autor: Jaromír Fischer

Už uplynulo více jak osmdesát let od konce 2. světové války a události kolem nás nutí k tomuto tématu neustále se vracet, poněvadž je potřeba stále připomínat příčiny, ale také důsledky této hrozné tragédie. Generace narozené po ní se domnívaly, že tato hrozba je již jednou překonaná, zvláště po ukončení studené války. Bohužel, není tomu tak. Přízrak velké války v Evropě i v celém světě stále hrozí. Nikdo z nás by se určitě nechtěl dostat do takové situace, jako generace našich rodičů a prarodičů., které žily před rokem 1939. Někteří z našich předků se dali na cestu zrady a kolaborace, ale byli tady i takoví, kteří se vzchopili a dali se do boje s bezprávím, které přišlo do našich zemí z Německa. A o těchto lidech je potřeba i dnes mluvit, protože za jejich činnost nebylo žádné uznání a o ocenění ani nemluvit. Mezi takové lidi patří i rodák z našeho Kadeřína, Josef Macháček,. Narodil 18. 5.1902 v Kadeříně č. 5, do rodiny Fabiana Macháčka a jeho manželky Bohumily (dcera Václava Milenovského z Obectova). Rodina Macháčkova měla vazby na rodinu Josefa Slouky , výměníka v Blažově. Josef byl nejstarší z pěti dětí (Bohumil, Marie, Miloslav a Václav). Jak to tehdy chodilo, dva jeho sourozenci krátce po narození zemřeli.
Po dovršení věku šesti let začal navštěvovat Obecnou školu v Blažově a po ní následovala docházka do měšťanské školy v Lošticích. Docházka do této školy zvláště v zimních měsících nebyla žádná příjemná procházka. Dovedete si možná představit, jak to muselo vypadat v zimních měsících bohatých na
sněhovou nadílku s teplotami hluboko pod bodem mrazu. Po zdolání těchto útrap pak přešel na jednoroční hospodářskou školu v Litovli.
Základní vojenskou službu absolvoval ve Frývaldově,dnešním Jeseníku, u 7. hraničářského praporu. Zde absolvoval poddůstojnickou školu a dosáhl na hodnost četaře. V pravidelných intervalech se účastnil vojenských cvičení. Dle literatury měl být někdy mezi lety 1922-24 zaměstnán ve Francii. Při zářijové mobilizaci 1938 byl vyreklamován z armády pro muniční firmu Sellier end Bellot ve Vlašimi, kde byl zaměstnán ve výstupní kontrole.

Tam byl i krátce po okupaci našich zemí v březnu 1939. Poněvadž tato práce se mu příčila se svým přesvědčení, místo opustil a ač ženat (syn Josef nar. 1927) s manželkou Bohumilou , učitelkou v Ochozi u Konice, odešel do zahraničí. Tam se vydal přes Horní Lideč na Slovensko a odtud chtěl přes Maďarsko do Jugoslávie a k našim jednotkám do Francie. Jeho útěk začal 25. 1 .1940, avšak v Maďarsku byl zatčen, vězněn 3 měsíce a až druhý pokus o útěk byl úspěšný a 13. dubna 1940 se hlásil na čs. středisku v Bělehradě. O měsíc později je již prezentován ve výcvikovém středisku Agde ve Francii u letecké skupiny. Poté je přeložen jako letecký mechanik k francouzské letecké jednotce II/2, 4. eskadře. Po rychlém pádu Francie je lodí evakuován do africké Casablanky a potom se odtud dostává vojenským transportem do Londýna, kde přijíždí 17. července 1940.

Za osm dní nato je přijat do RAF jako AC2 a 29. téhož měsíce je převelen k nově vzniklé 311. Československé bombardovací peruti v Cosfordu. U jednotky slouží jako mechanik – motorář s osobním číslem 787 436. Absolvuje několik doplňujících kurzů a 1. 9 1941 je povýšen do české hodnosti rotného. 25. 7. 1942 je mu udělena medaile „GOOD CONDUCT BADGE “ za vzornou službu bez jediného trestu a výtky. Služba probíhá po tříměsíčních nepřetržitých službách, které jsou přerušovaný dovolenými a rozšiřujícími zdokonalovacími kursy. V průběhu následujících let je povýšen na rotmistra a vyznamenán čs. medailemi a řády. Ve Velké Británii také spolu se svými druhy slaví konec II. světové války v  Evropě a netrpělivě čeká na návrat do vlasti. Toho se dočká až po mnoha slibech až za tři měsíce, kdy sovětská komandatura v ČSR dala povolení k návratu našim letcům domů. Tedy těm, kteří jako první začali boj proti německým nacistům a celou válku zachraňovali čest československé armády a domů se vraceli až jako poslední.

Jak se všichni těšili domů do vlasti, velkou část čekala zklamání, smutek nad umučenými rodiči a příbuznými a též mnoho dalších osobních tragédií. A toto se nevyhnulo ani Josefu Macháčkovi. Jeho maminka se jen kvůli své nemoci a stáří vyhnula pobytu v internačním táboře ve Svatobořicích. Ale byla pod neustálým dohledem. Jak dopadlo manželství s Helenou – učitelkou, to se dovídáme jen z osobního spisu. Dne 20. 9.1945 bylo u Krajského soudu v Olomouci rozvedeno. Jaké byly pravé příčiny, to se můžeme jen dohadovat.
Ale co víme určitě, Josef měl velmi za zlé své manželce, že jejich syna Josefa, nar. v lednu 1927, dala ve školním roce 1942/43 do německé měšťanky v Prostějově. Co ji k tomu vedlo – těžko říci. Možná, že to bylo období největšího tlaku na rodiny příslušníků, kteří opustili protektorát. Možná tam byly i jiné důvody, které vedly k rozvodu jejich manželství a pak vedly k dalším neblahým okolnostem.
Po návratu slouží dál jako mechanik u 311. peruti, tentokrát již v Praze. A jeho pracovní a organizační schopnosti jsou vysoce ceněny. V říjnu 1945 je povýšen na štábního rotmistra, k 1. 1. 1946 na praporčíka letectva a 6. března 1946 je dekorován už druhou medailí za chrabrost. V dubnu 1946 je přemístěn
k náhradnímu leteckému pluku. V říjnu mu bylo uděleno povolení k uzavření nového sňatku, který uzavřel se slečnou Annou Adámkovou, narozenou a žijící na Bouzově. V následujícím roce 1. února je vyznamenán Čs. válečným křížem a v září téhož roku povýšen na štábního praporčíka.
V osobním životě se však objevily další problémy. Dověděl se, že jeho syn, kterého měl za svého předválečného pobytu ve Francii, se za války dal do služeb nacistů a vlastně bojoval proti svému otci. Což jej velmi citelně zasáhlo. A nejen tento syn mu udělal problémy. Ty byly i s jeho synem Josefem (1927),
který v roce 1946 náhle zmizel. V té době byl v učení na horníka v Jeseníku. Marné byly jeho snahy o něm něco zjistit. Až v březnu 1948 od něj dostal dopis z Francie, kdy mu popisuje svou emigraci do Francie.

V roce 1946 byla ze strany USA uskutečňována materiální pomoc strádající Evropě. Zajišťovala to
organizace UNRRA, která ve většině případů byla prováděna automobilovou dopravou. A když se prázdná auta vracela pro zásoby na západ, tak on řidiče jednoho automobilu přesvědčil, aby jej vzal s sebou.Ve Francii zůstal a pokračoval v učení na horníka. (To byl ten Macháček, který v šedesátých a sedmdesátých let jezdil do Ochoze z Francie na srazy žáků tamější školy).
A nezůstalo jen u rodinných problémů. Po únoru 1948 nastaly i problémy v zaměstnání. V té době žil již se svou manželkou Annou v Olomouci. Téměř všichni, kteří přišli ze „západu“ byli podezřelí. A to se netýkalo jen letců, ale i pozemního personálu. Nevyhnulo se to i Josefu Macháčkovi. Těchto lidi bylo
potřeba se nějakým způsobem zbavit. A jak to bylo v tomto případě, můžeme dokumentovat na posudcích, které tomuto záměru velmi sloužily. Následně pro pochopení uvádím dva posudky- jeden z roku 1945 a druhý z roku 1948.

Posudek první

Velitel 311. peruti už v Praze, pplk. Jan Kostohryz: „ Po dobu svého působení- přidělení k 311. peruti konal službu leteckého mechanika a působí v této funkci dodnes. Je velmi houževnatý pracovník, přesný a spolehlivý, s vyvinutým smyslem pro zodpovědnost a řádné konání povinností, dobrého vlivu na podřízené, velmi dobrého vojenského a společenského vystupování. Znalosti v jeho oboru jsou velmi dobré. Zájem o vojenskou službu dobrý. Je národnostně a politicky spolehlivý. Je méně schopný pro práce účetní a administrativní. Vyhovuje nejlépe k zařazení ve stavovské skupině rotmistrů
z povolání – let. mechanik.


Ruzyně 10. 12. 1945 pplk. Jan Kostohryz, velitel 311. perutě


Posudek druhý tzv. zpravodajský 15.1.1949


Třídní původ – nemajetný
Rodinné poměry a osobní vlastnosti: Závadný charakter, pohodlný v myšlení i práci
Manželka – pod vlivem jmenovaného
Výchova v rodině: bez ohledu na politické dění
Příbuzní za hranicemi: syn z 1. manželství (?) ,na konci války v německé armádě
Závady v době okupace- první manželka (?) a syn se v okupaci přihlásili k německé národnosti
Členem protistátní organizace nebyl
Příslušnost k politickým stranám: Do okupace nepolitický Od února 1948- otevřeně proti lid. dem. zřízení
I po únoru trval na vychovně – rozvratnických názorech, manželka pod vlivem jmenovaného (podruhé ženat)
Politická spolehlivost: Do okupace nepolitický Jeho poměr ke Koš. vlád. programu a spojenectví k SSSR vždy jen záporný.
V únoru 1948 stál na straně rozvratníků, postoj k lidově demokrtatickému režimu negativní, manželka pod vlivem jmenovaného. Schopnost jakékoliv oběti pro náš režim naprosto vyloučen

Závěr: vhledem k uvedeným skutečnostem naprosto nevyhovuje. Byl vyloučen z armády rozhodnutím 6. APS.

Na základě tohoto rozhodnutí byl 1. 1. 1949 poslán na dovolenou s čekaným.
(Tento paragraf byl už uplatňován v roce 1938 po Mnichovské zradě, kdy byli z armády propouštěni vojáci z povolání do té dob, než si našli nebo jim bylo zajištěno odpovídající zaměstnání). Výměrem k 22. 12. 1948 dostal vyrozumění o výši čekaného: čekané – 1 687,40 Kč + zvláštní příplatek 300 Kč, od těchto
částek bylo odečteno 19 Kč na léčebný fond a odečitatelná měsíční částka 500 Kč, tedy k měsíční výplatě dostal 1 468,40 Kč. (Jeho normální mzda v roce 1945 činila 28 440 Kč + zvláštní příplatek 3 000 Kč.) Tedy čekané ve výši 1 468 Kč ve staré měně (před rokem 1953) byla pouhá almužna.
Aby nebyl stíhán jako osoba štítící se práce, hledal si odpovídající práci. A tak 14.4. 1949 při jedné cestě za vyhledáváním zaměstnání se stal účastníkem dopravní nehody. V Senici na Hané se při jízdě motocyklem se střetl s povozem a došlo k závažnému zranění – komplikované otevřené zlomenině bérce levé nohy. Přes veškeré úsilí lékařů v olomoucké nemocnici se nepodařilo zachovat dostatečné prokrvení končetiny. Došlo ke gangréně a v důsledku toho mu musela být končetina amputována nad kolenem. Z nemocnice byl propuštěn 14. 5. 1949. I když žádal, aby mohl zůstat v armádě, nebylo mu vyhověno a k 1. červenci byl z armády definitivně propuštěn (superarbitrován). Tady konči veškerá dokumentace k osobě Josefa Macháčka. V jeho osobní složce, která se nachází v Ústředním vojenském archívu v Praze, je žádost z roku 1969 o udělení osvědčení, podle § 21 zák. č. 255/1946 Sb. pro manželku účastníka odboje. Ta byla nucena si vyžádat mnoho dokumentů, aby si mohla o ono osvědčení vůbec
zažádat. A na základě toho jí mohl být přiznán příplatek k důchodu. Bohužel z dostupných dokumentů však nevíme, jak ona záležitost nakonec dopadla.
Tady končí naše vzpomínka na našeho krajana, který se nezpronevěřil vojenské přísaze a zapojil se do odboje proti okupantům a také na to doplatil. Bohužel, jak se říká, za každý dobrý skutek, musíme být náležitě potrestáni. Ale slušní lidé se nemohou, a nesmí s  takovou skutečností nikdy smířit.


Uniforma by měla být ve skutečnosti pravděpodobně tmavě modrá.

Přehled vyznamenání štábního praporčíka a rodáka z Kadeřína Josefa Macháčka:

  • 25.;7. 1943 Angl. vyznamenání Good Conduct Badge
  • 7.3. 1944 Čs. vojenská medaile – F –VB
  • 24.10. 1944 – Čs. vojenská medaile II.st.
  • 22.11. 1944- Čs. medaile za chrabrost II. st.
  • 3. 1946 Čs. medaile za chrabrost I.st.
  • 2. 1947 Čs. válečný kříž

Zdroje: dokumenty z Ústředního vojenského archívu v Praze, matrika Bouzov


Bouzov 15. března 2026 Jaromír Fischer