autor: Jaromír Fischer, Bouzov
Protože byl povahou civilista, chtěl odejít z armády a nastoupit jako pilot k Československým aeroliniím. Tam se nedostal, protože přednost měli hlavně letci bombardérů a také tam muselo být zaměstnáno značné procento Slováků. Bylo mu však nabídnuto místo pilota u 1. Československého dopravního pluku, který nejdříve sídlil na Ruzyni a později ve Kbelích. Létali na dvoumotorových Dakotách DC- 3 a přepravovali osoby i materiál po vlasti, ale také po Evropě. V Praze dostal byt a zde se mu v roce 1947 narodil syn a o něco později dcera. U tohoto pluku s ním létal jako velitel Antonín Liška, s kterým měli podobný zážitek s kyslíkovým dýchačem ve Spitfiru, ale s různými následky.
Na své létání u dopraváků rád vzpomínal. Létal nejen po vlasti, ale velmi často do zahraničí – do Sovětského svazu, Francie, Velké Británie, Itálie, Švédska a podobně. Rád vypravoval zážitek z roku 1946, kdy přepravovali do Švédska Dismanův dětský pěvecký sbor. Mezi malými zpěváčky posádku zaujal chlapec, který nádherně zpíval písničku „Čižmičky moje“. Když po měsíci letěli znova pro ně, chtěli ho odměnit tím, že si může sednout na místo pilota a zařídit si. Sotva se chlapec uvelebil na pilotově místě, prudce k sobě zatáhl berany, letadlu se zvedla příď a cestující….. Ještě, že chlapec měl krátké nohy a nedosáhl na pedály. Kromě nějakých modřin to dopadlo dobře.
Měsíční pobyt sboru se projevil na postavách všech členů. Když tam letěli, byli bledí, pohublí. Při návratu vypadali úplně zdravě a určitě přibrali na váze. Nebylo divu, ve Švédsku bylo na rozdíl od rozbité Evropy všeho – banánů, pomerančů, čokolády……
Rok 1948 zásadně změnil život mladé rodiny. V roce 1950 byl zbaven hodnosti ( škpt.), odebrána válečná vyznamenání, propuštěn z armády a byl mu odebrán byt. Sdílel podobný osud jako další stovky jeho kamarádů. Jak sám říkal: „ Dobře, že jsem odešel z Prahy a nebyl jsem tak na očích, jinak bych dopadl stejně jako moji kamarádi (ve vězení, táborech ná pravné výchovy atd)“.
Ani na Moravě to neměl lehké, neustále mu bylo předhazováno působení na západě ve službách imperialistů atd., mohl být zaměstnán jen manuálně. Po hledání našel práci v lužické cihelně, kde navážel a vyvážel cihly z pece. A ubytování? Museli být rádi, že spolu s malými dětmi našli azyl v lužické kovárně. V roce 1952 přešel do šternberské Morávie a později do Chronotechny jako brusič. V roce 1973 odešel do důchodu, ale stále v Chronotechně pracoval. I když po roce 1948 neměl s rodinou nijak lehký život, nikdy jsem od něj neslyšel, že dělal těžkou a málo placenou práci. Měl hluboce vyvinuté sociální cítění a sympatizoval s dělnickou třídou. Nikdy nezdůrazňoval, že byl pronásledovaný a rodině bylo hmotně ubližováno. Jen mu vadilo, že jeho dětem bylo zabráněnou studiu na středních školách. Po roce 1956, roku XX. sjezdu KSSS a hlavně v 60. letech minulého století se situace v našem státě začíná trošinku měnit. Mnohdy na tom měli zásluhu lidé ze země, odkud to zlo k nám přišlo.
V roce 1964 se slavilo 20. výročí SNP za účasti hlavního představitele SSSR Nikity S. Chruščova. S ním přijelo i množství generálů, kteří za války bojovali na Slovensku. Mezi nimi byl i gen. Krasovskij, pod něj právě spadal už výše zmiňovaný 1. samostatný stíhací pluk, a ten se velmi divil, že na oslavách nikdo z nich není. A dal to dosti hlasitě najevo. A tu nastal na vojenských správách poplach a velké pátrání, kde tito lidé vůbec jsou. No nakonec jich vypátrali jen 15 a přepravili na Slovensko. Když došlo k rozhovoru s tímto generálem, dotazoval se po jejich osudech po válce a oni mu po pravdě pověděli, co s nimi bylo, překvapeně prohlásil: „Já jsem si myslel, že se to dělo jen u nás.“
Částečně byl Ladislav VALOUŠEK rehabilitován v roce 1976, povýšen na majora a bylo mu dovoleno používat vojenskou uniformu. To odmítl a nikdy v životě se už do uniformy neoblékl. Úplně byl rehabilitován po roce 1989 a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Nikdy tuto hodnost u svého jména však neuváděl.
A jaké byly jeho osudy koncem sedmdesátých a osmdesátých let?. Byl už v důchodu, pomáhal své dceři se stavbou rodinného domu, chodil po besedách na základních školách, pomáhal v objasňování záhad v letecké tematice, spolupracoval s prostějovskou firmou na výrobu leteckých modelů, setkával se se svými válečnými přáteli a začal psát povídky z válečných let, sepsal vzpomínky na svou válečnou cestu a nabídl ji NV ke zveřejnění. Byl odmítnut se směšným zdůvodněním. Vyvolával své vlastní válečné fotografie, rozdával je přátelům a utvořil si podrobný a pečlivý archív všech negativů.
Spolupracoval se známými autory letecké literatura faktu atd. Rok 1989 přivítal, avšak byl velmi zklamán z následujícího vývoje. On, odchovanec Masarykovy republiky těžce nesl všechny nespravedlnosti a lumpárny, které se zde odehrávaly. Byl to člověk poctivý a čestný – co viděl kolem sebe, to se mu velmi příčilo. A podobné smýšlení měli i jeho další váleční přátelé. Nejvíce je však zasáhlo rozdělení republiky, za kterou bojovali a jejich kamarádi za ni položili i životy. Poukazoval na to, že přicházíme o svou životní šanci. A jeho slova to neustále potvrzují. Ladislav Valoušek zemřel 24. 5. 1996 ve Šternberku po těžké nemoci, jejíž prapočátek byl v náhlém úmrtí jeho syna.
Tato tragédie velmi oslabila jeho zdraví, že musel být několik měsíců umístěn v sanatoriu v Pasce. Manželka, paní Ida, si jej na revers vzala domů a o svého milovaného chotě se dva roky do poslední chvíle obětavě starala. V roce 1995 ještě spolu oslavili „Zlatou svatbu“. 22. května 1996 rozhodla Rada města Šternberka udělit panu Ladislavu Valouškovi u příležitosti 700 let města“ Čestné občanství“, které za něj převzala jeho dcera. Jeho pohřbu se zúčastnilo obrovské množství známých, válečných kamarádů a přátel.
Při obřadu nad hřbitovem prolétly stíhačky Českého letectva – pokračovatelů našeho válečného letectva. I zástupce naší základky se pohřbu zúčastnil a položil věnec od učitelů a žáků školy k jeho rakvi, aby tak uctil památku vzácného muže a vlastence, z něhož bychom si my všichni měli vzít příklad.
Rekapitulace: Odlétal 703 operačních hodin ( každá minuta, každá vteřina = ohrožení života) Pravděpodobně poškodil 4 – 6 nepřátelských letadel Počet usmrcených nepřátel: útočil jsem na stroj, ne na člověka (nejlepší by bylo, kdybych nikoho nezabil)
Vyznamenání: 4 x Válečný kříž z roku 1939 Čs. vojenská medaile Za zásluhy Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem Čs. vojenská pamětní medaile Sovětská medaile Za vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–45 Čs. pamětní medaile k 20. výroči SNP Čs. pamětní medaile k 30. výročí SNP
Všechna vyznamenání předal muzeu SNP v Banské Bystrici Besedy na ZŠ Bouzov: 29. 10. 1985, 9. 11. 1989, 16. 6. 1992
Nejoblíbenější letadla: Spitfire stíhačka DC 3 dopravní letoun Nejméně oblíbené letadla: Siebel (německé letadlo používané čs. letectvem – časté poruchy, důsledek válečných sabotáží)
Literární tvorba: Vzpomínky na lavočku, Obě sekce SCRAMBLE, Pozvání na večeři, První střetnutí, Faberův FW 190 po padesáti letech, Stehlíkova peruť útočí Poslední let Aloise Vašátka, Jak to bylo s prvním FW 190?, Přílet na Zolnou, Píšťany, Když ryby neberou, Sázka aneb jak Jindra k dvěma librám přišel, List z deníku, Tri Duby, Tenkrát v máji roku 1945, Návraty, Čas odpočinku aneb i tak se plaší smrt, Suvenýr z Antarktidy Návraty stíhačů Cesta zpátky Cestou nadějí a zklamání
Použitá literatura: Fr. Fajtl – První doma, Podruhé doma J. Rajlich, J. Režná – Generál Fajtl slovem historika, rodiny a objektivem fotoreportérů Další zdroje: Magnetofonová nahrávka z besedy na ZŠ Bouzov 9. 11. 1989 Osobní vzpomínky na rozhovory s L. V. – J. Fischer
Napsat komentář