autor: Jaromír Fischer, Bouzov
doplněno z práce Anety Grohmanové 2010
Protože byl povahou civilista, chtěl odejít z armády a nastoupit jako pilot k Československým aeroliniím. Tam se nedostal, protože přednost měli hlavně letci bombardérů a také tam muselo být zaměstnáno značné procento Slováků. Bylo mu však nabídnuto místo pilota u 1. Československého dopravního pluku, který nejdříve sídlil na Ruzyni a později ve Kbelích. Létali na dvoumotorových Dakotách DC- 3 a přepravovali osoby i materiál po vlasti, ale také po Evropě. V Praze dostal byt a zde se mu v roce 1947 narodil syn a o něco později dcera. U tohoto pluku s ním létal jako velitel Antonín Liška, s kterým měli podobný zážitek s kyslíkovým dýchačem ve Spitfiru, ale s různými následky.
Jsme doma ve vlasti. A poprvé v Praze! Ale naše pocity tomuto slavnostnímu pocitu neodpovídají… Vystupujeme a odnášíme si svá zavazadla…. Do Vysočan jdeme pěšky, dále pak tramvají do středu města. V bočních ulicích stále stojí četné barikády, porůznu i četné improvizované pomníčky s fotografií a textem: „Zde padl dne …“…… Jsme Prahy neznalí …..Válku mi připomíná jen zřícenina rožního domu, který byl ve dnech revoluce zasažen nacistickou bombou. Ptám se, kde je budova rozhlasu. Mladík asi osmnáctiletý mne tam ochotně zavedl. Kolem budovy jsou dosud patrny stopy bojů a vchod do budovy je uzavřen.Zazvonil jsem a vyšel zřízenec. Přislíbil mi, že ode mne převezme stručnou zprávu pro rodiče a moje děvče na Slovensku, že jsem živ a zdráv. Napsal jsem jen krátký vzkaz v naději, že to někdo uslyší a dá jim vědět. Zbývá jen prohlédnout si památná místa. Můj společník, který mně dovedl k rozhlasu, se mi nabídl, že mne Prahou provede.Ptám se ho, jaké to tam bylo o povstání a jak to vše začalo. S mladistvím nadšením mi pak vypráví o všech těch pohnutých událostech.“Někteří barikádníci,“ říká, „polévali Němce na ulicích benzínem, zapálili je a pak je věšeli po lucernách.“ Tak nějak to prý začalo.“Tady na té lucerně také jeden visel,“ poznamenává, když procházíme uličkou z Můstku na Staroměstské náměstí.Lucerna s konzolou je opravdu začouzená, a chlapec se dušuje, že to viděl na vlastní oči.Tomuto druhu hrdinství já nerozumím, ale on sebevědomě prohlašuje: „Dobře jim tak, vždyť to byli esesáci…….Všude se procházeli lidé a vládla tu pohoda. Jen skromné pomníčky padlých v povstání naznačovaly, že se tu přede dvěma týdny bojovalo.Ladislav Valoušek, Cestou zpátky, strany 354 – 355.
Na své létání u dopraváků rád vzpomínal. Létal nejen po vlasti, ale velmi často do zahraničí – do Sovětského svazu, Francie, Velké Británie, Itálie, Švédska a podobně. Rád vypravoval zážitek z roku 1946, kdy přepravovali do Švédska Dismanův dětský pěvecký sbor. Mezi malými zpěváčky posádku zaujal chlapec, který nádherně zpíval písničku „Čižmičky moje“. Když po měsíci letěli znova pro ně, chtěli ho odměnit tím, že si může sednout na místo pilota a zařídit si. Sotva se chlapec uvelebil na pilotově místě, prudce k sobě zatáhl berany, letadlu se zvedla příď a cestující….. Ještě, že chlapec měl krátké nohy a nedosáhl na pedály. Kromě nějakých modřin to dopadlo dobře.
Měsíční pobyt sboru se projevil na postavách všech členů. Když tam letěli, byli bledí, pohublí. Při návratu vypadali úplně zdravě a určitě přibrali na váze. Nebylo divu, ve Švédsku bylo na rozdíl od rozbité Evropy všeho – banánů, pomerančů, čokolády……
Rok 1948 zásadně změnil život mladé rodiny. V roce 1950 byl zbaven hodnosti ( škpt.), odebrána válečná vyznamenání, propuštěn z armády a byl mu odebrán byt. Sdílel podobný osud jako další stovky jeho kamarádů. Jak sám říkal: „ Dobře, že jsem odešel z Prahy a nebyl jsem tak na očích, jinak bych dopadl stejně jako moji kamarádi (ve vězení, táborech ná pravné výchovy atd)“.
Ani na Moravě to neměl lehké, neustále mu bylo předhazováno působení na západě ve službách imperialistů atd., mohl být zaměstnán jen manuálně. Po hledání našel práci v lužické cihelně, kde navážel a vyvážel cihly z pece. A ubytování? Museli být rádi, že spolu s malými dětmi našli azyl v lužické kovárně. V roce 1952 přešel do šternberské Morávie a později do Chronotechny jako brusič. V roce 1973 odešel do důchodu, ale stále v Chronotechně pracoval. I když po roce 1948 neměl s rodinou nijak lehký život, nikdy jsem od něj neslyšel, že dělal těžkou a málo placenou práci. Měl hluboce vyvinuté sociální cítění a sympatizoval s dělnickou třídou. Nikdy nezdůrazňoval, že byl pronásledovaný a rodině bylo hmotně ubližováno. Jen mu vadilo, že jeho dětem bylo zabráněnou studiu na středních školách. Po roce 1956, roku XX. sjezdu KSSS a hlavně v 60. letech minulého století se situace v našem státě začíná trošinku měnit. Mnohdy na tom měli zásluhu lidé ze země, odkud to zlo k nám přišlo.
V roce 1964 se slavilo 20. výročí SNP za účasti hlavního představitele SSSR Nikity S. Chruščova. S ním přijelo i množství generálů, kteří za války bojovali na Slovensku. Mezi nimi byl i gen. Krasovskij, pod něj právě spadal už výše zmiňovaný 1. samostatný stíhací pluk, a ten se velmi divil, že na oslavách nikdo z nich není. A dal to dosti hlasitě najevo. A tu nastal na vojenských správách poplach a velké pátrání, kde tito lidé vůbec jsou. No nakonec jich vypátrali jen 15 a přepravili na Slovensko. Když došlo k rozhovoru s tímto generálem, dotazoval se po jejich osudech po válce a oni mu po pravdě pověděli, co s nimi bylo, překvapeně prohlásil: „Já jsem si myslel, že se to dělo jen u nás.“
Částečně byl Ladislav VALOUŠEK rehabilitován v roce 1976, povýšen na majora a bylo mu dovoleno používat vojenskou uniformu. To odmítl a nikdy v životě se už do uniformy neoblékl. Úplně byl rehabilitován po roce 1989 a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Nikdy tuto hodnost u svého jména však neuváděl.
NAPOSLEDY PILOTEM Letoun Zlín 142 V roce 1985, tedy více jak po dvaceti letech bylo Ladislavu Valouškovi znovu umožněno usednout do kokpitu letadla a připomenout si tak roky, které ovlivnily jeho život. Tento let se uskutečnil ve čtyřmístném letadle Z 142 z letiště Holešov u Zlína. Nejmenovaný pilot předal Ladislavu Valouškovi nad Otrokovicemi řízení a zajistil tím sobě i ostatním v letadle neopakovatelný zážitek. ,,Minuty strávené v letadle, řízeném bývalým pilotem královského letectva, se pro nás staly nezapomenutelnými.Navzdory technickým změnám v řízení byl stroj po pár vteřinách jeho. I když pan Valoušek nedával okolí najevo své pocity, tentokrát jeho nadšení nebylo možné přehlédnout,“ uvedli ve vzpomínce na Ladislava Valouška Aleš Horák a MUDr. Tomáš Topič.
A jaké byly jeho osudy koncem sedmdesátých a osmdesátých let?. Byl už v důchodu, pomáhal své dceři se stavbou rodinného domu, chodil po besedách na základních školách, pomáhal v objasňování záhad v letecké tematice, spolupracoval s prostějovskou firmou na výrobu leteckých modelů, setkával se se svými válečnými přáteli a začal psát povídky z válečných let, sepsal vzpomínky na svou válečnou cestu a nabídl ji NV ke zveřejnění. Byl odmítnut se směšným zdůvodněním. Vyvolával své vlastní válečné fotografie, rozdával je přátelům a utvořil si podrobný a pečlivý archív všech negativů.
Spolupracoval se známými autory letecké literatura faktu atd. Rok 1989 přivítal, avšak byl velmi zklamán z následujícího vývoje. On, odchovanec Masarykovy republiky těžce nesl všechny nespravedlnosti a lumpárny, které se zde odehrávaly. Byl to člověk poctivý a čestný – co viděl kolem sebe, to se mu velmi příčilo. A podobné smýšlení měli i jeho další váleční přátelé. Nejvíce je však zasáhlo rozdělení republiky, za kterou bojovali a jejich kamarádi za ni položili i životy. Poukazoval na to, že přicházíme o svou životní šanci. A jeho slova to neustále potvrzují. Ladislav Valoušek zemřel 24. 5. 1996 ve Šternberku po těžké nemoci, jejíž prapočátek byl v náhlém úmrtí jeho syna.
Tato tragédie velmi oslabila jeho zdraví, že musel být několik měsíců umístěn v sanatoriu v Pasece. Manželka, paní Ida, si jej na revers vzala domů a o svého milovaného chotě se dva roky do poslední chvíle obětavě starala. V roce 1995 ještě spolu oslavili „Zlatou svatbu“. 22. května 1996 rozhodla Rada města Šternberka udělit panu Ladislavu Valouškovi u příležitosti 700 let města“ Čestné občanství“, které za něj převzala jeho dcera. Jeho pohřbu se zúčastnilo obrovské množství známých, válečných kamarádů a přátel.
Při obřadu nad hřbitovem prolétly stíhačky Českého letectva – pokračovatelů našeho válečného letectva. I zástupce naší základky se pohřbu zúčastnil a položil věnec od učitelů a žáků školy k jeho rakvi, aby tak uctil památku vzácného muže a vlastence, z něhož bychom si my všichni měli vzít příklad.
Rekapitulace: Odlétal 703 operačních hodin ( každá minuta, každá vteřina = ohrožení života) Pravděpodobně poškodil 4 – 6 nepřátelských letadel Počet usmrcených nepřátel: útočil jsem na stroj, ne na člověka (nejlepší by bylo, kdybych nikoho nezabil)
Vyznamenání: 4 x Válečný kříž z roku 1939 Čs. vojenská medaile Za zásluhy Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem Čs. vojenská pamětní medaile Sovětská medaile Za vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–45 Čs. pamětní medaile k 20. výroči SNP Čs. pamětní medaile k 30. výročí SNP
Všechna vyznamenání předal muzeu SNP v Banské Bystrici Besedy na ZŠ Bouzov: 29. 10. 1985, 9. 11. 1989, 16. 6. 1992
Nejoblíbenější letadla: Spitfire stíhačka DC 3 dopravní letoun Nejméně oblíbené letadla: Siebel (německé letadlo používané čs. letectvem – časté poruchy, důsledek válečných sabotáží)
VÁLEČNÉ FOTOGRAFIE LADISLAVA VALOUŠKA V této kapitole bych se ráda věnovala nejvýznamnějšímu odkazu Ladislava Valouška, kterou zanechal ve formě rozsáhlé fotodokumentace, čítající přes šest set snímků. Veškeré fotografie, pořízené za války, tematicky roztřídil, očísloval a pečlivým způsobem zdokumentoval. Jako autor, prezentovaný coby obyčejný člověk prožívající peklo druhé světové války, přispěl svými fotografiemi k oživení a doplnění literatury faktu v oboru letectví. Mnohé z nich ilustrují a autentizují události druhé světové války, vydané v knižní podobě jeho leteckými přáteli. Svou spolupráci poskytl např. Jiřímu Rajlichovi, Františku Louckému, Františku Fajtlovi, Zdeňku Titzovi a mnoha dalším. Valouškovy fotografie lze také spatřit v leteckých časopisech, regionálních tiscích a odborném tisku nejen u nás, ale i v zahraničí. Množství snímků daroval Ladislav Valoušek za svého života přátelům a zájemcům o letectví. Jiné byly po jeho smrti dle výpovědi dcery doslova ,,rozkradeny.“ V současnosti tvoří jeho fotografie součást válečných expozicí Muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystřici a muzejního oddělení Historického ústavu Armády České republiky v Praze. ,,Zájem o fotografování měl bratr již v raném dětství, v průběhu války si uvědomil, že by bylo dobré zachytit obraz doby i pro další generace,“ zmínil v rozhovoru mladší bratr Svatopluk Valoušek. Ve Francii měl Ladislav Valoušek přístroj na film bez perforace s rozměry 24 x 36 Do letounu si fotoaparát vzal až na území Velké Británie. Byl to Kodak 6 x 9 cm. Při jednom letu však strhnul závěrku a tu se mu jiţ nepodařilo opravit. Jak jsem již zmínila v druhé kapitole, na cestě do Sovětského svazu si zakoupil fotoaparát Leicu. Přístroj, který jej provázel za dramatických okolností při bojích na východní frontě až do konce války. V rozhovoru s Jindřichem Drebotou, který ponechávám k náhledu v příloze, se o podmínkách fotografování zmiňuje takto: ,,Mohl jsem zdokumentovat pobyt naší jednotky v Sovětském svazu i na území Slovenska.“ Prozatímním fotografem pluku byl ustanoven Jiří Sehnal, Ladislav Valoušek tedy fotografoval načerno. Ze zápisků ve válečném deníku vyplývá, že s prvními pořízenými snímky mu vznikly u vedení pluku nemalé problémy. I když porušil přísný zákaz fotografování, nebyly z toho nakonec vyvozeny žádné negativní důsledky. První pořízenou fotografií na území Sovětského svazu byla skupina tří Lavoček, kterou se Ladislavu Valouškovi podařilo zachytit za letu. Ze vzduchu se mu rovněž podařilo zdokumentovat přelet perutě z Kubinky na letiště Proskurov. ,,V posledním roce války mi Leica pomohla zaznamenat epizodu v celkovém válečném dění téměř nicotnou, významnou však tím, že téměř všichni její aktéři stáli v boji proti fašismu od samého počátku,“ cituje Jindřich Drebota Ladislava Valouška v již zmíněném rozhovoru. Fotografie, dokumentující život československých letců na pozadí historických událostí, se Ladislavu Valouškovi podařilo dochovat jako jednomu z mála. Fotodokumentace oficiálních fotografů na východní frontě byla v převážné míře znehodnocena.* * např. fotodokumentace (veškerý fotografický materiál, vyvolané fotografie i negativy) oficiálního fotografa prvního.leteckého stíhacího pluku (zvolenského) byla po nalezení sovětskými vojáky nejen rozkradena ale i zničena. AG
Literární tvorba: Vzpomínky na lavočku, Obě sekce SCRAMBLE, Pozvání na večeři, První střetnutí, Faberův FW 190 po padesáti letech, Stehlíkova peruť útočí Poslední let Aloise Vašátka, Jak to bylo s prvním FW 190?, Přílet na Zolnou, Píšťany, Když ryby neberou, Sázka aneb jak Jindra k dvěma librám přišel, List z deníku, Tri Duby, Tenkrát v máji roku 1945, Návraty, Čas odpočinku aneb i tak se plaší smrt, Suvenýr z Antarktidy Návraty stíhačů Cesta zpátky Cestou nadějí a zklamání
NÁVRATY STÍHAČŮ Publikace Návraty stíhačů obsahuje čtrnáct chronologicky uspořádaných leteckých povídek, které se do doby vydání tohoto souboru uchovaly ve formě strojopisů v rodinném archivu autora. Jak jsem již zmiňovala v úvodu této kapitoly, některé z nich byly již dříve zveřejněny v mnohých leteckých časopisech. Představují vzpomínky Ladislava Valouška jak na bojové okamžiky, tak na chvíle plné radosti a úsměvných situací. Tato publikace je první z edičního souboru Valouškových vzpomínkových próz, které vyšly zásluhou Mgr. Vlasty Hlůzové. CESTOU ZPÁTKY Publikace Cestou zpátky je válečný deník, druhé dílo, o jehož vydání se zasloužila šternberská učitelka ve výslužbě Mgr. Vlasta Hlůzová. Její podíl na kompletaci rukopisné a strojopisné pozůstalosti a především celkové stylizaci díla je třeba označit za neopomenutelný. Dílo seznamuje čtenáře s osudy československých letců na frontách druhé světové války, jež jsou zaznamenány formou osobních vzpomínek a rekonstrukcí příběhů, které Ladislav Valoušek osobně prožil. Tento válečný deník, zpracovaný Ladislavem Valouškem v druhé polovině 80. let 20. století, zachycuje válečné období let 1939 až 1945. Základem jeho sepsání byly čtyři rukopisné válečné deníky, které se dochovaly jako rodinná památka. Jedná se o soubor dvanácti kapitol, v nichž Ladislav Valoušek prokazuje obdivuhodnou faktografickou paměť a zároveň dovoluje čtenáři nahlédnout do své duše. Válečný deník se stal po dobu války jeho osobní zpovědnicí, zachytil období štěstí i zklamání, charakteristiky lidí a v neposlední řadě také jeho schopnost přiblížit situace a prostředí, v nichž se ve válečném úsilí nacházel. Dílo Ladislava Valouška ,,Cestou zpátky“ je ve smyslu obohacení letecké odborné literatury nesmírně cenné. Je prosté, ale silné svou dokumentárností. Jak sama editorka přiznává, tento válečný deník vyšel bez jakýchkoliv obsahových změn v původním rukopisu. Strojopis deníku Ladislav Valoušek dokončil před listopadem 1989, avšak s nabídkou knižního vydání nesouhlasil. Pravda, v něm zachycená pro něj byla až příliš cenná. Z důvodu vážné nemoci v pozdějších letech ho již nestačil připravit pro tisk a tak v této podobě zůstal až do svého vydání v roce 2003. CESTOU NADĚJÍ A ZKLAMÁNÍ Na základě originální rukopisné pozůstalosti Ladislava Valouška z let 1944 aţ 1945, (od 31. ledna 1944 do 20. července 1945) vydala vlastním nákladem již výše zmíněná šternberská editorka Mgr. Vlasta Hlůzová další publikaci pod názvem Cestou nadějí a zklamání (Z deníku stíhacího letce). Pojednává o událostech, tehdy Ladislavem Valouškem prožívaných. Zápisky z tohoto deníku jsou různého charakteru a dávají čtenáři možnost přenést se zpět do poloviny 40. let 20. století, kdy skupina zkušených, ,,ostřílených“ letců spolu s Ladislavem Valouškem odešla z anglické RAF za účelem posílení východní fronty. Ladislav Valoušek zde zaznamenává průběh historických i politických události a navíc ho doplňuje popisem prostředí. Zprostředkovává čtenáři napětí situací. Nechybí zde ani humorný pohled na věc, jenž je v mnoha situacích zachycen vtipnými poznámkami. Snad měly přinést odlehčení. Šest let prožitých v útrobách války je dostatečně dlouhé období k tomu, aby se člověku podařilo odkrýt pravé lidské povahy. Uprostřed války vznikala hluboká přátelství z nichž mnohá přetrvala i po ní. Tím nejkrásnějším obdobím pro Ladislava Valouška byly zajisté poslední měsíce války. Tehdy poznal ženu, se kterou strávil bok po boku až do samého konce. Jen díky ní bylo Mgr. Vlastě Hlůzové umožněno dát tomuto rukopisnému originálu (malému linkovanému sešitu s tvrdými deskami) knižní podobu. ŽIVOTNÍ KŘIŽOVATKY STÍHACÍHO LETCE LADISLAVA VALOUŠKA Tato publikace uzavírá celý ediční soubor. Zprostředkovává vyprávění Ladislava Valouška, zpracované osobou Mgr. Vlasty Hlůzové z osobních poznámek, zaznamenaných v průběhu besedy s žáky druhého stupně Základní školy Dr. Hrubého ve Šternberku. Jedná se o jedinou autorskou práci. AG
Použitá literatura: Fr. Fajtl – První doma, Podruhé doma J. Rajlich, J. Režná – Generál Fajtl slovem historika, rodiny a objektivem fotoreportérů Další zdroje: Magnetofonová nahrávka z besedy na ZŠ Bouzov 9. 11. 1989 Osobní vzpomínky na rozhovory s L. V. – J. Fischer
Fotogalerie Ladislava Valouška
LADISLAV VALOUŠEK OČIMA DRUHÝCH
zdroj: práce Anety Grohmanové 2010
Zájem Ladislava Valouška o letectví a vše s ním spojené přetrval i po válce. Aktivně se účastnil množství setkání s válečnými veterány. Zážitky z válečného období s nadšením přednášel žákům základních škol, členům Kit-klubu v Olomouci a především členům Letecko-historického kroužku v Domě dětí a mládeže ve Šternberku.
Vedoucím tohoto kroužku byli tou dobou Mgr. Jan Pala a Jan Zita. Dle jejich výpovědi byl Ladislav Valoušek pravidelným účastníkem. Každý rok s ním probíhaly besedy, v rámci kterých posluchače seznamoval se skutečnostmi války, jeho osobou tehdy prožitými. Svým lidským a poutavým výkladem zaujal osoby různých názorů i generací.
,,S panem Valouškem jsem se poprvé setkal ve vlaku do Olomouce, kde se mělo konat setkání Kit-klubu v AOZ. Byl to vysoký muž s přísným výrazem. Moc nehovořil, ale přece jen se zajímal kdo jsme a co děláme. Jeho přísný výraz v obličeji změkl, jakmile se dozvěděl, že vedeme kroužek letecké historie v Domě dětí a mládeže ve Šternberku, tehdy se jmenoval Dům pionýrů. Cestou do klubu nám slíbil besedu s chlapci z kroužku. Než něco řekl, řekl to po úvaze a objektivně. Řekl bych, že v něm byl schován zpravodajský důstojník. Byl přece jen absolventem školy zpravodajských důstojníků. Svou zručnost, fotografický talent, nám dokázal výrobou přípravku na ofotografování šestnácti milimetrového filmu na diapozitivy.
Takticky nám přípravek zapůjčil a zkoušení dopadlo perfektně. Táhlo ho to k letadlům, našemu kroužku věnoval celou sobotu při hledání nejpřesnějších odstínů kamufláže jeho sovětského letounu La-5 FN ,,69“. Byl naprosto apolitický. Podporoval chlapce v samostatném přemýšlení, mluvil s nimi jako rovný s rovnými,“ vzpomněl na průběh přednášek Mgr. Jan Pala. Ladislava Valouška měl možnost blíže poznat na setkáních s válečnými druhy. ,,Velice dobře dle mého názoru vycházel se Zdeňkem Titzem, Zdeňkem Spurným, předsedou KIT-klubu v Olomouci a s ostatními, kteří se problematice letectví věnovali daleko podrobněji.“
Kolín 1986: Vendl, Valoušek, Rajlich
K pravidelným setkáním účastníků národního odboje docházelo každý rok 17. září. ,,Nejenže si Ladislav Valoušek detailně pamatoval, ale svůj životní příběh dokázal druhým lidem krásným způsobem předat. Byl za každé situace velice korektní a noblesní. Skromnost a neuvěřitelná pokora byla jeho charakteristickými rysy,“ vzpomněl Aleš Horák. Stejným způsobem popsala Ladislava Valouška i Mgr. Vlasta Hlůzová.
V dopise adresované mé osobě píše: ,,Považovala jsem ho za člověka vzácného nejen pro jeho charakterové vlastnosti, zvláště pracovitost a výjimečnou skromnost a čestnost i v tak politicky těžké době a za každých okolností, a nechci, aby to vyznělo jako fráze, ale i pro opravdové vlastenectví. Jak jsem si ho hluboce vážila jsem se pokusila vyjádřit způsobem, že edice knih o něm vůbec spatřila světlo světa.“
Je až s podivem, jak se výpovědi osob, které Ladislava Valouška znaly shodují. Například František Fajtl, velitel československého leteckého pluku v SSSR na něj ve své knize První doma vzpomíná takto: ,,Každý měl jeho umírněnou a klidnou povahu rád. Mechanici na něho nedali dopustit, seržant Afanasenko mi o něm jednou řekl, že je to jedinečný člověk.
Všichni si přáli, aby jejich pilot-filosof už také konečně dostal jednou nějakého fašistu ve vzduchu. Byl rozvážný a hloubavý debatér, horující pro spravedlnost, přímost a pravdu, vždy velmi zdvořilý.“ Jak na Ladislava Valouška vzpomínají ostatní jsem se pokusila zachytit v rozhovorech, které přikládám v příloze .
Přinos této bakalářské práce lze spatřit v kompletaci veškerých zjištěných informací, umožňujících vytvoření si vlastního názoru a obrazu o jeho životním osudu. Zprostředkování autentických výpovědí leteckých přátel, rodinných příslušníků a jiných osobností města Šternberka o osobě pana Ladislava Valouška, které doposud nebyly literárně zpracovány a vydány v jednotné podobě, pokládám za svůj přínos a zadostiučinění člověku, který byl nepochybně hrdinou i dobrým člověkem.
Nabízí se však možnost dalšího bádání v archivech Vojenského historického ústavu v Praze, v Muzeu Slovenského národního povstání v Banské Bystrici a také v dalších armádnícha leteckých muzeích. Tyto instituce by svými sbírkami historických dokumentů, fondy hmotných památek dějin našeho vojenství a zpracovanými personáliemi vojenských osobností mohly poskytnout další podklady pro rozšíření povědomí o vojenské anabázi toho hrdiny leteckého nebe druhé světové války.
Rozhovor se Svatoplukem Valouškem,
mladším bratrem Ladislava Valouška, narozeným roku 1925.
1) JAK VZPOMÍNÁTE NA VAŠE DĚTSTVÍ S BRATREM?
Bratr Ladislav byl nejstarší ze tří dětí, které se rodičům narodily. Tatínek byl povolán do války a na podzim v roce 1917 se s maminkou vzali. Jelikož jsem se narodil o sedm let později, z vyprávění vím pouze to, že bratr od malička až do svých šesti let vyrůstal u babičky v Žerotíně. Tatínek sehnal po válce zaměstnání v cukrovaru v Holici, ale jelikož zde neměli byt, docházel do Holice každý den pěšky. Teprve když měl bratr nastoupit povinnou školní docházku a rodičům byl byt v Holici nakonec přidělen, přestěhovali se. Tady Ladislav vychodil pět tříd obecné školy a poté 3 třídy měšťanské školy v Hodolanech.
V té době byla povinná školní docházka pouze osmiletá. Rovněž rád fotografoval. Vzpomínám si na deskový fotoaparát 9×12 a na tu spoustu času, kterou jsme společně strávili nad vyvoláváním fotografií. Jelikož byl mezi námi byl přece jen velký věkový rozdíl, ve svých dětských vzpomínkách si vybavuji především bratrovo dlouholeté modelování letadel. Tato záliba mu vydržela až do období dospívání. Ne že by od ní upustil, ale pouze se u něj v pozdějších letech modifikovala. Odebíral rovněž časopis Modelář. Pokud se týká našeho vztahu, měli jsme se opravdu moc rádi.
2) V HOLICI VÁŠ BRATR ŽIL AŢ DO VYPUKNUTÍ VÁLKY NAŠEL ZDE I PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ?
Peněz bylo málo, a tak bratr nastoupil roku 1932 do učení k Rubringerovi. Práce se zlatem se tehdy považovala. Předepsaná učební doba byla tříletá. Práce zajisté nenaplňovala bratrovy představy, přesto však u ní vydržel až do července roku 1938. Pamatuji si, že se v roce 1932 hlásil k Baťovi, přijat však nebyl. I když své stanovisko Baťa nakonec změnil a chtěl bratra přijmout, bratr však své rozhodnutí nezměnil a v učení u Rubringera setrval.
3) JAK VAŠE RODINA PROŽÍVALA OBDOBÍ VÁLKY, ZEJMÉNA KDYŽ BYL VÁŠ BRATR ZA HRANICEMI REPUBLIKY?
Po bratrově odchodu žila rodina v obavě a úzkosti z možného stíhání. Naštěstí vše dopadlo dobře a internace nás nezastihla.
4) ZMĚNILA VÁLKA VAŠEHO BRATRA PO POVAHOVÉ, OSOBNOSTNÍ STRÁNCE?
Ladislav byl pro mne vždy tím starším, zodpovědným bratrem. Mezi jeho povahové vlastnosti patřila čestnost a zdrženlivost. V kolektivu byl však oblíbený. Jeho ţivotní náplní byli hlavně kamarádi, rodina a letectví. Žádnou zásadní změnu jsem v jeho chování nikdy neshledal.
5) JAKÉ BYLO BRATROVO ZAMĚSTNÁNÍ PO VÁLCE?
V letech 1945 aţ 1950 létal u vojenského dopravního pluku v Praze-Ruzyni, později přemístěného do Kbel. Zde působil v hodnosti štábního kapitána. Létal i do zahraničí. Počátkem léta roku 1950 byl však spolu s ostatními ,,západními“ letci přeložen do zálohy. Bratr byl naprosto apolitický, válka a poválečné pracovní uplatnění pro něj bylo pouze prostředkem k tomu, aby se dostal k létání.
6) ÚČASTNIL JSTE SE NĚKDY BRATROVÝCH SETKÁNÍ S VETERÁNY ČI ZÁJEMCI O LÉTÁNÍ?
Jednou jsem ho doprovázel na setkání členů Kit klubu na Šibeníku a také na přednášku pořádanou Svazem důstojníků a rotmistrů v záloze na šternberském hradě. Bratr se o těchto setkáních sám nikdy nezmiňoval a nikdy se nechtěl dělat hrdinou.
Rozhovor s Janem Šiškou, členem KIT klubu Olomouc od roku 1975 až doposud.
1) KDY A PŘI JAKÉ PŘÍLEŽITOSTI JSTE SE S LADISLAVEM VALOUŠKEM SETKAL POPRVÉ?
K mému prvnímu setkání s panem Valouškem došlo v Olomouci v roce 1975, při příležitosti setkání členů klubu plastikových modelářů (KIT klub). Naše setkání se konala v pravidelných měsíčních intervalech a to vždy v poslední sobotu v měsíci. Místem konání byl areál bývalého automobilového opravárenského závodu na Šibeníku (AOZ). I když z mé strany nikdy nenastala potřeba ptát se jej na podrobnější informace, byl jsem rád, že je mezi námi člověk takovéto hrdinské minulosti. ,,Fronťák“ mezi obyčejnými lidmi.
2) JAKÝMI POVAHOVÝMI VLASTNOSTMI BYSTE PŘI SVÉM NEJLEPŠÍM SVĚDOMÍ CHARAKTERIZOVAL LADISLAVA VALOUŠKA?
Bylo to jeden z nejskromnějších lidí, se kterým jsem se kdy setkal. Působil nenápadně a nikdy se o své osobě nezmiňoval. V kolektivu byl oblíbený a vyhledávaný. Navíc byl velice přátelský.
3) VĚDĚL JSTE O JEHO LETECKÉ BOJOVÉ ČINNOSTI ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY?
I přesto, že pan Valoušek nepatřil mezi ,,hvězdy leteckého nebe“, alespoň co se množství sestřelů týče, aktivně jsem se o jeho osobu zajímal. V rámci jeho vyprávění a také z článků v leteckých časopisech jsem tak získával pravdivější informace.
4) ZÚČASTŇOVAL SE LADISLAV VALOUŠEK PRAVIDELNĚ SETKÁNÍ KIT KLUBU V OLOMOUCI?
Dalo by se říci že ano. Pokud se setkání týkalo problematiky bojů za druhé světové války, velice ochotně, zajímavě a nezaujatě nám zprostředkoval své zážitky. Byl úžasný vypravěč.
Aneta Grohmanová 2010
Ladislav Valoušek ve zpravodaji Žerotín 2015
foto použito jednak z práce Anety Grohmanové a z archívu Jiřího Rajlicha
Napsat komentář