autor: Josef Šmoldas
Každou neděli ráno se konala v rejvízském kostele pobožnost. Nesměl chybět opravdu nikdo. Ani pastýři Gillovi by nebylo odpuštěno. Musel hnát na pastvu až po mši.
Od Mechových jezer táhne pěkná vlhkost a harmonium ve svatostánku už pomalu začalo dosluhovat a tak se pan farář Pavlík rozhodl, že udělá sbírku na nástroj nový. Poprosil proto kostelnici Annu Seidlovou, která držela úspěšně kasu místní fary, a ta vždy po kázání obešla farníky. Netrvalo ani rok a obnos byl zdárně vybrán. Jednou v sobotu zastavil u kostela povoz a dodavatel z Fuldy, pan Alois Mayer, na uprázdněné místo na kůru postavil novotou vonící harmonium značky Mannborg. Rejvízští nemohli dospat nedělního rána. Přišli se podívat farníci i z Dolního a Horního Údolí. Na vratech kostela již dlouho visí glejt, kde je vypsán konkurs na nového varhaníka a tak se tu toho nedělního rána sešli v první lavici adepti hry na královský nástroj. Mladý Hans Bannert se naparuje, jako by měl konkurz v kapse. Rodiče vlastní na Rejvízu obchod a benzinovou pumpu, bohatší rodinku byste tu hledali marně, a mladý hraje celkem obstojně. Ani bratři Braunnerové, co sedí vedle, na něj nemají. A co teprve Lili Lidenthalová, ta hrává příležitostně na klavír v hotelu Zlatá hvězda v Zuckmantlu. Jenže má to jeden háček. Harmonium má totiž dolní podtlakové sání vzduchu a to, jak je známo, se nedá jen tak lehce ušlapat. Na velké pedály dole pod nástrojem proto musí noha pořádně zatlačit. Všichni se konečně pohodlně usadili, konkurz mohl začít. Adepti ke konci delší předváděcí skladby, kterou pan farář sám za tímto účelem složil a jež nesla příznačný název „Hřbitovní maratón“, odpadali jeden po druhém. Velebný pán si již začal dělat starosti, že nástroj zůstane neobsazen, když tu mu sjel pohled na naproti sedící děvče. Hned se mu rozjasnil obličej. Poslední adeptkou totiž nebyl nikdo jiný než krásná Kathl Falcingrová, přezdívaná pro svá velká chodidla Platfuska. Nástroj ovládala velmi dobře, hrála v místním ochotnickém divadelním spolku na foukací harmoniku a při pohledu na její obrovské sandály bylo jasné, že ty pedály může ušlápnout jedině ona. Již po prvním akordu, kdy z harmonia vylítl prach spolu s komáry z Fuldy, kteří se tam usadili, bylo jasné, že se nemýlil.
Starého Falcingra konkurz tu neděli stál v restauraci „U Tetřívka“ pěkných pár zlatek. Slavní teď jsou, jen co je pravda. Hrát v kostele na harmonium, to už něco je, ještě tak dceru vdát, vždyť už je na čase. Cožpak o to, chasníků by bylo dost. Komu by se ale líbila do vdavek zapálená ženská s takovou velkou ťápotou, byť by byla sebehezčí. Každá moucha či komár, letící nad jejími sandály, padá omámená odérem, který se z nich line.
Všichni ví, že Svatý Linhart (Leonhard) není jen patronem koní a dobytka, ale i vdavekchtivých děvčat. Jednou se Kathl po skončení mše, když už všichni z kostela odešli, modlila právě k tomuto světci velmi naléhavě: „Svatý Linharte, dej mi mužského, jen ale, aby nebyl zrzavý!“ Měla štěstí. Mladý, jako hřebík zrzavý kostelník Prycl z Ondřejovic, který zrovna ten den zaskakoval za Annu Seidlovou a měl něco náhodou na práci za oltářem, se odtud ozval přidušeným hlasem: „Jinýho ale nemám!“ Kathl to sice na okamžik zarazilo, ale hned vzápětí se ozvala pěkně zhurta: „Sem s ním, ale musí to být hned!“ Za dva měsíce slavili na Rejvíze veselku. Největší problém pak byl sehnat svatební střevíce. Dodnes je mají jako kuriozitu ve Vídni, v tamním muzeu bot.
Z knížky Tajemné příběhy ze Zlatohorska.
Napsat komentář