Nebe nad Protektorátem 17.12. 1944

zdroj: Letecká badatelna

Bylo 17. prosince předposledního válečného roku. Většina vojáků vyhlížela vánoce a nevěřila, že válka skončí ještě tento rok, jak se ještě před rokem povídalo. Spojenci nevyužili bleskový postup po vylodění v Normandii a svým laksním přístupem najednou stály před útokem německých vysoce motivovaných divizí v zasněžených Ardenách. Jen nedostatek paliva v německých kanystrech a maximální nasazení amerických jednotek a jednotlivců, zabránily větší katastrofě. Daleko větší pohroma pro Německo se blížila z východu. Rudá armáda postupovala přes zasněžené Polsko prakticky bez odporu… A nad zamračenou Moravou se hnala bombardovací letadla americké 15. letecké armády splnit svoje úkoly v Dolním Slezsku, bombardovat místní průmyslovou oblast a hlavně rafinérie, protože tato válka jede hlavně na palivu. (Blechhammer, Odertal,  Moravská Ostrava a několik podružných cílů v Německu a Rakousku)  

Plánovači 15. AF předpokládali, že Luftwaffe bude plně zaměstnaná právě probíhající ofenzívou v Ardenách. Svaz 527 těžkých čtyřmotorových bombardérů Consolidated B-24 Liberator a Boeing B-17G Flying Fortress, doprovázených 93 dvoumotorovými stíhačkami Lockheed P-38 Lighting a 207 jednomotorovými North-American P-51 Mustan. Letadla dvou bombardovacích skupin (461. BG a 484th BG 15th AF) z letiště Torreta se po hodině kroužení nad základnou (letadla nemohla vzlétnout naráz) v několika vlnách vydala na sever, přes města Split, Bukovec, Joka a Mohelnice ke svému cíli. Bitva se postupně rozrostla na celou trasu letu bombardérů, vzdušné souboje, pády poškozených letadel či letounů bez paliva, byly zaznamenány od Horního Slezska po Jadran. Zde jsou zaznamenány případy z Moravy.

Velení německé 1.stíhací divize se ale rozhodlo proti zjištěnému svazu nasadit stíhací eskadry JG 300 a JG 301 dislokované na letištích kolem Berlína. Tím se dal do běhu sled událostí, který vyústil v do té doby největší leteckou bitvu, jakou naše území zažilo. Přestože bombardérům dělali doprovod stíhačky bylo během půlhodinového boje sestřeleno 15 letadel 15.AF a okolo třiceti strojů JG 300. Většina – deset letadel dopadla na území Moravy.

Letiště Torretta (také známé jako Cerignola #3) bylo letiště těžkých bombardérů nacházející se přibližně 14 km (9 mil) jihozápadně od Cerignoly v Apulii v Itálii.

Letiště bylo otevřeno v prosinci 1943 s jedinou ranvejí. Letiště bylo původně používáno 205 Group. Když ostatní perutě odešly, 142 Sqn a 150 Sqn zůstaly na bahnitém poli až do února 1944. Když 330 Wing opustila letiště, bylo letiště předáno USAAF, které letiště vylepšilo tak, aby bylo používáno jako efektivní bombardovací základna.

Jeho dvojitá přistávací dráha PSP s rozsáhlou pojezdovou dráhou a pevnými parkovacími plochami a ocelovou řídicí věží byla postavena US Army Corps Of Enigineers na začátku roku 1944 jako součást Foggia Airfield Complex, série vojenských letišť z druhé světové války umístěných v okruhu 25 mil ( 40 km) poloměr Foggia. Jedinými známými jednotkami USAAF, které operují z velmi rozsáhlého a rozsáhlého pole, jsou 461. a 484. Bombardovací skupina, létající celkem na šesti letkách B-24 Liberator, od února 1944 do září 1945. O letiště základny Torretta v Itálii se dělily dvě bombardovací skupiny, což nebylo úplně obvyklé. 461. BG sídlila východně od dráhy a 484th BG 15th AF. 

Letiště zůstalo v provozu až do konce války a letiště bylo uzavřeno v srpnu 1945 
zdroj: https://www.americanairmuseum.com/

Jakmile Němci zachytili radiolokátory umístěný-
mi na Istrijském poloostrově svazy amerických letadel, vyhlásili poplach  a kolem 10.45 h vyslal Štáb ochrany říše vstříc svazu amerických letadel kompletní stíhací eskadru JG-300. Většina jejích skupin byla umístěna na
letišti Lobnitz, jižně od Berlína. Do akce byly nasazeny těžce ozbrojené Focke-Wulfy Fw 190A-7 a A-8, které byly doprovázeny lehčími
Messerschmitty Bf 109G-10 a G-14. Podle odhadu Američanů bylo do akce nasazeno asi 100 německých stíhaček. V nich seděli převážně zkušení piloti se znalostí létání ve ztížených meteorologických podmínkách. Němečtí stíhači, správně navedeni pozemním řídícím střediskem, využili situaci, kdy v důsledku nepříznivého počasí se americký stíhací doprovod
zpozdil a tím nezajistil nutnou ochranu těžkých bombardérů. K prvnímu úderu došlo asi v 11.50 h v prostoru mezi Olomoucí, Prostějovem  a Přerovem a poté následoval útok - jak to vyplynulo z amerického hlášení -  s mimořádnou agresivitou. Těžce opancéřované stodevadesátky pronikaly hustou obrannou palbou Liberatorů a doposud kompaktní boxy letounů se začaly rozpadat. Na fotografii Lt. Klaus Bretschneider, jenž vedl 17. 12. 1944 do boje s americkými bombardéry nad Moravou piloty II.(sturm)/JG 300 „Wilde Sau“ zdroj:  publikace 65. výročí letecké bitvy nad Libinou Ing. Ladislav Mika

Mapa dopadů letadel na Moravě

B-24J Liberator, Libina okr. Šumperk

Putování po místech spojených s touto bitvou začínáme v Obci Libina. Dříve rozdělenou na Horní (německou) a Dolní (českou) Libinu (německy Deutsch / Mährisch Liebau) a jak už to v tomto místě, kde byly tehdy Sudety chodí, nejsou známá svědectví přímo z místa dopadu. Případní svědci byli odsunuti a tak jediné svědectví máme z výpovědí spolubojovníků.

Právě tento případ je jeden z nejtragičtějších, kdy se nezachránil ani jeden člen posádky. Posádka bývala normálně desetičlená. V tomto případě byl na palubě ještě 11-ctý člen posádky a to fotograf Sgt. Arlo M. Colbeck z Richmondu v Kalifornii. Letoun 42-51835 s trupovým číslem „38“  byl zasažen německým stíhačem  – pravděpodobně Bf 109. Dle výpovědi členů jiných posádek na stroj zaútočily tři stroje Luftwaffe. Jeden z nich  se palubním střelcům povedlo sestřelit. Zasažený stíhač spadl do několik kilometrů vzdálené Libiny-Lt. Kraft se zachránil na padáku. Ale ani to nezabránilo tragickému konci posádky východně od obce v části nazývané Farský les v tomto podhůří Jeseníků.

Na místě

Podle výpovědí ostatních posádek bombardovacího svazu těžce poškozený Liberátor přešel do spirály, žádné padáky nebyly spatřeny. Letoun dopadl do Farského lesa, před dopadem bylo odhozeno/nebo se uvolnilo/ několik bomb, které vybuchly v místech dopadu letadla. Krátery po bombách jsou dodnes jasně zřetelné. Celá posádka 11 mužů zahynula.

B-24J Liberator, Rokytnice okr. Přerov

Dalším strojem sestřeleným během této letecké bitvy byl B-24J, seriové číslo 42-78671. Letoun odstartoval ze základny v italské Pantanelle až po zdržení způsobeném krátkodobou nepoužitelností vzletové dráhy. Díky tomu se posádka nebyla schopna připojit ke svému 55. BW, a tak se po samostatném letu přes Jaderské moře připojila k Liberátorům 49. bombardovacího křídla.

S touto formací dolétla až nad Přerovsko. Letoun, který letěl až na samém konci 461. skupiny zasáhli němečtí stíhači ve stejném okamžiku jako ostatní stroje boxu Baker. Stroj byl zasažen granáty německých FW 190 do trupu. Vznikl požár, který se rychle šířil. Velitelem stroje byl vydán příkaz k okamžitému opuštění letounu, což posádka neprodleně provedla. Letoun se ještě před dopadem roztrhnul na několik částí, které dopadly kolem řeky Bečvy  u samoty Vrbovec.

Dva letci z posádky Lt. Jamese T. Creekmora událost nepřežili. Zadní střelec S/Sgt Frank B. Dansereau letoun prokazatelně opustil v pořádku, neotevřel se mu ale padák a byl nalezen na pozemku zvaném „Mezicestí“ v katastru Dluhonic. Na levém břehu Bečvy bylo nalezeno tělo bombometčíka Lt. Williama J. Hayese. Příčina jeho smrti není jasná.

B-24J Liberator, Václavov okr. Šumperk

Vracíme se zpět do Sudet a shodou okolností kousek od Libiny, místě o kterém bylo psáno jako prvním. Nedaleko ve nachází vesnice Václavov (tehdy Wenzesldorf) dnes část obce Oskava a zde skončil svou bojovou cestu toho mlhavého dne další letoun.

Letoun B 24 42-50934  „Little Joe“ odstartoval k náletu bez problémů, ale již nad Maďarskem se začaly projevovat potíže s motorem č. 2. Letoun se začal ze svého boxu Baker propadat ve svazu až se dostal za celou skupinu. A tak se stal snadným cíle pro německou stíhací smečku. Posádce nepomohlo ani nouzové odhození „nákladu“ pum. Zanedlouho už byl napaden německými stíhači Fw 190 od JG 300. Letoun byl zasažen palbou kanonů ráže 20 mm a část posádky zahynula již během této palby.

Neřízený letoun se dostal do spirály.Během pádu se podařilo vyskočit pouze třem členům posádky, ti byli následně zajati. Letoun se během spirály pravděpodobně roztrhnul na několik částí – největší dopadla u křižovatky Václavov – Mladoňov – Libina, další podstatná část se zřítila na louku asi třista metrů východně od Václavova.

V případě tohoto a „Libinského“ Liberátoru dodnes panují nejasnosti, ke kterému Liberátoru patří které trosky. Vycházím z toho, že u zmíněné křižovatky byly v průbehu několika let nalezeny identifikační známky 2/Lt. Longa a S/Sgt.Leeho, na louce u Václavova pak náramek 1/Lt. Ehnota-tedy na obou místech vzdálených od sebe asi kilometr byly nalezeny osobní věci členů jedné posádky.Domnívám se, že dříve publikované informace o pokusu tohoto letounu nouzově přistát na louce Václavova jsou mylné. Nedostatek infrmací je zapříčiněn také tím, že dříve bylo toto území v Sudetech a většina pamětníků byla po válce odsunuta.

Podrobné informace k tomuto případu lze nalézt ve skvělé knize Jana Mahra „Vzpomínky na neznámé letce“ /2011/. Zároveň panu Mahrovi děkuji za svolení publikovat bokorys „Little Joea“ z jeho knihy.

B-24J Liberator, Palačov okr. Nový Jičín

Stroj přezdívaný  „The Flying Finger“ s „noseartem“  letícího prstu, nápisem „Finger Again“ a číslicí „39“ byl napaden stíhači Luftwaffe jednotky JG 300. Letoun těžce zdecimovaly granáty ráže 20mm. Ty vyřadily rozvody hydrauliky, elektroinstalace a vyřadily motor č. 3. Zvyšující se vibrace naznačily, že osud letadla je zpečetěn. Náklad bomb, který bombometčík nouzově odhodil, proletétl zkrze zavřená vrata pumovnice. Velitel stroje 2/Lt.  Crossman vydal pokyn k opuštění stroje.Z jedenáctičlenné posádky se to povedlo sedmi letcům, čtyři zahynuli na následky střelby či během dopadu letounu na zem. Stroj se zřítil na pole asi kilometr jižně od obce Palačov. Událost je zaznamenána v kronice Palačova, exploze rozmetala letadlo po ploše asi jednoho hektaru.

Letci, kterým se podařilo na padácích vyskočit byli zajati a putovali do zajateckého tábora. Čtyři zahynulí byli pohřbeni 20. prosince 1944 nedaleko místa události u silnice z Palačova do Lešné. Místo bylo označeno prostým křížem z březových kmínků. 

V roce 1946 pak byly jejich ostatky exhumovány a odvezeny do Francie. V tom samém roce byl na místě tragédie odhalen památník tvořený velkým kamenem a vrtulí stroje. Bohužel, v roce 2007 neznámý pachatel  vrtulové listy odřezal a společně s nimi byla ukradena i tabulka se jmény letců. Motivem byl zřejmě peníz utržený ve sběrně kovů na nákup kořalky. Doufám, že neznámému zloději z ní pořádně ztvrdla játra. Obyvatelům Palačova toto zhanobení pomníku ovšem nebylo lhostejné a v roce 2008 byl památník obnoven za použití repliky vrtule.

Pomník v r. 2015

V roce 2008 byly trosky letounu vyzdviženy Klubem přátel Suchdolu n.Odrou. Bylo nalezeno množství zajímavých artefaktů stroje. Ty byly po očištění a nakonzervování umístěny do expozice Leteckého muzea v Suchdole nad Odrou, kde je možno je shlédnout. Spolu s nimi jsou v expozici umístěny  předměty, které byly uchovány místními lidmi.

Z expozice věnovaná této havárii v muzeu v Suchdole nad Odrou /2015/ – Části motoru Pratt and Whittney R 1830 Twin Wasp a vrtule.

B-24J Liberator, Kokory okr. Přerov

Sestřel tohoto letounu je spojen s hrdinstvím místních obyvatel. Konec války byl už blízko, ale pořád jste mohl přijít o život vy i vaše rodina.

Letoun 42-51319 s trupovým označením „69“ letěl ve formaci tvořené letouny 461. bombardovací skupiny. Zaujímal pozici 23 ve Fox boxu, letěl tedy jako poslední. Nad Jaderským mořem došlo k poruše motoru č. 3, ze kterého se začalo kouřit a spotřebovával enormní množství paliva. Velitel letounu Lt. Capalbo se rozhodl, že se stroj nebude vracet zpět na domovskou základnu ale bude pokračovat k cíli. Pro zmenšení zátěže a tím i spotřeby nařídil bombometčíkovi odhodit dvě bomby z nákladu.

I přes toto odlehčení se stroj propadal za svoji formaci a v době , kdy se svaz pohyboval nad Přerovskem, letěl již osamocen. Stal se tak velmi lehkou kořistí útočících Focke-Wulfů a pravděpodobně byl vůbec prvním sestřeleným strojem svazu. Letoun inkasoval salvu střel od jednoho z útočníků, která na palubě způsobila hotovou spoušť a prudký požár, který vypukl od střední části stroje a šířil se dozadu ke stanovišti bočních střelců. Velitel stroje vydal příkaz k opuštění zmrzačeného letounu a trupem se rozezněl akustický signál pro výskok. Letoun se začal v plamenech řítit k zemi, jednotliví letci opouštěli jeho palubu. V plamenech padající letoun se ještě ve vzduchu ve velké výšce  roztrhnul na dvě hlavní části. Jedna část bombardéru dopadla na pole v blízkosti obce Kokory v prostoru, kterému se říká „Za brankou“. Druhá část se zřítila asi o 500m dál na západ u mlýna Kaláb. V doutnajících  troskách letadla byl nalezen přední střelec Cpl. Richard McGuire, kterému se nepodařilo padající stroj opustit. Další dva letci zahynuli při seskoku. Byli to Cpl. John A. Villars, jež zahynul u Vrbovce a Lt. William Carlton Rundbaken, jehož tělo bylo nalezeny u rokytnického nádraží.

Obyvatelé obce Kokory spatřili části letadla, které se vynořily z mraků a dopadly v blízkosti obce. Z místa dopadu trosek se ozývaly výbuchy, když žárem explodovala munice na palubě. Velké množství lidí se rozeběhlo z vesnice po poli a po silnici  na Brodek směrem k troskám. Zvědavci mohli " U Kalába" spatřit trup letadla který hořel a v troskách ležel jeden z členů posádky. Byl to přední střelec Cpl. McGuire. Jedenadvacetiletá Anna Zavadilová poté, co plameny polevily vytáhla za nohu ohořelé tělo ven z vraku. Mrtvému letci vypadla z kombinézy náprsní taška. Ta, jak později doma zjistila, obsahovala kromě ohořelých italských peněz a fotografií i různé legitimace. Doklady později předala Oldřichu Zlámalovi, který měl v USA příbuzné a mohl mít kontakty na Američany.

Sedm letců, kteří vyskočili na padácích se sneslo v širokém okolí , jeden z nich dokonce až v Tylově ulici v Brodku u Přerova. Šest z nich bylo vzápětí zajato. K osudu sedmého letce , střelce Fredericka W. Hughese se váže příběh obrovského hrdinství neo bláznovství- záleží jak se na to díváte.

Cpl. Hughes se na padáku snesl do lesa východně od Tovačova. Cestou lesem narazil na hájovnu Stanislava Jakubčíka. Bezradný hajný nevěděl, co si se zraněným letcem počít a tak se vydal na kole do Tovačova poradit se s několika známými, kterým důvěřoval. Dostal tip na účetního cukrovaru v Brodku, Víta Himra z Věrovan. Ještě během noci se těmto statečným mužům podařilo letce přemístit do cukrovarských stájí za seno do úkrytu. Hajný Jakubčík pak navštívil MUDr. Stokláska v Přerově, který přišel letce tajně ošetřit. O jídlo se letci starala rodina Kalabusova z Brodku. Následující čtyři měsíce pak tito stateční Češi amerického letce ukrývali. Co by se s těmito lidmi stalo, kdyby se Němci o jejich pomoci dozvěděli je zcela jasné. O prohlídkách dům od domu celých vesnic německým vojskem je zmínka v kronice Kokor hned nad zápisem o havárii letadla, takže nebezpečí bylo opravdu veliké. 1. května 1945 válka v Brodku skončila a Cpl. Hughes mohl poprvé vyjít za bílého dne z úkrytu.

B-24J Liberator, Kozlov okr. Olomouc

O okolnostech ztráty tohoto bombardéru B-24J Liberator  44-41158 se nedochovaly téměř žádné dokumenty ani svědectví. Jak jinak, když letoun spadl v bývalích sudetech a případní svědci byli odsunuti po válce. Jisté je, že letoun poškodila palba útočících stíhaček a letoun začal hořet. Před výbuchem stroje ve vzduchu se z něj podařilo vyskočit pouze čtyřem letcům. Pro zbytek posádky se stal 17.prosinec 1944 osudným dnem.

Z nejzajímavějších nálezů:

B-24J Liberator, Olomouc-Neředín

Olomoucká čtvť Neředín je známá svým letištěm z dob ještě starého mocnářství. Letěl zde ing. Kašpar na svém Blériotu a za Němce posléze Heinrich Bier na dalším světoznámém letadle zn. Etrich Taube. Posléze zde byla základna nového Československého letectva a po Mnichově to tu přebrali pánové s orlicí na uniformě. A z této události máme nejvíce svědectví.

„Bylo to v neděli dne 17. prosince 1944, byla mlha, takže nebylo nic viděti. Byl jsem tenkrát v kanceláři obecního úřadu. Bylo nás tam více. Sirény v továrnách houkaly poplach a rádio hlásilo, že silné letecké svazy letí směrem na sever. Asi krátce před dvanáctou hodinou v poledne jsme slyšeli zadunění a přes okna viděli, jak černý sloup dýmu se vyvalil směrem nad Krejcarovým gruntem. Všichni jsme hleděli do oken a říkali, že asi bombardují továrnu v Lutíně, ale vzápětí nový výbuch a kámen o velikosti dětské hlavy přiletěl až před okna obecního úřadu. To již nasvědčovalo, že bomby padaly blíže. Šli jsme se podívat na náves a viděli jsme, že lidé vycházeli z domů vylekáni a ustrašeni. Dále bylo viděti, že na dolní straně u Sklenářů, Spurných, Kotků a Vilímců jsou vytlučeny okna- tlakem vzduchu. Při příchodu na zvonici viděli jsme na cestě hlínu a kamení, které sem spadlo při výbuchu. Za humny v zahradách Zemědělské společnosti p. Šindlera a Ing. Miroslava Vilímce byly trychtýře po výbuchu velikých bomb. Jámy byly 3-4 metry a horní průměr 8-10 metrů. Nejvíce byly poškozeny krytiny na střechách, u Neumannů nebylo ani jedno okno celé, skla všechna vybita. hned potom bylo tam úžasné množství lidí se zvědavostí, z blízka i ze vzdálenějších obcí. Bomba, která dopadla na Vilímcovu zahradu, poškodila stodolu jeho i stodolu p. Zelinky č. 2, tak, že boční zeď byla posunuta o 1/2 metru. P. Šindler měl poškozen a rozmetán plot a několik stromů. Velké štěstí bylo, že bomby spadly těsně za humna a do zahrad.“

Toho dne se naplnil osud posádky bombardéru B 24J pojmenovaného „Arsenic and Lace“ nad olomouckou čtvrtí Neředín.

Pamětník, pan Jaroslav Tichý z Neředína v rozhovoru pro MF Dnes dne 7. května 1999 popsal celou událost takto: „Mraky byly tehdy v neděli sedmnáctého prosince hodně nízko. Všichni, celá rodina, jsme byli v krytu ve sklepě. Najednou jsme v nevelké vzdálenosti slyšeli tlumený výbuch a po krátké době bylo všude cítit benzin. Když jsme se vyběhli podívat do oken z prvního patra, viděli jsme asi tři sta metrů od nás u hlavní kaple Neředínského hřbitova požár. Utíkali jsme se tam podívat a v jižní aleji u hlavní kaple hořel letoun. Byl to asi pětimetrový trup, vše ostatní, křídla, kabina byly pryč. Můj otec sem doběhl mezi prvními a podle něj a dalších svědků ten letec (zřejmě navigátor Milton Klarsfeld nebo druhý pilot Vrooman Francisco) klidně vystoupil ven, zapálil si cigaretu a odhodil zapalovač. Stál tu a čekal, věděl, že nemá šanci, ani se o nic nepokoušel. Pak tam s vyplazeným jazykem doběhl místní starousedlík jménem Peschl, který ho zajal a později předal vojákům – Wehrmachtu. Motory byly rozsypány v Neředíně kolem Peschlovy hospody.“

„Celý Neředín byl tehdy zasypán spoustou drobných úlomků plechů se součástí letadel. V zahradě u hospody spadly dva motory, na parkovišti před krematoriem byla zaříznutá třílistá vrtule ve vysoustružené jámě asi metr hluboko. ležel tam i motor.“

4 mrtví členové posádky dopadli na jedno místo poblíž sebe na místě zvaném „U křížku“

„Pohled na asi čtyři členy posádky, kteří vypadli z letadla bez otevření padáků a mrtví leželi na velmi malé ploše v okolí kříže u dnešní Okružní ulice asi ve stometrovém okruhu, byl hrozný.“

Letoun Consolidated B-24J-15-FO výrobního čísla 42-52025 pojmenovaný posádkou „Arsenic and Lace“ vyrobený v závodech firmy Ford ve Willow Run odstartoval se zbytkem 465. Squadrony/461. Bombardovací skupiny brzy ráno v 7:45 ze své základny Torretto. Jeho posádku ten den tvoří:

Konec přišel rychle

V 11:45 hlásí střelec horní střelecké věže Morris Goldman německé stíhače FW-190 na šesti hodinách. Bombardér je však již při prvním útoku zasažen dávkou granátů z kanónů FW-190. Palba okamžitě vyřazuje motor č. 3, zasažen je rozvod kyslíku a palivová soustava. Oba boční střelci jsou smrtelně zasaženi a mrtví padají na podlahu. Velitel Gerald Smith, poté co zjistil, že letoun hoří a motory nefungují salvou odhazuje bomby, vypíná zapalování motorů a zapíná autopilota. Mezitím opouští letoun zadní střelec Clifton Stewart oknem bočního střeliště, za ním vyskakuje spodní střelec John Modrowsky, který ještě kontroluje mrtvé boční střelce. Bombometčík Artur Carlson pomáhá ven z poškozené věže hornímu střelci Goldmannovy, avšak oba později omdlévají z důvodu nedostatku kyslíku cestou do pumovnice, letoun je stále ve výšce cca 8000 metrů. Oba piloti, poté co se jim nedostává zprávy od zbytku posádky, opouští svá stanoviště a vyskakují zkrz hořící pumovnici ven.

Poslední z posádky na palubě – navigátor Klarsfeld a přední střelec Brewer bojují o život v přídi letounu. Milton Klarsfeld pomáhá z přední věže Davidu Brewerovi, oba si připínají padáky a chystají se k seskoku, zjišťují, že dveře pro přední kolo nejdou otevřít, přesouvají se směrem k pumovnici. Zde však je průchod zablokovaný těly bombometčíka a horního střelce. Poté však bombardér exploduje a vymrští navigátora ven z hořícího stroje. Ten se však později probere, otvírá padák a přistává poblíž hořícího stroje.

Trosky bombardéru dopadají na čtvrť Neředín. Centrální část trupu dopadá na hřbitov, kde shoří. Je poškozeno 25 hrobů.

Letci na padácích přistávají na různých místech v okolí Olomouce. Sgt Clifton Stewart je zajat u Brodku u Přerova okamžitě po přistání, Milton Klarsfeld v Olomouci, kousek od místa dopadu svého stroje. Pilot Gerald R. Smith dopadl u obce Tážaly a zajat byl v obci Charváty, kam jej dovedli místní obyvatelé. Spodní střelec John Modrowsky dopadl neznámo kde a dokázal unikat až do příštího dne, kdy byl zajat o Přerova. Johnovy rodiče pocházeli z obce Drahovce u Piešťan. Velitel Smith má vykloubenou ruku, kterou mu ošetří německý lékař v Olomouci. Zde se také setkává se zbytkem své posádky.

Všichni jsou posláni do zajateckého tábora pro spojenecké letce, kde zůstanou až do konce války. Těla mrtvých členů posádky jsou uloženy do márnice pohřební služby Concordia a poté jsou, společně se sedmi členy posádky z bombardéru B-17G, kteří zahynuli o den později u Bystrovan, 31. 12. 1944 pohřbeni na vojenském hřbitově v Olomouci – Černovíře.

O den později, v pondělí 18. 12. 1944, vyslala 15. Letecká armáda znovu své bombardéry na stejné rafinerie jako v osudnou neděli. Německý odpor byl o poznání slabší, přesto se však podařilo německým stíhačům sestřelit nad Olomoucí další čtyřmotorový bombardér Boeing B-17G výrobního čísla 42-32097, pojmenovaného „Slipstream“ od 347. Squadrony/99. Bombardovací skupiny. Letoun po těžkém zásahu cestou od cíle opustili 3 členové posádky. Zbývajících sedm zahynulo po následné explozi stroje ve vzduchu. Trosky letounu dopadly mezi čtvrtí Bělidla a obcí Bystrovany na oba břehy řeky Bystřice. Havárii letounu přežili velitel letounu- Pilot 2nd Lt Sherwood P. Ruster, navigátor 2nd Lt Ward S. Randolph a mechanik-horní střelec T/Sgt Wilbur T. Massey. Těla mrtvých členů posádky byla uložena do společného hrobu s mrtvými z Neředína.

B-24J, Troubky okr. Přerov

Tento stroj je jedním z deseti letounů ztracených 15. leteckou armádou 17. prosince nad našim územím. Posádka pod velením 2/Lt. Thomase K. Westa  startovala ten den na svoji celkově desátou misi. Cílem stroje, startujícího z italského Torretta byla rafinerie v Odertalu. Závada na zapalovacím magnetu motoru č. 3 způsobila zdržení startu. Než  mechanici agregát vyměnili, zbylé stroje skupiny již zmizely za horizontem. Piloti nicméně na zvýšený režim motorů  formaci nad Jaderským mořem dostihli a stroj se zařadil do boxu Baker. Původně plánovanou pozici č. 3 však po startu obsadil stroj pilotovaný Lt. Smithem. Poté, co letoun Lt. Westa svoji formaci dohnal již ke změně nedošlo. Lt. West se svojí posádkou, zaujal pozici na chvostu sestavy.

To se mu stalo osudné. Ty bývaly pravděpodobně první na ráně, stíhačům bránící zbytky Říše. Okolo 11:45, v prostoru Mohelnice byl jejich box napaden německými stíhači. Jak přeživší členové posádky později uvedli, celé to bylo hodně rychlé. „Stíhači na sedmé hodině!“ zvolal do interkomu zadní střelec Sgt. Mergo. Někdo do interkomu zakřičel „…už jsou tady!…“ a vzápětí se rozpoutalo hotové peklo. Střelci zahájili palbu, během několika vteřin, ale už začaly dvacetimilimetrové střely útočících Focke-Wulfů trhat palubu Westovy B-24. Během  pár vteřin bylo část posádky na palubě zabita, granáty začaly vybuchovat v trupu směrem od pumovnice až dosáhly do pilotní kabiny. Palubu zachvátil požár, zasaženo bylo i pravé křídlo s motorem č. 3. a nikým neřízený stroj se vzepjal, následně ztratil rychlost a přešel do vývrtky. Vývrtka dosáhla takové intenzity, že se přeživším mužům v tomto přetížení nedařilo opustit letadlo. Přetížení bylo tak velké, že střelec si nedokázal připnout padák, který měl vedle sebe. Pomohl překvapivě až výbuch jedné z nádrží a roztržení trupu letadla. Tím došlo k destrukci trupu, při níž byli tito tři letci vymrštěni z rotujícího stroje. Jediným členem posádky, který opustil letoun ještě před jeho výbuchem byl boční střelec Sgt. Ross. Ten se nasoukal do okna svého střeliště a odstředivá síla jej vymrštila ven. 

Letoun se roztrhnul ve velké výšce. Pozorovatelé, kteří událost viděli ze země spatřili jen jednotlivé části, které se vynořily z mraků a s temným zahučením dopadaly na všechny strany v několikakilomerovém okruhu kolem obce Troubky.  Největší část trosek dopadla na pole západně od obce, v místech, zvané Chválov. Další části  spadly jižněji, na polnost Drásov, jeden z motorů cca 300 m na východ a část křídla s motorem a jednou podvozkovou nohou ležela rovněž na východě, u silnice do Přerova. Místní obyvatelé, protektorátní četníci a němečtí vojáci posléze našli mezi troskami těla všech šesti letců, kteří zahynuli.

Sgt. Ross dopadl na zasněžené pole nedaleho jedné vesnice poblíž Přerova a než se mohl vzpamatovat z dopadu, byl zajat vojáky Wehmachtu.

Lt. Noesges byl ještě na palubě letounu zasažen do hlavy fragmentem explodujícího granátu. V mrákotách si připnul padák a snažil se otevřít vrata pumovnice. Hydraulické ovládání ale nefungovalo. Během ručního otevírání došlo v výbuchu letounu a to tohoto letce vymrštilo do prostoru. Během pádu se v ledově studeném vzduchu probral a byl schopen otevřít padák. Při dopadu si ale ošklivě zlomil nohu a po dvou hodinách byl nalezen skupinkou civilistů a byl zajat.

Lt. Kasold a Lt. Qualman se několik dní pokoušeli uniknout zajetí. S pomocí místních obyvatel se pěším pochodem dostali až do blízkosti obce Liptál a plánovali se spojit s partyzány , kteří operovali v Hostýnsko-vsetínských vrších.  Jejich situace se však stále víc komplikovala, hrozily zátahy německé armády na všechny, kdo pomáhají partyzánům. Nakonec, na radu faráře J.A. Vališe z Liptálu, se oba 23. prosince vzdali německým úřadům. 3. ledna byli internováni v táboře pro spojenecké letce v Barthu. Po skončení války se pak všichni přeživší vrátili do USA.

Po válce 11. srpna 1946 byl na hřbitově v Troubkách odhalen pomník šesti americkým letcům, kteří tu osudný den zahynuli.Bohužel, bronzový odlitek letce na padáku, který pomník zdobil celá desetiletí někdo v roce 2002 odcizil. V roce 2003 obec Troubky proto nechala zhotovit podobný motiv, pro jistotu vyrobený z pryskyřice. V této podobě památník setrvává do dnešní doby.

Je zajímavé, že s vyjímkou ostatků Sgt. Merga, které byly v roce 1951 převezeny do USA jsou ostatní letci v Troubkách pohřbeni dodnes. Navigátor Thomas Qualman se po r. 1989 několikrát do Troubek vrátil. V dnešní době již ale z posádky žádný letec nežije.

U památníku padlých amerických letců na hřbitově v Troubkách se před více než dvaceti lety uskutečnilo výjimečné setkání, na něž kromě navigátora sestřeleného amerického letounu Thomase Qualmana dorazil také Günther Rall - stíhací eso německé Luftwaffe. Nechyběli ani legendární čeští piloti František Peřina a František Fajtl. Zde se vůbec poprvé setkali piloti, kteří proti sobě nad Přerovskem bojovali. Günther Rall byl posledním velitelem německé stíhací jednotky JG 300 a třetím nejúspěšnějším pilotem válečné Luftwaffe. Setkání proběhlo v poměrně přátelském duchu a piloti se bavili jako vojáci - o technických detailech bitvy. Generála Fajtl, tehdy řekl: Odpustit si můžeme, ale zapomenout ne. Günther Rall zase líčil, že americkým pilotům záviděl, protože museli splnit jen určitý počet misí a mohli jet domů. Německého pilota prý ale čekaly jen dvě věci - buď německý válečný kříž, nebo ten dřevěný. Létali dlouho, ale dříve nebo později padli v bitvě. 

B-24J Liberator, Omšenie okr. Trenčín (Slov), 17.12.1944