autoři: Petr Hasil, Norbert Weber, Václav „Čáp“ Podhrázský, Jan Hasil
Krajina nejsevernější části okresu Sokolov je vyhledávaným cílem turistů, běžkařů či zahraničních návštěvníků, zkrátka všech, kteří sem utíkají z civilizace do panenské horské přírody. Tato nedotčenost je ale jen zdánlivá, doslova na každém kroku zde nalezneme stopy minulých lidských aktivit, ať již to jsou pozůstatky hornictví, zpracování rud, zaniklé vsi či umělá vodní díla. Přestože tyto relikty práce lidských rukou jsou staré někdy jen několik desítek let, jsou dnes předmětem zájmu pracovníků Archeologického ústavu Akademie věd ČR Praha a jejich spolupracovníků z dalších institucí. Nejzajímavější výsledky těchto výzkumů budou představeny formou minisérie, jejíž první díl se zaměří na osud obce Rolava (Sauersack), zaniklé po roce 1945.
Počátky obce a nejstarší dolování
První písemná zmínka lidského sídla jménem Rolava je poměrně mladého data a spadá do roku 1654 Regionální historici však již od 19. století nepochybují o tom, že osídlení této oblasti můžeme klást již do 40. let 14. století. Z této doby pocházejí dvě listiny spojené s českým šlechticem Petrem Plikem z Plikenštejna, který podle první listiny koupil v roce 1340 od bratrů Strumpfových panství Jindřichovice a podle druhé mu bylo o rok později uděleno Janem Lucemburským v léno i panství nejdecké.
Obě listiny zmiňují i cínové doly, které v této době na panstvích již fungovaly. Odborníci se shodují, že těžba zde probíhala rýžovnickým způsobem a lokalizují ji právě na horní tok řeky Rolavy. Současná věda se snaží objevit pozůstatky nejstarší lidské činnosti v regionu archeologickými metodami. Zaměřuje se zejména na severní část zaniklé obce.
První motivací je nejstarší písemná zmínka o dolování v tomto místě, která pochází z roku 1494 a vyplývá z ní, že v této době se tu dobýval cín i pokročilejšími metodami než rýžováním. Na sever od intravilánu zaniklé obce je možné pozorovat celou řadu po-zůstatků po hornických aktivitách, jejichž vznik můžeme datovat již do středověku. Tyto montánní relikty jsou skvěle viditelné zejména na výsledcích leteckého laserového skenování, takzvaném LIDARu. Na nich si můžeme povšimnout, že některé pozůstatky povrchových dobývek byly v průběhu staletí překryty dalšími lidskými, zejména země-dělskými činnostmi. Je mož- né tedy předpokládat, že pozůstatky nejstaršího osídlení je možné najít právě v severní části zaniklé obce Rolava. V průběhu následujících několika let budou tato místa předmětem geofyzikálních měření, na jejichž základě se pokusí arche-
ologové najít a datovat nejstarší pozůstatky nejstaršího osídlení regionu. Jejich práce je však výrazně komplikována amatérskými hledači pokladů, kteří během svých ilegálních aktivit zbavují významné lokality kovových nálezů, a tím úsilí archeologů výrazně ztěžují.
Cínové hornictví v raném novověku
Největšího rozmachu se rolavské hornictví dočkalo v 16. století. Dokladem velikých investic do cínového hornictví a úpravnictví v době, kdy Rolava náležela k državám s krušnohorským hornictvím úzce spjatých hrabat Šliků, je dodnes v terénu patrný, nesmírně důmyslný systém umělých vodních kanálů. Šlo o stě-žejní infrastrukturu, protože až do poloviny 19. století a nástupu parního stroje byl jediným pohonem technologických zařízení kromě lidské a zvířecí síly právě vodní pohon. Ten roztáčel kola rudných stoup a mlýnů, vodotěžných strojů a dalších zařízení. Ve středověku však těžba začala i na dalším místě – na Kranisbergu mezi zaniklými obcemi Rolava a Jelení. První písemnou zmínku o této lokalitě můžeme najít v nejdecké horní knize, která v zápisu z roku 1561 uvádí důlního podnikatele Hanse Kranacha, jenž při ražení jámy označované jako Beschertes Glück narazil dokonce na starší důlní dílo. Celá oblast začala být od 17. století odvodňována dědičnou štolou Konrad, na této štole však došlo v roce 1726 k závalu, který zkomplikoval veškerou důlní činnost. Společnou investicí podnikatelů z kranisberských dolů začala být proto v roce 1727 ražena nová a hlubší dědičná štola, nazvaná po sv. Jiří. Ta byla v roce 1740 propojena s jámou Beschertes Glück, která však již v této době nesla jméno Kohlgrub. Hladomor roku 1771 a epidemie z let 1773– 1774 způsobily přerušení prací, dlouhodobé chátrání důlních děl mělo za následek celou řadu závalů. K obnovení těžby došlo na konci 80. let 18. století, kdy zde Rolavští postavili i stoupu na drcení cínové rudy. Důl i stoupa vydržely v provozu až do roku 1828, kdy došlo k dalším závalům a přerušení těžby. Tu obnovil spolu se stoupovacím provozem až baron Jindřich Kleist, který využíval cínovou rudu ve své továrně v Nejdku. Ačkoliv byl investorem těžby a zpracovatelem cínové rudy jediný muž, v roce 1870 se těžba opět zastavila, protože cínová ruda vytěžená na této lokalitě nemohla cenou konkurovat dováženému cínu.
Průmyslové dolování
Hornická činnost byla na Rolavě obnovena roku 1906, kdy se novým držitelem kutacích práv stal Karl Häusler z Teplic-Šanova, profesor c. k. báňské akademie a báňský podnikatel aktivní nejen v obci Jelení. Häusler dal obnovit štolu sv. Jiří a těžní jámu kohlgrubského cechu, přičemž důlní závod byl v písemné
evidenci označován jako Segen Gottes. Karl Häusler nedokázal financovat celý provoz sám, a proto se svým spolupodílníkem Jiřím Retterem založil společnost Nordböhmische Zinnbergbau, GmbH, která zahájila rozsáhlou modernizaci celého dolu. Nově vyzmáhala hlavní těžní jámu, nad níž byla vybudována nová šachetní budova s těžní věží, byl instalován i elektrický těžní stroj.
Na šachtě byla vybudována řetízková šatna, drtič rudy, sklad a dílny. Krom toho měla společnost v plánu vybudovat u této šachty úpravnu rudy, přičemž došlo již i k objednávce úpravnických technologií u firmy Krupp-Grusonwerk z Magdeburku. K výstavbě úpravny však nedošlo kvůli majetkoprávním sporům mezi
Jiřím Retterem a Karlem Häuslerem. Objednávka úpravnických zařízení byla zrušena a důl krátce po vypuknutí první světové války odkoupila berlínská banka Lupenmühle, která zastavila provoz a většinu zařízení prodala do důlních provozů v Horním Slavkově.
Během první světové války se důl Segen Gottes stal objektem zájmu řady ekonomických spekulantů, mimo jiné firem Smieger & Co, Emil Keil z Plzně a společnosti Drei Königszinnzeche. Nový zájem o rolavský cín přinesla až druhá světová válka a nároky německého válečného průmyslu izolovaného od dodávek ze zámoří. Důlní provoz zde obnovila dceřiná společnost koncernu Otavi Minen- und Eisenbahngesellschaft Zinnbergbau Sudetenland GmbH, která se pokusila nejprve o obnovení těžby na dole Segen Gottes. Průzkum však ukázal, že jáma je v natolik špatném technickém stavu, že její znovuvyzmáhání není možné. Nedaleko od této šachty byla proto zaražená nová těžná jáma, která dosáhla hloubky 180 metrů. Vlastní těžba probíhala na třech patrech z celkových pěti. S postupující hloubkou klesala mocnost a kovnatost ložiska.
Vedení společnosti se po přípravě dobývacích prací rozhodlo zahájit prospekční práce s cílem nalézt lo-
žiska s vyšší kovnatostí i mocností. Nejdůležitější investicí do důlní a úpravnické činnosti ale bylo vy-
budování nového důlního a úpravnického závodu Sauersack mezi obcí a dolem Segen Gottes, jehož mohutné pozůstatky známé jako „Starý cíňák“ jsou dnes vyhledávaným turistickým cílem. Bližší
pozornost bude této jedinečné lokalitě věnována v příštích dílech této minisérie.
Činnost rolavských dolů byla zastavena na konci druhé světové války a již nikdy nebyla obnovena.
V letech 1964–1966 bylo prokázá- no vrtným průzkumem, že zrudnění, které připravila k těžbě již spo-
lečnost Karla Häuslera a které již nebylo nikdy vytěženo, pokračuje až do hloubky 373 metrů. Těžba těchto ložisek však již nemohla být rentabilní, a proto byla důlní díla z první poloviny 20. století násled-
ně zasypána či jinak zabezpečena.
Střípky každodenního života na Rolavě
Hospodářské úspěchy i hornické nezdary se propisovaly i do života obyvatel dnes již zaniklých obcí. Patrně nejvíce horaly zasáhly hospodářské poměry po první světové válce. Již dříve se místní lidé snažili stagnaci hornictví
kompenzovat výrobou typických krušnohorských produktů. Do-
dnes je možné v okolí ruin bývalých domů objevit pozůstatky
po soustružení perleťových knoflíků, lidé však nacházeli živobytí
i ve výrobě paličkovaných krajek, lemovek a prýmků. Za jediným
domem, který vydržel dodnes, stála prosperující továrnička na výrobu rukavic. Nemalé množství tehdejších obyvatel našlo uplatnění i ve službách, které žily z turismu. To dokládá i značné
množství dochovaných pohlednic i dva zájezdní hostince, konkrétně hostinec Josefa Gesella a hostinec Am Ring, které v obci Rolava fungovaly. Mezi oblíbená turistická místa patřilo zejména Velké jeřábí jezero, ale také kopce Hartelsberg a Rammelsberg.
V dobách hospodářského útlumu a finančních krizí se však obyvatelé uchylovali i k méně legálním aktivitám. Jedna z reportáží sudetoněmeckého sociálního demokrata Wenzela Jaksche, popisující nuzné poměry v pohraničí v letech 1924–1928, líčí Rolavu jako vesnici podloudníků, kteří zaplavují blízké i vzdálenější okolí zbožím, jež v duchu místní průpovídky „co nejde za dne, musí jít v noci“ pašují přes blíz-kou hranici.
KRAtOCHVÍl, František: Příspěvek k dějinám…)
Špatné sociální podmínky dokládá i zmínka ve školní kronice z října 1936, kdy školu a obec osobně navštívila z titulu předsedkyně československého Červeného kříže Alice Masaryková. Následná sbírka pořádaná dívčí školou v Praze na Smíchově při příležitosti 87. narozenin Tomáše Garrigua Masaryka vybrala pro děti z Rolavy značné množství potravin, oblečení, školních pomůcek a hraček. Špatné sociální podmínky podmínily popularitu radikálních myšlenek nacionálního socialismu, šířených Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina. Fanatismus některých obyvatel obce je možné doložit na události, která se odehrála v noci z 12. na 13. září 1938. Několik stoupenců henleinovského hnutí se v místním hostinci Am Ring posilnilo alkoholem a v nočních hodinách si všimlo procházejícího
příslušníka československé finanční stráže, kterého se pokusili fyzicky napadnout. Podnapilost útočníků a dobrá fyzická kondice člena Stráže obrany státu však předurčily vítěze konfliktu. Fanatičnost zbitých útočníků a vzpomínka na ponížení způsobila, že jeden z potupených henleinovců později dokonce navštívil pražskou služebnu gestapa, kde se, naštěstí snad marně, domáhal dodatečného potrestání příslušníka československých ozbrojených sil.
Po skončení druhé světové války bylo z odsunu vyčleněno jen velmi málo mužů, kteří se podíleli na udržovacích pracích v místních důlních závodech. Avšak vzhledem k tomu, že rodiny těchto horníků do odsunu zařazeny byly, připojili se tito muži dobrovolně ke svým rodinám. Od roku 1951 byla obec zařazena do takzvaného pohraničního pásma a postupně pak došlo v dalších letech k likvidaci naprosté většiny budov. Dnes si může návštěvník povšimnout posledních dvou stojících staveb, železobetonové trafostanice a domu nazývaného Stará poštovna. Tato budova z roku 1887 přežila díky tomu, že si ji jednotky pohraniční stráže zvolily za svou služebnu, ostatní domy byly cíleně zlikvidovány těžkou technikou.
Zdroj:
JAKSCH, Wenzel: Ztracené vesnice, opuštění lidé…: reportáže z českého pohraničí 1924–1928,
Praha 2017.
KRATOCHVÍL, František: Příspěvek k dějinám dolování na cínovec u Přebuzu a Rolavy, Praha 1955.
PILZ, Josef: Dějiny města Nejdku do roku 1923, Nejdek 2003.
ROJÍK, Petr: Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří: kouzlo hornické Přebuzi, Nejdku
a jejich okolí, Sokolov 2000.
Národní archiv Praha, fond Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě
Obecní úřad Vysoká Pec, kronika obce
Státní okresní archiv Sokolov se sídlem v Jindřichovicích, fond Obecná škola (německá) Rolava,
kronika školy
Napsat komentář