Hugo Marom
„Wintonovo dítě, vycvičený bojový pilot, kandidát na prvního čsl. velvyslance v Izraeli, zručný zlatník, architekt letišť po celém světě, a především velkej bourák. Kéž jeho jméno není zapomenuto,“ zněla jedna z prvních reakcí na smrt Huga Maroma, již na Facebook vepsal reportér ČT Jakub Szántó. tato věcná a nesentimentální charakteristika by se asi líbila i H. Maromovi, který ještě ve vysokém věku chodil pravidelně plavat a zabýval se plány na vybudování letiště na mořské hladině. Narodil se 9. října 1928 v Brně a zemřel 7. ledna 2018 v Tel Avivu.
Dětství Hugo Maroma (Meisla)
Patřil asi k nejznámějším krajanům v Izraeli, byl dobrý organizátor a dovedl poutavě vyprávět s onou nezaměnitelnou předválečnou židovskou dikcí, obohacenou o brněnský a hebrejský přízvuk, se smyslem pro detail a pro gradaci. A měl o čem vyprávět. V popředí jeho vzpomínek však nebyly ani tak profesionální a vojenské úspěchy, jimiž se mohl holedbat, ale lidské osudy. Počínaje vzpomínkami na své nejbližší, rodiče a sourozence, ty, kdo mu v dětství umožnili odjet z Československa, ale i ty, kdo pomáhali jeho zachráncům. Z domova byl veden k přirozené toleranci, od tatínka z rodiny brněnských zlatníků Meislů, i od energické maminky, sportovkyně a ženy, které stačilo, aby si přečetla Mein Kampf, a o povaze nacistické ideologie a jejich plánech a Židy neměla žádné iluze.
V rozhovoru pro Lidové noviny se rozhovořil o nevlastním bratrovi Petrovi, kterého rodiče adoptovali, protože nemohli zapomenout na synka, který jim zemřel ještě před Hugovým narozením. Protože v židovském sirotčinci „volného“ chlapce nenašli, vzali si křesťanského sirotka, kterého pak vychovávali s úctou k jeho víře. „Rodiče prostě mezi námi nedělali rozdíly, ani kvůli tomu, že je ‚cizí‘, ani že má jinou víru,“ vzpomínal. „naši mu hned na začátku řekli: ,Petře, my jsme Židé, máme své rituály, ale respektujeme, že ty máš jinou víru. Když budeš chtít, můžeš jít kluky doprovodit k synagoze, nebo naopak oni půjdou s tebou v neděli a počkají na tebe před kostelem.“ Vzpomínal i na to, jak od nich Petr musel po 15. březnu 1939 odejít, protože bylo nepřístupné, aby židovská rodina vychovávala křesťanské dítě. Už se sním nikdy nesetkal.
Za války a v Izraeli
S mladším bratrem se dostal do Anglie kindertransportem, pobývali v různých rodinách. Hugo se ve 13 letech vyučil ševcem a v 16 se stal kadetem ve vojenské letecké jednotce při exilové státní škole ve Walesu. Když skončila válka, vrátil se domů-aby zjistil, že rodiče stejně jako většina příbuzných už nežijí. Oporu našel u rodinných přátel Sekalů. „Naše rodiny se přátelily několik generací … Tu noc, kdy naši odešli do transportu, přišel Tonda Sekal k nám do bytu a odvezl všechny cennosti na Mokrou Horu u Brna, kde jsme měli společný letní byt. Ta velká vila s krásnou zahradou je tam dodnes. Tonda vykopal ohromnou jámu, vybetonoval ji a dal tam všechny naše věci včetně nábytku. Celou jámu zasypal a nechal jen malou škvíru, kam házel dopisy, které chodily od nás.“ H. Meisl studoval Vysoké učení technické, na podzim roku 1948 se přihlásil do Velké Střelné (Gross Waltersdorf) u Olomouce do výcviku pilotů určených na pomoc bojujícímu židovskému státu, na jaře 1949 odjel do Izraele. Mezitím se stačil oženit , svou celoživotní lásku Martu poznal v armádě (sloužila také v Olomouci, jako řidička vojenských aut). Ještě se stihl zapojit do války za nezávislost. Po úspěšné vojenské kariéře letce, instruktora a zkušebního pilota založil vlastní firmu na projektování a stavbu letišť.
Všichni, kdo Huga znali, nikdy nezapomenou na jeho osobní kouzlo a vřelost: rád lidi hostil a sám jim připravoval jídlo, rád rozdával vlastnoručně vyrobené šperky. Spolu s ním teď když ho naposledy odvolalo nebe, zmizelo ze světa mnoho odvahy, cti, srdečnosti a optimismu. Jeho víry, že „život bude stále lepší a lepší“. Nechť je jeho duše zapsána do svazku živých.
převzato a redakčně zkráceno z časopisu Roš chodeš 2/2018. foto Israeli Air Force Museum, Pamět národa
Napsat komentář