autor: Jan Rýznar

Strachu bylo dost, teď je čas pro radost…

O našich předcích víme jen málo a o reálných dějinách ještě méně. Můj děda od mámy byl sedlák v Krumpachu v Zábřehu na Moravě. Jeho životní krédo znělo: „Boj je život vyvolených a smrt je jejich vítězstvím.“

Jmenoval se František Hajtmar ml., narozený 29.března 1905 v Krumpachu, Sušilova 16. Ten se v roce 21.1.1933 oženil a vzal si Boženu Hojgrovou (1912) z Olomouce a bydleli Sušilova 56. Děti Stanislava (15. 4. 1933) a František (29.6.1934) Byl to vášnivý temperamentní cholerik. Vlastenec, syn zakládajícího člena Sokola, ctitel prezidenta Masaryka. Jeden z nejvýznačnějších politiků agrární strany na šumpersku v předválečných letech.

K dědově politické angažovanosti se pojí docela zajímavá příhoda, kterou mi s hrdostí vyprávěl.

V hospodě někdo odcházel dřív a vzal si z věšáku omylem dědův černý kabát. Zajel rukou do kapes a vytáhl růženec. Začal s ním mávat ve vzduchu a pochechtávat se: „Podívejte co jsem našel komusi v kapse kabátu. Čípak to je?“ Děda na něj zavolal: „Dej to zpátky, stejně s tím neumíš!“ Následovala salva smíchu …. a děda dodal: „Jeníčku, věříš tomu, že pak lidi za mnou šli jako diví?“

Za mobilizace v r.1938 rukoval do řopíku pod Králickým sněžníkem. Cestou na pozice přes les jim utekl vojín německé národnosti i s kulometem. Po tomto incidentu ostatním „Němcům“ odebrali zbraně.

Vzhledem ke své politické angažovanosti a popularitě mezi lidmi byl po celou dobu války jako první na seznamu desíti „rukojmí“, které byli Němci připraveni zastřelit, kdyby v okolí Zábřehu k něčemu došlo.

Lidé se přes válku skládali na rodiny zatčených, aby jim umožnili přežít. Bohužel se našel pečlivka, který vedl seznamy dárců a ty se nakonec dostali k Němcům. Souseda Kolčavu zatkli a děda se tenkrát chystal utéci do lesů – ale nějak to dobře dopadlo.

V jeho lese byl partyzánský bunkr, o kterém pochopitelně věděl, ale s těmito partyzány nic společného neměl.

Krumpachem procházel průvod sovětských zajatců a dědova matka, Klára Hajtmarová /rozená Janíčková/ se jim snažila podstrčit nějaké jídlo. Všiml si jí ozbrojený doprovod a začal ji na zemi mlátit pažbou pušky. Toho si všiml další soused, německý rolník Arlingr Rudolf. Vyběhl ven, běsnící Němce zarazil a prababičku tak zachránil.

Na samém konci války k tomuto Němci na statek vtrhli partyzáni na poslední chvíli a začali mu tam rabovat. Můj děda vzal pistoli a ze statku p. Arlingra tyto taky partyzány vyhnal s tím, že se jedná o slušného člověka, který nikomu po celou válku neškodil.

Tak si ale nejspíše založil na problém.

Ihned po osvobození mu „Rusáci“ přijeli do statku na dvůr. Začali chlastat a bylo zle…..Na stůl postavili granát a nechali se obsluhovat…….první dny po válce byla rodina ve sklepě a po návštěvě Rusů prchly děti k sousedům. Děda měl za to, že jej někdo udal, že se zastával Němců.

Jako příslušník odboje byl v České národní radě až do komunistických čistek.

Děda říkával, že: „První dny po válce byly nejhorší dny mého života“

Nejhorší dny proto, že druhá vlna rudé armády ve velkém znásilňovala Němky ze Zábřehu a děti se na to musely dívat.  Jejich křik byl slyšet fakticky po celém městě. Do německých čtvrtí si takto Rusáci chodili užít po několik měsíců a nikdo to nebyl schopen zastavit.

Další problém nastal realizací košického vládního programu. Jako čelnímu představiteli agrární strany se mu snažili sebrat české občanství a poslat do odsunu. Tento problém se vyřešil až v r. 1946. Děda byl Čech a vlastenec jako hrom. Jeho rodiče z obou stran i rodina jeho manželky také. Přesto mu velice reálně hrozilo odebrání občanství.

To ostatní je už zase jiný příběh. Ale jednu perličku nakonec.

Na začátku 90. let strýc zboural velikou kůlnu na stroje i s menší kůlnou na dřevo. Po několika dalších letech se tam propadla zem. Strýc až po padesáti letech objevil vykopaný bunkr pro celou rodinu. Tak zamaskovaný, že se na něj nikdy nepřišlo, přestože se tam denně chodilo.

Strýc jen kroutil hlavou, že mu naprosto není jasné, jak táta mohl ten bunkr vykopat, aniž by o tom kdokoli z rodiny věděl.

Strachu bylo dost, a teď je čas pro radost.

Obávám se, že hlavní dědovou radostí bylo, že on se správně zachovával. Cena, kterou za to platil, byla však hodně vysoká.

Děkuji …. Tvůj vnuk Jeník.

Ústí nad Labem, 15.6.2015