Letecká nehoda na Bouzově

   Události, které jsou v našich myslích uložené jako nedávné, se ve skutečnosti v lidském životě už staly dávno. Tak je tomu i s leteckou nehodou na Bouzově, která se stala ve čtvrtek 23. února 1989. Dnešní třicátníci mnohdy ani neví, co se to tehdy u Bouzova vlastně stalo. O této události existuje mnoho fám, popřípadě dohadů i výmyslů.  Dnes je už možné se dostat k vojenským dokumentům, což za minulého režimu bylo úplně nemyslitelné. A tak se můžeme dovědět, co se tehdy asi stalo a jaké byly závěry vyšetřovací komise. 

    Rok 1989 máme všichni spojený  se 17. listopadem a počátkem tzv. „Sametové revoluce“. Byl to však rok pro letectvo ČSLA velmi tragický, vždyť v tomto roce došlo k devíti leteckým nehodám, při kterých zahynulo pět letců. Mezi nimi byl i zalétávací pilot pplk. Ladislav Žídek z Leteckých opraven Kbely. Nehody se převážně staly na sovětských letounech MIG 21, SU 7 a SU 22. 

     A co se tedy 23. února 1989 vlastně stalo? Toho dne startoval velmi zkušený zalétávací pilot pplk. Ladislav Žídek k druhému letu stroje MIG 21 vyrobeného v roce 1972 pod výrobním číslem 261107, který patřil 4. stíhacímu pluku z Pardubic a byl po náročné generální opravě. Generální oprava letounu proběhla v LO Kbely. Po tomto letu měl být letoun předán k užívání mateřské jednotce v Pardubicích. Inkriminovaný let začíná 23. února ve 13.02 hod. z letiště ve Kbelích. Po startu pplk. Žídek vystoupal do výchozího bodu Český Brod a potom po trati přes otočný bod Tábor na výšku 8 550 m, poté přešel na spojení s naváděcím stanovištěm. Vše probíhalo naprosto bez problémů. Všechny pokyny řídícího střediska plnil pilot rychle a přesně. V zatáčce zapnul forsáž (přídavné spalování) a převedl letoun do stoupání a zvyšoval rychlost na 1,9 – 2 M, to ve výšce 12 000 m. Ve 13.16 hod. dostal pilot pokyn k zahájení zatáčky a stoupání do 18 km. Ten potvrdil příjem zprávy slovy : „ Začínám  výskok“ a začal stoupat. V průběhu následujících 30 – 40 vteřin letovod zjistil, že pilot pokračuje v přímém letu a začíná klesat. Na další volání již neodpověděl a podle záznamu radaru neustále zvyšoval úhel klesání. Stroj se nadzvukovou rychlostí řítil k zemi. Několik místních občanů jej zhlédlo krátce před dopadem, kdy se za snížené viditelnosti vyřítil z mraků. Nikdo si v té chvíli neuvědomil, co se to stalo. Následující třesk a detonace ukončila let MIGu  21 na poli u Pivovaru, poblíž nynější úpravny pitné vody. Na místě dopadu se nenacházelo téměř nic, kromě načechrané zeminy a několika malých úlomků kovu. 

Více fotografií pilota naleznete zde.

    Ihned po nehodě byla ustavena vyšetřovací komise, která se odebrala na místo nehody. Bylo zjištěno, že letoun narazil do země kurzem 90° a úhlem 70 – 80° v pravém náklonu. Rychlost dopadu byla odhadnuta na 1 200 – 1 400 km/hod. Po letounu zůstal kráter o průměru 10 m. Na povrchu nezůstalo téměř nic. Poněvadž MIG 21 F nemá havarijní zapisovač (černá skříňka), bylo třeba vyzvednout trosky. Ty byly vytěženy bagrem  a vojáci z LOK a základní vojenské služby ručně vybírali úlomky stroje. Letoun byl roztříštěn na velmi malé trosky, které se většinou po vyzvednutí úplně rozpadaly a tak se podařilo získat jen velmi málo zbytků stroje. Z pilota byla nalezena jen drobná část tkáně. Poslední zbytky letadla se podařilo najít v hloubce 10 m. Znalecká expertýza, na základě stavu trosek, nebyla schopna prokázat technickou závadu. Biochemickým rozborem nalezené tkáně byla prokázána negativní psychická emoce, která se mohla rozvinout jako následek poranění pilota za letu. Pilot z nějakých důvodů ztratil schopnost ovládat letoun, ale žil. 

    Vyšetřovací tým stanovil okruh možných příležitostí, nejpravděpodobnější varianta byla prasknutí překrytu kabiny. Tím mohlo dojít k dekompresi a k zranění pilota úlomky plexiskla z překrytu, popřípadě k porušení jeho přetlakového oděvu. Zajímavým závěrem bylo konstatování, že v případě totálního prudkého snížení tlaku vzduchu v kabině, mohlo dojít i k destrukci skel palubních přístrojů a následujím fatálním následkům pro pilota. 

     Poněvadž v době nehody zmiňovaný pilot měl již téměř 50 roků, nemohla se ani vyloučit eventualita infarktu. Vyloučeno nebylo ani technické selhání nějakého systému letadla. Nebyla vyloučena ani eventualita sebevraždy. Bylo zjištěno, že pilot v té době prožíval životní krizi v osobním životě. Všichni, kteří jej v té době znali, udávají, že byl v pohodě. Svědkyně, žena, která mu připravovala pilotní výstroj a pomáhala též při oblékání přetlakového oděvu, odpověděla, že Láďa byla samá legrace a nebylo na něm nic zvláštního vidět.

     Tedy nejpravděpodobnější závěr, že za letecké neštěstí u Bouzova a smrt výborného letce pplk. Ladislava Žídka může plexisklový překryt kabiny. Podle vlastního rozhovoru s přítelem pplk. Žídka plk. Hornou jsem se dověděl, že takových patálií s překrytem zažil několik. U jedné vzpomíná, že podobná situace se stala dalšímu kolegovi. Překryt se utrhl a jen díky tomu, že pilot byl menšího vzrůstu a seděl dosti nízko, nemohl proud vzduchu učinit nezvratné škody. Také se pohyboval v nízkých, na rozdíl do Žídka, letových hladinách a to mu asi zachránilo život.  Plk. Žídek byl fešák a dosti narostlý, takže se do kabiny sotva vešel. I to mohlo hrát velmi důležitou roli a hlavně ta výška letu. Destrukce kabiny mohla způsobit zranění, též přerušení přísunu kyslíku a následující bezvědomí. Z historické literatury vím o jednom našem letci z druhé světové války, že s ohromným štěstím takovou patálii přežil. Jednalo se o Flt. Antonína Lišku, který při prudkém stoupání a pronásledování nepřítele upadl do bezvědomí. V řídké vrstvě atmosféry, kdy letoun přestal stoupat, přešel do prudkého klesání na plný plyn a v přízemní výšce se Spitfire, který nebyl konstruován na rychlosti téměř zvuku, se roztrhl. A pilot jen díky ohromnému štěstí a náhodě přežil. Otevřela se část padáku, nikdo neví jak, a pilot s velmi těžkými zraněními přežil. Dokonce se vrátil i k létání, ale pouze jen dopravních letadel. Podobný případ se stal i mému velmi dobrému známému p. Ladislavu Valouškovi (mnozí si jej pamatují z besed na naší škole). Ten při prudkém stoupání do výšky začal pomalu „usínat“. Poněvadž věděl o případu kamaráda Lišky, ač sloužil u jiné perutě, uvědomil si, že musí ubrat plyn a jít k zemi. V posledních chvílích provedl nutné úkony a probudil se ve výšce pod 3 000m, kde již přídavný kyslík nepotřeboval. Příčinou těchto nehod, na které doplatilo mnoho našich i jiných spojeneckých pilotů, bylo zamrznutí dýchače ( převážně jeho membrány) ve vyšších letových hladinách. 

     Proč se to tehdy 23. února 1989 stalo, to se už nikdy nedovíme. Je paradoxem, že u místa havárie se každoročně koná hudební festival „Hrady“ a pár desítek metrů od místa havárie MIGu 21 vystupuje stejnojmenná skupina Mig 21, která o tom nemá asi ani potuchu.

listopad 2019                                                                       Jaromír Fischer, Bouzov

  Zdroje / foto: Vyšetřovací spisy, Letecká badatelna

Ant. Liška – „Jak se plaší smrt“

Osobní rozhovory s plk. Ladislavem Valouškem a plk. V. Hornou