Osobnost Jana II. obnovitele hradu
Potomci Františka Josefa I., Alois I. a Jan I., se koncentrovali na zušlechťování krajinného prostoru Lednicko-valtického areálu a šternberským hradním palácem prostupovala dál degradace živená netečností vládnoucích lichtenštejnských knížat. 1850 dokonce vrchnostenský pokladní informuje vídeňské vyšší orgány o částečném sesutí zdiva hradní kaple. Tehdy panující Lichtenštejn Alois II., syn Jana I., směřuje v reakci do Šternberka architekta Ignáce Schlepse, jenž byl zaúkolován vypracováním posudku. Extrémní výdaje Aloise II. na novogotizaci lednického zámku přivedly lichtenštejnského vladaře k rozhodnutí zachránit výlučně kapli a zbytek hradní palácové budovy byl odsouzen k neustále se prohlubujícímu úpadku.
Krajně kritická situace šternberského hradu však dospěla k žádoucímu zvratu hned za syna Aloise II. Jana, v pořadí lichtenštejnských mocnářů z františkovské linie druhého toho jména.
Světlo světa spatřil Jan II. v Lednici 1840 a 1858, v pouhých 18 letech, se stal hlavou rodu a vládcem nad rodovým majetkem. Jan II. studoval na evropských univerzitách a Evropu i procestoval. Nikdy se neoženil a nedisponoval tedy legitimním potomkem. Koncentroval se na zvelebování rodinné držby, sběratelství a filantropii. Všechny tyto tři roviny se mimo jiné protnuly zde ve Šternberku.
Především nechal nákladně přestavět hrad Šternberk v rámci tehdy populárního historismu. Obecně historismus ve výtvarném umění je hnutí, které se cíleně obrací k projevům starších, vývojově završených výtvarných slohů. Architekti pracující v duchu historismu 19. století hloubkově studovali dochované památky z minulosti a u středověkých staveb dostavovaných, upravovaných v mezích historismu předminulého století šlo o vědomý návrat k jejich původnímu charakteru. Činnost s tím spojená byla vnímána jako obnova určité památky.
K pokusu o „restaurování“ (v tehdejším chápání) hradu, zakořeněného svou podstatou ve středověku, došlo v habsburské středoevropské monarchii již v 70. letech 19. století. Mecenáš umění a polární badatel Jan Nepomuk Wilczek rozhodl o historismu poplatné úpravě své hradní zříceniny Kreuzenstein u Vídně. Se stavbou se započalo 1874 a vedením projektu byl pověřen rakouský architekt Karl Gandolph Kayser (1837-1895). Byl to opět K. G. Kayser, jehož Jan II. požádal o vyhotovení plánů k hradu Liechtenstein. Historismem nasáklá proměna tohoto objektu u Mӧdlingu, jižně od rakouské metropole, vzbudila u Jana II. pocit spokojenosti, a tak, když přišel na řadu Šternberk, nepřekvapí, že byl povolán zase Kayser.
Hlavní stavební práce se na šternberském hradě rozeběhly v osmdesátých letech 19. století. Počátkem 90. let bylo řízení stavby svěřeno vídeňskému architektovi Gustavu Neumannovi. V zásadních rysech byl projekt naplněn už roku 1898, ale dílčí, okrajové stavební akce probíhaly na Šternberku také ještě v prvních desetiletích 20. století. Plán stavby realizovaly firmy jednak přímo ze Šternberka, dále ze širšího regionu a jednak až z Rakous. Budovalo se usilovně, například se zcela nově postavila partie s hlavním schodištěm, chodbami v obou vyšších podlažích a v přízemí s loubím, vymezující jižní stranu horního nádvoří. Zbytek paláce si pak pro svůj žalostný stav řekl o komplexní, nicméně citlivý zásah využitý navíc k modernizaci palácové budovy. Byly zavedeny elektřina, vodovod a odpady. Potom je srozumitelné, že hradní správa 1904 objednala umyvadla a splachovací toalety u firmy Gramlick z Vídně, oslovené kvůli stejnému účelu i v případě lichtenštejnských jižnějších rezidencí, Lednice a Valtic. Ať se laskavý návštěvník přesvědčí jak tady, tak tam. Pro lichtenštejnského knížete bylo nově ztvárněno taktéž okolí šternberského hradu. Navržení hradního parku se ocitlo v kompetenci zahradního architekta Alberta Esche, k jehož koncepci se blížíme stávající revitalizací našeho lesoparku.
Jak bylo předesláno, nezanedbatelnou část pole zájmů Jana II. tvořilo sběratelství a umělecké artefakty jím intenzivně sbírané nebyly směřovány výlučně do rodiny předmětů formujících lichtenštejnské věhlasné knížecí sbírky. Své koupě rovněž poskytoval veřejným institucím, a to i na půdě dnešní České republiky.
Četných akvizic se užilo též k obohacení interiérů nemovitostí Lichtenštejnů hrad Šternberk nevyjímaje. Jen namátkou uveďme dva příklady. V roce 1904 správa hradu převzala cenný kamenný import- zdobený portál, dnes vkusně zdůrazňující vstup do ústřední síně prvního poschodí hradu do rytířského sálu (úkolu vyrobit pro něj dveře s ozdobným kováním se zhostil vídeňský umělecký stolař Karl Rogenhofer). V roce 1905 byly na Šternberk dopraveny tři tapisérie s loveckými motivy, zakoupené roku 1885 u známého obchodníka s uměním sídlícího ve Florencii Bardiniho. Tyto tři pruhy z přelomu 16. a 17. století visí ve velkém sále druhého patra.
Pokud jde o lidumilné aktivity Jana II., zmiňme pouze pár šternberských střípků. Podpořil zde finančně stavbu nové městské nemocnice a cihelny. Janem II. byly poskytnuty pozemky pro založení městského parku a hřbitova. V roce 1913 přispěl ke vztyčení pavilonu nad Šternberkem na tzv. Zelené vyhlídce.
Jan II. zemřel v požehnaném věku roku 1929 a na jeho místo nastoupil jeho mladší bratr František. Ani on se však nevykázal legitimním potomkem, tudíž vláda nad Lichtenštejny a jejich majetkem přešla na jinou větev, konkrétně na velkolosinskou odnož, jmenovitě na Františka Josefa II. Jeho bratranec Jan František s rodinou se stal posledním šlechtickým obyvatelem hradu Šternberk. Ke konci II. světové války Šternberk Lichtenštejnové opouští, hrad je zestátněn, v roce 2001 prohlášen národní kulturní památkou a v současnosti jej spravuje Národní památkový ústav.
Napsat komentář