Ladislav Valoušek – 75. výročí konce II. světové války 1.-část

autor: Jaromír Fischer

V následujících měsících letošního (2020) roku již uplyne 75 roků od konce nejkrvavějšího válečného běsnění v dějinách lidstva – 2. světové války. Pro někoho je to nedávno, pro někoho dávný pravěk a není třeba se tím zabývat. Zda to tak je, to nechám na posouzení Vám, čtenářům.
Generace dětí, která se narodila koncem či krátce po válce, byla velmi ovli-vněna touto událostí a hlavně propagandou, která se šířila ze všech veřejných zdrojů a stranila Sovětském svazu. A tak nebylo divu, že v našich klukovských válečných hrách nikdo nechtěl hrát poražené nacisty, všichni chtěli být vítězi – vojáky sovětskými. Avšak naši rodiče znalí situace nás opatrně a nenápadně seznamovali s tím, jak to doopravdy bylo. Že byli i jiní, kteří měli také podíl na vítězství nad celosvětovým zlem. Nejlépe nemluvit, ale ukázat. Tak nebylo divu, když osmiletý kluk navštíví s otcem kostel Cyrila a Metoděje v Praze, mí-sto posledního boje parašutistů – aktérů atentátu na R. Heydricha, vidí rozstřílený kůr, obraz se stopami střel gestapáků vyslýchajících kněze, po kterém chtějí prozradit vchod do krypty, knihu potřísněnou krví padlého parašutisty a hlavně velmi zasvěceným a přesvědčivým výkladem průvodce –
studenta, že pro takovéhoto kluka je to zážitek na celý život.

Nebo když se najednou dovídá při domácí četbě z knihy od otcova přítele z Ješova o bojích našich letců ve Velké Británii. A tak neustále pátrá po té troše mála, co bylo dosažitelné. Počátkem 60. let se i v sovětské válečné literatuře objevují knihy, které se snaží pravdivě a kriticky posuzovat válečné události. Když při pozdějším studiu na vysoké škole, návštěvě vojenské katedry VŠ je mu dobrovolně – povinně nabízen vojenský tisk, vybírá si časopis „Československý voják“, kde vedle povinné propagace ČSLA a vojsk Varšavské smlouvy jsou uváděny příběhy našich hrdinů na „východě „ ale také na „západě“.

V polovině šedesátých dochází k značnému uvolnění v dostupnosti i dříve zakázané literatury. A pak není divu, že na jaře roku 1968 každé pondělí k večeru rychle běží poslouchat v rozhlase četbu na pokračování z knihy Františka Fajtla „Sestřelen“. Pro kluka je to velmi inspirující a nutí ho za-koupit si co nejvíce této literatury, což mu však v budoucím životě přinese i problémy.
Mezitím se z kluka, kterého zajímá především historie a sport, stává učitel a dostává se na základku na Bouzově. V roce 1985 u příležitosti 40. výročí od konce války dostaly školy olomouckého okresu za úkol zbudovat tzv. „Koutky tradic.“ Zde se nabízela možnost vyzdvihnout hrdinství partyzánů především těch javoříčských. Ale s rozhovoru s lidmi z okolí věděl, že to není tak, jak se píše. Vždyť, když chce psát diplomku o událostech v Javoříčku r. 1945, je mu odborným asistentem, rodákem z Veselíčka, doporučeno, aby to nedělal, slovy: „Pravdu napsat nemůžeme, tak přece nebudeme lhát.“ Javoříčko tedy padlo. Zrovna v té době vyšla kniha Jaromíra Bally „Pod křídly Ostrava“
pojednávající o účasti československých letců v bojích o Ostravu v roce 1945 a v ní je zmínka, že autor navštívil Ladislava Valouška, letce 1.československého
samostatného stíhacího pluku v SSSR, ve Šternberku, Uničovské ulici. Srdíčko se zatetelilo „To by byla bomba!“. A tak se vypravil do zmiňovaného města letce vypátrat. Uničovskou ulici celkem bez obtíží vypátral.

Ulice je to dlouhá, ale kde ten dům ve kterém bydlí je? V podvečer na ulici potkává starší ženu a ptám se jí, jestli neví, kde zmiňovaný letec bydlí. Ta se několikrát rozhlédne na všechny strany a ukazuje na nedaleký rohový dům. Plný nedočkavosti se se svým desetiletým synem žene ke zvonku u dveří do bytu. Dveře se otvírají a proti němu stojí asi 190 cm vysoký statný muž, věku kolem 65 let. Ptá se, co si přejí, a on se srdcem v krku mu krátce vysvětluje, oč jde. Říká:“ Tak pojďte dál a nezouvejte se.“

Do řeči se přidá i velmi příjemná a pohostinná paní – mluví spíše česko-slovensky, je to manželka, paní Ida. Jak ji poznal, zjistil, že to byl zlatý člověk – celoživotní poklad pana Valouška. A ten stíhač, a ještě více známý válečný fotograf, přinesl stoh fotografií s tím, aby si vybral, které by mohl použít. Jen u fotografií z Anglie ho upozorňoval, aby s tím neměl nějaké potíže. Rozešli se s tím, že by mohl na škole případně udělat besedu. V následujících dnech se dotyčný učitel dává do práce a vytváří kout tradic s pěti panely. Na prvním jsou fotografie ze služby v RAF, další zaznamenává cestu z Anglie, přes Egypt, Irán do Teheránu. Poté fotografie z výcviku v Sovětském svazu, a poslední dva z bojů a pobytu na Slovensku.

Vše bylo doplněno textem z knihy Františka Fajtla „První doma“, k čemu dal sám autor písemné svolení. No a teď něco k autorovi velmi vzácných fotografií – panu Ladislavu Valouškovi, kterého později charakterizoval jeho pozdější velitel škpt. František Fajtl takto: „ Je to vzácný člověk, nejen pro jeho charakterové vlastnosti, obdivuhodnou pracovitost, výjimečnou skromnost a čestnost, jak v politicky těžké době, ale i za běžných okolností. Opravdový vlastenec.“
Narodil se jako nejstarší ze třech dětí 1. srpna 1918 v rodině prostých lidí. Ve věku dvou let se jeho rodiče odstěhovali do Olomouce – Holice. Až do svých šesti let žil s babičkou v Žerotíně, která jej vychovávala až do doby, kdy musel nastoupit do školy. Potom šel za svými rodiči a do obecné školy chodil v Holici a poté navštěvoval 3 roky měšťanky v Hodolanech. Již v dětství měl zájem o letecké modelářství. Po ukončení měšťanky v roce 1932 v době krize chtěl jít do učení k Baťovi, ale byl odmítnut a tak se šel učit zlatnickému řemeslu k olomouckému zlatníkovi Rubringerovi.

V 18 letech usedl do kluzáku Masarykovy letecké ligy v Olomouci a následující rok se přihlásil k výcviku na motorových letounech též v Olomouci v celostátní akci „Tisíc mladých pilotů republice“, která měl zajistit větší obranyschopnost Československa proti vzrůstajícímu nebezpečí od nacistického Německa.
Pak se přihlásil do čs. vojenského letectva a v červenci 1938 nastoupil k 2. leteckému pluku v Olomouci. Zde se připravoval na službu na dvoumotorových lehkých bombardérech, zvědných a pozorovacích letounech.

V kurzu (1.000 pilotů republice) nás bylo asi třicet. Instruktorem byl Oldřich Bureš. Seznámil nás napřed s tím, že létání samo o sobě je nebezpečné, že ohrožuje život, avšak jen tomu, kdo je neukázněný, kdo se nevěnuje plně létání a kdo nedbá všech pravidel a nařízení, která se musí zachovávat.“Buďte pilní, ukáznění a poctiví ve vašem konání a odměna pro vás bude v tom,, že z vás budou dobří piloti.“, byla slova Oldřicha Bureše před započetím kurzu.

 Praga E-39
Československý spojovací jednomotorový a dvoumístný vzpěrový dvouplošník. Smíšená kostra draku (dřevo-kov) částečně potažena překližkou a duralem, zbytek plátnem. Hvězdicový motor poháněl dvoulistovou dřevěnou vrtuli. Podvozek pevný, v zádi trupu ostruha.

Technická data letounu:

Rozpětí 10 m, délka 7,49 m, hmotnost prázdného letounu 610 kg, motor Walter NZ o výkonu 88 kW, max. rychlost 162 km/h, dostup 3 700 m, dolet 450 km.

V rámci dalšího výcviku se přesunul do Spišské Nové Vsi a poté do Piešťan. 15. března byl vytvořen protektorát a o den dříve se od republiky odtrhlo Slovensko a vytvořilo svůj klerofašistický stát pod záštitou hitlerovského Německa. A Češi jsou ze Slovenska vyhnáni, to se týkalo i našich vojáků, tedy i Valouška.

Když 1. března časně ráno se unavený a vyčerpaný objeví u domovních dveří, matka ho udiveně vítá slovy: „My jsme si mysleli, že jste uletěli.“ Tato věta mu leží na mysli i následující dny, kdy si musí najít práci. Tu najde v solných mlýnech v Olomouci, kdy se vrací domů s „rozežranýma „rukama a botami od soli. To mu však tak nevadí jako život v porobené republice a německá rozpínavost. A tak se svým přítelem a poválečným švagrem Bohumilem Netopilem osnují plány, jak se dostat ven, zvláště když v zasvěcených kruzích se dovídají, že se v Polsku organizuje nějaká česká legie proti Němcům.
A tak s Bohumilem začali pátrat, jak se bezpečně dostat do Polska. V tomto útěku jim pomohla tajná organizace olomouckého Sokola, která jim dala spojení na železničáře, kteří na Polsko – protektorátní hranici zajišťovali tajné přechody. Podle pokynů se 28. června 1939 vydali do Ostravy, kde se v Nádražní ulici spojili s panem Sochorkem, který jim dal pokyny, jak útěk
uskutečnit. Měli odejít na seřaďovací nádraží a tam vyčkat do devíti hodin večer a při rozjíždění se rychlíku do už polského Bohumína naskočit do posledního vagónu. Čekali ve stínu nádražních budov a byli velmi netrpěliví, aby nepropásli odjezd určeného vlaku. Už, už se jim zdálo, že se vlak rozjíždí a tak tryskem běželi k poslednímu vagonu asi 60 m vzdálenému. Nasko-
čili, zalezli na záchod a tam se zavřeli. Ale vlak dále stál. Tu najednou slyšeli nějaký dupot, tlučení na dveře a rozezlené nadávání. Oba byli nešťastni, že hned na samém počátku mají takovou smůlu. Po chvíli se ukázalo, že ten rozruch způsobil opilý železničář, který o tomto útěku věděl.

Velmi se podivoval tomu, že utíkají do Polska a oběma zdůraznil, že je v Polsku nic dobrého nečeká. Po příjezdu do Bohumína byli zadrženi polskou policií a odvedeni do Turistického domu, kde se setkali s mnoha známými. Zde pobývali několik dní, byli zde ubytováni a bylo zajištěno i stravování. Ve volném pohybu jim nebylo vůbec bráněno. 9. července byli přemístěni do Krakova, kde už bylo přes 100 krajanů – letců. Ti všichni se museli prokázat leteckými deníky, jinak jim hrozilo nebezpečí, že budou vráceni do protektorátu nebo budou přímo předáni gestapu.
Polsko, ale i jiné státy neměli na základě mezinárodních dohod zájem o cizí vojáky na svém území. Poláci Čechy pohrdali a ještě jim vyčítali: „Proč vy se nebránili?“ Jako by zapomněli, co prováděli ČSR na podzim roku 1938. Jediná možnost jak se vyhnout nucenému návratu do protektorátu, byla úmluva do francouzské cizinecké legie, kde voják nemá jméno ani národnost.
Našim vojákům odchovaným demokratickou republikou se nechtělo jít bojovat proti domorodcům do francouzských kolonií. Ale jiná možnost nebyla. Přece tam však byla naděje, že v případě válečného konfliktu Francie s Německem, budou z legie okamžitě uvolněni. srpna 1939 byli z Polska přepraveni lodí do francouzského přístavu Bulogne a odtud následující den do Paříže.

,,Byli jsme v zemi, jíž rozhodně nepatřily naše sympatie, vládli tu dosud ,,mnichované“, kteří před necelým rokem dali Hitlerovi naši republiku. Zrada tehdejších spojenců zůstala v paměti našeho národa příliš živá,“

vzpomněl na pocity při příjezdu na území Francie Ladislav Valoušek.  

Zde byli slavnostně zařazeni do cizinecké legie. A náš hrdina, typicky česky, když nemáme jméno, tak se při zápisu představil jako František Tichý. Po oficialitách, očkovaní a podobně měli přejít k výcviku do severní Afriky. To je však už nepostihlo, poněvadž 1. září Německo přepadlo Polsko a v následujících dnech se do války zapojily Francie i Velká Británie.
Začala 2. světová válka. Ve Francii si ji převážná většina lidí, ale i velmi mnoho vojáků, vůbec nepřálo. Jediní, kdo z vypuknutí války měli „radost“ byli Čechoslováci, protože jen ta mohla jejich problém s Němci vyřešit. Naši legionáři byli již zařazováni do armády. Piloti mající bojový výcvik byli po krátkém přecvičení na francouzské letouny zařazováni k bojovým jednotkám a účastnili se sporadických bojů. A piloti podobni našim hrdinům, ti šli do výcviku. Na rozdíl od výcviku doma, tento výcvik byl pomalý, na mizerných letounech a hlavně z řad Francouzů žádné opravdové nadšení. Velmi často se stávalo, že se nic nedělo, hlavně se hledaly příležitosti, jak se především bavit a zpříjemňovat si život.

Špatný technický stav francouzských letadel umožnil odlétání pouze několika málo hodin. Jak přiznává ve svém velkém válečném deníku, ve Francii nelétal na frontě, ale po přidělení na bombardovací základnu létal pouze na letounech Potez.

Potez XXV 25 Víceúčelový jednomotorový dvouplošník smíšené konstrukce, který poprvé vzlétl v roce 1924. Existoval v mnoha verzích a létal v několika státech. Letounů typu Potez XXV měla francouzská Armee de l. Air velké množství. Motor poháněl třířadý dvanáctiválec Lorraine-Dietrich 12.
Technická data letounu: Rozpětí 14,2 m, délka 9,2 m, hmotnost prázdného letounu 1490 kg, motor Lorraine-Dietrich o výkonu 478 HP, max. rychlost 214 km/h, dostup 5500 m, dolet 600 km.Letoun typu Potez XXV 25 – jak vyplývá ze vzpomínek Ladislava Valouška – ,,byla taková stará rachotina, dvouplošník“.V době kdy se s nimi Ladislav Valoušek ve Francii setkal, byl letoun beznadějně zastaralý. Za dobu osmi měsíců, strávených ve výcvikovém středisku Toulouse-Francazal, nalétal Ladislav Valoušek v tomto letounu pouhých šest hodin.

Mnozí Francouzi byli přesvědčeni, že sami Němci Hitlera svrhnou a tím skončí válčení. Jaké bylo jejich překvapení, když 10. 5. 1940 došlo k velkému útoku na sousední země a pak i na Francii.

Nebylo divu, že za 6 týdnů padla Paříž a Francie kapitulovala.

Fotogalerie zde

(pokračování)