autor: Ladislav Bátora
Velká Británie se vyznačuje přísností svých imigračních úředníků, kteří na všech hraničních přechodech velmi důkladně zjišťují účel návštěvy toho kterého cizince a podle toho účelu pak volí příslušnou proceduru při vstupu do země. Alespoň tak jsem byl poučen z řady cestopisných reportáží, které úsměvně nebo s hořkostí – zvláště v převratové době, kdy se i pro naše občany otevřely hranice takřka všech zemí světa nejen dokořán, ale i bezvízově – popisují návštěvu našich turistů v jedné ze světových hospodářských velmocí. Proto jsem odvětil na dotaz půvabné imigrační úřednice na londýnském letišti Heathrow podle pravdy, byť s těžko skrývaným úsměvem, protože možnost takovýmto způsobem odpovědět má málokterý cestující.
„Přiletěl jsem na pozvání Jeho královské výsosti prince Waleského, který dnes večer pořádá v Kensingtonském paláci recepci pro členy svého Podnikatelského fóra,“ řekl jsem poněkud neskromě a čekal jsem v napětí, jaká bude reakce. Kupodivu zcela adekvátní: „Můžete mi laskavě ukázat pozvánku? Děkuji. Přeji Vám příjemný pobyt“.
Charlestonské Fórum
Podnikatelské fórum prince Waleského (The Prince of Wales Business Leaders Forum) se poprvé sešlo v únoru 1990 v Charlestonu ve Spojených státech. Setkání uspořádalo sdružení „Podnikání ve společnosti“ (Business in the Community), které je vedoucí autoritou ve Velké Británii v oblasti výzkumu vlivu podnikání na společnost. Následník britské koruny, princ Karel, tehdy pozval přes stovku mezinárodních podnikatelů na konferenci, jejímž cílem bylo vyměnit si na samém počátku devadesátých let názory na nové převratné sociální, politické a ekologické změny promítající se do celé oblasti světového trhu.
Konference především konstatovala, že podnikatelé musejí nyní mnohem více brát na zřetel kvalitativně se měnící vztah k objektům jejich podnikatelských aktivit – zaměstnancům, akcionářům, dodavatelům a místní správě. Prostě, že se mají chovat především jako správci zdrojů, které ovlivňují a řídí.
Klíčovým heslem konference se stává slogan „good corporate citizenship“, který je i nadále hlavním mottem celé práce Podnikatelského fóra. Zhruba přeloženo jako „dobré kolektivní občanství“ což v nejen v té době ale i dnes zavání nepříjemnou ideologickou konotací…prostě se mají chovat zodpovědně.
Charlestonské fórum vedlo k založení společnosti International Business in the Cummunity (IBIC) jako nové nezávislé mezinárodní organizace s princem Waleským jako předsedou v jejím čele. IBIC se dodnes těší velké podpoře podnikatelů, kteří se účastnili Charlestonského fóra jako zakládající členové a jeho činnost je sponzorována významnými severoamerickými, evropskými i dálněvýchodními firmami.
Princ Karel a ČSFR
Myšlenka založení československé sekce Podnikatelského fóra zazněla poprvé při návštěvě prince Karla v Československu v květnu 1991. Úvodní schůzka se konala za účasti více než třiceti zahraničních podnikatelů ve dnech 8.-9. května na Pražském hradě a následně se uskutečnily semináře pro české a slovenské podnikatele. Během kterých byly projednány zásady a praktické návrhy dalšího postupu. Princ Karel předsedal závěrečnému zasedání a zúčastnil se i slavnostního oběda.
Koncem roku 1991 se začaly objevovat první výsledky spolupráce československých firem a dalších institucí s Podnikatelským fórem speciálně při hledání příležitostí pro naše podnikatele a manažery navštívit formou stáží podniky v průmyslově vyspělých zemích. Iniciativu v této oblasti převzaly Společnost pro strategické řízení, inovace a podnikatelství a Inventura v České republice a City University Bratislava na Slovensku. výsledkem byla například stáž pěti českých a slovenských manažerů u firmy Johnson Matthey ve Velké Británii a měsíční manažerský kurz v japonské Jokohamě počátkem letošního roku, kterého se zúčastnilo celkem 18 českých, slovenských a maďarských podnikatelů a manažerů.
Cesta do Kensingtonu
Přestože jsem se zůčastnil aktivně takřka všech aktivit Podnikatelského fóra v Československu, o kterých byla již řeč – včetně měsíční stáže v Jokohamě – bylo pro mě příjemným překvapením, když jsem obdržel předběžnou pozvánku na recepci v Kensingtonském paláci, kterou pořádá Jeho královská výsost princ Waleský dne 7. července 1992 pro členy a příznivce Podnikatelského fóra.
Nikdy jsem nebyl u žádného královského dvora, ale nikdy jsem nebyl ani ve Velké Británii. Pro třídenní orientaci v Londýně stačí obyčejný bedekr, ale ani rozsáhlejší průvodce po VB vám nesdělí, jaká možná úskalí vás čekají při návštěvě bytu následníka trůnu. Britové jsou v tomto ohledu dokonalí a mají snahu předem eliminovat vaše rozpaky, protože týden před odjezdem jsem obdržel obálku s dokonalými instrukcemi.
Pokyny se týkaly prakticky všeho možného – např. jsem mohl s úlevou uložit opět do skříně svůj smoking, který jsem si kdysi pořizoval právě na podobnou příležitost, protože jak je vidět z pozvánky, povolený „dress“ je pro podvečerní příležitost pouze „lounge suit“, což je „všední oblek neslavnostní“ (podle slovníku Karla Haise). Otevřenou otázkou zůstal problém kravata nebo motýlek, vyzbrojil jsem se tedy obojím, rozhodnut zařídit se podle většiny nebo okamžité situace.
Překvapení v materiálech bylo, ubezpečení že se opravdu jedná o trvalé a soukromé bydliště Jejich královských výsostí – prince Karla, princezny Diany a jejich dvou synů – a že tudíž není povoleno během recepce v žádném fotografovat. Koneckonců, kdo z nás by byl nadšen, kdyby mu přišla početná návštěva domů a ještě by se chystala pořídit pár snímků v nestřežených okamžicích. Protože jsem se však podobným způsobem nechal odradit od fotografování například vedením firmy NISSAN a uposlech jsem zbytečně, protože ostatní méně soslušní kolegové si fotografovali snad i referenta pro zvláštní úkoly, vzal jsem si tentokrát svůj kodak sebou. Jak vidíte resp. nevidíte, zbytečně. Zákaz fotografování v paláci byl skutečně stejně striktní jako zákaz kouření.
Poslední důležitý pokyn se týkal toho, jak se do Kensingtonského paláce dostat. Stejně jako řidič londýnského taxíku jsem si myslel, že jednoduše. Objednanému taxikáři jsme společně s kolegou Domalípem z Chemopetrolu sdělili, že chceme odvézt do Kensingtonského paláce, že tam musíme být nejpozději ve čtvrt na šest a předali jsme mu itinerář cesty, o jehož smysluplnosti jsme až do té chvíle pochybovali. Taxikář také – ale jen do chvíle, než jsme přijeli – podle jeho názoru – na místo určení, kde mu příslušná stráž sdělila, že musí jet zcela jinudy, protože jsme pozváni přímo k jeho výsosti. Ono „jinudy“ znamenalo vjet autem do Kensingtonských zahrad a po Broad Walk přijet k paláci zezadu ke vchodu do oranžerie. „Tak tudy se nesmí snad ani na koni“ poznamenal řidič taxíku významně a neméně významě si nás začal prohlížet ve zpětném zrcátku. Když poněkolikáté odmítl vjet přímo do oranžérie, rozhodli jsme se, že zbytek cesty raději dojdeme pěšky. Nicméně jsme měli pravdu my, protože posléze u vchodu se naopak velmi divili policisté, proč jsme se vydali na návštěvu korunního prince pěšky!
Kensingtonský palác je královská rezidence v Kensingtonských zahradách v Londýnském obvodu Kensington a Chelsea. V současnosti je využíván následníkem britského trůnu – princem Williamem, jeho manželkou, vévodkyní Catherine a jejich dětmi. Od listopadu 2005 je zde přístupná výstava fotografa Maria Testina – Diana, princezna z Walesu. zdroj: wikipedie
Dárek od prince
Celý večer v Kensingtonu se podle pozvánky skládal ze tří částí. Z úvodní, ve které funkcionáři Podnikatelského fóra shrnuli dosavadní výsledky práce, z částidiskuzní, ve které pozvaní členové i hosté hovořili o práci fóra v jednotlivých zemích. Československá sekce se ihned na počátku z iniciativy generální tajemnice sekce Neléne Marsh Woodové, která svou funkci vykonávala již rok přímo v Československu, a za nadšeného souhlasu ústředního manažera Andrewa Gibbse, domluvila ještě na části čtvrté, totiž na návštěvě zahradní pivnice nedaleko paláce, kde čepují ležák Guiness.
Králové i princové přicházejí vždy přesně, a tak uprostřed druhé, diskuzní části, úderem půl sedmé přichází princ Karel, oblečen rovněž do „lounge suit“ a působí velmi civilně. Vyslechne několik diskuzních příspěvků, z nichž většina je nejen dokonale předem připravena, ale dokonce čtena z papíru, což je bohužel trochu na škodu věci, a vítá nás ve svém sídle. Dokonale privatizovaném, jak sám uvádí pod vlivem předchozí diskuze, která se týkala převážně problémů privatizace ve střední a východní Evropě.
Vůbec je třeba poznamenat, že zatímco oficiální myšlenka fóra je již zmíněný „good corporate citizenship“ ve většině příspěvků hostů zaznívá přinejmenší v podtextu jiný problém – snaha o radikální rychlou transformaci ekonomiky nových demokracií a obavy z dalšího vývoje v těchto zemích. „good corporate citizenship“ se zřejmě bude moci v našich zemích uplatnit až v době, kdy bude jasné, které firmy přežijí počáteční nelítostný boj o život a vlny bankrotů. Faktem je, že po tolika letech prosazování kolektivismu je těžké se ubránit „konzumnímu“ dravému chápání podnikatelských možností, přestože toto pojetí je z celospolečenského i individuálního hlediska skutečně krátkozraké.
Protože , jak říká princ Karel, jsme jistě všichni již unaveni, zve nás nyní na dlouho očekávaný raut. Přecházíme do vedlejšího sálu, kde spousta číšníků podává na tácechrozmanité jedno i vícehubky, které zaléváme statečně šampaňským. Mezitím přicházejí i malí princové – Willy a Harry – a hledám i princeznu Dianu, byť z komentářů z dnešního tisku vím , že se nedočkám. Priny Karel, kterého se dle protokolu sluší oslovovat Vaše královská výsosti, v originále Your Royal Highness, se postupně zapojuje do hovoru v jednotlivých skupinách. Zapojuje se s určitým systémem, který zaručuje, že nikdo nebude opomenut.
Do Londýna jsem odjížděl projednat i některé záležitosti týkající se obtížné situace českého pravicového tisku, protože jen týden před tím jsem převzal funkci, ředitele akciové společnosti GMA 91, která je vydavatelem deníku NOVINY. Vítám proto, že se mohu v průběhu recepce seznámit s Anthony Robinsovem, jedním z vedoucích reprezantů Financial Times. Na které jsem se obrátil s nabídkou spolupráce. Jeho přístup k naší problematice je však anglicky chladný. Stačím se ještě pozdravit s panem Yatsuyuki Nambu. japonským prezidentem stejnojmenné newyorské společnosti a spolu i sponzorem mého únorového pobytu v Japonsku v rámci aktivit Podnikatelského fóra již jsme představováni princi Karlovi, který samozřejmě okamžik předtím obdržel základní informace „who is who“.
Protože princ ví o sponzorském vztahu mezi mnou a panem Nambu, směřují jeho otázky k účelnosti zahraničních stáží pro východoevropské manažery. Svůj názor na užitečnost těchto exkurzí do prosperujícího světa uzavírám osobní zkušeností, že nebýt poučné návštěvy v Japonsku, sotva bych asi vyměnil stabilní zaměstnání v energetice za riskantní práci ve vydavatelské oblasti. Při té příležitosti si dovoluji věnovat princi Karlovi jeden výtisk námi vydávaného deníku NOVINY z téhož dne, kde je na titulní straně jeho snímek s článkem hovořící o dnešní recepci. Celá akce má doufejme svou vnitřní logiku, přesto trnu, zda jsem se nedopustil prohřešku proti etiketě… Pric však „dar“ s díky přijímá a nechává si přeložit do angličtiny první odstavec a po krátkém rozhovoru na téma úlohy tisku v demokracii přechází k jinému hloučku.
Tak takhle jsem strávil osm a půl minuty osobní konverzace s následníkem trůnu v jeho domě.
CESTA Z KENSINGTONU
Těsně před osmou večer dochází šampaňské a to je zřejmě i pokyn k ukončení návštěvy. Českým a slovenským podnikatelům a manažerům to však nečiní žádné potíže. Víme, že nás čeká ještě pokračování večera v milé společnosti sympatických „úředníků“ Podnikatelského fóra, Heléne Marsh Woodové a Andrewa Gibbse. Po několika minutách chůze se ocitáme v zahradním „pubu“, který ihned soukromě nazýváme „U Fleků v Kensingtonu“. Atmosféra zahradní restaurace je kouzelná, zmizelo upjaté prostředí paláce, ale vrací se neodbytně starosti.
Je červenec 1992 a celý rozhovor se nutně točí kolem československé otázky, o kterou se nelíčeně zajímají naši zahraniční hostitelé. Silný ležák rozvazuje jazyk a tak za chvíli o celé absurditě a přitom nevyhnutelnosti jediného řešení diskutujeme s Jánem Morovičem, rektorem City University Bratislava. Z jeho hovoru: „takto to zrejme malo byť – málo sme toho proti tomu robili a teraz už nič nenarobíme“. Poznávám, že zřejmě není příznivcem slovenské vládnoucí strany, ale ani to nám na náladě nepřidává. Připomínám si v tu chvíli vlajkovou výzdobu „Canada House“ na Trafalgar Square, kde na průčelí budovy vlaje federální kanadská vlajka svorně uprostřed dvou šestic vlajek provinčních a teritoriálních.
Je již nepochybné, že současná nesvornost mezi našimi dvěma národy nemá svůj zdroj v otázce národnostní či „zemské“ nesnášenlivosti, ale má kořeny hlubší a rafinovanější. A ty zřejmě nebude umět obnažit ani Podnikatelské fórum. I přesto se však všichni loučíme s přáním na brzkou shledanou 15. září 1992, kdy se ny Pražském hradě opět setká česká i slovenská část československé sekce Podnikatelského fóra prince Waleského.
LB
Napsat komentář