autor: MILOŠ DOLEŽAL
Je 20. července 1945, teplý letní páteční večer. Německý kněz Josef Nosse prožívá na faře v Teplicích nad Metují příšernou úzkost, pokouší se modlit. „Od sedmé hodiny večerní jsem věděl, k čemu dojde. Pomoci jsem již nemohl.“ Pět minut před sedmou hodinou večerní vyvádějí čeští ozbrojenci starého německého faráře ze Zdoňova Cölestina Baiera a další tři lidi z cely. Vedou je do blízkého internačního tábora. Tam si kněze vezme do parády velitel místní vojenské jednotky kapitán Svoboda.
Rány pěstí, kopance, řvaní. „Ty svině, tak řekni, kdo si ty kvéry u tebe schovával?!“ Pak podle svědectví lidí ukrytých za křovím ženou vojáci pod hlavněmi dva muže a dvě ženy do kopce. Musí vědět, že jsou vlečeni na popravu.
Páter Josef Nosse ve svých vzpomínkách uvádí: „Zhruba v 20.15 hodin byly oběti vyvedeny z lágru. Farář prý vypadal, jako by ho hodně zřídili, ženy plakaly. Na cestě k popravišti je kněz utěšoval slovy, kterými za svého působení vždy utěšoval na věčnost se vydávající duše nebo nad hroby postávající pozůstalé: ,Leutin, weint nicht, ’sgeht heim, ’sgeht heim.‘ – ,Lidičky, neplačte, jde se domů, jde se domů.‘“
Kraví hora nad Teplicemi. Během března 2021, kdy jsem pobýval v Broumově, jsem často zajížděl do Teplic nad Metují a vystoupal nad město, na travnaté svahy pod Kraví horou. Buď sám, nebo s manželi Moravcovými, jednou také všichni tři společně s lesníkem Tomášem Milatou. Miroslava Moravcová byla dlouholetou náchodskou archivářkou, vedoucí správy městských lesů pan Milata zná dobře místní terén. Před pár lety se již jednou vydal společně s německou skupinou vysídlených obyvatel hledat hrob německého faráře Baiera a jeho farníků. Neúspěšně.
Zdoňov/Merkelsdorf. Zdoňov je rozlehlá vesnice, podobná řadě jiných na Broumovsku, vinoucí se podél potoka do mírného svahu, bezprostředně sousedící se státní hranicí. Škola, mlýny, hospody a uprostřed, ve svahu, goticko-renesanční kostel sv. Trojice, obklopený hřbitovem a přiléhající k patrové barokní faře. Ke Zdoňovu byla ještě přifařena obec Libná (Liebenau) s velkým lomem a Dolní Adršpach (Nieder Adersbach) se skalním městem, oblíbeným turistickým místem. Teď se ale píše léto 1945 a všechno je vzhůru nohama. Do skalního Adršpachu se nechodí na nedělní výlety. Hned u vchodu a přímo naproti nádraží je zřízen internační tábor „Pískovna“ pro německé obyvatelstvo.
Farář jako dub. Cölestin Baier působí ve Zdoňově bezmála půl století. Přišel sem hned po svém vysvěcení na kněze v roce 1901. Stal se doslova inventářem místa. Není to žádný třasořitka, má hluboký hlas a umí se rozohnit na kazatelně. Skoro každou sobotu chodívá s fajfkou do knajpy, kde mrská karty a debatuje o světě. Jakmile však na kostelní věži odbije půlnoc, rozloučí se slovy: „Zítra, holomci, na viděnou v chrámu Páně.“
Podzim 1938. Předválečné Československo je v krizi, v německých oblastech to za podpory sousední Hitlerovy říše bouří. 20. září začne ostrý střet s desítkami příslušníků čs. Finanční stráže a čtveřicí vojáků Stráže obrany států s desítkami ozbrojených a fanaticky vybuzených příslušníků sudetoněmecké polovojenské organizace Freikorps ze Zdoňova a Libné, které vydatně podporuje mnoho dalších obyvatel. Jednoho finančníka zajmou a při pokusu o útěk postřelí. Teprve až přivolané posily s obrněnými vozy dokážou 23. září postupně v obou vsích potlačit ozbrojené útoky.
Bez vědomí faráře. Mezi nejfanatičtější přívržence Hitlerova Německa patří čtyřicetiletý truhlářský dělník Josef Schmidt, který po válce vypoví: „V září 1938 jsem odjel se svým povozem do lomu v blízkosti obce Zdoňova a tam jsem naložil ukryté zbraně a zavezl je do Zdoňova, kde byly rozdány spolehlivým příslušníkům strany k vnitřnímu odboji proti Čechům. S těmito zbraněmi jsme se později pokusili o útok na čs. celnici.“ Jiný zdoňovský Němec, Alois Demel, Schmidtovu výpověď potvrdí a dodá: „Zbraně byly podloudně přepravovány na území republiky, kde byly uschovány na různých místech, zejména v kostele a na farním úřadě. Bez vědomí faráře.“
Hrozné voloviny. V říjnu, po mnichovské konferenci, která sebere Československu pohraničí a připojí ho k nacistickému Německu, Zdoňovští nadšeně vítají vojska wehrmachtu. Fotografie obyvatel s lesem zvednutých paží z 8. října, zdravících generála Erwina von Witzlebena, je plná radosti. Když se ale páter Baier dozví, že kostel a hlavně márnice sloužily jako tajné skrýše zbraní, rozzlobí se. Německý farář Nosse po válce připomene Baierovu reakci: „Při své první návštěvě v listopadu 1938 řekl: ,Moji Zdoňovští mi provedli hroznou volovinu, kterou jsem si nezasloužil. Představ si, oni ukryli v kostele zbraně.‘“
Drang nach Osten. Slavnostní okamžiky mají také svoji odvrácenou stranu. „Moji Zdoňovští“ a další chtějí i musí bojovat za třetí říši. Z Adršpašska do wehrmachtu narukuje kolem tří set mužů. Většinou je pošlou do předních linií na východní frontě. Když se někdo dostane domů na krátkou dovolenku, o válečných jatkách mluví šeptem jen mezi nejbližšími. Na frontě umírá sedm desítek mužů ze Zdoňova, z Libné tři desítky, z Dolního a Horního Adršpachu devadesát chlapů. U většiny je jako místo úmrtí uvedeno: Russland. Ostatně i ten Zdoňovskými freneticky vítaný generál a později polní maršál von Witzleben skončí tragicky, jako jeden z účastníků příprav neúspěšného atentátu na Hitlera z 20. července 1944 bude v Berlíně potupně oběšen na ocelové struně. Hlavní aktéři zdoňovského září 1938 převážně padnou na frontě. A kdo z nich přežije, většinou se ocitne v sovětském zajetí a do Zdoňova se nikdy nevrátí. Odsouzeni jsou po roce 1945 jen tři zdoňovští nacističtí aktivisté a po pár letech propuštěni do Německa.
Milujte se. Válka končí a farář Cölestin Baier se stává jednou z mála místních osobností, které se pokouší o zklidnění velkého napětí panujícího mezi zbytkem německých obyvatel, novými přistěhovalci z českého vnitrozemí a počínáním členů Místní správní komise i příslušníků Finanční stráže. Navíc část Zdoňovských je již odvedená do nedalekého adršpašského internačního tábora, ze kterého se ven dostávají jen temné zprávy. Jak dosvědčuje teplický farář Nosse, jeho přítel Baier se pokouší zastat řady svých farníků: „Mnoha lidem pomohl intervencí či objasněním jejich jednání na obecním úřadě. Když se jednou jeho přímluva zdála být neúčinná, přišel za mnou do Teplic. Musel jsem s ním jít jako tlumočník za strážmistrem Finanční stráže, který před rokem 1938 sloužil ve Zdoňově. Stal jsem se svědkem Baierova přesvědčování, kterým odvrátil nebezpečí visící nad jednou zdoňovskou rodinou.“ Do Teplic na krátké návštěvy zajíždí Baier na kole často (nazpátek kolo do zdoňovského kopce vede), než mu bicykl ukradne někdo ze sovětských vojáků.
Krádeže pod kozlečím pyskem. Dne 22. června 1945 je v Broumově na schůzi Okresní správní komise jmenován předsedou Místní správní komise ve Zdoňově „kozlečí pysk“, podporučík Václav Hamza. Být v té době šéfem komise znamená mít neomezenou moc nad osudy německých obyvatel a jejich majetkem. Do Zdoňova současně přijíždějí další noví osadníci z českého vnitrozemí a budoucí adršpašský učitel Oldřich Šimek později popíše, jak si předseda Místní správní komise otázkami testoval inteligenci nově příchozích. Pokud nevěděli, že jim podle práva náleží i movité věci, odnesl si „zapomenutý obraz, ve skříni dobře vyhlížející svrchník nebo šaty“ do údajného skladiště. Ve skutečnosti je prostě ukradl.
Holomku, zazpíváš. Pro šéfa Místní správní komise Hamzu jsou kostel i fara pokladnicí zlata a cenností. A německý farář, který neumí česky, je „černoprdelnickým náckem“. Zvlášť když se dozví, že v září 1938 byly v kostele schovány zbraně freikorpsu. Hamza si pana faráře pozve na úřad a žádá ho, aby mu vyklopil jména těch, kdo v září 1938 „v chrámu Páně, na tom pro vás svatym místě, ukrejvali zbraně a kdo byl iniciátorem tehdejších protistátních akcí!“. Baier mu německy odpoví, že je vázán zpovědním tajemstvím a nemůže k tomu víc říci. Je mu zřejmé, že v dané chvíli by vyjmenováním přispěl k ohrožení jejich životů. Hamza se postaví za stůl a Baierovi česky s úsměvem odpoví: „Dobrá, však ty, holomku, ještě zazpíváš.“
Razie na faře. Hamza se domluví s vrchním respicientem místní Finanční stráže Františkem Skokanem a v úterý 10. července provedou na faře rozsáhlou razii. Třiatřicetiletý financ František Hořejší, který se akce také účastní, později, v roce 1946 vypoví: „Měli jsme v roce 1945 podezření, že ve faře u faráře Baiera jsou ukryty zbraně. Bydlel jsem blízko fary a pozoroval jsem, že se tam Němci scházejí. Proto jsme jednou náhle udělali prohlídku, ačkoli se farář dušoval, že tam zbraně nejsou, našli jsme v seníku zahrabanou loveckou pušku, za varhanami v kostele další loveckou pušku a v kůlně na nářadí pancéřovou pěst. Farář říkal, že kůlny se seníkem má pronajaty Robert Rücker. Obviněného jsme ihned vyslechli a týž se přede mnou přiznal, že loveckou pušku nalezenou v seníku uschoval on a že ji má pro svého syna. K ostatním zbraním se nedoznal, ale potom doznal, že má na své zahradě zakopanou automatickou pistoli ráže 9 mm a asi s 30 náboji a motor DKW. Na zahradu jsme potom šli s četníky a skutečně tyto věci jsme tam našli.“ Další účastník razie, sedmatřicetiletý financ Josef Káda, dodá: „Rücker měl ukrytou zbraň a rozdělaný motocykl na faře a bránil se tyto věci spolu s pancéřovou pěstí, kterou tam měl též uschovanou, vydati.“
Zatýkání. Hamza položí nalezené zbraně vedle sebe na stůl ve farní kuchyni a pronese k Baierovi a farní hospodyni: „Tak je to jasný, neuposlechli jste vyhlášky vydané vojenským úsekovým velitelstvím v Teplicích ze dne 21. května o odevzdání zbraní a střeliva. Zatýkáme vás.“ Farář Baier se sice brání, ale jeho němčině nikdo nechce rozumět. Společně s kuchařkou Theresií Prochaskovou je odveden do obecní šatlavy, jejíž okna jsou zatlučena prkny. Na faře a v kostele probíhá večer a ještě druhý den rabuňk a prohrabávání, ztratí se veškeré cennosti, šatstvo i jídlo, mešní kalichy a další liturgické předměty. Přemístěna neznámo kam je farářova dílna s nářadím. Jen knihovnu nikdo nechce.
Sprostý zloděj a násilník. Pan farář Baier je společně s hospodyní odveden do internačního tábora v blízkém Dolním Adršpachu, kde proběhnou jejich první výslechy a fackování. Důstojník vojenského oddílu v Adršpachu Oldřich Šimek k poměrům v internačním táboře ve své Kronice v 60. letech dodá: „… sběrný tábor ,Pískovna‘ ležel při vchodu do skal. Jeho velitelem byl ,Černý Vašek‘, vystupující v operetní uniformě. Měl černou blůzu starého policajta, bez nárameníků, nad horními švy obou rukávů měl zapíchnutou po každé straně rudou hvězdu z ušanky, černou brigadýrku se stříbrnou šňůrou, šedé rajtky a měkké vysoké holínky. V pravé holínce měl zastrčený gumový obušek… Nosíval v kapse železný boxer. Byl to Václav Háž, bývalý člen rabovacích gard, domnělý partyzán, t. č. sprostý zloděj a násilník. (…) Ve sběrném táboře ,Pískovna‘ v Dolním Adršpachu byly na denním pořádku výprasky, občasné znásilňování dívek, týrání… Případ sebevraždy dcery hostinského z Horních Vernéřovic byl připsán na konto Václava Háže, který pak dostal vyhoštění z okresu, byl zbaven funkce dozorce tábora a odsouzen k 9 rokům káznice, kde se oběsil.“
Ve vězení. Ve čtvrtek 12. července jsou farář Baier a hospodyně Prochasková převezeni vlakem z adršpašského nádraží do okresního vězení v Teplicích nad Metují. Ten samý den odpoledne k nim do vězení přibude i trojice Rückerových. Robert Rücker bude z Teplic dál eskortován do vězení v Polici nad Metují, kdežto jeho otec a manželka zůstanou i s farářem Baierem a paní Prochaskovou v Teplicích. Kdo o tom rozhodl, není z dokumentů zřejmé.
Děti na malinách, děti spálené. V těchto jarních a letních týdnech jsou vraždy a sebevraždy ve Zdoňově a okolí součástí nových poměrů. Většina z nich není nikdy vyšetřena. Například podle zprávy Oblastní kriminální úřadovny v Hradci Králové z roku 1947 „byli v porevoluční době zastřeleni 4 Němci nezjištěného jména ve Zdoňově snad proto, že jiný Němec, František Kaulich, člen freikorpsu, uprchl z Horního nebo Dolního Adršpachu do Německa. Exekuci měli snad provést vojíni posádky z Dolního Adršpachu. Není známo, na čí popud zmíněná exekuce byla provedena. Případ nebyl dosud vyšetřován.“ Jiná událost. V divokém vysídlování začátkem června vyženou ze Zdoňova rodinu sedláře Johanna Schremmera, která za hranicemi v nedalekém Friedlandě (dnes polský Mieroszów) shání potraviny, jak se dá. Spolu s větší skupinou se dvě děti Schremmerovy, patnáctiletá Elsa a třináctiletý Ernst, a patnáctiletý Hamburčan Gerhard Bitterwolf vydají na maliny, trojice pak ještě sama vyrazí do kopce u hranice. Zmizí. Někdy v té době jede s koňmi do lesa pan Haase se svým synem a uvidí děsivý výjev – dvě zavražděná chlapecká těla a o sto metrů dále pod keři nedbale zahrabanou dívku s roztaženýma nohama, pravděpodobně znásilněnou. Týž výjev v následujících dnech uvidí i další Zdoňovští, všimnou si také Elsiných roztrhaných šatů. Začátkem září je potřeba zamést stopy. Mrtvá těla vrah polije trochou benzinu a zapálí.
Rýdl + Svoboda. Teplicím nad Metují vládnou lidé z Místní správní komise. Především její předseda, šestatřicetiletý Miroslav Rýdl, postavou nevysoký předválečný teplický učitel, otec dvou dětí. Hned po svém jmenování rozhodne o divokém vysídlení svých třech bývalých kolegů učitelů s rodinami, včetně ředitele Pausewanka. Zabere jeho kompletně zařízenou vilu včetně obrazů. Zajišťovacím referentem místní komise je jmenován školník Adolf Novotný, později obviněn z mnoha krádeží. A s nimi železnou pěstí velí pětačtyřicetiletý štábní kapitán Václav Svoboda, velitel vojenské jednotky dislokované v Teplicích od června 1945. V brigadýrce a uniformě kapitána, s výrazně hustým tmavým obočím a podivně nateklým nosem, připomínajícím hrušku, s bezmeznou pravomocí. Oba dva, Rýdl a Svoboda, jsou osnovatelé hromadné popravy německých obyvatel nad Teplicemi, na Bukové hoře, nedaleko státní hranice. Vojáci tam v předem vyhloubených třech jámách před svítáním 1. července 1945 postřílí a poté okradou více než dvacet mužů, žen, dětí, včetně jednoho kojence. Jde především o snahu umlčet svědky zlodějských výpadů. U učitele Rýdla je pak ještě jeden speciální důvod – pomsta ženě českého původu Marii Wichtereiové, rozené Teimerové, která „zakyslého zakrslíka Rýdla“, jak ho charakterizoval jeden z jeho žáků, před válkou jako muže odmítla.
Viny. Při vyšetřování parlamentní komisí v roce 1947 svaluje vinu Rýdl na Svobodu a obráceně. Oba jsou ve vazbě, ale brzy po únoru 1948 propuštěni. Parlamentní komise rozhodne o exhumaci obětí ze tří šachet, k níž došlo 14. srpna 1947. Z exhumačních protokolů vyplývá, že oběti byly zastřeleny, některé měly rozbité hlavy a obličeje a jeden člověk byl zahrabán v bezvědomí. Rýdl zůstane ve funkci ředitele školy v Teplicích a později učí v Broumově a Náchodě. Zemře v roce 1980.
Farář a jeho tři farníci. V teplickém vězení čeká na rozhodnutí o svém osudu čtveřice Zdoňovských. Starý Rücker a jeho snacha, dále paní Prochasková a páter Baier. Slyší pravidelný průjezd vlaku a pohyb lidí po blízké hlavní teplické ulici. A řvaní. Rozkaz k popravě s největší pravděpodobností vydává kapitán Svoboda.
Ozvěna. Farář Nosse slyší tři salvy, dobře slyšitelné až do městyse. A po nich zazní ještě několik jednotlivých výstřelů, které svou ozvěnou probodnou celé teplické údolí. Nosse dodává: „Podíval jsem se na hodiny. Bylo 20.30. Za chvíli se farní dvůr naplnil lidmi. Zvědavými, co znamenala ta strašná střelba. Ještě týž večer bylo známo všem Teplickým, že farář Baier, i mimo svou farnost pověstný a vážený lidový kazatel, již nežije.“ Později ještě vyjde najevo, že první byla zastřelena farní hospodyně Theresie Prochasková a poslední farář Baier, který musel nejprve mrtvá těla svých farníků uložit do vykopaného hrobu.
Poslouchám vládu lidu. Kapitán Václav Svoboda v Teplicích jako velitel překvapivě skončí za dva dny poté, 22. července 1945. Stížností na jeho praktiky už je příliš. Svoboda pak působí jako referent osidlovací komise ve Vrchlabí, poté žije ve Vysokém Veselí a pracuje jako vážený tajemník místního svazu zemědělců. Vina za rozhodnutí o vraždě jednadvaceti německých obyvatel na Bukové hoře je mu prokázána, ale po pár měsících, po únorovém komunistickém převratu ho propustí bez trestu.
Když se při parlamentním vyšetřování lidovecký poslanec Bunža zeptá Svobody, co ho vedlo k vydání rozkazu k popravám, odpoví přímočaře, že „zlikvidovat německé obyvatele“. A dodá: „Předseda ONV mi říkal, že musím poslouchat vládu lidu.“ Bunža se ho ještě optá: „A neuvažoval jste o tom, zda je rozkaz odůvodněný, když se mají zastřelit staří lidé a malé děti?“ Svoboda bez rozmýšlení vyhrkne: „Nemohl jsem o tom uvažovat.“
Václav Svoboda zemře, aniž by byl jakkoli potrestán, v roce 1964.
Autor je publicista a spisovatel, držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli.
Napsat komentář