zdroj: rodinný archív

syn. Vedení tábora prostě dopisy došlé na moje jméno, likvidovalo. Teprve po letech jsem se od manželky dověděl, že jí vedení tábora informovalo, že „odmítám její korespondenci a také návštěvu“. Návštěvní místnost byla v baráku mimo tábor, dokonale střežená a v plovině předělená stěnou se zasklenými malými okénky, vyztuženými drátěnou sítí, takže jsme se viděli jenom jako obrysy postav a nic moc neslyšeli a to ještě v přítomnosti vedle stojícího dozorce, zřejmě abych neprovedl nějaký další protistátní zločin. Návštěva trvala 10 minut a to bylo vše. I tak jsem byl rád, že jsem viděl alespoň tolik, někteří kamarádi na tom byli ještě hůř. Jejich manželky byly STB nuceny se s nimi rozvést a to bylo pro ně velice deprimující. Na Maruš dělali soudruzi z STB také stejný nátlak, ale bezvýsledně.
Tam na Bytízu jsem také definitivně poznal, na kterou stranu patřím a kde je moje místo. Bylo nás tam hodně vojáků, mladých i starých, zápaďáků, východňaků i předních politiků a lidí ze všech povolání, s jediným cílem postavit se proti tomu zločineckému režimu nadiktovanému z Moskvy a organisovanému československými zločinci typu Gottwalda a pod. Pokládal jsem si to za čest, být mezi těmi velezrádci a když jsem byl jednou předvolán k „Pérákovi“, který se pokoušel přesvědčit všechny na „pravou víru“ a k donášení na kamarády, kildně jsem to odmítnul s odůvodněním, že jsem byl odsouzen za velezradu a o spolupráci s STB že nemám zájem. Vyhodil mne, tak jako většinu ostatních z jeho kanceláře, zřejmě chápal, že nemůže očekávat nic jiného od velezrádců. Bylo nás tam mezi těmi několika tisíci „odsouzenými“, jak nás oficielně oslovovali, veliká většina, s tresty nad 10 roků a tak se asi ani moc nedivil a také na nás proto ani neuvalil žádný postih. Jiná situace byla později na Borech, ale o tom až dále.
Jak vypadal život na lágru? Film BUMERANG to ukazuje velice pravdivě a tak se jeho popisem nebudu dále zabývat. Musím přiznat že se neodklonil od skutečnosti, i když popisoval život na táboře Vojna, což byl vedlejší ale jinak identický tábor. Roky ubíhaly, až jednou přijel na Bytíz autobus s Roentgenem a několik nás vybrali pro zjištěné fleky TBC a odvezli nás na Bory na léčení. S šachtou jsem se rozloučil velice snadno, protože jsem věřil, že na Borech najdu zase nějaké spřízněné velezrádné duše.

Bory

Nemýlil jsem se, „zápaďák“ mjr. Křivanec se mne snažil učit francouzsky, ale moc se to nedařilo, slovíčka psaná na cigaretových papírcích mi byly několikrát dozorci „vyfilcnuty“ a měl jsem kliku, že jsem nemusel do korekce, protože jsem byl tuberák.
Léčení TBC na Borech pozůstávalo z polykání velkého množství jakýchsi prášků a úlevy od těžké práce v dolech. Po několikaměsíční „léčbě“ mne zařadili na nové pracoviště, do nemocniční laboratoře, umývat zkumavky a tak podobně. Dlouho mne tam ale nenechali.
Velitelství věznice mi povolilo návštěvu manželky a mého otce. Na Borech návštěva probíhala v místnosti u stolu s všudy přítomným dozorcem sedícím vedle mně. Můj otec mi vysvětloval, že asi bude brzy amnestie a že bych měl žádat o podmínečné propuštění. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem jako velezrádce, odsouzený za nepřátelský postoj k režimu a že tudíž nějaká amnestie nepřichází u mne v úvahu, přítomný dozorce se tohoto mého vysvětlení zalekl, okamžitě mi ukončil návštěvu a odvedl mne zpátky na celu.
Jen jsem tam došel, vletěl do dveří náčelník věznice kpt. Kohout a začal na mně ječet, že se mnou zatočí a že odtamtud živý nevylezu a hned mne nechal převést do korekce. Tím moje zařazení v laboratoři skončilo a byl jsem následně odvelen na draní peří do sklepa. Dobří doktoři, také muklové, z nemocnice, se kterými jsem byl na cele, mi se zděšením vysvětlili, že na Borech se nic takového říkat nesmí. Inu, jiný kraj, jiný mrav. To co jsme mohli říct na Bytízu Pérákovi, nebylo zřejmě stravitelné pro soudruhy na Borech, protože většina tamních vězňů byli kriminální zločinci a ti by nikdy nic podobného neřekli. Šlo jim o to dostat se co nejdříve ven.
Po krátkém pobytu na peří ve spodním sklepě, jsem byl ale jako tuberák převeden na jiné pracovní oddělení. Ona nevětraná, pološerá dílna, kde se dralo zakrvavené, smrduté peří byla sama o sobě zostřením trestu, ale díky mému zdravotnímu stavu jsem se odtamtud dostal brzy na normální pracovní oddělení.
Byl jsem na společné cele s několika vrahy, kteří na to nevypadali, ale jak jsem poznal, žádný z nich se nesnažil na mně něco vyzvídat a tak jsem měl od vedení věznice pokoj. Strávil jsem tam další dva roky a když se občas šířily „latriny“ o přicházející amnestii, přecházel jsem to s klidným úšklebkem, pamatuje si výrok náčelníka Kohouta, že odtamtud živý nevylezu. Nakonec to ale dopadlo jinak a soudruh Kohout k tomu musel mlčet.

Vláda vyhlásila k 9. květnu 1960 širokou amnestii pro velkou většinu politických vězňů a já jsem nebyl vyjímkou.Pár dní před 9. Květnem nás, kteří jsme neměli vlastní civilní oblek ve skladu (já měl navíc bráchovu malou uniformu), naložili do autobusu a odvezli nás časně z rána, ještě před otevřením, do jednoho obchodního domu v Plzni, abychom se převlékli do normálního obleku, který jsme si tam z našeho konta směli zakoupit.
Byl to pro nás tak trochu šok, s ostříhanou lebkou do hola, v trestaneckém obleku, pod dohledem samopalníků, musel to být na nás děsivý pohled, soudě podle ustrašeného výrazu v tvářích místních prodavaček. Potom nás odvezli zpět na Bory a čekali jsme až nám dají velitelstvím věznice zakoupené vlakové jízdenky do našich domovů. Krátce na to nás odvezli autobusy na nádraží a konečně jsme jeli domů.

Opět na svobodě

Moje cesta vedla přes Prahu, kde jsem prvně navštívil kamaráda z Bytízu Pepu Kokeše ( krátce po mé návštěvě zemřel na rakovinu plic ) a potom již do Bílska; rodiče se tam přestěhovali po otcově vyhazovu z armády a Maruš se tam přistěhovala po mém zatčení. Tam, v Konici u Litovle, se nám taky narodil náš Milan.
Byl to zvláštní pocit být po sedmi letech na svobodě. Mnoho věcí se za těch uplynulých sedum let změnilo, peníze vypadaly jinak než vězeňské poukázky, vlaky již neměly 3. třídu, a já jsem měl pocit, že si mne neustále lidi prohlížejí jako nějakého vraha. Za to můj příjezd autobusem do Bílska byl již veselejší, u autobusu mne příjemně přivítal místní předseda strany soudruh Čáslava slovy „Tak tě jménem strany vítám v Bílsku“ a podal mi ruku. Prví lidské oslovení po sedmi letech. Byl to hodný člověk a jak jsem se později dověděl, velká většina tamních obyvatel se snažila Maruš pomáhat kde se dalo.

Shledání s rodinou bylo velice radostné, z radia už věděli že budeme asi propuštěnii na velkou amnestii, jen si nebyli vzhledem k mojí ztvrzelosti moc jisti. Náš Milan se na mne díval nedůvěřivě, nevěděl co si má o mně myslet. Bylo mu divné, že se maminka se mnou objímá a líbá a snažil se vmáčknout mezi nás. Do teďka měl maminku jenom pro sebe a najednou přijde do domu nějaký cizí člověk a maminku mu bere! Večer to bylo ještě horší, protože maminka nešla spát s ním, ale s tím cizím člověkem. Těžko si na to zvykal a jednou si mamince postěžoval, proč si mně tam kdesi nenechali. Dalo to Marušce hodně vysvětlování, než se se mnou smířil.

Merinka

Když jsem se vrátil v Květnu 1960 k rodině do Bílska, uvědomil jsem si, že léta nám přibývají a protože jsme chtěli mít naši rodinku kompletní rozhodli jsme se s Maruškou, že bychom chtěli ještě dcerečku. Naše přání se nám vyplnilo a 29. Ledna 1961 se nám narodila naše dcerečka Merinka. K překvapení našeho synka Milana, nebyla ta jeho setřička zrovna podle jeho představ, což komentoval poznámkou, že je moc malá než aby si s ní mohl hrát.

Tesla Litovel

Mojí první starostí bylo sehnat si práci, protože jsem viděl, že naše finanční situace není nijak růžová.
Navíc jsme chtěli ještě jedno dítko, nejraději holčičku, abychom měli párek a to znamenalo zabrat kde bylo možno. Sousedovic dívka Líba pracovala na osobním oddělění v Litovelské Tesle a říkala, že tam hledají radiomechanika opraváře a nemůžou žádného sehnat, nu a já, všeuměl, jsem se hned ozval, že bych to jako mohl dělat jsa si vědom, že jako bývalý tuberák nemám šanci na nějakou hrubou práci a tak druhý den už jsem jel do Tesly na pohovor se soudruhem ředitelem Šromem.
Nebylo mi na dvakrát, když mne hned na uvítanou varoval, že pokud nebudu „šlapat“, že mně pošle
odkud jsem přijel, tedy za mříže. Práci jsem ale potřeboval a tak jsem držel hubu. Přidělil mne na opravu a
předělávku rádií do velkých hudebních skříní, které se tam tenkrát vyráběly a to bylo moje štěstí, protože
vedoucí té skupiny byl soudruh Šolc, bývalý důstojník a velký komunista, který tam měl velké slovo a protože jsem dělal práci podle jeho představ, měl jsem u něj, bez ohledu na moji minulost, vždy zastání.

Netrvalo dlouho a skamarádil jsem se tam s hlavním inženýrem Jeronymem Liškou i s kontrolorem
Slávkem Pařízkem a zůstali jsme dobrými přateli až do našeho odjezdu do zhraničí. Práce se mi tam velice
líbila, protože to byl také můj koníček a teprve po roce, když výroba těch velkých skříní končila, byl jsem
převeden jako předák a opravář na pasovou linku, kde se vyráběly menší hudební skříně.
Abych si vylepšil moje odborné znalosti z elektroniky a elektroakustiky, věnoval jsem všechen volný
čas doma, studiu odborné literarury a praktickým pokusům s elektronikou. Po nějaké době jsem byl vedoucím OTK vybrán na výstupní kontrolu a jelikož závod neměl typovou zkušebnu, byla mi později dána příležitost se s funkcí takové zkušebny seznámit v jiných Teslách a nakonec ustavit a zřídit takovou typovou zkušebnu i v našem závodě.
V té době měl již závod nového ředitele, soudruha Černína, absolventa VTA, s vojenským chováním, se
kterým jsem si proto velice rozuměl. Byl jsem jmenován vedoucím Typové zkušebny, což vyžadovalo
dokonalou znalost nejenom našich výrobků, ale také všech světových novinek v oboru elktroakustiky a další studium domácí i zahraniční literatury. Prováděl jsem různé výzkumné testy a psal technické články do odborné literatury. Byl to můj koníček a věnoval jsem tomu všechen volný čas. Spolupracoval jsem s dalšími vývojáři ve VTS na zrodu sterea v Československu a zůčastňoval se různých technických výstav v oboru. To jsem již myslel, že u toho vydržím až do důchodu, ale návštěva bratrských armád 21. srpna 1968 změnila můj osud o 180 stupňů.

Radio Ječmínek

28. srpen 1968

– ten den začal velice divně, ráno nás doma neprobudil jako obvykle transistorák s ranní rozcvičkou, ale neustále opakovaná znělka čs rozhlasu a po té rachocení ruského tanku přes náměstí v Litovli, rovnou před naším barákem. Rychle jsme se s Maruš vydali ven, poznat co se děje. Od známých jsme se
dověděli, že nás již od půlnoci obsazují rusáci s velkým počtem vojska, tanků a letadel. Rozhlas varoval
občany, že jsme obsazováni z důvodu kontrarevoluce, vyvolané m.j. propuštěnými politickými vězni, které je podle rusů nutno poslat zpátky za mříže, případně i do Ruska. Tak na to jsem už, s mým zbytkovým trestem 7 roků, nechtěl čekat. Můj první nápad byl, rychle se nějak dostat ven za hranice, ale Maruš rezolutně prohlásila, že už sama nebude a že půjdeme všichni, celá rodina.
Nebylo snadné se rychle rozhodnout, protože jsme neměli pasy, ale nakonec nám to rozhodnutí usnadnil
litovelský kulturní pracovník Mirek Spurník, kterého jsme potkali na ulici, rovnou před domem: „Dáváme dohromady vysílání rozhlasu a potřebujeme Tě ssebou!“ Moc jsem se nerozmýšlel a rovnou do místního studia rozhlasu po drátě. Tam jsem se od ostatních dověděl, že studium je už napojeno na silné rozhlasové vysílače na Července a že můžeme začít vysílat.
Bylo potřeba sehnat co nejrychleji všechny nejnovější události, začít s nahráváním na magnetofony a
následně vysílat. Ujal jsem se organizace celé akce a zahájili jsme vysílání. Někdo dal návrh, abychom se hlásili jako „Svobodný vysílač Ječmínek“ a při tom zůstalo. Za krátko přijel ředitel Tesly V.Černín a nabídnul se, že zajistí stravování a postele pro nepřetržité vysílání a také ostrahu místními členy SNB. Ty jsme poslali na křižovatku Olomouclé silnice, aby nás včas varovali před přijíždějícím ruským zaměřovačem, abychom mohli dočasně vysílání přerušit. Všechno najednou začalo fungovat jako hodinky.

Podrobnější popis celé naší činnosti se později objevil ve vyšetřovacích protokolech ostravské STB a v soudním protokolu.

Celé to Ječmínkovo vysílání trvalo ale jenom sedum dní, tedy než se vrátila československá vládní
delegace z Moskvy, kam byla agenty KGB hned v prvním dnu unesena a než soudruh Dubček s pláčem
konstatoval, že to je konec celého Pražského Jara. Všichni jsme pochopili, že budeme zase “se Sovětským Svazem na věčné časy” a těm co se to nebude líbit, že nezbývá než rychle zmizet dokud je čas. Vysílání jsme zabalili a já jsem začal přemýšlet, jak se dostat z té šlamastiky než bude pozdě. Doufal jsem, že se najde nějaká cesta ven za hranice, ať už legální nebo nelegální.
Musím ještě vysvětlit, že když nastalo to “Pražské jaro” uvědomil jsem si, že Rusové si nemohou přece
dovolit ztratit jejich největšího průmyslového dodavatele jako je Československo a s těmito pochybnostmi jsem se někdy v dubnu 1968 vypravil do Prahy za mými komplici, poradit se co dál. Já i Miloš Kunta jsme měli stejné názory, zatím co ostatní, t.j. Ota vinklář i Mirek Bednář byli toho názoru, že Rusové zase odtáhnou a věci půjdou dál svou cestou. Dalšího dne jsme se spolu s Milošem pro jistotu vydali na Kanadské vyslanectví, prozkoumat možnost emigrovat do Kanady. Moc jsme tam ale neuspěli, protože já jsem neměl cestvní pas a věděl jsem, že jako osoba v trestu ho ani nemůžu dostat.
Nebylo snadné rozhodnout se pro emigraci do cizí země. “Kam pojedeme, kdy se budeme moci svobodně vrátit, uvidíme se ještě kdy se svými blízkými, jak se tam venku uchytíme, jaký jazyk se budeme muset rychle naučit a co naše děti?” Myšlenky se honily hlavou, ale jedno bylo jisté, že doma zůstat nemůžeme. Byl to nervák pro nás pro všechny s velice nejistým koncem.
Když jsme tedy toho Ječmínka zavřeli, nabídnul se mi ředitel Tesly Václav Černín, že když bude zle, že
mi pomůže, s odvoláním na jakéhosi soudruha z krajského výboru KSČ, ale na to jsem nechtěl spoléhat a snažil jsem si najít jinou možnost. Vypravil jsem se do Prahy za Milošem Kuntou, abychom se poradili co dál.
Když jsem ale dorazil k jeho rodičům kde Miloš bydlel, dověděl jsem se, že Miloš odjel prý na Moravu,
asi k nám. To už jsem měl špatné tušení, že se asi nesejdeme. Prvním vlakem jsem se vrátil domů a Maruš mi hned podala Milošovu pohlednici z Wídně, kde psal, že je “venku, na cestě do Kanady nebo Australie”. “Tak to už se neuvidíme, Bůh ví kde je mu konec,” to byla moje první myšlenka.
Můj spolupracovník Václav Vortel z typové zkušebny se kterým jsem také spolupracoval na
Ječmínkovi, mi nabídnul, že zná ženu, která se provdala do Jugoslavie a že bych se mohl na ni jako odvolat s pozváním do Jugoslavie a odtamtud, že už se nějak dostaneme do Rakouska. Na cestu do Jugoslavie, jakožto socialistického státu, nebylo totiž zapotřebí cestovního pasu, stačila pouze t. zv. Výjezdní doložka do občanského průkazu. Chopil jsem se této příležitosti a po dohodě s bráchou jsme se oba dva vypravili na okresní velitelství SNB v Olomouci se žádostí o výjezdní povolení do Jugoslavie “na vinobraní” s odvoláním na fingované písemné pozvání, které jsme si vyhotovili. Soudruh SNB, aby si pravdivost věci ověřil, chtěl vidět také obálku dopisu, ale tu jsme “nevěda že bude zapotřebí, spálili”. Soudruh SNB záležitost dále neprověřoval a doložky do občanky nám vydal, rovněž tak i pro naše manželky s dětmi. Tenkrát ještě nevěděl co bude dál a tak si zřejmě nechtěl dělat do budoucna nějaké nepříjemnosti.

Nu a to už všechno dostalo konkretní tvář. Bylo nutno připravit náš byt na opuštění, sbalit věci, a
rozloučit se s našimi nejblizšími, snad navždy?. Ještě jsem stačil v rychlosti napsat dopis na rozloučenou pro ředitele Černína se kterým nás oba dva Ječmínek ještě více sblížil, bez ohledu na naši rozdílnou minulost; dal jsem dopis do šuplíku v mém pracovním stole a vysvětlil Václavovi V., že když se do několika dní nevrátím, aby ten dopis jako náhodou našel a dal ho Černínovi. V dopise jsem vysvětlil proč se obávám dále čekat a kam máme namířeno.
Následující neděli jsme se i s bráchovou rodinou vydali do Olomouce rozloučit se s mými rodiči a v
poledne 23. září jsme už ujížděli rychlíkem přes socialistické Maďarsko do Jugoslavie. Do Bělehradu jsme dorazili druhý den ráno a hned jsme se s bráchou vydali na Kanadské vyslanectví. Měli jsme štěstí, podařilo se nám dostat se do styku s panem vyslancem, kterému jsme vysvětlili, že jsme oba dva bývalí političtí vězni, že jsme s našimi rodinami na útěku z Československa a že bychom rádi emigrovali do Kanady, tedy co nejdále od komunistických chapadel. Pan vyslanec byl velice vstřícný, pomohl nám vyplnit žádosti ale z Jugoslavie nebylo v té době možno přímo emigrovat, jak nám vysvětlil a tudíž bylo nutno se dostat nějak do Wídně. Protože jsme neměli cestovní pasy, poradil nám, abychom si zakoupili vlakové jízdenky zpět do Československa, ale na vlak přes Rakousko a na hranicích abychom přesvědčili jugoslávské pohraničníky, že chceme domů, že jsme pasy odevzdali v Bělehradě na úřadech a tam se ztratily.
Ještě ten večer jsme se tedy všichni vypravili vlakem přes Zagreb a dále přes Rakousko “zpět do
Československa”. Když vlak zastavil v Mariboru na Jugoslávsko rakouských hranicích, vytáhli mne s bráchou a asi 20 dalších soukmenovců, kteří měli stejné úmysly, celníci do jejich budovy, kde se nám nepříliš přesvědčivě snažili domluvit, že musíme z toho vlaku ven a vzít vlak přes Maďarsko, ale nakonec po delším dohadování prohlásil pan vrchní celník něco jako cigáni jeďte, my jsme nasedli a vlak se rozjel do svobodného světa.

Jen malá poznámka, v chodbičce stojící nějaký starší Rakušák jen tak mimichodem prohodil:” No, ale Vy asi nejedete zpátky do Československa, viďte?” No, bodejť. Maruš vytáhla z kabele placačku s Tuzemákem a hned jsme to zapili. Radost byla veliká, ten první obávaný krok byl za námi.
Za nedlouho dorazil vlak do Wídně a tam jsme se rozešli. Děvčata s dětmi na Červený kříž přenocovat a
já s bráchou jsme se vydali hledat našeho bratrance Fanouše, o kterém jsme věděli, že do Wídně před lety
emigroval. Po několika hodinách bloudění po Wídni jsme ho nakonec našli a u něj v jeho jednopokojovém bytě přespali. Zůstat jsme tam ale obě rodiny nemohli a tak jsme se druhý den ráno vydali vyhledat dalšího bratrance Olina, o kterém jsme věděli, že ve Wídni bydlí. Ale ani v jeho malém bytě jsme nemohli všichni zůstat a tak nás Olin zavedl na americkou církevní misii Gemeinde Christi, kde jsme všichni dostali místo na slamníku a také něco k jídlu.
Hned druhý den jsme se vypravili na Kanadské vyslanectví s vysvětlením o našem jednání v Bělehradě a
s dotazem o možné emigraci. Bylo nám vysvětleno, že musíme počkat až přijdou naše papíry poštou odtamtud a potom že nás vezmou na pohovor. Nezbývalo, než čekat a chodit se každý den ptát na vyslanectví.
Při jedné z našich obchůzek jsme narazili na Bytízáka Vláďu Diviše, s Lenkou a protože neměli kde
přenocovat, vzali jsme je ssebou k nám na Schleifmuhl Gasse. Bylo nás tam na té misii na 60 čechoslováků, někteří i s dětmi, všichni v očekávání na cestu do světa.

Druhý den za mnou přišel vedoucí té misie, Američan. Věděl, že mluvím německy a trochu anglicky a požádal mne, jestli by Maruš s nějakou další češkou nechtěly pro všechny vařit. On by je vzal do trhu nakoupit a děvčata by vařila pro všechny osazence. V té misii byla totiž velká zařízená kuchyně a tak se Maruš a Lenka chopily příležitosti, protože jíst se chtělo. Ostatní to s radostí uvítali a najednou zavládla všude dobrá nálada.
Jednou při návratu z pochůzky mne čekalo překvapení, výzva, abych volal do Litovle V. Černína, že se
mnou chce mluvit. Sdělil mi, že pojede do Zagrebu na veletrh a že se ve Wídni zastaví, abychom se mohli sejít. Domluvili jsme si sraz v jedné vinárničce a tam jsme se spolu sešli. Nabádal mne, abychom zůstali v Rakousku, že tam má nějaké styky a že nám pomůže, domníval se totiž zrovna tak jako můj otec, že rusáci odtáhnou a všechno bude zase jako před tím. Nervěřil jsem jeho přesvědčení a navíc Mirek s rodinou již pár dní před tím odletěl do Kanady a já jsem je tam nechtěl nechat samotné. A tak jsem mu jen poděkoval a popřál šťastnou cestu.

Věci dostaly nakonec ale jiný směr, Rusáci na dalších 20 let neodtáhli a účastníci Ječmínka šli o dva
roky později k soudu. Dopadlo jim to všem ještě dosti dobře, všichni dostali podmínečné tresty, ztratili ale
jejich zaměstnání a Václav Černín musel do dolů. U mne to bylo trochu jiné, já jsem dostal navíc k mému
podmínečnému trestu z padesátých let ještě další 4 roky nepodmínečně, takže kdych nebyl utekl, musel bych jít na dalších 11 let do basy a to mne už moc nelákalo. Navíc moji spolupracovníci po mém odchodu mohli u soudu svalit všechnu vinu na mne a tím si ulevit a ani jsem jim to neměl za zlé.
Potom již nezbylo než počkat, až dorazí naše papíry z Bělehradu na vyslanectví do Wídně, jít na
pohovor a než jsme se nadáli, byli jsme na cestě do nového světa, do Kanady. Ještě musím poznamenat, že jsme se ve Wídni snažili najít Miloše; prohledali jsme několik táborů s českými uprchlíky, ale bez výsledně.

Teprve u autobusu se kterým jsme jeli na letiště jsme se spolu setkali, měl letenku na stejné letadlo, ale zatím co my jsme měli určení Saskatoon, Miloš letěl až do Edmontonu. Hned nám bylo veseleji ,bylo o čem po cestě povídat a plánovat naši budoucnost.
Ještě ve Wídni jsem si opatřil mapu naší cesty a protože venku bylo jasno, sledoval jsem kudy letíme.
Stewardka si toho všimla a pozvala mne do pilotní kabiny našeho DC 8. To se tenkráte ještě smělo a také jsem si tam pořídil několik snímků, včetně té pohledné stewardky. Po mezipřistání a doplnění pohonných hmot ve Skotsku jsme přeletěli Atlantik a přistáli v Ganderu, již na kanadském území. To jsme si uvědomili, že už jsme definitivně z dosahu bolševických chapadel. Další přistání už bylo ve Winipegu v Manitobě.

Kanada

V letištní hale po odbavení se ke mně přimotal známý Bytízák Tonda Houdek „Očko“, vyšňořený
s kloboukem a hůlčičkou a hned mi oznamoval, že jako půjdeme na sever do dolů, rubat uran. Tak na tenhle nápad mně nenachytal a navíc jsme měli určení do Saskatoonu.
První noc v Kanadě jsme strávili v jednom zpustlém hotelu u nádraží, ale druhý den ráno už jsme jeli
vlakem do Saskatoonu v Saskatchewanu. Tam nás na nádraží očekával Mr Rowlins z immigration office a
odvezl nás jeho autem do města do Motelu Skybird, k ubytování. Byl to malý motel s kuchyňkou a protože
jsme měli hlad, vydali jsme se koupit si něco k jídlu. Nedaleko jsme objevili potravinový obchod Safeway,
nějaké Dolary jsme dostali z immigration office takže…no, byl to pro nás šok: hromady všeho zboží, dlouhé pulty plné masných výrobků, sýrů všech druhů, ovoce, zeleniny a lidi si tam vybírali zboží podle libosti. Něco co tenkrát nebylo doma představitelné. Najednou jsme se ocitli v ůplně jiném světě. Další šok pro nás byly auťáky. Všechny, které tenkrát byly na silnicích, byly na naše poměry obrovské osmiválcové lodě, o jakých jsme neměli vůbec představu, že existují.
Bratr Mirek bydlel s Jarinkou a jejich 11/2 ročním Mirečkem prvních pár dní po příjezdu do Saskatoonu
u jedné rodiny, která se jich ujala a my jsme měli radost, že jsme se s nimi zase sešli. Naši starší krajané
manželé Markovi, kteří žili již delší dobu v Saskatoonu nám pomohli sehnat nájem ve starším rodinném domku nedaleko a tak jsme se tam všichni nastěhovali. Byl to náš nový domov v Kanadě.
Ty začátky byly proti očekávání snadnější než jsme se obávali. Naše Merinka začala ihned chodit do 2.
třídy, náš synek Milan začal chodit do hi school, brácha Mirek s jeho Jarinkou začali docházet do kurzů
angličtiny a já, protože jsem znal trochu anglicky následkem mé soukromé docházky do kurzu angličtiny při Škole práce v Litovli, kde vyučoval můj kamarád z Papcelu Ivan Strážnický, jsem začal pracovat jako radio a TV opravář pro jeden Hi –Fi obchod v Saskatoonu. Moc to neplatilo, $ 1.28 na hodinu, což bylo dosti málo, ale byl jsem si vědom, že je to jenom začátek. Moje Maruška, jako nejstarší z nás zůstala doma opatrovat malého Mirečka a vařit pro nás pro všechny. Náš rodinný rozpočet byl velice malý, museli jsme se obléknout na přicházející zimu, která je, jak jsme záhy poznali, velice krutá (až – 45 st C) a také platit nájem a jídlo. Nu, s pomocí malého notýsku, do kterého jsme pečivě plánovali všechny naše společné výdaje jsme to jaksi zvládli.
Brzy jsme poznali, že bez auta, se na tomto kontinentě, obzvlášť v zimě, neobejdeme. Pan Marek nám
dohodil od někoho za $ 350 starší Fordku, se kterou jsme se museli připravit na řidičák a hlavně na paralelní parkování. Ve více než metrových závějích na dvoře jsme si vyházeli cestu s výklenkem na paralelně zaparkované auto a tam jsme se učili zajíždět. Problém byl, že nám ta stará fordka neustále zhasínala a než jsme se nadáli byla baterka prázdná. Jinak to ale byla loď ve které měla celá naše sedmičlenná rodina dost místa. Asi bych se neměl chlubit, že jsem dělal „řídičák“ 6 krát, protože mi po každém zastavení na křižovatce kára zdechla a inspektor který mně zkoušel, musel dojít zpátky do zkušebního ouřadu, pěšky. Nakonec se nade mnou slitoval můj holandský kolega z radio opravny a půjčil mi jeho dodávku, se kterou jsem ten řídičák udělal.
Takové byly začátky v Saskatoonu. Naše první Vánoce v Kanadě nebyly zrovna radostné, mnohým se
stýskalo po staré vlasti a jazykové potíže k tomu přispívaly, nic méně jsme se scházeli u nás s dalšími asi
dvaceti Čechoslováky, protože většina jich bydlele v podnájmu, zatím co my s bráchou jsme měli celý domek s velikým obývákem. Říkali tomu český národní dům, posedávali kde se dalo i na koberci, hlavně když se mohli domlouvat česky, sdělit si navzájem různé informace, jako kde se co dá levně koupit, kdo má kde práci a hlavně všichni se těšili na český domácí chleba, kterého Maruška 2 x týdně upekla několik bochníků aby všechny podělila. Někteří si pro to jezdili přes 100 mil z Princ Albert, hlavně když slyšeli svůj jazyk a zakousli se do čerstvého chleba. V Saskatoonu se takový chleba neprodával, jenom ta bílá veka.
Když jsem ale objevil že nedaleko (asi 50 mil) od Saskatoonu se bude otevírat nový potašový důl který
hledá technika na údržbu a opravy elektronických přístrojů, s platem $ 3.50 na hodinu, což byl téměř třikrát můj plat v radio opravně, přihlásil jsem se a začal dojíždět do prerie. Práce to nebyla špatná, ale nenáročná na mozek a já jsem toužil po vývoji v elektronice.

Elektronika byla moje zaměstnání celou dobu v Kanadě.
Nejprve ve vývoji Hi-Fi a později v rozhlasové a televizní studiové technice.

Toronto

Koncem roku 1969 jsem si našel v Torontě, pomocí přátel z Tesly, práci jako vývojář u firmy Noresco
ve vývoji Hi-Fi, zatím co Maruš začala pracovat pro jednu company ve výrobě relátek. To moje zaměstnání
platilo pro začátek s ohledem na moji chabou znalost angličtiny jenom asi $ 500 měsíčně, ale když jsme dali s Maruš náš příjem dohromady, stačilo nám to na naše počáteční výdaje i na nájem pěkného čtyřložnicového townhouse i s venkovním bazénem.

O 5 let později, když na zdejší trh dorazily lacinější konkurenční výrobky z Dálného Východu, přeškolil jsem se na „profesionální elektroniku“ – vývoj zařízení pro rozhlasová a televizní studia. Musel jsem si doplnit moje profesionální vzdělání na univerzitě v Torontě, abych měl status elektronického inženýra (IEEE a Motion picture and TV engineer) a mohl požadovat plný plat. U tohoto zaměstnání jsem již zůstal až do mého důchodu. Maruš odešla z relátek na policejní radary, později také na rozhlasovou a TV elektroniku a nakonec na několik posledních let do administrativy na MTR na Masaryktownu.


Před tím si, ale naši mladí našli svoje životní partnery a my s Maruš jsme si našli náš první vlastní domek
ve Scarborough, kde jsme byli až do důchodu. Jinak jsme využívali každé příležitosti k našim společným
výletům do přírody až jsme nakonec objevili kouzelná jezera ve velkém parku Haliburton Forrest, přes 200 km severovýchodně od Toronta.

Haliburton

Nejprve jsme tam společně jezdili stanovat, ale později náš Milan zakoupil větší trailer, převezl ho tam
k Johnson Lake a celá naše rodina měla kam jezdit. S časem se naše rodina rozrůstala, přišlo 5 vnuků a náš trailer byl pro nás pro všechny najednou trochu těsný.
Koncem roku 1989, když jsme vyplatili náš Torontský domek, rozhodli jsme se zakoupit v tom
překrásném prostředí u Haliburtonu, chatu, která by stačila celé naší početné rodině. Po delším hledání jsme s Maruš našli to co jsme hledali. Veliký kus lesa (240 akrů) s vlastním jezerem uprostřed a starou chalupou u silnice. Chalupa byla v dezolátním stavu, bez elektriky, bez vody a septiku a rok jsme se rozmýšleli, jestli nebude lépe ji zbořit a postavit novou, ale náš Milan prohlásil, že kostra je dobrá, i krovy, jenom ji bude nutno „trochu zrenovovat“.
Protože seděla na polorozbořených základech na hlíně s jedno metrovým prostorem pod ní, rozhodli
jsme se napřed ji nechat zvednout nad 7 stop , udělat betonovou podlahu a nové základní zdi.
Byl to zajímavý pohled na zvednutou chalupu na vysokých podstavcích s betonáři pracujícími pod ní, ale
nakonec to přes naše obavy dobře dopadlo a chalupa stála na zbrusu nových základech. Na komputeru jsem si nakreslil celý půdorys s nově unístěnými okny, dveřmi, s koupenlou která tam před tím nebyla a také s celým rozvodem vnitřní elektrické, vodní i odpadové instalace. Bylo nutno udělat novou studnu (150m), septik a mnoho dalších věcí. Po 4 letech byla nakonec rekonstrukce zhruba u konce a když jsme venku udělali nový siding, a uvnitř podlahy mohli jsme se tam v létě 1995 nastěhovat.

Domek v Torontě jsme prodali, vyplatili všechny ůčty za chalupu a nechali udělat cestu k jezeru, aby tam bylo možno přestěhovat náš trailer. Tam je teď naše společné letní sídlo a dost místa pro všechny. Vzhledem k odloučené poloze jezera, pojmenovali to tam naši vnuci na Hide way. Tam děláme naše večerní táboráky, opékáme ryby a buřty a užíváme našeho jezera.

Dodatečné zhodnocení přišlo až na jaře 2014: