autor: Blanka Clar Lednická
Občas něco napíšu na blog – a pak zvažuju, jestli to dát jen pro předplatitele, nebo veřejně. Nakonec jsem se rozhodla to dát veřejně, a tak dneska večer vyjde článek o Staré Vodě a jednom hrobě na tamním hřbitově.
Tentokrát jsem se ale navíc rozhodla to zveřejnit i v češtině – aspoň tady, na facebooku.
Tenhle pracovní týden byl velmi náročný, tak jsem se rozhodla, že si dám pár hodin volno, než se pustím do své druhé práce (překladů a pátrání po předcích).
Je to pár týdnů, co jsem na FB zahlédla příspěvek Poutní místo STARÁ VODA u Libavé o kostele svaté Anny ve Staré Vodě u vojenského újezdu Libavá. Tak jsem se rozhodla vyrazit právě tam, když to mám z domova jen asi hodinu cesty.
Samotný kostel je neskutečně působivý, o něm ale tentokrát psát nechci. Chci psát o místním hřbitově, konkrétně o hrobu rodiny Potschových.
Je to jeden z mála hrobů, u kterých se dá přečíst náhrobek. Většina hrobů na starovodském hřbitově už dneska náhrobky vůbec nemá. Stará Voda (německy Altwasser) byla německá vesnice a místní obyvatelé byli po druhé světové válce vyhnáni – a pak přišla armáda a Stará Voda se stala součástí vojenského újezdu Libavá. A byla jí až do roku 2015.
Před druhou světovou válkou zde ve zhruba 80 domech žilo kolem 350 lidí. Dnes už stojí jen kostel, vojenskou přítomnost nepřežil ani klášter, který stával hned vedle kostela. Do roku 1968 zde byla československá armáda – a po okupaci v srpnu 1968 se tu usadila armáda sovětská.
V roce 1950 byl vytvořen vojenský výcvikový prostor Libavá, a kostel se proto stal pro poutniky nedostupnou a pro tehdejši komunistický režim nepohodinou stavbou, I když se československá armáda snažila zpočátku některé cenné artefakty z kostela zachránit, postupně docházelo k celkovému chátrani jak interiéru kostela, tak celé stavby.
Dalli smutné obdobi nastalo pro Starou Vodu po okupaci vojsky Varšavské smlouvy roku 1968, kdy se misto Československé armády usadili v oblasti sovětští vojáci. Odhaduje se, ž stálá posádka ve vojenském újezdu čitala asi 2500 vojáků, kteří žili v okoli Libavé i s rodinami. Dalši stovky až tisíce vojáků sem přijížděly na cvičeni. Objekt chátrajícího poutzio kostele by trvale uživán ani střežen. Avšak stopy po sovětské armádě jsou v kostele patrné dodnes. Vojáci během svého pobytu v Libavě pomalovali interiér chrámu nápisy vartio mina o názvy měst, ze kterých vojáci do Staré Vody přišli, jak názorně demonstruje tato mapa. Právě díky popsaným stěnám dnes můžeme zjistit, že ti, kteři Libave po pocházeli z nejrůznějších koutů Sovětského svazu od Irkutsku na Sibiři, přes města na Kavkaze až po západoukrajinský Lvav, Kromě svých rodných měst vypisovali příslušnici s armády na zdi kostela také počty dnů, které jim zbývaly do konce služby, případně roky, které v Libavé strávili.
Sovětská armáda pobývala ve Staré Vodě až do Sametové revoluce. První odsuny sovětských vojsk byly zahájeny na začátku roku 1990, ale nějakou dobu ještě pár armádnich přislušníků srodinami v üjezdu zůstávalo. Poslední sovětský voják opustil republiku 21. června 1991.
Skoro úplně zničena byla nejen vesnice, ale i tamní hřbitov. Většina náhrobků zmizela – proč uchovávat něco, co s nově příchozí armádou nemá vůbec žádnou spojitost?
Rodina Potschových měla vlastně štěstí – náhrobek jejich hrobu je kamenný, poměrně masivní, a když spadl do trávy, nikdo se nestaral o to, co je na tom kusu kamene napsáno. I díky tomu je nápis stále čitelný.
Co na něm stojí?
Hier ruhet Anton Potsch gest. 22. Okt. 1910 im 79. Lebensjahre.
Josefa Potsch gest. 29. Mai 1911 im 77. Legensjahre.
Tedy česky:
Zde odpočívá Anton Potsch, zemřel 22. října 1910 ve věku 79 let.
Josefa Potschová, zemřela 29. května 1911 ve věku 77 let.
Samozřejmě jsem neodolala a zkontrolovala matriky zemřelých, abych našla záznamy o jejich úmrtí. A povedlo se. Díky tomu můžete mezi fotkami najít jak záznam o úmrtí Antona, tak i jeho manželky Josefy.
Anton byl výměnkář žijící v domě čp. 13, syn Antona Potsche, sedláka ve Staré Vodě, a jeho manželky Alžběty, dcery Josefa Enenkela. Narodil se 6. července 1832 a zemřel na infarkt.
Josefa byla dcerou Leopolda Königa z Reisendorfu (dnes Trhavice) a zemřela sešlostí věkem. Shodou okolností jsem se při návratu ze Staré Vody zastavila také na hřbitově v Trhavicích, díky čemuž mám fotku hřbitovní kaple. Hřbitov už dnes nefunguje, o hřbitovní zeď se opírá jen několik kamenů bez jakýchkoli viditelných nápisů.
Altwasser čp. 13 patřilo k menším domům stojícím v severní části vesnice, dál od kostela a kláštera. Mezi fotkami je katastrální mapa z roku 1833 a taky letecké snímkování z roku 1937.
Sčítání lidu z roku 1910 (ano, i to je mezi snímky) uvádí vdovu Josefu, její dvě děti, Aloisii a Antona, a jednoho vnuka, Aloise, syna Aloisie. Všichni dospělí pracovali v zemědělství jako čeledíni nebo pomocníci, Alois navštěvoval měšťanskou školu, nejspíše na Libavé.
Syn Anton zemřel krátce po svých rodičích, v březnu 1912 na následky chronického alkoholismu – možná proto žil se svou matkou, přestože byl ženatý (to se dá také vyčíst ze sčítání).
Dcera Aloisie zemřela v březnu 1940. Nikdy se nevdala, dožila v domě, kde se narodila. Byla pohřbena na starovodském hřbitově – bohužel hrob, který by nesl její jméno, jsem tam nenašla.
Vnuk Alois se oženil v lednu 1920 s Annou Lehnert, dcerou sedláka Adolfa Lehnerta z Altwasser čp. 30. Usadili se pak v domku čp. 13. Nevím, jestli měli děti, to se mi dohledat nepovedlo.
Doufám, že se mi povede začátkem jara do Staré Vody vrátit. Teď jsou veškeré pozůstatky obce zarostlé kopřivami a dalšími radostmi, navíc je tam na můj vkus zbytečně moc ovádů. Ale na jaře bych ráda vyfotila pozůstatky domů – pokud v lese, který dnes na místě roste, ještě nějaké jsou…
Napsat komentář