KŘIŠŤÁLOVÝ VRCH
,,Přesto nám do Bělkovic (v knížce Bělčice) a jinde nastrkali nacisti německé sedláky z Besarábie a jejich děckám postavili za dědinou – v Loužku, jak říkáme – školu. Víte, ta škola mě moc pálila a všecky Bělkovické. Naše děti se musely krčit v staré barabizně a ti hnědokošiláči se roztahovali v paláci. A kolik jich bylo? Pár fakanů! A to ještě většinu jich dováželi do školy z okolí! Párkrát jsem si odplivl, zahromoval a pěstí zahrozil do oken: ,,Všeho do času! Náš den taky přijde, jen se nebojte, přijde!“
Kluci jen poposedávali nedočkavostí.
,,Co jsou to opravdové boje, to jsme poznali později, až se Rusové blížili k nám. Tak někdy po bitvě u Stalingradu. To už naši lidé začali zvedat tvrdé podhorácké hlavy a kde mohli, okupantům škodili. Někdy v únoru roku čtyřicetpět, přitáhlo k nám do Bělkovic dva tisíce sovětských zajatců. Němci je nakvartýrovali do stodol a stodoly pozavírali. Jen pár jich někdy pouštěli ven…..
………. Když zajatci odtáhli z Bělkovic , uteklo jich za několik dní přes dvacet a rovnou sem do našich lesů. Chodil mezi ně také jeden sovětský parašutista, ten to všechno organizoval. Chlapík jako jedle, jako dnes ho vidím. Mohl mít tak něco přes dvacet. Říkali mu Saša. V civilu prý kantor, ve vojenském poručík. …. Byl ve vesnici, skrýval se po domech, nejvíc u ředitele Dohnala. U Dohnalů měli srdce. Dohnalová byla jako jejich matka, protože měla sama dva syny, kteří skončili u partyzánů….. Sem do hor chodíval student Jarda Facek a co mohl, donesl partyzánům: obutí, prádlo, šaty…
… Partyzáni se ničeho nebáli. Jednou v noci, tma byla jako v pytli, vytáhli z postele sedláka Šubu a ten musel poručit pacholkovi, aby jel do Staměřic (jak jsem pochopil jinde, tak tím autor nejspíš myslí Štarnov) pro oblečení. Měl tam sklad jeden olomoucký velkoobchodník.
Partyzánům nevadil ani třeskutý mráz. Jaké však bylo jejich překvapení, když místo do skladiště vrazili omylem na četnickou stanici. Rozespalý strážmistr, celý roztřesený, nezmohl se na odpor, naopak ještě partyzány informoval. Vzali ho pro jistotu do saní a musel s nimi k dvěma ,,děvočkám“ které měly skladiště na starosti. Partyzáni si odtud vybrali, co potřebovali a jeli zpět do hor.
V jedné obci je vyslídili a přepadli Němci. Palírnu, v níž se ukryli partyzáni, němečtí vojáci obstoupili, začali do ní střílet a pak prý ji zapálili. Našlo tam tehdy hrob několik partyzánů.
…. Naši mládenci měli filipa a dovedli nepřátelům škodit, kde se dalo. Na jaře v tom pětačtyřicátém přišli z čista jasna do bělkovické záložny a dali si vyplatit přes sto tisíc korun!….. To ale nebylo všecko. Brzy po té si partyzáni odvezli od bělkovického Nováka prase a ze skladiště německých zákopníků zásoby sádla, margarinu a cukru….
…. „Na prvního máje“, pokračoval hlídač, „vydráždili naši mládenci německé okupanty pořádně. Fermežovými barvami pomalovali asfaltku nápisy: Smrt zrádcům. Ani nevím, co všechno tam ještě napsali!….
….,,K nám do Bělkovic přijeli rudoarmějci pátého května kolem čtvrté hodiny odpoledne. Slétli od Tepence na koních a rovnou do dědiny. Za první skupinkou přilétla další, za nimi tanky, pak pěchotní děla. Valilo se to na dědinu jako jarní voda, hučelo to a hřmělo, až se domy otřásaly v základech.
Na německou školu, kde se drželi poslední vojáci, zamířila od lípy před Loužkem děla a začala budovu ostřelovat. Dvě rány zasáhly školu, třetí vyřídila nákladní vůz. Několik dalších děl, umístěných na okraji vesnice, pálilo současně na Geblov a Dolany.
Z knihy ,,Josef Koudelák: KŘIŠŤÁLOVÝ VRCH. Ostrava 1961.“
děkuji Vítězslavovi Betlachovi
Napsat komentář