Milan Frýbort – 5 let v pekle uranových dolů, 1.část

zdroj: rodinný archív

A bylo to…

Mohlo to být ještě horší než jenom 14 let!

Snad to u mně byl dědičný vliv, otec (Josef Frýbort) jako Rakousko Uherský voják přeběhl v průběhu první světové války do italských legií, aby pomohl zlikvidovat nenáviděný mocnářský stát a byl u kolébky armády první republiky, jako kapitán opěvovaného pěšího pluku pětatřicátníků. To byl také důvod jeho vyhazovu z armády v roce 1949 a jeden z mých prvních poznatků mého politického školení.
Ale abych nepředbíhal. Měli jsme s bráchou tu vojnu tak nějak v krvi. Oba dva jsme se narodili na Slovensku, já v Květnu 1931 v Čadci a brácha Mirek v Srpnu 1932 v Žilině. Otec tam sloužil jako vyšší důstojník až do roku 1938, kdy jsme museli po odtržení Slovenska odejít na Moravu. V Čadci jsem začal chodit do obecné školy, ale ve druhé třídě jsem se musel „přeškolit“ ze slovenštiny na češtinu. Chvilku mi to trvalo než jsem to zvládnul, ale v Hanáckém prostředí jsem do toho zapadnul dosti brzy.

Obecnou školu i měšťanku jsem vychodil v Náměšti na Hané, kde otec pracoval po dobu války jako pomocník na statku u svého bratra. Do reálky v Olomouci jsme se ani já ani brácha nedostali, protože otec byl legionář a němci měli na to zvláštní měřítka. Teprve po válce v roce 45. jsme mohli pokračovat v Olomoucké reálce.
Já jsem po pravdě nikdy nebyl žádný zvláštní student, jen tak, tak že jsem „prolezl“ a moje touha byla někde úplně jinde. V Olomouci jsme bydleli na t. zv. Úřednické čtvrti, rovnou v ose Olomouckého vojenského letiště a moje oči se obracely častěji k obloze na startující letadla než na školní učebnice. Tam jsem také vstoupil jako patnáctiletý do Svazu Brannosti a ochutnal první začátky vojenské drezury. V Olomouci byla v té době největší vojenská posádka v Republice (říkalo se „hodíš li tam kamenem, trefíš buď jeptišku, nebo vojáka a nebo prostitutku“) a v té čtvrti bydlela řada důstojníků a hodně letců, hned naproti v baráku bydlel tehdejší kapitán Peřina, pozdější generál.

No a když se koncem roku 1947 dělal nábor do škol leteckého dorostu, přihlásil jsem se jako jeden z nejmladších. Otec mi podepsal povinný revers bez velkého naléhání, ale s maminkou to nešlo tak lehce. Stále mi opakovala „dyť se tam kluku pitomá ještě někde přizabiješ“, ale nakonec jsem ji přesvědčil. Na jaře roku 1948 jsem úspěšně absolvoval psychotechnické zkoušky a lékařské prohlídky a konce léta jsem dostal povolávací rozkaz nastoupit 1.září do Letecké Spojovací Školy obor palubní telegrafista, do Chrudimi. To mi bylo 17 let; ti starší nám zpočátku říkali mlíčňáci, protože jsme dostávali denní příděl mléka a jeden rohlík na přilepšenou k normální stravě.

A tam vlastně začala moje nikým neorganizovaná politická výchova v nepřítele lidu. Rok 1948 byl hlavně ve vojenském letectvu, rokem převratných změn. Snad stojí za zmínku, že až do té doby byli na velitelských místech letci z RAF a my politicky nevzdělaní kluci, sotva vypadlí z rodinného hnízda, jsme se snažili naučit od nich co nejvíce. Oni byli naším vzorem, našimi učiteli a to jak na učebně tak i v letadle. Trvalo to chvíli než se nám v našich mladých hlavách začalo rozbřeskávat co se vlastně děje. První překvapení přišlo, když jsme se dověděli, že někteří naši velitelé a učitelé z RAF uletěli i s manželkami do Anglie, aby tak předešli vyhazovu a zatýkání. Ti z nich, kteří zůstali najednou mizeli neznámo kam a na jejich místa přicházeli osvědčení vojáci z kolaborantského “Vládního vojska” a politicky uvědomělí politruci z civilu. Korunu tomu nasadili někteří vyspělí kamarádi, když nás obcházeli s podpisovými archy žádajícími tresty smrti pro “zrádce lidu” a v této době jsme již začali rozlišovat kdo je kdo. Nicméně školu jsme, až na některé kamarády vyhozené pro nevhodný třídní původ, v létě 1950 absolvovali a já jsem byl přidělen i přes moji žádost, k Prvnímu Leteckému Dopravnímu Pluku do Prahy – Kbel.

Když se nás na konci školy ptali kam chceme být přiděleni, většina z nás chtěla kamkoliv k bojovým leteckým útvarům a teprve později jsem pochopil, že Dopravka byla vlastně výběrová volba. Velice brzy jsem také pochopil, že náš úkol je nahradit zlikvidované a režimem nenáviděné “zápaďáky”. V té době již bylo mezi námi jasno, kdo kam patří. Velitel 1LDP byl mjr. Sucharda, důstojník VKR z první republiky a jeho náčelník štábu mjr.Bíba, bývalý Vládní voják z doby okupace.
Nemíním popisovat letecký výcvik a události dalších let, jenom tolik, abych se vyhnul náboru do Kom. strany raději jsem si zvolil místo instruktora politického školení důstojníků, podle osnovy předem nařízené politrukem útvaru. Jako hlavní opěrná učebnice byly “Dějiny VKSb”, které se každým rokem přepracovávaly a ze zasloužilých komunistů včera, byli dnes již zrádci lidu. Šlo to tak daleko, že se i straníci ptali “Komu věřit”.
President Zápotocký to vyřešil chytře “Věřte straně”, při čemž se samozřejmě předpokládalo Straně Komunistické, jak jinak. Problém byl ale v tom, že ti kteří té straně ještě včera skálopevně věřili, skončili na šibenici zrovna tak, jako jejich oběti, Clementis, Slánský, Reicin a mnoho dalších. Tato moje bohulibá vyučovací činnost byla dokonalou součástí mojí politické výchovy. Denní zprávy o soudních procesech, zavírání a popravách stvrzovaly dílo výchovy.

Nebylo těžké se v té době orientovat, ale co dál? Vystoupit na kopec a křičet “to všechno je lež a podvod” by ulehčilo mému svědomí, ale tím bych tomu zlu nijak neuškodil. A moje povinnost vojáka z povolání bylo buďto se za ten režim postavit a nebo se postavit proti němu. Při mých hodinách politické výchovy jsem viděl, jak to kdo přijímá a uvědomil jsem si, že nejsem sám, komu se to nelíbí, ale jenom málo kdo si zodpověděl otázku, co dál!
Zatím co většina kolegů stáhla hlavu mezi ramena aby vyčkala až ten režim padne, někteří se probudili v roce 1968 sovětskou okupací a ostatní až po “Sametové revoluci”. Je s politováním, že někteří se neprobudili ani dodnes a dožívají ten, zákonem pojmenovaný, „ Zločinecký režim „ i nadále. O těch ale teď psát nemíním. Rovněž nemíním tady popisovat celkovou situaci v československém letectvu a u 1.Leteckého Dopravního Pluku. Kniha Miroslava Moudrého 1. Letecký Dopravní pluk se tomu věnuje v plné šíři.

Maruška

Do běhu všech těch událostí patří také moje náhodné seznámení se s mojí budoucí manželkou. Stalo se to u stánku se špekáčky na Václavském náměstí někdy koncem podzimu 1950, krátce po mém návratu z leteckého střeleckého kurzu v Malackách, při východu z kina. Stála tam skupina děvčat v zelených uniformách a když se zjistilo, že neměly drobné na zaplacení a rozhlížely se bezradně kolem, všimnul jsem si, že jedna z nich je přímo vzorný reprezentant něžného pohlaví, jakou jsem kdy viděl! Bez rozmýšlení jsem si zahrál na gentlemena, zaplatil jejich špekáčky a usmlouval si s tou krasavicí rande. Nu, slovo dalo slovo, další rande a pak ještě další a další a jak už to bývá 9. Listopadu 1951 jme se vzali. Svatba se konala na Staroměstské radnici a honeymoon v Březnici u Zlína, kde bydleli její rodiče.

Ještě musím předeslat, že na 9. Května 1951 jsme spolu randili ve Strahovské zahradě a když jsme odtatud vylézali přes zamknutou bránu, doskočila Maruška nějak špatně a zlámala si nohu v chodidle. Dovlekl jsem ji na nejbližší náměstí a taxíkem rovnou na Karlák do nemocnice. Tam jí dali nohu do sádry a následovala její několika týdenní dovolená doma, v Březnici u Zlína. Tam jsem za ní také po prvé přijel, sádru jsme společně sundali a smluvili si, že se vezmeme. Zkrátka, ta zlámaná noha k tomu pomohla. Abych se trochu zmínil o mojí Marušce, která později musela táhnout celou tu tíhu mojí nepřítomnosti, musím předeslat, že měla z domova důkladnou přípravu na celou tu zkoušku.

Když jí bylo asi 15 let, odvlekli Němci oba její rodiče do koncentráku (poskytnuli úkryt jedné židovské ženě s malou dcerkou) a jí nezbylo než se starat o domácnost a jejího čtyřletého bratra. Již tenkrát si s ní osud zahrál velice tvrdě a snad také proto, když se dověděla, že jsem byl později odsouzen na 14 roků do vězení nevzdala se nabídkám na rozvod se mnou.

Raduška

Ale abych nepředbíhal, netrvalo dlouho a k naší radosti se nám narodila naše první dcera Raduška. Naše radost ale neměla dlouhého trvání, Radušku jsme ztratili, díky nesprávné diagnose ošetřujícího lékaře na Bulovce když jí bylo 6 měsíců. V lednu 1952 dostala vysoké horečky a tak jsme jeli na pohotovost do nemocnice Na Bulovce. Ošetřující lékař nás poslal po prohlídce domů s poznámkou, že pokud by se její stav zhoršil, abychom znovu přijeli. Když se téhož večera její stav rapidně zhoršil, zavolali jsme opět sanitku a jeli zpátky na Bulovku. Jiný ošetřující lékař prohlásil po její prohlídce, že jsme měli přijet dříve, že už je pozdě.
Byla to pro nás s Maruškou hrozná rána a když jsme Radušku pochovali, trvalo dosti dlouho, než se z toho Maruš trochu sebrala. Chtěli jsme hned druhé dítě, ale chvíli to trvalo, než opět přišla do jiného stavu, zatím co ale došlo k jiným událostem.

Úlet.

Můj postoj k tomuto zločineckému režimu se podstatně vyhranil po několika dalších událostech, jako byl úlet mého kolegy z kurzu u dopravky, Mirka Slováka, v té době již jako pilota u ČSAerolinií, někdy na jaře v roce 1953. Tenkrát se mi rozbřesklo v hlavě co dělat!
Sám jako palubní telegrafista jsem ale nemohl nic podobného provézt a musel jsem se proto spojit s několika dalšími: s pilotem naší letky por. Mirkem Bednářem, navigátorem por. Otou Vinklářem a také s pozemním mechanikem kpt. Frantou Číhákem. Protože jsem nechtěl nechat bráchu por. Mirka Frýborta na pospas komunistické justici, rozhodnul jsem se, seznámit i jeho s celou akcí.
Pro mne, jako i pro ostatní účastníky, toto rozhodování nebylo nijak lehké, hlavně proto, že jsme čekali další přírůstek do rodiny, když jsme naši první holčičku, díky nedbalosti doktora na Bulovce, po půl roce ztratili.
Manželce jsem ale nesměl nic říct o tom co chystáme, abych ji nevystavil komunistické justici. Věděl jsem, že to bude pro ni drastické poznání a že ji čeká velice těžká doba. Pro mne to byl rozpor mezi zodpovědností k rodině a povinností z postavení důstojníka. Dojde-li k válce, je postavení důstojníka být v první řadě, i když má doma rodinu. Naše rozhodování se nám zdálo lehčí ve víře, že se ten nenáviděný režim musí co nejdříve rozsypat a v Republice opět zavládne svoboda a demokracie a my se budeme moci opět vrátit.

Jak naivní jsme tenkrát byli! Netušili jsme, kolik našich kolegů a vůbec lidí bude ten komunistický režim podporovat, buďto z prospěchu, nebo ze strachu a nebo z přesvědčení, i když těch posledních bylo velice málo. Celkem zdůvodněně jsme se domnívali, že naše akce rozdovádí soudruhy generály z velitelství letectva i MNO k zuřivosti, ale současně zavede mezi našimi kamarády přirozenou debatu co, kdo a proč a tím jsme chtěli přispět k rozkladu víry v rodnou stranu. Smutné bylo, jak jsem se mnohem později dověděl, že i moji dva nejlepší kamarádi Mirek Kalenda a Vlado Jorík, kteří byli na naší svatbě za svědky, se od nás i od mojí manželky úplně distancovali. Asi to byla obava o dobré koryto u ČSA.

Ze zkušenosti z předchozích cvičných letů podél západních hranic jsem už věděl, že plánovaný úlet nebude možno uskutečnit ve dne, protože by nás „naši věrní hlídači hranic“ rychle sundali a tak bylo nutno volit let v noci a pokud možno za špatného počasí, vzhledem k tomu, naše Dakoty byly pro takový let vybaveny přístroji, zatím co stíhači s jejich Migy byli v té době ještě „slepí“ a také pozemní protiletadlová obrana by na nás nemohla, pokud bychom letěli nízko nad terénem. Jediné co jsme ještě potřebovali byly podrobné mapy terénu kolem hranic abychom mohli „lízat kopečky“ a tyto mapy byly v t. zv. Tajné Mapovně, obhospodařované por. Milošem Kolowratem a dostupné jenom po jeho prověření účelu letu. Nezbylo tedy než Kolowrata s naším úmyslem seznámit ve víře, že se k nám přidá a nebo že najdeme vhodný způsob jak se potřebných map zmocnit. Kolowrat ale neměl námitky a tak jsme doufali, že se nám nakonec náš let zdaří.
Nu a tak jsme vesele plánovali, samozřejmě za účasti většiny z nás a za nám neznámé spolupráce VKR přes soudruha Kolowrata. Zbývalo jen vyčkat na vhodnou příležitost, kdy bude možno naplánovat celou naši skupinu do jedné posádky, na příhodný cvičný let v noci a za méně příznivé povětrnostní situace. Po několika méně vhodných příležitostech přišel onen večer 8. Prosince a již se zdálo, že to vyjde. Netušili jsme ale, že zrada Miloše Kolwrata udělala našim plánům už předem definitivní konec, s jakým jsme nepočítali:

P.S. Díky neúnavnému pátrání plk. Zdeňka Nechanického se objevily uvedené udavačské doklady. (Viz doklad Kolowrat.

Co přišlo potom

Noční cvičné létání s D 47, plánované na 8. Prosince 1953, které nám mělo náš plán úletu uskutečnit, bylo v poslední chvíli rozhodnutím velitele pluku pro „nepříznivý vývoj povětrnostních podmínek“ zrušeno a posádky se rozjely ke svým rodinám. Druhý den ráno jsem jako obvykle čekal ve Vysočanech na moji tramvaj na konečnou, k autobusu na letiště, ale dříve než jsem mohl nastoupit, přimotali se ke mně 2 „nenápadní hoši“ a rázně mi pobídli do vedle čekajícího tatraplánu. Než jsem si uvědomil co se děje, auto se rozjelo, já jsem dostal „naše – vaše“ a na oči černé brýle. To už jsem tušil, že je něco v nepořádku, nevěděl jsem ale, že už je vše prozrazeno a že ostatní členové naší skupiny byli již v noci zatčeni.
Potom vzaly věci rychlý spád a následovala naše převýchova v „zaopatřovacích ústavech Ministerstva Vnitra“ . Po vyšetřování ve věznici Ruzyně a po soudu Nejvyššího Vojenského Kolegia na Pankráci následovalo 5 roků dobývání uranu pro „naše bratry osvoboditele“ a nakonec pro mne, po obdržení TBC – 2 roky převýchovy na Borech – draní peří ve sklepě, soustruh ve strojovně pro Škodovku a pod..

2 Května 1960, vzhledem ke změně ve vyšších politických vrstvách, jak v SSSR tak u nás, jsem byl, spolu s dalšími tisíci politickými vězni, propuštěn „Na podmínku“ na 10 let. Pokusím se tady každou z výše uvedených etap mojí převýchovy zhruba popsat:

Ruzyně.

Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale po nějakém čase jsme zastavili uvnitř jakéhosi průjezdu a hned jsem byl odvlečen do nějaké budovy. Tam mi sundali brýle i želízka a beze slova mi ukázali na cvilink na zemi, abych se převlékl. No a tak začal můj trestanecký život.
Pobyt ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl v noci při neustálém osvětlení cely často zpestřován buďto nočními výslechy a nebo na cele kopanci dozorců, abych ležel na zádech a měl ruce na dece. Ve dne musel být slamník postaven u zdi a já jsem musel neustále chodit z kouta do kouta. Podud jsem se zastavil a opřel o zeď abych si odpočinul, vletěl dozorce do cely a přinutil mne, abych šlapal. Po několika nocích strávených na výslechu to nebylo moc k legraci, pletl jsem nohama a padal na zem. Na výslechy mne vodili o poschodí výše, s očima zavázanýma ručníkem a když jsem na schodech klopýtnul, dostal jsem ránu do palice s poznámkou jako „dávej pozor blboune“.
Výslechy provádělo několik důstojníků VKR najednou, za vydatné fyzické pomoci několika dozorců. Z prvopočátku jsem „o ničem nevěděl“, ale hned při jednom z prvních výslechů jsem se dověděl, kdo nás udal, protože kdo věděl všechno a dokonce i nějaké další podrobnosti, které nikdo z ostatních nevěděl, byl náš navigátor por. Miloš Kolowrat. Kdykoliv jsem se ale o něm při výslechu zmínil, byl jsem vyšetřujícími ihned rázně umlčen poznámkou „to sem nepatří“. Nebylo tudíž těžké poznat odkud fouká vítr. Navíc se to později potvrdilo i při soudu; kde jediný, kdo chyběl, byl Kolowrat. Teprve později jsem se dověděl, že byl za tyto „zásluhy“ řádně odměněn mimořádným povýšením a zvláštním postem v zahraničí.
Na Ruzyni byl z počátku na mně na pár dní nasazen spoluvězeň, bonzák – býv. major VKR, obávaný Pergl z Hradčanského Domečku, souzený později s Reicinem a spol. Já jsem se ale z opatrnosti nemínil s ním bavit o naší skupině a tak tu „boudu“ soudruzi z VKR s nemalým rozčarováním brzy ukončili s tím, že mne převedli na samotku. Nekonečněkrát 9 kroků z kouta do kouta a 9 zpět. Abych na cele nezblbnul a přišel na jiné myšlenky, vymýšlel jsem si různé matematické příklady, aby mi čas lépe utíkal.

Pankrác

Ruzyňské vyšetřování netrvalo dlouho, po 4 měsících nás převezli v „Antonu“ na Pankrác do soudní vazby. Byl jsem tam také z počátku krátce na jedné cele s ukecaným primitivem „Ante Mario Casperi de Horn“, jinak Antonínem Kašpárkem, který se mi snažil namluvit hromadu nesmyslů, ale hlavně vytáhnout ze mně další informace o naší skupině. Když soudruzi z VKR viděli, že to opět nikam nevede, dali mne zase na samotku a já měl od Kašpárka pokoj. Teprve později na Bytízu jsem se od spoluvězňů dověděl minulost onoho Zlínského podvodníka a bonzáka. Bohužel jsem se k němu, musel ještě jednou vrátit, ale to až o půl roku později.
Tajný soud Nejvyššího Vojenského Kolegia v přítomnosti soudruhů z VKR, s vyloučením veřejnosti proběhl začátkem dubna, přesně podle představ a instrukcí VKR i s tím,že „soud nabyl přesvědčení“, že jsme vlastně mohli a tudíž chtěli ty, co by odmítli s námi uletět, odvléct do Německa i přes to, že jsme tvrdili, že jsme je chtěli vysadit před posledním startem, na kraji startovací dráhy. Soudruzi z VKR ale na té jejich verzi trvali, to aby nám mohli přišít více roků a tak ji také, i přes naše námitky, zaprotokolovali a my jsme to museli chtě nechtě podepsat. Bránit se tomuto obvinění nemělo smysl, stejně bychom nic nevyhráli a nám bylo, v bláhové důvěře, že to tak jako tak „brzy praskne“, celkem jedno, jestli dostaneme o pár roků víc.

Já jsem jenom doufal, že ten slibovaný možný provaz, jako vedoucí skupiny, nedostanu, i když tenkrát nebylo nic moc jisté. Pár dní před soudem mne totiž na pár minut navštívil v cele mně určený obhájce, aby mi sdělil, že moje provinění je takového charakteru, že i přes můj věk 22 let mám reálnou naději dostat trest nejvyšší – provaz.
Jinak ho ale další podrobnosti nezajímaly, celý ten proces byl zřejmě už předem soudruhy z VKR pečlivě připraven a úloha obhájce byla jenom formální. To se také ukázalo při soudním jednání, když můj obhájce krákoral hůře než prokurátor. Zřejmě si tím chtěl vylepšit svůj kádrový profil. Trochu mně strašilo jenom to, že jsem byl v té soudní vazbě na oddělení 3A – t. zv. „provazárně“, s trvale otevřeným okénkem do chodby a s cedulí na dveřích „častěji pozorovat“. Na 3A byli totiž většinou abonenti na trest smrti a nebo ti, kteří čekali na popravu.

Ty dny před soudem byly nerváky, navíc častý hluk a křik v brzkých ranních hodinách na chodbě, nevěštil nikdy nic dobrého. Později jsem se dověděl, že ten hluk a křik „chodbaři zapadnout“ byl spojen s vyváděním vězně do přípravy na provaz. Teprve po soudu, kdy mne převedli na jiné oddělení, jsem se uklidnil, že to všechno s námi tak dobře dopadlo. Tam jsem také využil znalost Morseovky a když bachař minul moje okénko, vyklepával jsem si pro zkrácení času s někým ve vedlejší cele.
Snad stojí za poznámku sobotní a nedělní večeře, která se vydávala současně s obědem – jeden syreček bez chleba a hlavně bez pitné vody. Jediná voda na cele po polední uzávěrce byla v toiletní míse, kterou jsem si musel napřed ručně pořádně vymýt, abych se z ní mohl napít a zahnat tu nepříjemnou žízeň po tom syrečku.

Jáchymov

Nedlouho po soudu nás všechny dali na společnou celu – transportku, a odtamtud do autobusů, dobře obsazených větším množstvím, samopaly ozbrojených dozorců, a hurá na Jáchymov.
Po příjezdu na ústřední tábor „Vykmanov“ nás rozdělili a rozvezli na jednotlivé tábory na Jáchymovsku; já sám z naší skupiny jsem dostal určení na Bytíz na Příbramsko. Čekal jsem na „ústřeďáku“ ještě asi měsíc než nás, určené na Příbramské tábory Bytíz a Vojnu, naložili na vrch Tatry 111, naložené prádlem z ústřední prádelny určeným na tyto 2 tábory a osazené dalšími ozbrojenci. Jakmile jsme dojeli na Bytíz, rozdělili nás na jednotlivé baráky, vyfasovali jsme ešus, fáráky, klobouk, přilbu a gumáky a hned druhý den jsem fáral do šachty na třetí patro, kde vládnul důlní dozorce soudruh Pěchota, vlajkař a kolaborant z doby okupace a veliký soudruh po válce.

V životě jsem před tím v šachtě nebyl a tak jsem zíral, co na mně čeká; hornický kahan, jízda v kleci a výstup po ručně sbitém žebříku na komín, kam jsem byl přidělen,. Komín nebyl ještě příliš vysoký, snad nějakých 30 metrů, ale protože nebylo po výstupu nahoru vidět dolů, nepůsobilo to nijak strašidelně, jen jsem byl parťákem varován kam nemám stoupnout, abych neskončil v díře dole. Vrtání děr do stropu na výbušninu nebylo zrovna příjemné, protože nám neustále tekla špinavá ledová voda na hlavu, ale na to si musel člověk zvyknout. Můj hornický výkon po předcházející, velice účinné dietní procedůře na Ruzyni a Pankráci, byl bohužel nedostačující a tak jsem se kvalifikoval jenom na nejnizší stravenku, což znamenalo další pokračování v hladovkové dietě. Neměl jsem možnost se vážit a tak jsem neměl dost dobrou představu jak blahodárně taková táborová dieta působí. Jenom podle neustále padajících kalhot jsem soudil že se moje figura přibližuje k obrázkům otroků z německých koncentráků.
Popisovat chudou a mizernou táborovou stravu by nestálo ani za kus papíru, ale co horší, bylo toho všeho žalostně málo, ani toho suchého chleba nebylo co hrdlo ráčilo. Jinak život na táboře byl celkem jednoduchý, pracovalo se v osmihodinových směnách 24 hodin denně, včetně soboty a občas i neděle a mezišichtový odpočinek byl zpestřen pravidelnými sčítacími nástupy 3 x denně, občasnými brigádami a v zimě šlapáním sněhu v odstřelovacích koridorech kolem tábora. To abychom neměli moc roupy.

Dlouhotrvající sčítací nástupy měly, zvláště v zimě, po noční šichtě s prázdným žaludkem a s promáčeným oblečením ten pravý požadovaný výchovný účinek. Nebylo tedy divu, že jsem po pěti letech této převýchovy dostal TBC a jako neschopný další práce v dolech, byl jsem s několika dalšími, převezen „na léčení“ do Plzeňské věznice Bory.

Další události

To ale předbíhám. Během mého pětiletého pobytu na táboře, došlo ještě pro mne, k několika zajímavým událostem, které stojí za připomenutí.
Krátce před Vánoci téhož roku se ke mně při nástupu na šichtu přimotal „starší tábora“, známý bomzák Emil Ditrich a podal mi malý lístek papíru, na kterém bylo napsáno: „Milane, manželku navštíví osoba, která provede napojení skupiny“. Nic víc. Já jsem ale o žádné další skupině nic nevěděl a bylo mi tudíž jasno, že je to bouda VKR či STB, dostat manželku do maléru. Uvědomil jsem si, že si mne vytáhnou „fárači“ z STB, udělají u mně jako namátkou osobní prohlídku a objeví onu kompromitující cedulku a proto bylo nutno rychle se rozhodnout.
Ined po sfárání jsem vyhledal důlního dozorce a důrazně ho žádal, aby mne nechal vyfárat a odejít na velitelství tábora, že tam musím něco důležitého oznámit. Ten se nejprve zdráhal, ale když jsem mu řekl, že chci aby mi dal povrzení, že jsem ho o vyfárání žádal a on odmítnul, zaváhal a nechal mne vyfárat. Ihned jsem šel rovnou na velitelství s žádostí mluvit s „bezpečnostním referentem“- říkali jsme mu „Pérák“. Tomu jsem vysvětlil, že s tou cedulkou nemám a nechci mít nic společného a proto, že jdu rovnou za ním. Pérák byl z toho překvapen a že si to musí prověřit. Možná, že o tom všem ani nebyl soudruhy z VKR z Prahy informován.

Stál jsem před tím velitelstvím od rána až do pozdního odpoledne, než dorazil tatraplán se soudruhy z VKR, z Ruzyně. Potom mne poslali do tábora se převléct, a nakonec mne posadili do toho Tatraplánu mezi sebe, „naše-vaše“, brejličky a jelo se zpátky do Ruzyně.
Teprve po několikadenní nečinnosti na cele jsem se při prvním výslechu dověděl, že jsem jako žádal onoho Kašpárka na Pankráci, aby až přijde ven, navštívil manželku a předal jí nějaký úkol. Jednalo se o napojení nějaké protistátní skupiny v Holešově. Onen Kašpárek podle instrukcí VKR tvrdil, že jsem byl v Holešově půl roku před svým zatčením a s někým z té skupiny projednával nějaké úkoly. Skutečnost byla, že jsem v uvedené době, ani nikdy jindy, v Holešově nebyl a tak když mne nakonec konfrontovali s tím Kašpárkem, dokázal jsem, že to nebylo možné, protože jsem byl v uvedené době 2 týdny mimo Republiku, na služebním letu., což bylo lze dokázat z mého letového zápisníku. Nakonec soudruzi uzavřeli celý případ konstatováním, že si to na mně ten Kašpárek všechno vymyslel. Bylo mi jasné kdo si to všechno vymyslel, ale o to mi už nešlo. Celou tu akci naplánovali soudruzi z Ruzyně nějak lajdácky a tak jim to nevyšlo jak si přáli.
Teprve po letech po návratu domů jsem se od manželky dověděl, že v uvedené době ji navštívil nějaký člověk, který od ní chtěl nějaké informace o Holešově, o čemž ona neměla ani potuchy. Navíc byl ten člověk velice nenápadně oblečen, kakhi kalhoty a košili s kravatou a vojenský montgomerák. Chyběly mu jenom nárameníky s hodností. Pro manželku nebylo obtížné poznat o koho se jedná a tak to soudruhům ani tam nevyšlo.
Po návratu na Bytíz, jsem v následujících letech vystřídal v šachtě všechny možné pracoviště, hloubení, komíny, překopy, sledné, dobývky a dokonce se mi podařilo ulít se na krátký čas jako patrový elektrikář, než to zjistili soudruzi z vedení tábora a zase mně šoupli na kámen. Také jsem si v šachtě uhnal větší úraz na páteři a strávil několik měsíců v táborovém špitále, dodnes mám z toho následky.
Po dva a půl roce mi byla konečně povolena návštěva rodiny, tedy manželky s naším chlapcem, o jehož existenci jsem se dověděl krátce před návštěvou; neměl jsem totiž, pro chabý pracovní výkon v šachtě, povoleno dostávat dopisy z domova a tak jsem ani nevěděl, že se nám, 3 měsíce po mém zatčení, narodil náš…

pokračování