autor: Jaromír Fischer, Bouzov

Pokračování……. A co naši hrdinové, kteří se v této době nacházeli na španělsko- francouzské hranici a hrozilo jim zajetí a následná smrt či koncentrák. Téměř všichni směřovali směrem na jih a nějak se dostat do Afriky. Na letišti, kde prováděli výcvik, bylo velké množství letadel všeho druhu, jen potřebovali povolení velitele letiště. Tato lákavá a poměrně nejjednodušší cesta záchrany padla. Velitel zakázal dát Čechoslovákům letadla a benzín do nich. A pak se různými dopravními prostředky různě získanými dostali až na jih Francie do přístavu Port Vendres, odkud se nizozemskou lodí dostali do afrického Oranu. Odtud, po dohodě našich vojenských činitelů s Angličany byli naši letci přepravováni lodí Neurália do Velké Británie.

HMHS Neuralia zdroj: birtwistlewiki.com.au
HMHS Neuralia byla postavena pro British India Steam Navigation Company. Kapacita: Cestující: 128 první třída, 98 druhá třída. Na vodu byla spuštěna 12. září 1912, dokončena byla 18. listopadu 1912. V té době největší loď v Britské indické flotile. 
12. června 1915 zabavena admiralitou pro použití jako vojenská nemocniční loď a používána během kampaně Dardanely v roce 1915, zejména v zálivu Suvla a Soluně. Poté viděla službu v Indickém oceánu, než se v březnu 1916 vrátila do Spojeného království a zůstala na stanici s domácí flotilou až do září 1918, kdy byla přeměněna na sanitku a zůstala jako taková až do července 1919.
V roce 1925 byla přeměněna na stálou armádní loď a její majitelé ji spravovali jako nájemný transport (HMT). Od roku 1932 do roku 1935 podnikala letní školní plavby lodí.


V dubnu 1945 vzala 1 700 jugoslávských uprchlíků ze zóny kanálu do Spoleta v Jugoslávii a poté odjela do Taranta v Itálii nalodit německé válečné zajatce. Ve 2:00 1. května 1945 při odbočování do Tarantského zálivu narazila na minu a strojovna se rychle zaplavila. Byly vydány rozkazy opustit loď a její čluny se zastavily. Ráno byla stále na vodě, ale když se její čluny blížily, aby zvážily opětovné nalodění, začala se naklánět a potopila se.

Spolu s našimi vojáky byly přepravovány i rodiny našich důstojníků a zástupců odboje a manželky těchto lidí požadovaly, aby byly mladými vojáky – poddůstojníky u stolu obsluhovány. A tu oba naši hrdinové, spolu s dalšími se vzbouřili, rozbili nádobí a odmítli tento rozkaz splnit. Dopadlo to pro vzbouřence dobře, protože se na jejich stranu postavili i důstojníci, kteří se proslavili v přímých bojích a mnozí z nich měli i nejvyšší fr. vyznamenání- „Rytíř čestné legie.“ Ve Velké Británii byli na rozdíl od Francie srdečně vítáni a hlavně viděli snahu s Hitlerem bojovat. Podobně jako ve Francii se nejdříve dostali do bojů dobře vycvičení a válkou zocelení piloti. Ti byli zařazováni do britských perutí a také do naší první stíhací 310. peruti. Mladí, nevycvičení, nezkušení museli absolvovat náročný výcvik.

Výcvik v RAF Babbacombe u Torquay, květen 1941. Stojící zleva jsou pilotní žáci Ladislav Valoušek, František Remeš (+), Luděk Moudrý, Jaroslav Plachý, Josef Jiroutek (+), Stanislav Jelínek (+), Josef Stivar a Otto Smik (+), sedící Antonín Svěcený a Oldřich Havlík (+).

Ten Valoušek ukončil až koncem roku 1941. 28. dubna 1942 byl zařazen do slavné třistadesítky. Létal tam na známých letounech Spitfire Mk. V B a také na výškové verzi HT II.K VI. na jihu Británie, ale také na vysokém severu ve Skotsku. Na jihu je činnost zaměřena na ochranu a doprovod bombardovacích jednotek, útočných námořních jednotek, útokům na pozemní cíle – letiště, lokomotivy, vojenská nepřátelská vozidla, vylákání a vyprovokování nepřátelských stíhačů k soubojům apod. Na severu se především jednalo o ochranu severských přístavů před útoky nepřátel a také před letadly provádějící průzkum nad těmito místy.

V srpnu 1943 byl Ladislav Valoušek přeložen k britské pomocné letecké jednotce No 2 Delivery Flight v Cranfieldu. Jak přiznal, během jeho letecké činnosti se mu nepodařilo sestřelit žádného ,,nácka“, ale skutečnost, že ani on se nestal jejich terčem, jej nadevše utěšila. Zanedlouho se však s německým Focke-Wulfem setkal ve skutečnosti.

Své vzpomínky na něj rozšířil o vyprávění spolubojovníků, jež se stala základem letecké povídky nesoucí název „Obě sekce scramble“.

V roce 1943 se začíná obracet vývoj na frontách s nacistickým Německem. Zvláště na území SSSR po obrovském vítězství u Stalingradu. A tu na sovětské straně je zájem i o doplnění naší pěší jednotky vedené L. Svobodou letci. Ti však na území svazu nebyli. Docházelo k jednání mezi vládami a vojáky až došlo k dohodě, že tato jednotka bude utvořena z uvolněných čs. letců sloužících v RAF.

Angličané nechtěli uvolnit před invazí do Evropy žádné větší množství našich letců, protože tito by jim v důležité bitvě citelně chyběli. Nakonec dali souhlas k uvolnění 20 pilotů z řad 310., 312. a 313. stíhací perutě. Velitelem byl určen a sovětskou stranou schválen škpt. František Fajtl, v roce 1942 první cizinec pověřený velením anglické peruti. Byl to voják, kterému se po sestřelení nad Francií podařilo přejít celou Francií až do Španělska, kde byl vězněn ve Frankově koncentračním táboře a odtud díky diplomacii byl propuštěn a v Anglii se znova zapojil do boje. O své dobrodružné cestě Francií napsal později knihu „Sestřelen“.

,,Dne 31. ledna 1944 jsme uvolněni ze svazku RAF. Jsme v plném počtu dvacet plus jedna do Ruska. V tomto počtu si na sebe budeme muset v budoucích dnech zvykat – v dobrém i zlém.“

Ladislav Valoušek vzpomíná

Mezi dvacítkou vybraných pilotů byl i náš známy rotmistr Ladislav Valoušek. 31. ledna 1944 bylo z řad RAF tedy uvolněno dvacet pilotů a jeden člen pozemního personálu pro leteckou činnost v SSSR. Problém byl jak se tam dostat. Nejkratší cesta vedla Severním mořem, jenže zároveň byla nejnebezpečnější. Zde na lodi, konvoje číhaly smečky nacistických ponorek a z Norska měly velmi blízko německé bombardéry. Touto cestou opačným směrem zahynulo při cestě do Británie také několik našich letců. A naši nechtěli nic riskovat, proto zvolili delší a určitě bezpečnější trasu jižní – přes Biskaj, Gibraltar, Středozemní moře, Egypt a do Iránu a odtud letecky do Sovětského svazu. Tato cesta byla poměrně klidná, i když naši letci při ní zažili i určitá dobrodružství.

foto: Ladislav Valoušek

Při zastávce v Egyptě udělal výhodný nákup, který jej pak proslaví i v dalších desetiletích. Na trhu objeví fotoaparát Leicu, po které tak dlouho toužil. Jenže peníze, které měl na koupi nestačily. A tak smlouval, přidal k penězům jako bonus svůj Kodak a Leica byla jeho a pak ho provázela při všech válečných i mírových cestách. A ještě nedávno sloužila i Valouškově dceři. Po mnohdy strastiplné cestě se dostali do hlavního města Iránu Teheránu sužovanému obrovským horkem. A odtud letecky ve dvou etapách se přesunuli do mrazivé Moskvy.

Nějakou dobu tam pobyli a seznamovali se s životem ruských lidí, pamětihodnostmi a též byli zváni do divadel, kde obdivovali mistrovské umění herců. Po nějaké době už z toho byli nervózní, přece sem jeli bojovat a ne se poflakovat v týlu. Dočkali se, nejdříve je přepravili do Ivanova a pak k přecvičení na stíhačky vyrobené převážně z překližky vyztužené umělou pryskyřicí. Byly to známě LA (Lavočkin) 5.

Moskva 1944

Nikdy o nich nic neslyšeli, ač na nich ve srovnání se Spitfiry našly mnohé nedokonalosti, ukázaly se jako výborné letouny pro boj výškách do 4 km a tam se boj na východní frontě převážně odehrával. Již v Moskvě pojali podezření, že jsou nějak podezíráni. To se pak ukázalo v pozdější době převážně v Kubince. V blízkosti atraktivních cizinců se objevovaly dívky, které s nimi velmi rády chodily „v les.“ Jedna z nich, válečná vdova, se velmi zamilovala do jednoho z pilotů a jemu ve slabé chvíli vše vyzradila. Oni však dále celou dobu pozorovali ze sovětské strany jakousi nedůvěru a neustálé podezírání z nějaké nekalé činnosti.

Výcvik, přeškolení na lavočky, všichni úspěšně složili a čekali, že budou odeslání na frontu. Když se delší dobu nic nedělo a už to nemohli vydržet, rozhodli se poslat Stalinovi telegram s žádostí o vyslání do bojových operací. Když přišli na poštu a vyslovili přání o odeslání telegramu, uviděli u zaměstnance panickou hrůzu z toho, u čeho má také být. Carovi se přece nepíše a Stalin byl možná více než car. Přesto v červenci dostali svolení přeletět do Proskurova.

Když se tam dostali, nikdo o nich nic nevěděl, nic pro ně neměli a fronta už zase byla daleko na západě. Ještě štěstí, že v tomto městě se nacházela 2. paradesantní československá brigáda, která se o naše letce z 1. samostatného stíhacího pluku starala. A tak uplynulo dalších čtyřicet dní nečinnosti. Oni tady přece jeli proto, aby se mohli dostat co nejdříve domů a ne, aby tady zaháleli a místo mesounů lovili ryby. Situace se změnila až po 29. srpnu 1944, kdy na Slovensku vypuklo povstání. Po organizačních zmatcích na sovětské straně, ta došla k závěru, že by se mělo povstalcům pomoci hlavně proti otravnému německému letectvu, které si nad povstaleckým územím dělalo, co chtělo. Oni totiž slovenští letci i s letouny přeletěli na sovětskou stranu fronty a povstalce tak nechali na holičkách. A tak bylo rozhodnuto sovětským velením, že pluk bude na Slovensko přesunut.

K tomu došlo 17. září 1944. Po předchozím průzkumu se uvedeného dne přesunuly obě perutě pluku na polní letiště u obce Zolná nedaleko Zvolena. Byla to vlastně jen pěkně rovná louka, která díky stromům kolem potoka skýtala výborné možnosti na pěkné zamaskování letadel. A hlavně, nikdo netušil, že je tam letiště. Velitel pluku rozhodl, že největší nebezpečí číhá ve vzduchu od německých letounů, které měly sídlo na piešťanském letišti. A proto rozhodl, že je potřeba je uzemnit. Společně naplánovali, jak útok provedou. Přednost měli zkušení a také ti, kteří kdysi v československém letectvu v Piešťanech sloužili. A mezi nimi byl i Valoušek. Výpravu vedl velmi zkušený npor. Stehlík a v jedné dvojici byl Valoušek se svým číslem Mrázem. Při útoku se podařilo Valouškovi zničit 2 německé letouny a několik jich spolu se svým číslem poškodil. Útok byl tak překvapivý, že nacisté se prakticky nezmohli na žádnou obranu. A Valoušek když odlétal od letiště, měl ještě takovou „drzost,“ že lavočku naklonil, vytáhl svou leicu a hořící letiště vyfotografoval.

Výprava to byla velmi úspěšná, po vyhodnocení všech hlášení bylo konstatováno, že bylo asi 10 letounů zničeno, hodně dalších velmi či méně poškozeno. Toto vítězství pak našim letcům pomohlo v dalších střetnutích s německým letectvem. A co naši? Jaké ztráty? Prostřelený trup stíhačky jednou střelou a namotaný telegrafní drát na křídle a odřený list vrtule. Toť vše. Naši letečtí partyzáni působili v týlu nepřítele déle jak měsíc. To byl unikátní čin, který se žádné spojenecké jednotce nepodařil. Z počátku tam byli posláni, aby vyčistili nebe od nepřítele, ale jak se situace pro povstalce začala vyvíjet nepříznivě, přecházeli hlavně k podpoře pozemních jednotek. K tomu lavočky nebyly uzpůsobeny a tak nebylo divu, že ztráty na letounech a pilotech byly hlavně při této činnosti.

Naši letci měli potíže se zásobováním střelivem a benzínem, které tyto museli letecky přepravovat sovětští letci z týlu. Mnohdy pro nepříznivé počasí nemohli naši letci být zásobováni i několik dní a tak jejich činnost nebyla téměř žádná. Podzimní nepříznivé počasí působilo, že louka v Zolné byla promáčena a nebylo na ní možné startovat ani přistávat. Postupně se všichni přesunuli na letiště Tri Duby. Koncem října byla situace kritická, nacisté se blížili k centru povstání a tak letci dostali rozkaz, aby přeletěli na sovětskou stranu. Už nebylo dostatek letu schopných letadel, takže 2 piloti a velká část pozemního personálu zůstala na Slovensku a ustoupila do hor, kde pokračovala v partyzánském boji až do osvobození na jaře 1945.

Piloti na letuschopných lavočkách byli rozděleni do třech skupin a pod vedením škpt. Fajtla, npor. Stehlíka a ppor. Valouška měli odletět na letiště Krosno, které bylo už obsazeno sovět. letectvem. Je třeba podotknout, že odlet se uskutečnil za krajně nepříznivého počasí, kdy největším nepřítelem byla velká oblačnost s obrovskými turbulencemi. A tak se stalo, že určené letiště našla a na něm přistála skupina vedená velitelem pluku. Ostatní skupiny, které startovaly později, se dostaly ještě do horších meteorologických podmínek a musely zvolit náhradní trasu a to do Maďarska, které už z části bylo obsazeno Sovětskou armádou. Nejhůře dopadla skupina Valouškova. V té byli ještě ppor. Dobrovodský, Matušek (Slováci, kteří na sovětsko – německé frontě přeletěli na stranu Rusů a poté byli posláni k našemu stíhacímu pluku) a na meseru startující slovenský pilot Kubovič. Když se dostali nad frontou do oblasti, kterou nešlo proletět, došlo k dvojnásobné tragédii. Matuškovi přestal fungovat motor a do dneška není jasné, zda to bylo zásahem německého flaku, či se jednalo o poruchu materiálu. Podařilo se mu nouzově přistát u obce Domaňovce, přidat se k partyzánům a celou tu dobu do příchodu Sovětské armády přečkat. Mnohem hůře dopadl Kubovič, ten buď byl zasažen flakem, nebo v důsledku turbulence spadl do vývrtky, zřítil se na zem a zahynul. Po hodině letu Valouškovi i Dobrovodskému začal docházet benzín. Podle pohledu přes mraky dolů měli pocit, že už se nacházejí snad někde nad západním Maďarskem. A když tak soustředěni na pozorování krajiny pod sebou se navzájem „rozešli“. Valoušek pokračoval dál určeným kurzem a najednou pod sebou uviděl letiště poseté množstvím leteckých vraků a přes varování ze země s posledním zbytkem benzínu regulérně přistál. Dobrovodskému asi 15 km před letištěm, o kterém podobně jako Valoušek neměl tušení, došel benzín a přistál „na břicho“ na celkem přijatelné louce. Oba se nacházeli ne v Maďarsku, ale u rumunského města Orade Mare.

Po nějaké době se za dramatických a někdy i komických situacích, setkali se s kamarády ze Stehlíkovy skupiny, dostali se až na Podkarpatskou Rus a odtud do polského Przeworska. Zde byli soustředěni všichni čs. letci na východní frontě. 1. stíhací pluk se rozdělil, část zůstala dále v 1. pluku pod vedením Fajtla a další část s Valouškem přešla k 2. stíhacímu pluku, který byl tvořen převážně bývalými slovenskými letci. 1. pluk se ještě zúčastnil bitvy o Ostravu, 2. pluk s instruktory z bývalého 1. pluku se cvičil na sovětských letounech a už do války nezasáhl.

Počátkem května 1945 po ukončení bojů se všichni naši letci soustřeďují na letišti Albrechtičky ( dnešní Mošnov) a odtud letí do Prahy, špatné počasí je donutí vrátit se znova do Ostravy. Při přeletu nad Olomoucí navádí sovětského pilota nad Holici a o tom píše: „ Blížíme se k Olomouci. Moje vzrušení vzrůstá. Co doma, jsou všichni živi a zdrávi?“ Nad Holicí shazuje z letadla dopis pro rodinu. Přistál v rýně domu na ulici 1. máje. Jeho majitel jej vyzvedl a ihned předal rodině. Ti tak po šesti letech měli první zprávu o svém Slávkovi. Na základě tohoto dopisu se v následujících dnech setkal se svým 19 letým bratrem Svatoplukem a dovídá se vše o rodině. On, který byl na frontě denodenně vystaven nebezpečí smrti nebo zranění přečkal celkem bez úhony a jeho milovaná babička na samém konci války byla raněna střepinou z bomby.

Koncem května dostal od svého velitele povolení k návštěvě rodiny. Letí letounem na olomoucké letiště, když se jeho zrakům objevil pohled na hrad Bouzov. Hned se mu vybavily vzpomínky jeho střemeníčské babičky o malých vesničkách a hned si vzpomněl na říkanku, které o těchto vesnicích mezi lidmi říkávala. Vybavil si z jejího vyprávění pověsti o Zkamenělém zámku, o Svěcené díře, o tom jak tam chodily na zábavy a popíjely pivo, které se právě v ní chladilo. Najednou z výše viděl zničenou, vypálenou vesnici. Nedokázal však z té výšky zjistit, o kterou vesnici šlo. Bližší se lze dočíst v jeho povídce „ Tenkrát v máji.“

V druhé polovině dostal téměř měsíční dovolenou, odcestoval na Slovensko, kde začal pátrat po své milé, s kterou se v době povstání seznámil ve Zvolenu v drogerii, kde sháněl film do svého fotoaparátu. Nakonec ji našel a rozhodli, že se 15. září vezmou. Do kostela je odvážela všechna tři auta, která se ve Zvolenu a okolí nacházela. A oba začali společně plánovat budoucnost…..

Fotogalerie Ladislava Valouška

(poslední díl)