asii i Africe, ale tentokrát už byl opatrný. Měl špatné zkušenosti – od prezidenta Tshombeho totiž nedostal zaplaceno. Zdálo se, že je nejvyšší čas odejít na odpočinek. V roce 1967 „Zumby“ ale opět neodolal a účastnil se bojů v Biafře. Vedl výcvik pilotů, vymýšlel, jak do letadel namontovat nosiče pum, sháněl po Evropě potřebné náhradní díly i motory a vše pašoval do Afriky. Po roce se Zumbach z bojů v Africe stáhl. Vedl život poklidného pařížského restauratéra. Proslul nákladným životním stylem. Rozhazoval peníze ve velkém.

V roce 1969 přesídlil do Londýna Zumbachův blízký přítel z letecké školy v polském Dęblinu i z doby bojů ve Velké Británii – plukovník Witold Łokuciewski. Komunisté jej krátce věznili, poté pracoval jako taxikář. Když přišlo v roce 1956 politické tání, mohl Łokuciewski opět sloužit v armádě. Postupně udělal v komunistickém státě kariéru a v roce 1969 byl vyslán do Londýna jako vojenský atašé tamní polské ambasády. Zumbach se za ním vydal.  O čem si ti dva povídali, není známo. Většina ostatních polských veteránů je považovala za zrádce, kteří pošpinili důstojnickou čest. Zumbach tím, že se stal žoldákem, Łokuciewski spoluprací s komunisty.

Zumbach začal znovu navštěvovat Varšavu. Podle všeho se scházel se Stanisławem Skalskim, který se vrátil do armády a působil ve veteránských organizacích podřízených režimu. Skalski i Witold Łokuciewski měli kontakty mezi nejvýše postavenými komunistickými důstojníky. Zumbach toho využil a obchodoval se zbraněmi pocházejícími ze skladů Polské lidové armády. V polovině osmdesátých let se dokonce rozhodl založit firmu přímo v Polsku, ale to už nestihl. Třetího ledna 1986 našli sedmdesátiletého Jana Zumbacha mrtvého v jeho pařížském bytě. Francouzská policie vyšetřování brzy uzavřela. Zumbachův bratr jeho smrt okomentoval několika strohými větami: „Můj bratr se věnoval záležitostem, o nichž nechci nic vědět. Mohu vám říci jen to, že zemřel ve své posteli.“