Julius Engel. Žatecký lékař přežil pochod smrti mezi dvěma koncentráky

autor: Petr Kinšt

Před deseti lety zemřel známý žatecký lékař Julius Engel. Je pochován na místním hřbitově. Bydlel v bytě na sídlišti Jih, byl zástupcem primáře v žatecké nemocnici, ambulantní internista, od roku 1991 posudkový lékař Okresní správy sociálního zabezpečení v Lounech.

Ačkoliv se díky své profesi v průběhu desítek let setkal s tisícovkami lidí, jen málokdo tušil, jak těžkou zkoušku muži život připravil. Kvůli svému původu prošel nacistickými koncentračními tábory, patřil mezi několik málo Čechů, kteří na konci druhé světové války přežili pochod smrti z „továren na smrt“ v Osvětimi v Polsku do Mauthausenu v Rakousku přes území Opavska.

Jeho osud včetně okolností zmíněného pochodu smrti zmapoval předseda opavského spolku CEBENA – cesta bezmoci a naděje Vladimír Nevlud. „Julius Engel patří mezi šest osob z území Čech a Moravy, které pochod smrti přežily. V Osvětimi ale přišel o celou rodinu,“ připomněl. Do Opavy pochod dorazil 26. ledna 1945. „Podařilo se nám shromáždit velké množství dokumentace a svědeckých výpovědí, které pocházejí z celého světa, na jejichž základě je možné tragické okamžiky tohoto pochodu popsat,“ sdělil Vladimír Nevlud.

Spolku se podařilo také nashromáždit fotografie celé rodiny Julia Engela, které dosud nebyly nikde publikovány. A i vypátrat zajímavé informace o pochodu smrti, který musel absolvovat. „V něm šel také Jiří Popper alias Pavel z Buštěhradu. Jiří Pavel je starším bratrem spisovatele Oty Pavla, respektive jeden z kluků z legendárního filmu Smrt krásných srnců, kterým se snaží otec Leo alias Karel Heřmánek zajistit maso. Jiří válku přežil,“ popsal Vladimír Nevlud.

Julius Engel se narodil 17. ledna 1927 v Praze. V roce 1934 se rodina přestěhovala do Písku, v roce 1941 se stěhovala do nedalekých Mirovic. V té době se nad rodinou židovského původu stahovala mračna, nacistická okupace jí přinášela těžké perzekuce. Otec nemohl vykonávat svou profesi lékaře, byl nucen pracovat jako stavební a lesní dělník. To nejhorší ale teprve přišlo. V závěru roku 1942 museli Engelovi do Terezína. „Odtud byla celá rodina deportována 15. prosince 1943 do rodinného tábora v Osvětimi – Birkenau. Tam otec pracoval jako hledač vší na dětském bloku, matka nosila sudy s polévkou a čajem. Při likvidaci tábora v létě 1944 byla matka zavražděna i s mladším synem Jiřím,“ přiblížil Vladimír Nevlud. I otec zahynul, zřejmě ve zmíněném roce.

Julius byl koncem října přemístěn do pobočného pracovního tábora v Sosnovicích, kde pracoval v továrně na výrobu komponentů do děl. V den svých 18. narozenin, 17. ledna 1945, byl nucen v silném mrazu vyrazit před postupující sovětskou armádou na pochod smrti. Jeho účastníky zavedla těžká cesta do Opavy. „Dále byl transportován z Opavy na otevřených nákladních vozech do Mauthausenu. Transport z Opavy byl poslední, který do Mauthausenu dorazil s vězni z Osvětimi. Koncem dubna byl nucen opětovně se zúčastnit pochodu smrti do pobočného tábora Wels. Zde byl v lese 2. května 1945 večer osvobozen americkou armádou,“ přiblížil, jak pro Julia Engela skončila válka, Vladimír Nevlud. V Rakousku putoval do internačního tábora, v polovině června byl převezen do města Wiener Neustadt. „Poté šel pěšky do Bratislavy. Koncem června 1945 Julius dorazil ke svému strýci do Rataji nad Sázavou. Tam zjistil, že v Osvětimi přišel o celou rodinu,“ popsal badatel.

Po válce Julius Engel pokračoval ve studiu gymnázia v Kolíně a následně studium dokončil v Praze. „Po úspěšném složení maturity se rozhodl jít ve stopách svého otce. Vystudoval obor lékařství na Karlově Univerzitě. V srpnu 1956 nastoupil do nemocnice v Mariánských Lázních,“ přiblížil Vladimír Nevlud.

Pak ho životní pouť zavedla do dnešního okresu Louny. Nejprve do Podbořan, kde poznal svou budoucí manželku Květoslavu. Ta se narodila v roce 1925 v Domoušicích na Lounsku. Byla vrchní zdravotní sestrou v podbořanské nemocnici, v roce 1960 se Julius a Květoslava v Praze vzali. V roce 1961 se manželům Engelovým narodila dcera Iva.

Po několika letech se přestěhovali do Žatce, kde Julius začal pracovat jako zástupce primáře v nemocnici a ambulantní internista. Rád se potkával s kolegy a vrstevníky, lékaři MUDr. Kadlecem a MUDr. Korfem. „Setkával se s nimi na kus řeči i v důchodu. Scházel se také se sestřičkami, které pracovaly na interně a už byly stejně jako on v důchodu,“ vzpomněla jeho dcera. „Táta byl oblíbený, sestřičky na něj vzpomínají ještě dnes,“ dodala.

„Tatínek miloval nade vše svoji rodinu, pro kterou po celou dobu života dělal maximum. Byl to velmi skromný člověk, který po svých životních zkušenostech věděl, že hmotný a nehmotný majetek nemusí vždy člověka naplňovat, a životní priority měl nastavené na lásce a péči o své blízké,“ připomněla dcera.

Radost mu dělal vnuk Michal Karabec, jenž vystudoval inženýra na elektro fakultě v Plzni. Byl na jeho promoci. Pravnuka Olivera se už ale nedožil.

O své minulosti a těžkých časech v nacistických táborech příliš nemluvil. „Pouze zřídka zabrousil na toto téma ve spojení s určitou událostí ve světě. Například o pochodu smrti v krátkosti řekl: Přežili jsme pouze, protože v příkopech byly plechovky od kompotů, jehož tekutou část vojáci vypili. Ovoce se nám hodilo k zahnání hladu,“ vzpomněla dcera Iva.

Ta ho několikrát odvezla do Terezína, kde hledal fotografie své vyvražděné rodiny. Bohužel marně. Často poseděl v místech kde byla bývalá škola a vzpomínal na tuto osudovou dobu.

Julius Engel byl vzdělaný člověk, uměl německy a anglicky, rád sportoval, hrál kopanou a jezdil na vodu. Miloval čtení cestopisů a zajímal se o politické dění doma i ve světě. Podporoval mnoho charitativních organizací, kterým zasílal pravidelně nejrůznější finanční obnosy. „Miloval přírodu, rád cestoval do zahraničí a poznával cizí země. A to jak sám, tak i s rodinou,“ přiblížila dcera.
Aktivní byl až do doby, než ho zastihla při hospitalizaci v mostecké nemocnici zákeřná nozokomiální pneumonie. Julius Engel zemřel 24. dubna 2013 ve věku 86 let.

Jeho osud zmapoval zmíněný opavský badatel Vladimír Nevlud, který následně spoluzaložil spolek CEBENA, neboli Cesta bezmoci a naděje. Proč tento název? „Tato tři slova provází celé mé bádání od samého počátku. Vězně pochodu smrti sice svírala bezmoc, ale ani naprostá ztráta kontroly nad vlastním životem je nepřipravila o naději, že na konci cesty budou opět jednou svobodní. A zároveň měli naději, že přežijí. Mnoho se jich chtělo zabít, ale udržela je naživu víra, že přežijí a předají odkaz o tom, co se dělo. Tato víra je pomáhala udržet naživu, stejně jako potřeba předat zprávu o tom, co se stalo. Silné lidské utrpení na pozadí nepříznivé doby. Stovky srdcervoucích příběhů,“ vysvětlil Vladimír Nevlud. „To vše se zarylo do mého nitra tak silně, že jsem se rozhodl svá následující profesní léta spojit s naplňováním odkazu nejen přeživších vězňů z pochodu smrti, ale všech lidí, kteří bojovali za hodnoty svobodné společnosti nebo se stali obětmi totalitních režimů,“ dodal s tím, že hlavním úkolem spolku je vytváření důstojného odkazu pochodu smrti pro další generace.

Mezi vytčené cíle patří například vybudování přeshraniční naučné stezky po stopách vězňů z ledna 1945 nebo zhotovení důstojného pietního místa na trase pochodu, které ponese všechna známá jména účastníků. Tedy i Julia Engela – lékaře, který pomohl mnoha lidem ze Žatce a Podbořan.