autor: Jaromír Fischer

Josef Vysloužil

Je tomu jistě více jak padesát let, co jsem byl svědkem roztržky mezi staršími popíjejícími muži v litovelském hostinci. Přeli se o službu jednoho z nich v jednotkách RAF za války. Všichni kolem stolu slovně a dosti nevybíravě útočili na muže, který tvrdil, že za války sloužil u 311. čs. perutě ve Velké Británii. Napadali jej, že on byl tedy pěkný hrdina, který seděl na zemi a do války ve vzduchu se nijak nezapojil. Muž argumentoval, že byl u letecké perutě mechanikem. Za ta léta mi však už jeho příjmení vypadlo z paměti a účastníci roztržky už dávno nejsou na tomto světě. Tuto příhodu jsem si bezděčně připomněl právě se vzpomínáním na dalšího leteckého mechanika u 311. československé bombardovací perutě, rodáka z Kadeřína, Josefa Vysloužila.

 Při studiu letecké literatury jsem zjistil následující údaje o zapojení 161 našich leteckých mechaniků ve Velké Británii. Jedná se vojáky z bývalé Československé republiky a byli různých národností – z Čech jich bylo 75, Moravy 45, Slovenska 24 ale byli tam i mechanici jiných národností žíjící v ČSR – třeba po jednom  Němci, Maďarovi, Rumunovi atd. Podle krajů jich bylo nejvíce z nynějšího Jihomoravského kraje 17, Prahy a Středočes. kraje  14  a nynějšího Olomouckého kraje 8. Když si představíme, že z našeho malého Kadeřína sloužili u perutě mechanici 2, tak můžeme zodpovědně říci, že Kadeřín je bezkonkurenčně na 1. místě v počtu čs. leteckých mechaniků na počet obyvatel. Mnohým lidem vůbec nejde na mysl, že tito mechanici mohli být hrdinové války. Sice nebojovali na válečném nebi, ale zajišťovali veškerý servis našim letcům, kteří se pak mohli proslavit v letecké aktivitě. Jejich hrdinství se však projevovalo ještě před válkou při odchodu do zahraničí, tam jim hrozilo stejné nebezpečí jako vojákům, kteří pak přímo bojovali proti nepříteli. A toto nebezpečí nehrozilo jen jim, ale také všem rodinným příslušníkům v okupované vlasti. Někomu se zdá počet všech mechaniků dostatečný, ale to je omyl. Naopak mechaniků byl nedostatek a tak se stalo, že u 313. stíhací perutě pro nedostatek pozemního personálu pracovali pouze mechanici britští. Náplní práce mechaniků bylo starat se a opravovat motory, draky letounů, doplňování paliva, střeliva a pochopitelně, s tím související opravy. U 311. perutě docházelo i k takovým případům, že v případě nedostatku střelců byli tito nahrazováni dobrovolníky z řad mechaniků. Tedy pohledem rozumného člověka – naprosto žádné pohrdání mechaniky !!!!

 K těmto mechanikům patřil Josef Vysloužil nar. 5. 5. 1905 v Kadeříně č. 13. Jeho rodiče Josef Vysloužil  nar. 1875 v Drahanovicích  a matka Františka Spurná nar. 1880 v nedalekém Ospělově. Měl ještě 2 sestry narozené v Kadeříně a to Marii (nar. 1903) a Františku (nar. 1908). Ještě v dětském věku se rodiče odstěhovali do Litic u Plzně, kde v letech 1911-16 navštěvoval obecnou školu a  v letech 1916 – 1919 navštěvoval reálné gymnázium. Mezi lety 1919- 22 byl mechanickým učněm u firmy Kyrachmann /technický závod) v Plzni. Následující roky byl v důsledku poválečné hospodářské krize nezaměstnaný. V roce 1924 nastoupil základní vojenskou službu u 35. střeleckého pluku a poté absolvoval pěchotní poddůstojnickou školu v Praze a na tuto službu pak navazoval (1924-26 ) kurs ošetřovatelů letounů v Olomouci. V letech 1926 -28 se stal zástupcem vrchního mechanika u 1. leteckého pluku v Praze Kbelích. Na to následovala civilní služba u motorářské firmy Walter v Jinonicích a poté Škodových závodech v Plzni. V roce 1929 se stal radiotelegrafistou u Čs. aerolinií Praha a při svých letech navštěvuje většinu metropolí celé Evropy. V roce 1927 se oženil s Josefou Radovou, která pocházela z rolnické rodiny v Radotíně. V manželství se jim v roce 1932 narodil syn Pavel. 

U aerolinií sloužil až do jejich zániku v roce 1939. Odmítl nabídku sloužit v německém letectvu a koncem července 1939 opouští Protektorát a 1. 8.se registruje u čs. legionu v Krakově. Protože Poláci neměli zájem o naše letce, odchází do Francie, kde po vypuknutí války slouží jako radionavigátor u bombardovacích letek v Lyonu a Paříži. Do přímých bojů se zapojuje u 5/13 noční stíhací letky. Po porážce Francie evakuuje do Británie a ještě v červnu se hlásí u československé bombardovací perutě jako instruktor radionavigátorů. Dle vlastních slov v dotaznících z 50. let píše, že se nechtěl účastnit bojů jako létající personál pro neshody s některými našimi letci ve Francii. Tuto činnost vykonává až do podzimu 1944, kdy koncem roku přechází k naší nově formující se čs. letecké divizi  v SSSR, kde zpočátku působí jako radiomechanik  a od dubna do června 1945 působí ve Spišské Nové Vsi jako instruktor pro letecký výcvik. 

Po válce do konce února 1946 působí jako instruktor pro pozemní letecké dispečery u leteckého dopravního pluku v Praze- Kbely. V březnu téhož roku je propuštěn do zálohy. Krátce po konci války se setkává se svou manželkou Josefou, která byla od 22. 9.1942 do konce války vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova (německá akce E – emigranti). Po celou dobu války je vězněna ve Svatobořicích a 11.5.1945 se konečně vrací domů se značně podlomeným zdravím.  Šťastně se setkali se svým synem Pavlem a poté žili v Praze. 

Od února do srpna roku 1946 létá jako radiotelegrafista u ČSA a potom do prosince 1950 působí u Správy letadel ministerstva dopravy jako radionavigátor. K. 1. 1. 1950 je z preventivních důvodů, jako jeho další kamarádi sloužící za války na Západě, propuštěn z této instituce.  Jeho následující léta, (snad díky službě v SSSR či dobře vyplněným dotazníkům a posudkům), jsou spjata do roku 1953 se Státním projektovým ústavem pro specializované stavby Praha 7. Tam pokračuje i v následujících létech jako mladší inženýr a v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu jako skladník téhož ústavu. 

Jeho život jak je patrno z předcházejících řádků není po válce zalit sluncem. I když nebyl vězněn, velké šikaně ze strany úřadů se částečně vyhnul. Po válce byl členem národně demokratické strany, z které prozíravě s manželkou vystoupili, do KSČ však nevstoupili. Protože se setkal s ruskou realitou a byl vnímavý, věděl, jak se má zachovat. Jeho pobyt na východní frontě snad přinesl nějaké plusové body v jeho hodnocení. On však dobře věděl, jak má mluvit. A tak se vůbec nemůžeme divit, že ve svých dotaznících útočí proti svým bývalým kamarádům v ČSA i odboji. Ale jen proti těm, kteří jsou již v bezpečí v zahraničí a již jim nehrozí žádný postih. Snažil se být nenápadný a hlavně nijak nevyčnívat. To lze číst z jeho posudku: vytrvalý, nemluvný, rozhodný, poměr k práci kladný, přesně plní příkazy atd. Ani jeho rodina neprožívá klidný život. Život manželky je velmi ovlivňován špatným zdravotním stavem, který byl způsoben téměř tříletým pobytem v internačním táboře a neustálou obavou o svého jediného syna. Po válce pracuje ve Státním meteorologickém ústavu v Praze a od září 1950  pracuje jako průvodčí u Dopravního podniku v Praze. Později je v důsledku nadále zhoršujícího se zdravotního stavu dána do invalidního důchodu. Ani synovi se nevyhýbají problémy. Po obecné škole absolvoval reálné gymnázium a potom nastoupil na techniku v Praze. Po dvou semestrech onemocněl zánětem mozkových blan a musel studium ukončit. Ani toto onemocnění nebylo důvodem k osvobození od vojenské služby, kdy byl povolán na letiště u Žatce. Po návratu z vojny pracoval v terénu u geodetů.

Počátkem 60. let došlo k částečnému uvolnění politických poměrů a docházelo k částečným rehabilitacím neoprávněně pronásledovaných občanů. A v této době si Josef Vysloužil, již jako vdovec, zažádal o rehabilitaci za nezákonné propuštění ze služeb státu. A jak to dopadlo s rehabilitací za nezákonné propuštění z ČSA  jako člena čs. zahraničních jednotek na Západě ?

No takto :

  1. Nejde o nápravu křivd v rámci MNO
  2. Povýšit do hodnosti kapitána ČSLA (nemělo vliv na plat, důchod)
  3. Provést pohovor na MNO
  4. Materiály předat rehabilitačním komisí na ministerstvu dopravy, probrat otázky propuštění od ČSA

Zkušenosti prožité po válce přiměly Josefa Vysloužila k poděkování za povýšení na kapitána a k větě, kdy píše, že nic nežádá (no,stejně by nic nedostal). .  

     Zdravotní stav se  koncem padesátých a v první polovině šedesátých let zhoršoval, z chronické bronchitidy až v únoru 1968 k operaci perforovaného žaludečního vředu,zánětu pobřišnice  a následující neprůchodnosti střev, které vedly k úmrtí 16. února 1968.

Přehledy:

Místa služby u 311. perutě ve VB:

1940 – Honington, East Wretham   1942 – Aldegrove(Irsko), Talbeny

1943 – Beanlice   1944 – Paradanck, Tain

1944- 45 – SSSR, ČSR

Kariérní postup:

12.9.1939 – F – Soldat   15.11.1939 – F – Caporal Chef  3.4. 1940 F- Sergent Chef

3.8.1939 – rotný  28.10. 1941 – rotmistr,1945 – podporučík 1946 –poručík, 1963 – nadporučík , 1964 – kapitán  

Vyznamenání :

Čs. válečný kříž, Medaile za zásluhy 2.st., Medaile za chrabrost, Čs. pamětní medaile F – VB, First Good Conduct Badge, sovět. – Za vítězství (pobědu) nad Německem… 

Bouzov 17. května 2026                                                                Jaromír Fischer