autorka: Vlasta Hlůzová
Počátkem května 1945 se ke Šternberku probíjela přes hory vojska IV. ukrajinského frontu maršála Andreje Ivanoviče Jeremenka (korektním přepisem zní příjmení Jerjomenko EPËMENKO). Němvi couvali, jejich odpor se hroutil. Rudá armáda se blížila ke Šternberku, trochu nečekaně ze směru Bruntál a Moravský Beroun.
Kreisleiter Heintschel i šternberský starosta ing. Alois Pauler odmítly kapitulaci, chtěli město bránit do posledního muže. Vedoucí šternberské NSDAP Heintcchel se dokonce na veřejném schromáždění snažil povzbudit německé vojsko a domobranu k tvrdému odporu, avšak i vojenské vedení už v tuto dobu uznávalo bezvýchodnost situace, stejně jako hladovějící, zoufalé a přestrašené civilní obyvatelstvo. Vojenská nemocnice, umístěná za války v bývalích českých školách, se v největším spěchu vystěhovala do Karlových Varů. Také někteří z hlavních hitlerovců stačili uprchnout. Chtěli se dostat na západ, k Američanům, neboť se domnívali, že nyní bude pokračovat rusko-americká válka, a oni chtěli s Američany bojovat proti Rusům.
Mezi civilním obyvatelstvem se šířil strach hlavně před Rusy. Celkově traumatizující situace však byla především výsledkem Hitlerova rozkazu, který nařídil, aby všichni moravští Němci byli i násilně vystěhováni do Říše z oblastí, která byla v dosahu Rudé armády.
Podle odhadu vyhnaly nacistické jednotky z oblastí severní Moravy v r. 1944 asi 350 tisíc místních Němců. Vyhnání organizoval wehrmacht, SS a dozorovalo gestapo a bylo provázeno násilím vůči obyvatelstvu včetně vražd těch co odmítli.
Také šternberské obyvatelstvo bylo před příchodem Rudé armády opakovaně rozhlasem vyzýváno, aby opustilo město. Mnozílidé utekli do okolních lesů a tam se ukrývali. Právě v této době došlo (nejen) ve Šternberku k vlně sebevražd.
Nejtragičtější z hromadných sebevražd se odehrála v Scholzově mlýně pod hradem, kde majitel mlýna postřílel všechny členy rodiny včetně sebe (17 lidí). Po osvobození byl v tomto objektu ruský vojenský lazaret více zde. Stejně tak v Hvězdném údolí 1, kde otec po vyvraždění rodiny před vlastní sebevraždou zapálil i dům. Taktéž šternberský lékárník zastřelil své čtyři dcery, manželku a pak i sebe. V Uničovské ulici se ukrývalo v bytě několik mladých žen, přestašených zvěstmi o chování Rusů, jak jim je vylíčila třicetiletá ošetřovatelka místní nemocnice, fanatická Němka. Ta všechny také přemluvila k hromadné sebevraždě. Když se ženám nepodařilo zemřít otravou, zvolila nakonec jiný způsob, nakonec sama brutálně zavraždila pět žen, desetitýdenní dcerušku svého bratra a dalším čtyřem mladým ženám způsobila přeřezání šlach na rukou vážná zranění. Vražednice byla později vypátrána a zatčena. Takových tragédií a zbytečných úmrtí civilistů bylo na konci války více.
O to, že bylo nakonec město obsazeno Rudou armádou vpodstatě bez velkých bojů, jen s malým odporem, a že zdetaké nedošlo k ještě větším hmotným škodám i ztrátám na životech, se svým způsobem zasloužili němečtí antifašisté (dle J. Vaníčka členové německé soc. demokracie a předválečné KSČ) v čele s Leopoldem Felgenhauerem z Obory č.8. V prvním dílu Pamětní knihy (kroniky) města Šternberka uvádí, že někteří civilisté vnikli do policejní strážnice v přízemí radnice, odkud Heintschel opakovaně vysílal výzvy k obyvatelstvu, aby opustilo město. Byly to Josef Deseyve, Vinohradská 60, Josefine Felgenhauer, Komenského 2, Paul Hajetschek, Vinohradská 64 a Miloš Soušek, Olomoucká 5.
Kreisleitera Heintschela oslovila jménem žen a hladovějících rodin s dětmi paní J. Felgenhauerová a vystěhování odmítla takto: „Pane Kreisleiter, před pěti sjte nás vyzíval, abychom přiváděli na svět mnoho dětí . Dnes máme s nimi jít na ulici? (Stěhovat se) Vy, pane Kreisleiter, máte připraveno auto k odjezdu, když vám hoří půda pod nohama, vy se ztratíte, a nás necháte zde. Beztoho už není tři dny chleba“.
Během následné ostré slovní roztžky mezi občany a oběma nacistickými předáky byla přivolána policie, nastal zmatek a údajně došlo i k přestřelce. Občané se hrnuli k východu, přičemž Leopold Felgenhauer údajně přinutil revolverem nacistické předáky města k tomu, aby ustoupili od svého plánu bránit město proti Rudé armádě a aby nechali vyvěsit bilý prapona na znamení kapitulace. Leopold Felgenhauer měl jet pak na kole vstříc Rudé armádě, aby jejího velitele zpravil o situaci ve městě, že zde nebude azmádě kladen žádný odpor.
Historickým faktem je, že sovětská vojska při osvobozování Šternberka na velký odpor nenarazila. Muži obrany města (Volksturm) se rozutekli. Armáda protáhla městem bez boje, byla zde zanechána vojenská osádka. Téhož dne nastoupily sovětské oddíly ještě do bojů o železniční trať Olomouc – Česká Třebová a další útvary byly nasazeny do obchvatných bojů u Olomouce. Těžší boje nastaly s německou armádou propukly až v prostoru Hnojice – Štěpánov- Štarnov, Dolany, Hlušovice.
Na základě výpovědi německých antifašistů ze dne 20.7.1945 o událostech na šternberské radnici sestavil pak hraničářský učitel českých škol Josef Valíček z Lužic zprávu . Získal však informace dosti kusé, až zmatečné, takže se již tehdy soudilo, že neodpovídají skutečnosti. Nová zpráva ze dne 19.11.1945 byla prověřována bezpečnostním oddělením okresní správní komise a shledána vpodstatě správnou. (Vypovídali ještě Jan Zinger, Hedvika Kauerová a Čech Miloš Spáčil.) Dle nezaručených zpráv Jana Ziegera byla před obsazením města dohodnuta i pasivita vedoucího místního gestapa Meisnera.
Události na šternberské radnici 5. května 1945, jak je Leopold Felgenhauer Josefu Valíčkovi vylíčil ve zdramatizované verzi, se pak objevovaly ve všech Valíčkových zprávách v regionálních tiskovinách, kde autor připomínal výročí osvobození Šternberka. Byly však psány na základě nepříliš spolehlivých svědectví, takže srovnáním různých verzí publikovaných zpráv si můžeme povšimnout nesrovnalostí v nich. Někde totiž J. Valíček uvádí, že byli nacističtí pohlaváři postřeleni a leželi v nemocnici, jinde, že oba zastřelili, či zastřelen pouze Heintschel, anebo že němečtí pohlaváři utekli. V jedné verzi zprávy o osvobození města bychom se mohli také dočíst, že na radnici vnikl dav lidí, asi 40 osob, a že hlasitou hádku slyšeli i občané v ulicích, protože nebyl vypnutý městský rozhlas.
Valíčkovy zprávy o osvobození Šternberka lze najít v závodním časopise Chronotechny, v publikaci Šternberský okres (Olomouc 1957) na str. 51, v týdeníku Okresního národního výboru ve Šternberku Za nový život Šternberska, kde byl publikován v č. 52 a 53 čtvrtého ročníku (1954-55) a v číslech 1-7 pátého ročníku (1955-56)v seriálu Šternberský okres vdějinách. Událostje stručně prezentována i v poměrně rozšířené publikaci Z minulosti a současnost města Šternberka (Šternberk 1969, str.14) a konečně i v prvníčeské kronice města, nově založené roku 1956, ovšem po třech letech, kdy se kronika po odvolání Václava Koláčka vůbec nepsala. Novým kronikářem byl jmenován učitel Josef Valíček.
Kromě kronikáře Josefa Valíčka se pak dlouho nikdo k historii osvobození Šternberska nevyjadřoval, ani se již hlouběji nezabýval.
Teprve badatel a velký šternberský patriot Karel Morav (18.1.1906 Štarnov – 21.4.1993 Olomouc), původním povoláním vojenský důstojník a již za první republiky známý odborný publicista, Byl po roce 1948 ovšem jako humanista a opravdový demokrat masarykovského ražení „na indexu“ komunistického režimu. Po návratu z mírovského vězení (1949-51) pracoval do roku 1957 ve šternberské Stavokonstrukci v dělnickém profesi, a přitom se velice pilně věnoval studiu regionálních dějin Šternberska. Badatelskou prací se zabýval i později, v době, kdy získal místo vědeckého pracovníka v Oblastní hvězdárně v Olomouci – Slavoníně. Ovládal několik jazyků, srovnával a kriticky vyhodnocoval různé historické prameny, nikdy se nespokojil jen s jedním povrchním zjištěním o téže věci…
V jeho obsáhlém pozůstalostním fondu uloženém ve Státním okr. archivu v Olomouci se nachází také strojopis z roku 1979 Z dějin městské zprávy ve Šternberku. Pozorný badatel může v úvodu této historické studie objevit i velice zajímavé sdělení o osvobození města Šternberka:
„Událost z 5. května 1945, kdy německý šternberský dělník, „komunista a vůdce ilegální organizace“ Leopold Felgenhauer střílel na krajského nelitele Hantschla a starostu Paulera, kteří chtěli město bránit, je legenda, kterou vytvářel sám FElgenhauer a pěstoval J. Valíček (Osvobození města Šternberka, Zprávy vlastivědného ústavu v Olomouci, 1970 č.148)
Za své přednášky pro Historický kroužek ve Šternberku roku 1953 o těchto událostech byk Felgenhauer usvědčen ze lži a ze sálu utekl. Již dříve nadiktoval Valíčkovi událost úplně jinak (strojopis byl založen v archivu) a později událost namluvil na magnetofonový pásek (byl uložen v archivu) již třetí verzi. Provedení jeho akce a útěk při provedení atentátu vždy vyzněl jinak. Už v r. 1953 nebylo možno ve Šternberku najít nikoho z Němců, kdo by o střelbě na radnici něco věděl. Tato a každá partyzánská legenda ve Šternberku by měla být co nejdříve zapomenuta…“
O věrohodnosti sdělení svědomitého badatele a velkého znalce šternberských dějin K. Morava nemůže být pochyb.
Pochyby ovšem vzbuzuje možnost existence činné německé ilegální komunistické organizace ve Šternberku za války. Jaká mohla být v letech války ve Šternberku atmosféra, napovídají např. výsledky dopňovacích voleb z roku 1938: šternberští Němci se vyslovili 98000 hlasy pro Hitlera, jen 21 bylo proti. Fašizace místního obyvatelstva probíhala už od počátku 30. let, i zachované dokumentární fotografie z tohoto období a také z období války to dosvědčují.
Na internetovém portálu Neviditelný pes byl před časem zveřejněn zajímavý článek Václava Vlka st. pod názvem „Pravda“ k smíření a „nepravdou“ k čemu?, byl to diskuzní příspěvek ke knize vydané sdružením Heimatkreis Saaz v Německu (Krajanský spolek Žatec) . Kontroverzní kniha která se zabívá sudetoněmeckou otázkou, ovšem jednostraně. Jednu větu k dokreslení situace po obsazení Sudet z internetové diskuze k autorova článku cituji, neboť se týká Šternberka: Sudetoněmetští nacisté … v severomoravském Šternberku vodili po ulicích (německého) člena KSČ, jemuž na krk zavěsili nápis Jsem zrádce SdP…“ Tak byli zdejší Němci zfanatizovaní hitlerovskou propagandou, tak se chovali k hrstce těch, kdo se odvážili do Henleinovy strany nevstoupit. Místní Němci podporovali činnost Henleinovy strany po celou dobu války, často přijímali a hostili ve městě i nejvyšší představitele.
Soukmenovci, kteří s politikou strany nesouhlasily, neměli lehký život ani jako příslušníci Velkoněmecké říše.
Připomeňme si osud zdejšího výtvarného umělce nadnárodního významu, akademického malíře a sochaře Ferdinanda Kuschela (15.5.1899 Šternberk – 21.3.1966 Kempten v Bavorsku), v meziválečném období významného člena olomouckého Metznerbundu, jenžve válečných letech ve Šternberku zůstal. Pro jeho demokratické a nekompromisní protinacionální a protiválečné postoje byla jeho tvorba odmítána, takže jeho rodina i on sám živořili v bídě a navíc pod dozorem. Útrapy, které za války mezi převážně nacisticky orientovanými spoluobčany prožíval, jej fyzicky i psychicky vyčerpávaly natolik, že nebyl po nějakou dobu vůbec schopen umělecky tvořit. Po válce byl na vlastní žádost zařazen do antifašistického transportu do Rakouska.
Jednou z mála antifašistických rodin také byla (mimo některých příbuzných) rodina Hermanna Grögera, spolumajitele textilní továrny Mikulaschek-Gröger. Jeho synovi, malíři Kurtu Grögerovi, který poi svém sňatku (1936) s Francouzkou Simone Driayovou, nevyznávající židovkou, pobýval následující dva roky ve Šternberku, se podařilo s manželkou 13.9.1938 ze Šternberka odjet a vrátit se do Paříže. Život pro tuto rodinu už byl v té době mimo oázu rodinného domu s velkou zahradou téměř nesnesitelný. Kurtovi rodiče zůstali nadále ve městě, snažili se uchránit dům a rodinné jmění, avšak synovo jméno muselo být zapomenutoa vymazáno z pozemkových knih, jinak by jeho finančni podíl na závodě a veškerý majetek připadl nacistům. Kurtovi obrazy nebyla naštěstí prohlášeny za „entartete Kunst“ a nemusely být ukrývány. Od roku 1941 se však textilní továrna přeměnila ve zbrojovku a zmenila majitele, a po válce se už změnilo i vše ostatní.
Německý sociální demokrat Rudolf Zischka (22.7.Most – 9.6. 1980 Mnichov) žil ve Šternberku od roku 1925. Byl zde okresním tajemníkem sociálně demokratické strany a vydavatelem novin Deutsche Volkwatcht, jejichž redakce byla v roce 1921 pořenesena ze Šumperka. Známým veřejným činitelem se stal od roku 1934 kdy organizoval ve Šternberku a na severní Moravě velkorysé akce ve prospěch německých a rakouských utečenců. V dalších letech a až do posledních dnů kritického září roku 1938 s mimořádnou osobní statečností aktivně pokračoval v politické linii obrany Československé republiky a jejé demokracie. Po záboru pohraničí však musel také on ze Šternberka utéci, aby si zachránil holý život. Nejdříve do vnitrozemí, pak do Anglie, V květnu 1939 do Bolívie. Do SRN se vrátil v roce 1962. Ve Svých politických aktivitách i publicistické činnosti zde pokračoval, přičemž zůstal jako jeden z mála někdejších československých občanů německé národnosti věren Československé republice a jejím demokratickým ideálům.
Dokonce i dlouholetý zdejší duchovní, Dominik Willner (13.41884 Svitavy- 24.9.1971 Dürnstein an der Donau, RaKOUSKO), v letech 1932-45 šternberský farář a děkan, publicista místních novin Deutsches Volksblatt, velký znalec dějin města i kanonie, navíc silného nacionálního cítění, jímž rovněž ovlivňoval věřící v šireokém okolí , se za války nevyhnul nacistické perzekuci. V roce 1943 byl zatčen a internován v KT Dachau. Poslední německý farář tohoto města odcházel do odsunu z rodných Svitav a úspěšně pak působil v rakouské farnosti Dürnstein.
Němackých antifašistů byla však ve Šternberku jenom hrstka…
Během roku 1946 proběhl transfer většiny německého obyvatelska ze Šternberka do Německa. Když počátkem 50. let rozhodly odejít do Německa za svými příbuznými ještě některé další šternberské rodiny, odešla z vlastního rozhodnutí také rodina komunista Leopolda Felgenhauera a několika dalších šternberských antifašistů . Shodou okolností také těch, kteří byli v roce 1945 účasti dění na radnici. Všichni přesídlili do západního Německa (Weissenhorn). Městská kronika uvádí, že odtud zaslal Leopold Felgenhauer k výročí osvobození podvakrát (1955, 1960) pozdravný přípis, podepsaný vždy ještě několika dalšími osobami (Max Tögel, pouze příjmením Schmied, Glier, Schwarz). Pakj se již L. Felgenhauer, původce a hrdina šternberské osvobozovací legendy, odmlčel.
Dnes s odstupem sedmdesáti let a spotřebným historickým nadhledem můžeme pochopit nejen účelovost vcýpovědíze strany německých šternberských antifašistů v oné hektické poválečné době, i to, že někteří z místních Němců začali najednou mluvit česky a hlásili se české národnosti anebo se snažili vytvářet zdání svých protifašistických postojů (aby se zachránili před odsunem), ale i ochotné přijetí osvobozovací legendy komunistickým režimem, který aureolu L. Felgenhauera coby statečného antifašisty rovněž záměrně využíval,aby očistil „zlé“ Němce od těch „dobrých“. „Černobílé“ vidění světa nazírané dobovou optikou se u nás udržovalo dosti dlouho a „boření“ již vytvořených mítů se nepřipouštělo. I ve Šternberku…
Karel Morav nenašel v tehdejší době pro svoji badatelskou práci nejen pochopení, ale měl i velmi omezené publikační možnosti, a tak toto jeho sdělení o 5. květnu 1945 zůstalo v rukopise téměř zašifrováno dodnes.
zdroj: autorčina kniha Šternberk za 2. světové války
vzpomínky šternberské Němky najdete zde: Hildegarda Sedlářová – Já jsem tady zůstala úplně sama
Napsat komentář