Nevšední připomínka 75. výročí spojeneckého náletu na letiště v Prostějově

autor: MVDr. Zdeněk Bezrouk

Až do pátku 25. srpna 1944 byly pro občany Prostějova a okolních obcí přelety spojeneckých leteckých svazů zajímavou podívanou.
Lidé museli po leteckém poplachu opustit továrny a jejich kroky většinou ve spěchu směřovaly po hlavních silnicích na periferii Prostějova, aby se dostali co nejdále od potencionálních cílů náletu, které jistě hangáry průmyslových továren ve městě představovaly. Děti měly většinou radost, že jim končí kvůli poplachu předčasně vyučování, nebo jim později prázdninové volno trávené pod bezmračnou letní oblohou poskytovalo přehlídku rozličných spojeneckých a německých letadel.

Srpnové páteční dopoledne bylo slunné a teplé. Brzy po leteckém poplachu se však toho dne objevil od jihovýchodu letecký svaz americké 15. letecké armády, který čítal 71 bombardovacích letadel B-24 Liberator, 20 dvoutrupých stíhacích letadel P-38 Lightning a 47 stíhacích letadel P-51 Mustang. Tato letadla vzlétla z italských základen. Cílem bylo prostějovské letiště, které stálo americkým svazům v cestě k německým rafineriím v Horním Slezsku, neboť jej tehdy okupovala hitlerovská Luftwaffe. Nad Prostějov mělo toho dne doletět celkem 80 bombardérů, ale 8 z nich se muselo předčasně vrátit a 1 se ztratilo při cestě k cíli.
V 11.28 minut začaly na plochu letiště z výšky 6000 metrů dopadat první bomby. Kouř z hořících budov zahalil slunce. Lidé prchali ve zmatku co nejdále od místa zkázy. Poslední bomby dopadly na cíl v 11.31 minut.

Hrůzy náletu se do paměti hluboko zaryly bedihošťskému rodákovi panu Jaromíru Vavrouchovi, který tehdy jel s koňmi podmítat strniště k náhonu svodnice: „Od svazu se odpojila jedna skupina bombardérů, stočila se doleva a zpět do protisměru, tedy na jih. I když jsem letadla počítal, bombardérů letělo tehdy asi tři sta, přesné počty si již nemohu pamatovat, jisté však je, že většina letadel směřovala dále na sever a odpojenou skupinu tvořil jen velmi malý podíl.
Za krátkou dobu se z původního směru, tj. od jihu, ozvalo znova mnohem silnější dunění leteckých motorů, protože odpojená skupina: letadel klesla o dost níže. V dáli se ozvala detonace svědčící o výbuchu bomby. Pochopil jsem, že je zle. Koně se mi sice podařilo vypřáhnout z pluhu, ale přepřáhnout je k vozu jsem už nestihl.
Byly blíže a blíže a v tom jsem najednou uslyšel svištivý zvuk padajících bomb. Zrak jsem upřel na první hangár. Nejprve jsem viděl padat bombu, a pak se ozval výbuch. Hangár dostal přesný zásah. Trosky vyletěly vysoko do vzduchu. Z letiště se začal valit kouř, který zaclonil slunce. Setmělo se jako při té nejtemnější bouřce. Bezprostředně na to padaly další bomby na ostatní objekty letiště a rozpoutalo se úplné peklo. Země se otřásala pod výbuchy bomb.

Pak se již vše odehrávalo ve zlomcích sekund. Koně se splašili a zběsile uháněli pryč směrem k Václavovicím. V nastalé hrůze jsem utíkal po polní cestě domů. Moji úzkost a paniku ještě zvyšoval zvuk padajících odjišťovacích zařízení bomb. (V té době jsem samozřejmě netušil, že se jedná právě o toto zařízení.) Napadlo mne, že nastal konec mého života. Měl jsem štěstí, že americká letadla přesně zasahovala vojenské cíle. Když jsem pádil kolem jámy s protiletadlovým kulometem, viděl jsem, že zbraň je opuštěná a vojáci se ustrašeně krčí těsně u stěny. Dokonce jsem měl na moment nutkání skočit se k nim schovat, ale byla to jen taková zoufalá myšlenka, jíž jsem nepodlehl. V ruce jsem pořád křečovitě držel bič. Nešlo jej pustit z ruky. Než jsem doběhl na okraj Václavovic, tak už bomby nepadaly. Otrnulo mi. Zde jsem dostihnul své koně, jimž jsem shodou náhod nadběhl a zkrátil si tak oproti nim cestu a na jednoho z nich jsem nasedl. Cesta domů přes Václavovice probíhala už bez problémů.“

Protiletecká obrana samotného letiště byla nedostačující. Ze startovacích drah letišť ve Vyškově, Stichovicích a Prostějově se vzneslo přibližně 20 německých stíhaček. V Prostějově tehdy konkrétně sídlila operačně-výcviková skupina I./SG 152 vybavená stíhacími letadly Fw 190. Odpor německých stíhačů byl předem marný. Dalo by se říci, že jejich odhodlání utkat se s početnější přesilou amerických stíhačů, se rovnalo sebevraždě.

Jedním z těchto nepřátelských německých pilotů byl i velmi zkušený 31letý instruktor Lt. Willy F. Gumpert, který za války dosáhl 20 vzdušných vítězství. Sotva se však vznesl se svým strojem Fw 190A-6 ze startovací dráhy prostějovského letiště, všimli si ho dva američtí stíhači. Německé letadlo ani nestačilo nabrat výšku a rychlost, a již na něj dopadaly první střely. Po chvíli začal vycházet z motoru kouř a německý pilot ztratil nadvládu nad letadlem. Letadlo narazilo do budovy č.p. 5, která byla sídlem tehdejší četnické stanice v Bedihošti. Zcela zdemolován byl byt bývalého strážmistra Františka Karhana v prvním patře v pravé části budovy, neboť se trosky letounu po dopadu vzňaly, a z toho důvodu začala vybuchovat nevystřelená munice z letadla. Také byt dalšího strážmistra Rudolfa Fejta byl zčásti poškozen. Škody na bytu strážmistra Františka Karhana se vyšplhaly na 108 tisíc protektorátních korun.
S podivem nezahynul žádný z četníků na stanici, přičemž jeden si zachraňoval život skokem z prvního patra do koruny stromu před budovou a utrpěl jen psychický šok. Po náletu byl kolem místa nehody utvořen vojáky neprodyšný kordon. Torzo těla Lt. Gumperta bylo vytaženo místními hasiči a odvezeno příslušníky posádky z letiště.

 Hermann Buchner
Na tomto letišti sloužil i známý letec a rodák z Itzlingu, nedaleko Salzburgu. Hermann Buchner začínal ještě před válkou v Rakouském letectvu a po anšlusu Rakouska začal budovat leteckou kariéru u německé Luftwaffe. Vypracoval se na špičkového leteckého instruktora, ale srdce ho táhlo do bitevní linie. Po velkém úsilý byl převelen k bitevní jednotce na východní frontě. Zažil ústupové boje pod Stalingradem i ústup na Krymu. Po evakuaci do Rumunska dostal nabídku dělat znovu instruktora a tak se dostal do Prostějova. Zde skončil jednou i s padákem na borovici, zřítil
 se 2 km jižně od obce Hvozd, okres Litovel,
 na Focke Wulfu 190, označeném Bílé TO+NI, když ho potkala nehoda v poměrně malé výšce. Následky byl léčit doma v Rakousku a tím se o jeden den vyhnul zmiňovanému náletu. Konec války ho zastihl u Reichsverteidingung kde létal na proudových Me 262... jeho kniha Buřňák je jedna z nejpoutavějších co jsem četl.

Poslední okamžiky tohoto pilota zaregistroval u Čehovic Vít Lochman: Ležel jsem v bramborovém poli na kopci u cesty vedoucí ke kapličce sv. Prokopa a sledoval jsem vzdušné souboje. Najednou se asi 20 metrů nade mnou objevila německá stíhačka a za ní střílející americká stíhačka. Nábojnice z tohoto amerického letadla dopadaly vedle mne na pole. Po chvilce se německý pilot v křeči vzepjal v kabině letadla a pak jej natočil na bok pravým křídlem dolů. Těsně minul komín cukrovaru v Bedihošti a následně dům Frištenských a dopadl do četnické stanice.

Poslední okamžiky německého pilota zaregistroval i již zmiňovaný pan Vavrouch: „Když jsem došel až k naší stodole, kde si koně převzal můj otec, tak jsem uslyšel výstřely z palubních zbraní. Otočil jsem se a zahlédl dvě americké stíhačky, jak pronásledují a střílejí po jedné německé stíhačce. Proletěly rychle tak nízko nade mnou, že bylo na letadlech dobře vidět americké identifikační znaky a v každém kokpitu hlavu pilota. Souboj trval jen chvíli.“
Nalétávání bombardovacího svazu pozoroval od mostku u bedihošťského hřbitova s dalšími kralickými kluky Adolf Rozehnal: „Letadla přilétávala od jihovýchodu. Vzápětí se ozvala sporadická protiletecká obrana z letiště. Hleděli jsme na tu podívanou z břehu Valové. a sledovali jsme, jak se německá letadla zdvihla ze startovní plochy. Najednou se spustily letecké bomby a my jsme cítily mohutné otřesy země. Měli jsme takový strach, že jsme se snažili zachránit útěkem k hospodě v Kralickém háji.“
Podobně viděl nálet a letecký souboj další bývalý rodák z Bedihoště Vladimír Hauška: „Toho dne jsme si šli společně s bratrem Milanem nechat opravit k panu Haluzovi do Čehovic kola. Ve chvíli, kdy jsme byli za rozcestím do Čehovic, se z oblohy ozval nepředstavitelný hukot. Svist bomb z letadel nás vyděsil. Zalehli jsme do příkopy u cesty. Najednou se ozvaly obrovské rány a země se zachvěla. Pár německých stíhačů stačilo vystartovat. Ve vzduchu letěl Němec a hned za ním 2 američtí stíhači. Hnali ho směrem
k Hrubčicím. Po náletu jsme spěchali do místa, kde skončil německý stíhač.“
Také František Komárek z Václavovic utíkal k místu nehody od břehu Valové, kde se ukrýval v době náletu: „Dění na místě havárie jsem pozoroval s dalšími zvědavci od obecní studny na hlavní silnici. Dál už nikdo nesměl jít. Oblast hlídali vojáci, kteří přijeli z letiště. Chovali se poměrně slušně a na lidi neřvali, že by se měli rozejít. Levá strana četnické stanice byla sice jen trochu začerněná kouřem, zato pravá strana budovy byla pobořená nárazem stíhačky. Před pravou stranou domu stály dvě hrušně, ta více napravo byla úplně ohořelá. Trosky letadla odstraňovala odklízecí četa. U studny, kam už jsme nesměli jít, bylo to asi 3 metry ode mne, ležela papírová krabice z cukrovaru původně určená na padesát kilo cukru. Jeden z vojáků přišel ke krabici a pomocí červené lopaty si pootevřel víko krabice, aby do ní nahlédl. Raději jsem se otočil, abych to neviděl. Povídalo se totiž, že v ní leží torzo zahynulého pilota.“

Josef Slováček, který se běžel podívat na místo dopadu velmi brzy po nehodě, si pouze pamatuje na zápach ze spáleniště trosek domu, oleje a paliva ze zničeného letadla. Spolužák pana Komárka Josef Čundrla nebyl o nic méně zvědavý, co se děje ve vzduchu i na zemi na letišti: „V den náletu jsem stál
s Olinem Vařekou u Kavičkovy vily blízko bedihošťského nádraží. Z dálky byly již slyšet motory letadel. V tu chvíli projížděl kolem nás nějaký pán na kole a křičel, aby lidé otvírali okna, že se bude bombardovat. Bombardovat? Pomysleli jsme si. Tak hurá směrem na letiště.
Jak lehkomyslní jsme tehdy byli. Když jsme po polní cestě oběhli zezadu Václavovice a dostali se poblíž stojánky, tak nás letadla dostihla a začaly se z nich sypat bomby. Vypadaly z té výšky jako zrnka máku. První bombardéry zasáhly hangáry. Rychle jsme se otočili a pelášili zpátky směrem pod železniční most za nádražím. Zahlédli jsme také, jak se podařilo dvěma Fw 190 z letiště vzlétnout. Jedno se po startu
stočilo doprava směrem na Výšovice, druhé se stočilo doleva. To druhé se hned dostalo do spárů dvou amerických stíhačů. Ani nestačilo trochu vystoupat a už dostalo zásah. Proletělo nad parkem a spadlo do prvního patra četnické stanice. Když jsem se po náletu šel podívat na místo havárie, tak jsem viděl na levé straně sousedního domu Frištěnských tři díry ve zdi, které nejspíše udělaly střely z Fw 190, když pilot držel ve smrtelné křeči spoušť. Další bombardéry zasahovaly letištní plochu a zdálo se, že mají spadeno i na cisterny, které se v tom zmatku snažily ujet z letiště ve směru od Knížecího rybníka po polní cestě do Bedihoště a dál na Kralice a Hrubčice.
Po bombardování jsem se šel podívat k četnické stanici. Dál než na křižovatku ke studni se z bezpečnostních důvodů nikdo nedostal. Kolem dohořívajících trosek letadla a budovy pobíhali hasiči. Vojáci tu ještě nebyli.“

Tento příběh přímo z úst pana Čundrly a Komárka si letos 5. října vyslechl i dnes již 78letý syn tohoto pilota Horst Gumpert se svou manželkou Annou a synem Svenem přímo na místě dopadu letadla za doprovodu amatérského historika MVDr. Zdeňka Bezrouka z Klubu vojenské historie Dukla z.s., bedihošťského starosty Jiřího Zipse.

S pokorou a přáním, aby se již nikdy takovéto válečné události nemusely opakovat, poděkoval na zdejším obecním úřadě pan Gumpert všem zúčastněným. S dojetím pak poslouchal vyprávění o posledních chvilkách svého otce a byl překvapen, že si ještě někdo dokáže vzpomenout na takové události a ty pak zaznamenat. Poté sám na otce zavzpomínal, i když jej znal spíše z vyprávění,
fotografií a dopisů, protože o něj přišel, když měl teprve 3 roky. „Po studiu gymnázia v Siegburgu začal můj otec pracovat v rodinném pivovaru. Když však hospodářská krize začala podnik táhnout ke dnu, odhodlal se splnit svůj dětský sen, stát se pilotem. V roce 1936 se přihlásil k Luftwaffe. Před válkou nejprve sloužil u protileteckých zbraní, pak se však již začal například učit létat s letounem Fw 44
Stieglitz. Za války úspěšně létal na střemhlavém bombardéru Ju 87 Stuka a díky svým úspěchům obdržel mj. i Německý kříž ve zlatě. Na konci roku 1942 začal létat na bitevním Fw 190. Svého otce jsem jel s matkou z rodného města poprvé a naposledy navštívit do Prostějova na podzim roku 1943. I cesta byla spletitá, protože nás zastihl cestou vlakem letecký útok. Přestože jsem měl jen pár let, pamatuji si, že mne otec vzal na letiště a posadil do kabiny svého letadla. Pak si jen pamatuji matně, že jsme spolu stáli mezi hangáry letiště. Samotný otec jezdil dvakrát do roka domů za námi.
Otcovo tělo bylo po havárii zpopelněno a byl později pohřben v urně v rodném Siegburgu. Matka o otci po válce nikdy moc nemluvila a já patřil ke generaci dětí válečných vdov, které si musely ve zničeném poválečném Německu vystačit se skromnou stravou ze zahrady a pole.“

Na závěr je ještě nutno podotknout, že podle souhrnné zprávy amerických leteckých jednotek, které se náletu zúčastnily, ten den sestřelili američtí stíhači celkem 8 německých Fw 190 bez vlastních ztrát a americké bombardéry svrhly na letiště celkem 175 tun bomb. Byly zasaženy 4 hangáry, administrativní budovy a dílny. Na letištní ploše bylo zničeno 9 letadel. I přesto všechno bylo zabito jen 7 německých vojáků a 2 civilisté, dalších 25 lidí utrpělo různě těžká zranění.
Zajímavostí je, že mimo tento den si hlavně poslední žijící pamětníci z Bedihoště a Kralic na Hané vzpomínají na smrtelnou nehodu stíhacího letadla Fw 190, které dopadlo na podzim 1944 u svodnice na okraji Kralic a část letadla se roztříštila o budovu kralického statku. O tom však podrobněji v jiné vzpomínce.

Použité prameny:
1) BEZROUK, Zdeněk, Jaroslav DVOŘÁK, Jaromír KOUŘIL a Radek KIRCHNER. Pod pásy tanků, pod křídly letadel: ve fotografiích, dokumentech a vzpomínkách k 70. výročí osvobození Prostějovska. Prostějov: Klub vojenské historie Dukla, 2015. ISBN 978-80-2609724-2.
2) BEZROUK, Zdeněk, Jaroslav DVOŘÁK a Radek KIRCHNER. Pod říšským vysílačem Donau. Prostějov: Klub vojenské historie – Dukla, 2018. ISBN 978-80-
906734-0-3.
3) ŠAŠEK, Jiří. Zapomenuté letecké bitvy: souboje na protektorátní obloze v roce 1944. Cheb: Svět křídel, 2016. ISBN 978-80-7573-001-5.
4) Air Force Historical Research Agency, Maxwell, USA
5) SOkA Prostějov, ONV Prostějov I. díl, inv.č.373, Přihlášky válečných škod, Bedihošť
6) Soukromý archiv Zdeněk Bezrouk (korespondence, audio- a videonahrávky s pamětníky)

MVDr. Zdeněk Bezrouk
KVH Dukla Prostějov z.s.
Zdroj foto: Archiv Zdeněk Bezrouk
(10.12.2019)