Konec války v Rejcharticích (Reigersdorf) u Dvorců

zdroj: https://www.reigersdorf.de/

foto: Zuzana Rozsívalová Staňková

Zaniklé obce kolikrát neleží někde na konci světa. Kolen zaniklých obcí možná jezdíte autem každý den. Obec Rejchartice leží vlastně jen přes pole od civilizace, ale když tama projíždíte v zelenou sezónu nemáte prakticky šanci něco zahlédnout… Z celé obce zůstali prakticky jen 4 budovy a ve kterých i někdo bydlí a pár památníčků, jinak vše schová zeleň, jen co se vzpamatuje po zimě.

Níže jsou vzpomínky posledního rodáka z této obce na dny války a osvobození, které neproběhlo nijak drasticky, ale výsledek byl stejný, vystěhování, kůlna a nucený odsun německého obyvatelstva. Následovalo postupné rozkrádání, chátrání a prakticky celkový rozvrat kdysi živé vesnice.

Více jak 58 let uplynulo od tohoto záznamu vyprávění pana Aloise Nickmanna staršího učitele v Reigersdorfu. Já (H.H.) se nyní pokusím popsat události po roce 1939, jak jen budu moci. Protože věřím, že někteří potomci vysídlených lidí z naší vesnice by rádi věděli, kde a jak žili jejich předkové.

V roce 1938 kronikář popsal, jak byli obyvatelé Sudet šťastní, když byli osvobozeni od šikanování a ponižování ze strany českých panovníků. Radost netrvala dlouho, alespoň střízlivému pozorovateli. Stejně jako před rokem 1938 směl spisovatel pouze chválit stát a vládu, aby se vyhnul represáliím, nyní se musel vyhýbat jakékoli kritice nových autorit. Skončili jsme v diktatuře, která trestala každý nepříjemný výrok.
Nový systém měl ale i své dobré stránky. Zatímco mnozí byli dříve nezaměstnaní, noví vládci věděli, jak vytvořit práci a dobrý výdělek pro každého ve velmi krátké době. Proto bylo zpočátku z nového systému velké nadšení.
Ale skutečné záměry této vlády byly stále jasnější. Jakákoli opozice byla potlačena v zárodku. K tomu, aby skončil v koncentračním táboře, často stačil jeden kritický názor, vyjádřený poněkud nedbale. Například bylo přísně zakázáno poslouchat zahraniční stanice (nepřátelské stanice) v rádiu. Takový „zločin“ byl někdy dokonce trestán smrtí. (např. Freisler Mnichov) jako zvlášť krutý případ :
I ve školách byla dětem vštěpována nenávist k Židům a všem lidem kritizujícím režim, takzvaným „nepřátelům státu.“ Našim učitelům však šlo jen o to, aby děti měly co nejlepší všeobecné vzdělání. a choval se co možná politicky neutrálně. Obzvláště terčem byly také kostely. Byly učiněny pokusy zabránit dětem v náboženské výuce tím, že se od rodičů vyžadovalo, aby poskytli své vlastní písemné prohlášení o úmyslu.

Všechny spolky byly také rozpuštěny a tolerována byla pouze národně socialistická sdružení. Tak vznikl DJ (10-14 let) a HJ (Hitler Youth 14-18 let) pro mužskou mládež. Pro ženskou mládež BDM (Asociace německých dívek). Dále jsou to NSKK (Motor Driver Corps), NSFK (Flying Corps) a podobné skupiny.
Pouhý rok poté, co byla naše země připojena k Německé říši, vypukla válka. První muži byli povoláni do zbraně. První ženy brzy obdržely smutnou zprávu o smrti svého muže. Lidé doufali v rychlý konec války. Ale diktátor ve svém šílenství moci nutil stále více lidí do války. Každým rokem přicházely do vesnice další špatné zprávy. Stále více matek ztrácelo své syny, stále více žen ztrácelo manžela, stále více sourozenců přišlo o bratry. Do konce války přišla o život téměř polovina odvedených mužů. Bylo to těžké období pro manželky a dívky, které musely nahradit muže na dvoře a ve stájích i na polích – byli to většinou sedláci. Přestože byly zajištěny nucené práce z Polska a Ruska, hlavní břemeno musely nést ženy.
Německo vybudovalo moderní armádu. Polsko bylo poraženo za 18 dní. Nadšení bylo velké. Francie byla také dobyta. Německá vojska zvítězila na všech frontách. Byli v Narviku na severu, před Moskvou na východě, v severní Africe na jihu a ve Francii na západě. Ale převaha byla obrovská. Po letech vítězství, včetně toho, že nám Anglie a Amerika vyhlásily válku, se karta obrátila. Německá armáda musela na všech frontách ustoupit. 9. května 1945 se Německo vzdalo. Celkem bylo odvedeno 40 mužů:

Tato nesmyslná válka si ale na naší komunitě vybrala krutou daň. Téměř polovina výše zmíněných mužů se nikdy nevrátila. Byly to tyto:

Fronta byla stále blíž a blíž. Již na začátku roku 1945 jsme každý den slyšeli hřmění děl. Náš současný ředitel byl pan Arthur Siebert, učitel z Berlína, který může vzít berlínské děti do naší oblasti kvůli masivním náletům. Svědomitě pokračoval i ve školní kronice a přesně popsal poslední dobu v Reigersdorfu. Proto bych chtěl doslovně reprodukovat poslední část jeho poznámek:

„Začátkem roku 1945 byla válka v naší oblasti stále více patrná. Již v poslední části předchozího roku vůdce vyvolal Volkssturm, do kterého patřili všichni muži od nejmladších po starší ročníky. Byli cvičeni v civilu vedle zaměstnání, obvykle v neděli, aby mohli být v případě potřeby nasazeni na frontě nebo k obraně doma. Když počátkem nového roku nečekaně rychle Rusové vtrhli do východního Pruska a postupovali přes Polsko do Slezska, musela být naše oblast a naše město také vojensky reorganizováno. Všude v našem okrese, ve městech a na vesnicích, včetně našeho města, se stavěly nesmyslné protitankové překážky a na rozlehlých polích na Reichsstraße do Bärnu (M. Berouna) se budovaly hluboké a široké protitankové příkopy obyvateli okolních měst. o každodenní záchytné službě. K ochraně místa musela být každou noc zřízena noční služba. Nad naší oblastí často létala nepřátelská letadla. Cestou vám hrozilo, že vás zastřelí palubními zbraněmi. Kvůli leteckému nebezpečí musela být naše škola zřízena i pro ochranu proti náletu. Ve zkratce pro „sebeochranu“ se měla chránit v případě leteckého útoku.
Když se školní místnost používala po setmění, okna byla zatemněna. Vždy byly k dispozici velké pytle písku, aby bylo možné zápalné bomby okamžitě zneškodnit. Řada starších školáků byla zaměstnána jako hasicí přístroje, starší dívky pak jako „laické pomocnice“ u zdravotnické služby. Protože sirény nemohly být ve vesnicích spuštěny předem, když přiletěla nepřátelská letadla, a letadla nás proto vždy překvapila, museli školáci zůstat ve třídě, když letadla přiletěla během vyučování; protože tam nebyl protiletecký kryt. Kvůli nebezpečí na ulici je nesměli poslat domů. Během této doby museli hasicí přístroje a laičtí pomocníci vykonávat svou službu v (podkrovním) patře a ve třídě. – V případě, že Rusové postoupí do naší oblasti, bylo rozhodnuto a připraveno, že všechny ženy a děti v našem městě, stejně jako v ostatních městech, budou ve velkých vozech se vším potřebným, co si budou chtít vzít s sebou. , musel by opustit naše místo, aby se ubytoval někde jinde. Muži z Volkssturmu zde pak měli zůstat bránit svou vlast ve spojení s Wehrmachtem. Všichni jsme doufali, že se to nebude muset stát, protože takových smutných obrázků jsme už viděli dost. Z měst Horního Slezska, z okresů Leobschütz, Jägerndorf a Troppau, do nichž Rusové vtrhli, se po Reichsstraße do Hof-Bärnu valily nekonečné kolony vozů s vyčerpanými a nespokojenými ženami a dětmi, které stejně jako jejich koně mohly stěží jít dál toužil po ubytování. V Hofu a okolních městech, včetně Reigersdorfu, se tam často ubytovávali takoví chudáci, kteří se obvykle druhý den stěhovali do Šternberka. Často zde byli také ubytováni vojáci. Někdy farmáři nevěděli, kde mají ubytovat velké množství uprchlíků, Rusové byli mezitím na východě. a Anglo-Američané na Západě.. postoupili dále do Berlína. Naše jednotky a soudruzi sváděli těžké boje po celém Německu. Bojovalo se o města jako Lipsko, Norimberk, Magdeburg, Brémy, Chemnitz a Breslau. Nakonec se kruh utáhl i kolem Berlína. Císařské hlavní město se hrdinsky vyznamenalo. Celkové velení zde převzal sám Führer. O dalším průběhu těchto bojů nelze zatím nic říci, neboť zpráv je poskrovnu. 2. května bylo oficiálně oznámeno, že vůdce padl v bitvě o císařské hlavní město a že do čela vlády byl jmenován velkoadmirál Dönitz. Ve zmatku současných fám a zpráv nelze nic dalšího říci, po vstupu Rusů do Vídně postupovali přes Brno a v současnosti jsou u Olomouce. Další jednotky postupují do Wigstadtlu z Mährisch Ostrau a Troppau. Naše vlast je tedy nyní v bezprostředním nebezpečí, přeplněná uprchlíky a vojáky. Nechceme ale ztrácet odvahu, udělejte to, co je teď nejdůležitější a nezbytné, a doufejte, že není vše ztraceno.“

Reigersdorf, 4. května 1945
Arthur Siebert, učitel a ředitel“.

Pan Siebert se nejprve se školní třídou přestěhoval z Berlína do Východního Pruska kvůli masivním náletům. Později, když bylo ohroženo i Východní Prusko, přišel s berlínskými dětmi do čtvrti Bärn. Protože měla paní Länger dovolenou, dostal na starost místní školu. Svědomitě pokračoval ve školní kronice, dokud se nevrátil do Berlína krátce předtím, než se objevili první Rusové.

Pozůstatky kříže nalezeného u potoka přes cestu naproti památníku. Původní místo je doposud neznámé.

Poslední rok v Reigersdorfu 1945 – 46

V polovině roku 1944 přibývaly náznaky konce války. Fronta se od východu stále více přibližuje. Od roku 1944 jsem navštěvoval hospodářskou školu v Söhle u Neutitscheinu. Uprchlíci ze Slezska a Horního Slezska dorazili již v listopadu a prosinci 1944. Nikdo nechce věřit, že se to blíží ke konci. S prohranou válkou se šíří přízrak ruské okupace. Koncem ledna 1945 se v Neutitscheinu rozezněl první letecký poplach. Všechno je vyděšené a rozrušené. Studenti odcházejí. Po několika dnech budeme hlasovat. Na všechny je vyvíjen velký tlak, člověk neví, co přinese budoucnost. Člověk si může jen představovat, že se blíží hrozné věci. Začátkem března se vracím do Söhle. Přijde pouze 10 studentů. Zůstaneme přes Velikonoce a uděláme závěrečnou zkoušku. Učitelka s dítětem už odešli, v domě jsme jen sami s ředitelkou paní Köstlerovou. Fronta se přibližuje, u Moravy-Ostrau se již bojuje. Do Reigersdorfu už dorazily celé skupiny uprchlíků. Pocházejí z Hedwigsgrundu v oblasti Horního Slezska, vedlejší pokoj se vyklidí a nastěhuje se rodina se dvěma malými dětmi a prarodiči. Přijeli s týmem krav. Duben se chýlí ke konci. Rusové pokračují v postupu. V prvních květnových dnech jsme často slyšeli hřmění děl přicházející ze směru od Troppau, kde se již nacházela fronta. Rusové mohou být ještě jednou vrženi zpět, ale blíží se konec. Země krav je zahlcena. Vesnicí denně projíždějí auta wehrmachtu, jsou na zpáteční cestě. Někdy zůstanou přes noc, nebo se jen dosyta nají a pokračují v cestě. Vojáci říkají, že jim došla munice, ale vůle k odporu je stále živá. Otec pro nás také připravil žebřík, kdybychom měli utéct. Vesnice se stále rozděluje na trek. Rodiny bez týmů jsou přiděleny jednotlivým farmářům. Kufry jsou zabalené. Nikdo si nedokáže představit, že opravdu musíme odejít a nechat všechno za sebou. Je to neskutečný pocit, tuhle výjimečnou situaci nikdo moc nepochopí, obslouží polní kuchyni, sbalí se a odjedou směrem k Altfatherovi. Tato cesta nad horským duchem je jedinou cestou ven z kotle. Rusové nepřišli přímo ze směru od Troppau, ale otočili se a nyní přicházeli z jihovýchodu. Treky vedly přes naši vesnici celý večer a celou noc směr Lobnig. Tu noc tudy prošli i Gundersdorferovi, někteří se spřežením krav. Úzké uličky se brzy ucpaly. Třikrát jsme nakládali a vykládali auto, otec se nemohl rozhodnout odjet. Řekl: „Když pomyslím na Lobnigerský les a na to, že přijedou i lidé z Hofu, Christdorfu a Rautenbergeru, nedokážu si představit, že to skončí dobře.“ Někteří farmáři přišli a zeptali se, co by měli dělat. Otec řekl: „Zůstanu tam, jestli se nám to stane, bude to lepší doma než v příkopu.“ Ostatní s tímto názorem souhlasili, a tak celá vesnice zůstala doma. Později se ukázalo, že to bylo jediné správné rozhodnutí. Rusové nám později řekli, že jsme první vesnice, ze které nikdo neutekl. K večeru projelo vesnicí další auto Wehrmachtu. Měli s sebou mrtvého vojáka, kterého pohřbili na hřbitově. Tu noc jsme nespali. Sobotní ráno byl naprostý klid. Ticho se zdálo děsivé. Nikdo se neodvážil opustit dům. V Krumpholzenově háji právě zaštěkal pes. Měli jsme pocit, jako by se přehnala prudká bouře. Netušili jsme, jaká je situace. Náš uprchlík potřeboval chleba a tak zajel do pekárny v Christdorfu. Vrátil se se zprávou, že vesnice je úplně prázdná, dobytek stojí na loukách. Kolem poledne projíždí vesnicí motorka se dvěma Rusy. V horní části vesnice někdo vyvěsil bílou vlajku na strom na ulici. (To byla paní I. Hampelová). Průzkumné letadlo opět startuje. První Rusové přišli do vesnice v pondělí. Naštěstí to byla dodavatelská společnost. Šéf, nadporučík, nedovolil vojákům páchat žádnou agresi. Mluvil i německy, takže komunikace byla možná. Nejprve byli svoláni všichni zahraniční pracovníci a zeptali se, jak se k nim Němci chovali. Výsledek byl zřejmě dobrý, protože nadporučík se zachoval velmi korektně. Narukoval s námi, ale sám, bez dalších vojáků. Zbytek společnosti byl rozdělen na různé farmy, ale všichni jejich obyvatelé museli opustit své domovy. Tak se stalo, že jsme měli na farmě až 50 lidí. Většina z nich spala na senících. Hornoslezští uprchlíci se opět vydali na cestu domů. Je jen otázkou, jak daleko se dostali, než jim koně a krávy odebrali. Dobytek byl vyhnán ze stájí na velkou louku za Krumpholzenovým statkem. V té době bylo v obci asi 240 dojnic. Každá rodina směla chovat pouze jednu krávu. Ženy a dívky musely chodit na dojení. Rusové mléko odstředili a vyrobili z něj máslo. Každý den zemřelo několik krav. Dostali slintavku a kulhavku. Když byl dobytek po pár týdnech zahnán do Ruska, moc toho nezbylo. Několik dospívajících chlapců muselo jít spolu jako řidiči dobytka. Došli až do Moravské Ostravy. Tam se nahromadili a domů přišli pěšky. Rusové mezitím snědli prasata a slepice. Koně byli také vyzvednuti. V následujícím období od června do srpna nikdo nešel do terénu sám. Rusové na ženy přepadli a znásilňovali je, i když už to bylo zakázané. Přišli Rusové z jiných vesnic a ukradli, co zbylo. Přišel čas sklizně a nyní bylo třeba udělat veškerou práci s jednou krávou, kterou jsme se naučili tahat. Později jsme dostali malého slepého koně, kterého tu zanechal jeden Rus. Přes všechny předpoklady se domů vrátila celá sklizeň. Ale jen proto, aby je později zdarma doručili do Čech. Do obce přijeli dva čeští komisaři. Dvě rodiny a tři muži byli odvezeni za prací do vnitrozemí České republiky. Přijeli první Češi, noví majitelé domů. Vybrali si, která farma se jim nejvíce líbí. Němečtí majitelé museli odejít do důchodu. V lednu 1946 jsme slyšeli první zvěsti o odsunu všech Němců. Nechtěli jsme tomu věřit, a přesto se to stalo pravdou. Protože jsme nemohli poslouchat rádio, nebyli jsme informováni o globálních politických událostech. A nechtěli jsme věřit tomu, co jsme slyšeli. Začátkem března 1946 dostaly první rodiny papíry o nuceném odsunu. Odešlo 50 lidí 31. března 1946. I nyní jsme stále očekávali, že se brzy vrátíme. Cennosti byly často ukryty nebo pohřbeny v naději, že je po návratu znovu najdou. Věci se ale vyvinuly jinak. (pokud jde o zprávu paní Hartelové) Můj otec zřejmě nemohl uvěřit, že by bylo možné vyhnat obyvatele celé země. Protože v roce 1945, když nastal klid, jsme naše 2 krávy (Rusové nám nechali dvě), které nám Rusové nechali, začali učit tahat, což docela fungovalo. Tak se přivážela úroda a provádělo se i podzimní setí. Téměř prázdný kravín se také pomalu začal znovu plnit. Kromě dvou krav nám Rusové nechali i pár telat.

Zdaleka viditelnou dominantou našeho města byl větrný mlýn . Koupil jej majitel Hs.Nr. 10 byla postavena na jeho pozemku na kopci východně od obce. Mouka se mlela až do války v letech 1914 až 1918. Později se mlel pouze ječmen a mlelo se krmné obilí. Definitivní konec nastal v roce 1928. Vichřice poničila mlýn natolik, že jej majitel již nenechal opravit. Brzy po roce 1946 stržen.

Ale již na jaře 1946 se stalo „neuvěřitelné“. Na naší farmě se objevil Čech Prahař (Prachař?) a my jsme se museli přestěhovat do našeho dlouho prázdného přístavku, který vlastně sloužil jen jako sklad palivového dřeva. Můj starší bratr, který byl truhlář, si v jedné místnosti zřídil malou zájmovou dílnu. Tohle byla teď naše ložnice. Ve skutečnosti jsem ještě neopustil školu. Ale stejně jako všichni ostatní němečtí studenti nesměl chodit do školy. Všichni obyvatelé byli z vesnice vyhnáni a nesměl zůstat ani jeden člověk. Poslední, kdo opustil naši obec, byli pravděpodobně Kluger Josef a Herta Jeckel starší. a dcera Herta, syn Ferdinand a rodina Roßmanithů.

Rozloučení pro nás však nebylo příliš těžké. Byli jsme vyvlastněni a do našich domů se nastěhovali Češi. Co chtěl sedlák ve vesnici, kterému byl odebrán dům a pozemek? Během této doby došlo v jiných částech Sudet a zejména v dvojjazyčných oblastech a v samotné České republice k strašlivým nepokojům proti Němcům s mnoha mrtvými. Němci neměli žádná práva. Každý Čech směl zabíjet německé muže, ženy a dokonce i děti, jak chtěl. Žádného trestu se bát nemusel. Čeští emigranti, zejména pan Beneš, který žil v Londýně, rozdmýchali hlubokou nenávist vůči sudetským Němcům. Jeho takzvané „Benešovy dekrety“, které napsal, tvořily právní základ pro jejich hrůzostrašnou činnost. Neměli jsme žádné úmrtí, na které bychom si mohli stěžovat. Teprve 15letý chlapec Kalig Josef mladší, kterého matka poslala do Libavé, den před invazí Rusů, aby si vyzvedl mzdu z továrny na houpání lnu, se už nevrátil. Nikdy nebyl nalezen mrtvý ani živý a od té doby je nezvěstný.

Samotný odsun probíhal následovně: v intervalu 14 dnů až několika měsíců byl místním komisařem Stolařem sestavován transport. Obvykle to bylo kolem 30 lidí, kteří byli poprvé přivedeni do „táboru“ v M. Berouně. Směli jsme si vzít 50 kg zavazadel na osobu. Navíc nějaké příruční zavazadlo. Nyní byly samozřejmě všechny věci prohledány a cennosti a peníze, pokud byly nalezeny, byly zabaveny. O pár dní později jsme šli na nádraží do čekajících dobytčích vagonů. Rozloučit se s vlastí pro nás nebylo příliš těžké, protože jsme byli již dávno vyhnáni z domovů a někteří z nás museli bydlet v prázdných domech nebo jinde. Přesto jsme stále doufali, že odloučení od domu a farmy bude jen krátkodobé. Když jsme při rozlučkové bohoslužbě v kostele zpívali „ven do světa do života…“, ještě jsme netušili, že v tomto našem kostele už nebudou žádná další setkání. Samozřejmě jsme i my kluci cítili trochu dobrodružství.

fotogalerii najdete zde