Kostel sv. Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici

zdroj: Vít Přívratský:
Barokní stavitel Carl Antoni Reina
a jeho stopy v údolí Divoké Orlice

Orlické hory jsou z mého pohledu jedny z nejopuštěnějších u nás, teda aspoň ta část kterou jsem projel. Místní opravená perla je vyhlášený kostel s prosklenou střechou v Neratově. To je taková zdejší primadona. O pár údolí dále, směrem na Moravu, na vás vykoukne v zatáčce uprostřed louky jiný kostelík, kostelík jako z jiné doby. Je to venkovský kostelík ve Vrchní Orlici… v obci ze které toho moc nezůstalo. Kostel byl při mé návštěvě otevřený a rozhodně stojí za to zabrzdit, couvnout a odbočit na polní cestu.

Venkovský kostel sv. Jana Nepomuckého

První kostel ve Vrchní Orlici je připomínán již 1567. Stával stejně jako dnešní kostel uprostřed hřbitova, proto snad nebude mylné domnívat se, že soudobý kostel vzniká na místě starého. Případné přejímání hmoty je při absenci zpráv nemožné doložit. Kostel nejprve spadal pod farnost v Rokytnici, 14. února 1859, kdy byl Neratov povýšen na farnost, přešla Vrchní Orlice pod něj.
Dějiny stávajícího kostela svatého Jana Nepomuckého se začaly psát 6. května roku 1708, kdy byl položen základní kámen. Zároveň se jedná o Reinovu první doloženou stavbu většího formátu na rokytnickém panství. Bez větších obav mu můžeme přiřknout autorství architektonického návrhu stavby. Jediné informace ke stavbě nám v prameni poskytuje Eduard Alliger ve své práci Heimatkunde…,ls kde mimo jiné zmiňuje vysvěcení kostela dne 23.října 1712 a celkové náklady 1000 zlatých.

.

Stavba trvala čtyři roky a dala vzniknout jednoduchému venkovskému kostelu na půdorysu kříže s půlkruhovým presbytářem. Kostel si v roce 1770 vyžádal opravu. Zhostil se jí blíže nespecifikovaný stavitel z Králík. Za špatný stav dle Alligera odpovídala nutnost šetřit – nízký rozpočet stavby měl nutit Reinu k užití horšího materiálu a dalších úsporných opatření v rámci stavební realizace. Takovou
kronikářovu dedukci je samozřejmě nutné brát s rezervou. V rámci rekonstrukce dle Alligera byly zesíleny zdi a kostel se v západním průčelí začal pyšnit hranolovou věží a na jižní straně měla být vybudována sakristie. Dalších oprav se kostel dočkal roku 1805, kdy se při opravě střechy našla pamětní listina, z níž Alliger čerpal. Ačkoliv je dnes ztracena, vděčíme jí a Aligerovi za výše zmíněné informace. Nejspíše z této doby se na sloupu krovu, prvním zprava od vchodu do prostoru krovu, dochovaly podpisy tesařů. Na konci 19. století mělo také dojít k přemalbě interiéru, rukou lanškrounského malíře Františka Maixnera, jehož dílo, výmalbu presbytáře a malované pásy květinového i ornamentálního dekoru, můžeme obdivovat dodnes. Výmalba byla provedena pomocí šablon.

Orlické hory mají ze svého baroka jistě co nabídnout. Projdeme-li až za hřebeny hor, do nejvrchnějšího údolí Divoké Orlice,1 spatříme jednu z jejich perel – barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Údolí nabízí i jiné, méně známé, pamětihodnosti vcelku nedaleko může návštěvník zavítat do kostela sv. Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici. Obě stavby mají několik zásadních společných jmenovatelů, mezi něž na prvním místě patří osobnost jejich stavitele. Tím je právě Carl Antoni Reina.

Zajímavou otázkou, jež nám kostel dává, je samotné zasvěcení. Jak již zmiňuje 
Jana Oppeltová: v době zasvěcení kostela se teprve o blahoslavení Jana Nepomuckého 
jednalo. Přesto byl vysvěcen v jeho jménu, čímž došlo k porušení zásad tridentského koncilu, 
který v rámci papežských nařízení zakazuje prokazovat takovouto úctu osobám církví 
nekanonizovaným. Ve své studii ale zároveň nabízí i možné řešení vcelku palčivého problému 
a k vysvětlení zmiňuje údaj z Vlastivědy Orlických hor, vydávané po druhé světové válce 
odsunutými německými vlastivědnými pracovníky. Ti situaci vysvětlují jako nepřesné určení 
kostelu - tedy že v roce 1712 byla vystavěna ve Vrchní Orlici pouze hřbitovní kaple. 
A až později se měla stát filiálním kostelem v rámci bartošovické farnosti zasvěceným 
svatému Janu Nepomuckému. Nově objevené stavební fáze ale mluví docela jasně - kostel 
byl postaven již jako jednolodní stavba s presbytářem obklopeným bočními prostory, což se 
za malou hřbitovní kapli sotva dá považovat. 

Nejen kostel, nýbrž celý barokní areál

Konec se pro kostel začal chystat s dovršením druhé světové války. Neponičili jej armády ani bomby. Zkázou nejen pro něj, ale hlavně pro celou ves Vrchní Orlice, byl odsun německého obyvatelstva. Vrchní Orlice byla a je jednou z mála obcí Orlických hor, která po druhé světové válce zanikla jako trvalé lidské sídlo. Roku 1939 ve Vrchní Orlici žilo 240 obyvatel, odsunuti byli všichni. Naprostá většina domů zanikla, z posledních stojících se staly rekreační chaty nebo kravín.

Kostel a přilehlý barokní areál hřbitova s bortící se márnicí je jen smutnou vzpomínkou živé obce. Během chátrání došlo k takovému dožití střešní krytiny v oblasti presbytáře, že do kostela začalo zatékat. Promáčením podloží, zdí presbytáře a vítězného oblouku došlo k velké trhlině. Bez včasného zásahu by prasklina byla osudná.

První zásadní změnou pro kostel bylo prohlášení kulturní památkou Ministerstvem kultury dne 30. 3. 2013 s číslem rejstříku U S K P : 104742. Rok před tím prošel střešní plášť kostela rekonstrukcí, byly doplněny a obnoveny krovy hlavně nad prostorem presbytáře a další jeho části vyměněny. Instalován byl i provizorní kamenný oltář.

Kulturní památkou byl kostel sv. Jana Nepomuckého prohlášen v rámci celého barokního areálu. Zahrnuje hřbitovní zeď, márnici a pilíř se sochou ukřižování. Proto je myslím vhodné je alespoň zmínit: na hřbitově se dnes nachází už jen pár, velmi poničených, náhrobků z 19. a 20. století. Hřbitovní zeď je kamenná, široká přibližně půl a vysoká sotva jeden metr. Omítnuta, asi nikdy nebyla a dnes je na dvou místech
rozvalená. Na západě, přímo proti vstupu do kostela, je přerušena vstupní bránou. Taje zřícena, dochovaly se jen boční hranolové pilíře s předsazenými patkami a deskovými hlavicemi. Stěny pilířů byly zdobeny pasparty s dodnes patrnými torzy bílého nátěru uvnitř. A v období mezi 9. 8. 2013 a 23. 3. 2014 došlo k jejich odcizení.

Pilíř s ukřižováním je vně hřbitovní zeď, je členěn tradičně na tři části – patku, dřík a hlavici. Pilíř nese autentické vročení 1774, v čelní stěně dříku je v paspartě zobrazené srdce se zbytky zlacení, v levé straně je reliéf „Bičování Krista“, v pravé je reliéf „Korunování Krista“. Na zadní straně je vytesán záznam „1859 / Joh. Hermann“ jedná se snad o signaturu dobového restaurátora. Na hlavici dříku spočívá kříž se zesílenou patkou a zaoblenými konci ramen. Nechybí štítek INRI s patrnými zbytky bílé polychromie. Boční stěny dříku jsou konkávně prohnuté, pata je po stranách volutově stočená, malou volutu najdeme i pod hlavicí. Ukřižovaný Kristus je dobře propracován, korunován zbytky železné trnové koruny.

Márnice je nevelkou stavbou obdélníkového půdorysu s elipsovitým zakončením. Je vsazena do hřbitovní zdi v její východní části. Podle malých střípků omítky se zdá, že byla v exteriéru i interiéru hladce bíle omítnuta. Vstup má kamenné pískovcové hranolové ostění. Dveře nejsou osazeny, nacházejí se volně uvnitř. Ve východní a jižní stěně je okno, jižní má zvenku pískovcové kvádrové ostění, východní je vyvalené. Strop je zřícen v suť, která plně zakrývá podlahu. Valbová střecha je v havarijním stavu překryta jen prkny a torzy asfaltové lepenky.

Mobiliář kostela

Do historie dnes už patří i vlastní výbava a mobiliář kostela, s nímž nás seznamuje soupis Umělecké památky Čech28 a jediná mne známá dobová fotografie. Zařízení bylo převážně barokní z 18. století. Hlavní oltář Památky datují do roku 1770 jako pozdně barokní rámový s obrazem z druhé poloviny 19. století (snad J. Umlauf) v rámu neseného dvěma anděly. V osmdesátých letech, kdy vznikal výše zmiňovaný soupis, byl ze dvou bočních oltářů ještě zachován levý, zasvěcený sv. Isidorovi, datovaný do první čtvrtiny 18. století, jeho aktuální umístění mi neznámé, předpokládám jeho ztrátu. Pravý oltář byl převezen do hřbitovní kaple v Neratově. Soupis zmiňuje ještě oltářní obraz sv. Jana Evangelisty od J. Umlaufa z roku 1866, nicméně dále neurčuje jeho umístění – mohl tak být nad pravým oltářem nebo například nad vchodem do sakristie nebo naproti nad výklenkem v presbytáři. V presbytáři měl být ještě oltář se zobrazením Piety přibližně z roku 1700. Dá se předpokládat, že sem byl umístěn nejdříve po roce 1770, kdy mu uvolnila místo kazatelna. V lodi, patrně ve formě závěsných obrazů na bocích, měla být křížová cesta z první poloviny 19. století. Za hlavním oltářem snad byla i kamenná křtitelnice z 16. století, ale tu Umělecké památky Cech zmiňují s otazníkem.