Paměť krajiny severního Nejdecka (3. část)

autoři: Norbert Weber, Petr Hasil, Václav „Čáp“ Podhrázský, Jan Hasil

Úpravna cínového dolu Rolava

Krajina nejsevernější části okresu Sokolov je vyhledávaným cílem turistů, běžkařů či zahraničních návštěvníků, zkrátka všech, kteří sem utíkají z civilizace do panenské horské přírody. Tato nedotčenost je ale jen zdánlivá, doslova na každém kroku zde nalezneme stopy minulých lidských aktivit, ať již to jsou pozůstatky hornictví, zpracování rud, zaniklé vsi či umělá vodní díla. Přestože tyto relikty práce
lidských rukou jsou staré někdy jen několik desítek let, jsou dnes předmětem zájmu pracovníků Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Praze a jejich spolupracovníků z dalších institucí.

Ve třetím díle minisérie představující nejzajímavější výsledky těchto výzkumů se zaměříme na popis úpravny cínového dolu Rolava (Sauersack)

Tajemná, kolosální, strašidelná, nacistická…
To je jen několik přívlastků, které „továrně“ na Rolavě přisuzují mnohé novinové či internetové články, jejichž počet v posledních letech stále roste. Jejich kvalita je značně rozdílná, ale i ty serióznější jen stále dokola opakují několik dávno známých historicko-technických faktů s nulovou ambicí posunout úroveň poznání dál. Nyní se o to tedy pokusíme.
Cínovým dolem na Rolavě se bude podrobněji zabývat jedna z příštích částí tohoto seriálu, zde si pro uvedení do historického kontextu připomeňme jen několik základních informací. Tento báňský závod byl za 2. světové války vybudován a provozován německou společností Zinnbergbau Sudetenland GmbH pro těžbu místního ložiska cínových rud s příměsí wolframu a arsenu, které bylo známo a využíváno mini-málně od 16. století. Vzhledem k velice slabým výsledkům provozu byla investice do takto rozsáhlého podniku zpětně hodnocena jako nerentabilní, a to i na válečné poměry, kdy Německo nemohlo bezpečně dovážet suroviny ze zahraničí. Proto také nebyla činnost závodu po válce již obnovena, jeho vybavení bylo demontováno a zbytky staveb ponechány svému osudu.
Důvod, proč se tento díl zabývá právě úpravnou vytěžené rudniny, je nasnadě: tento objekt byl společně
s trafostanicí a strojovnou dolu z hlediska produkce klíčový a právě jeho pozůstatky jsou v současnosti
dominantou celé lokality.

Proto je středem pozornosti většiny návštěvníků, z nichž ti vnímavější si (kromě konstatování „je to tu fakt hustý“) kladou otázku, jak to zde asi vypadalo v době provozu, jaká zde byla zařízení a jak to celé fun-govalo. Nalezení odpovědí je cílem výzkumu, který směřuje k vytvoření co nejkomplexnějšího obrazu původní podoby a funkce těchto objektů (pro představu uveďme, že v nich bylo soustředěno kolem 40 různých typů strojů a zařízení). Ke splnění tohoto úkolu je tedy nutné rekonstruovat jejich podobu, zařazení v posloupnosti úpravnických pochodů a reálné rozmístění v rámci budov – to vše v takové míře detailu, jak jen to je možné. A samozřejmě nelze opomenout ani čistě stavební aspekty objektů.

V rozsahu tohoto seriálu není možné popsat dopodrobna všechny dosavadní výsledky, ale pro hrubou
představu může posloužit obrázek 2, který zobrazuje půdorysy staveb, jak by vypadaly, kdybychom dokázali prohlédnout skrze střechy. Ve vícepatrových částech budov je samozřejmě zakresleno pouze to
svrchní, takže část zařízení zůstává nadále skryta.

Obrázek 3 pak zachycuje podélný řez úpravnou, číslování v obou případech odpovídá následujícímu popisu.

Trafostanice a strojovna
Podnik byl zásobován elektrickou energií ze sokolovské elektrárny. Vedení vysokého napětí zaúsťovalo do trafostanice, což je cihelná stavba rozdělená na tři části. Ve vysokonapěťové rozvodně (1) se elektřina rozdělovala do jednotlivých transformátorů (2), které snižovaly napětí. Na ně navazovala nízkonapěťová
rozvodna (3), z níž vedly kabelové kanály do příslušných míst spotřeby v rámci areálu. Úsměvné jsou komentáře některých návštěvníků, kteří „identifikují“ kobky vysokonapěťové rozvodny jako sprchy. My bychom se tedy společně s 20 tisíci volty raději nesprchovali.

S trafostanicí tvořila společnou přízemní budovu obdélného půdorysu strojovna, ve které byl instalován bubnový těžní stroj (4) od firmy Köln-Ehrenfelder Maschinenbau- Anstalt z Kolína nad Rýnem. Ten obstarával svislou dopravu v jámě č. I (5) tak, že zvedal či spouštěl dvě těžní klece (6) zavěšené na ocelových lanech (7). Dále se ve strojovně nacházel odstředivý ventilátor (8) od firmy Pelzer z Dortmundu, který zajišťoval větrání dolu: odsával podzemním kanálem (9) vzduch z těžní jámy, a tím vytvářel v důlních chodbách umělý větrný tah. Čerstvý vzduch pak proudil do podzemí jámou č. II situovanou cca 1 km východně.
Následovala kompresorovna vybavená jedním menším (10) a třemi většími pístovými kompresory (11), vše od dodavatele Flottmann z Herne. Vzduch stlačený v kompresorech proudil do vzduchojemů (12) umístěných za budovou a následně byl potrubím zaváděn do podzemí, kde poháněl sbíječky, vrtací kladiva apod. Kompresory musí být za provozu chlazeny vodou, která následně odvádí teplo do okolí – k tomu sloužil betonový vodní bazén (13) s dřevěnou nadstavbou (v principu malá chladicí věž) nacházející se rovněž za budovou.
Všechny jmenované stroje měly individuální elektrické pohony, což platí i pro níže popisovanou úpravnu.

Stavební provedení úpravny
Jednalo se o značně rozsáhlou budovu, která byla plošně i výškově členěná a z jihu přisedala k těžní věži jámy č. I. Všechny úpravnické stroje a zařízení byly umístěny na betonových základech, které jsou součástí železobetonového monolitického skeletu dochovaného dodnes. Vnější stěny byly hrázděné
s bedněním a o jedno patro převyšovaly vnitřní skelet, od kterého byly odděleny spárou. Účelem bylo, aby se na ně nepřenášely vibrace od strojů. Z vnější strany byly stěny vyztuženy robustními vzpěrami, které zároveň vynášely krov, střecha byla šindelová. Těžní věž byla naproti tomu celodřevěná s členitou trámovou konstrukcí.
Menší část objektu je podsklepená, v dvoupatrovém sklepě byly instalovány kotle ústředního vytápění
(14). Kotelna je propojena s podzemním uhelným bunkrem (v současnosti obojí zatopeno), který se nachází mimo půdorys budovy. Občas jsou tyto prostory mylně chápány jako jakési „podzemní dílny“ – nic takového ovšem neexistovalo zde a ani jinde v celém areálu.

Sekce třídění a zdrobňování
V této přípravné sekci probíhaly následující procesy. Vytěžená rudnina se nejdříve vyvážela z jámy v důlních vozících na úroveň druhého patra. Zde se vozíky vyprazdňovaly v kruhovém výklopníku (15) a přes řetězový podavač (16) padal materiál do hrubého čelisťového drtiče (17). Odtud se nadrcená rudnina zvedala (opět ve vozících) výtahem (18) na úroveň pátého patra, což je dnes nejvyšší dochovaná
partie areálu. Zde se nachází vstupy do jednoho menšího (19) a dvou velkých zásobníků (20), mezi které
se materiál průběžně rozděloval pomocí výklopníků (21). Dále jsou zde umístěny dvě nádrže na vodu
(22), která sem byla čerpána z několika zdrojů a následně samospádem vstupovala do procesu. Zásobníky byly v zimním období ohřívány zvenku teplým vzduchem, aby vlhkost obsažená v rudnině
nezpůsobila zmrznutí obsahu

.
Z menšího zásobníku šel materiál k dalšímu zpracování a ve velkých se během dne tvořila zásoba suroviny pro noční směnu úpravny, protože provoz v dole byl pouze jednosměnný. Během noci pak
byla tato rudnina nejdříve spodem vypouštěna, následně ve vozících opět vyzdvižena na horní patro
a přes menší zásobník konečně vstupovala do procesu. Od tohoto bodu byla většina úpravnických
operací zdvojena, tj. probíhala ve dvou identických a vzájemně nezávislých okruzích. Výhoda tohoto
uspořádání je zřejmá: při poruše některého zařízení může provoz pokračovat aspoň na poloviční výkon. Ze zásobníku se materiál dopravoval žlabovým podavačem (23) do bubnového síta (24), odkud drobná frakce padala do kulového mlýna (25) a hrubá frakce putovala na přebírací pás (26), kde se ručně odstraňovaly největší kusy jaloviny (v úpravnách té doby typicky práce žen). Zbytek této frakce šel přes jemný čelisťový drtič (27) opět do kulového mlýna. Do něj se přiváděla také výše zmíněná voda, takže všechny následující operace probíhaly za mokra. Namletá bahnitá rudnina se opět zdvihala do vyššího
patra, tentokrát korečkovým elevátorem (28).

Sekce rozdružování
V této hlavní sekci probíhaly procesy, jejichž účelem byla separace čisté rudy (tzn. krystalků cínovce neboli oxidu cíničitého) od jaloviny – byla to tedy nejdůležitější část celého provozu. Jednalo se o tzv. gravitační rozdružování, které využívá skutečnosti, že ruda je těžší než jalovina. V principu si lze tento děj zjednodušeně představit jako strojově prováděné rýžování na pánvi. Praktická realizace je ovšem značně
složitější a její podrobný popis by byl nad rámec tohoto článku.
Jde o to, že aby byla separace co nejúčinnější, je nutné surovinu kromě vlastního rozdružování na pístových sazečkách (29) nebo nátřasných splavech (30) ještě hydraulicky třídit (31) podle jemnosti zrn, domílat, zahušťovat (32) a vracet do vhodně zvolených míst procesu. Tam, kde bylo nutné dopravovat materiál nahoru, dělo se tak pomocí odstředivých kalových čerpadel. Poměrně časté zdvihání (energeticky náročné, tudíž nežádoucí) bylo cenou za to, že je úpravna vybudována v rovinatém terénu, a nebylo tedy možné uplatnit ve větší míře dopravu samospádem.
Kvalita rozdružování má rozhodující vliv na efektivitu celého úpravnického provozu a první rok činnosti ukázal, že je nutné přizpůsobit technologii charakteru zdejšího ložiska. Krystalky cínovce totiž mají obecně různou velikost a v místní rudnině byly velice malé, což způsobovalo značné ztráty. Proto došlo k částečné přestavbě zařízení, během níž bylo několik strojů odstraněno, několik nových doplněno a u některých stávajících se upravila pozice v procesu. Gravitační rozdružování ovšem nebylo jediným typem separace, se kterým se počítalo. Sloučeniny arsenu v rudnině se měly oddělovat flotací (33) a rudy wolframu elektromagneticky (34). Flotační rozdružování využívá skutečnosti, že různé složky ve směsi mají různou smáčivost. Tato vlastnost se ještě umocňuje přidáváním speciálních chemických přísad.
Elektromagnetické rozdružování již podle názvu využívá různých magnetických vlastností složek.
Kvůli velmi nízkému obsahu obou prvků ve vytěžené rudnině se však ani jedna z těchto technologií příliš
nevyužívala, a tak byl jediným produktem celého provozu tzv. cínový koncentrát. To je jemný šedivý prášek, který obsahoval 40 až 50 % cínu, ale stále ještě ve formě oxidu, nikoliv čistého kovu. Ten lze získat
jedině speciálními hutnickými pochody, za kterými se koncentrát odvážel do saského Freibergu.

Sekce zahušťování kalů
Tato dokončovací sekce byla zaměřena na recyklaci vody, která probíhala již společně pro oba techno-logické okruhy. Spotřeba vody ve všech výše uvedených operacích totiž byla taková, že přírodní zdroje z okolí by ji nedokázaly pokrýt. K tomu, aby se větší část vody dala znovu použít, sloužil zahušťovač kalů (35) – onen populární kruhový bazén, k němuž míří všichni návštěvníci. Občas od nich lze slyšet teorie, že zde probíhalo jakési „plavení“ rudy, což je zjevné nepochopení účelu – zahušťovaný kal obsahoval již pouze zbytkové(tzn. nevyužitelné) množství rudy a jediným smyslem bylo dostat z něj zpět co nejvíce vody. Pevná složka kalu pomalu klesala ke dnu, čistá voda přetékala přes okraj a obvodovým kanálkem (36) se sváděla k odstředivým čerpadlům (37), která ji vracela do oběhu. Nad kuželovým dnem se pomalu otáčela ramena s lopatkami (38) shrnujícími pevnou složku do středového otvoru. Z něj byl kal skrz potrubí vedoucí pod bazénem vyčerpáván ven membránovým čerpadlem (39).
Pak mohl být buď dopravován mamutovým (jedná se o typ, neznamená to obrovský) čerpadlem (40)
na odkaliště, nebo dále odvodňován ve vakuovém diskovém filtru (41) – v tom případě se odpad odvážel
ve vozících na haldu. Vakuum pro filtr bylo vytvářeno ve vzduchové šoupátkové vývěvě (42).
Za zahušťovačem kalů se ještě nachází podzemní vodárna. Zde byly kromě čerpadel instalovány tři tzv. hydrofory neboli tlakové nádrže, z nichž je voda v době nečinnosti čerpadel vytlačována do vodovodního
řadu (43) vzduchem stlačeným nad vodní hladinou. Posledním zařízením byl katadynový filtr, který vyráběl z užitkové vody pitnou. Hlavním vodním zdrojem pro celý závod byla přehradní nádrž vybudovaná jižně od zajateckého tábora, ze které se voda přiváděla potrubím (44). Jako pomocný zdroj sloužila důlní voda čerpaná na povrch těžní jámou. Celé okolí je protkáno kanalizační sítí (45), klíčová místa areálu byla po povrchu propojena úzkorozchodnou důlní železnicí (46).

Obr. 4: Historická a nedávná podoba úpravny v pohledu od západu, doplněném
o loga hlavních dodavatelů stavby a technologie (sestavil Norbert Weber)

Výstavba a provoz
Stavba úpravny započala v roce 1940 a do provozu byla uvedena počátkem roku 1943. Dodavatelem většiny úpravnického zařízení byla firma Krupp-Grusonwerk z Magdeburgu, která rovněž stála za projektem celého zpracovatelského postupu. Několik speciálních strojů pocházelo od jiných výrobců, například od berlínských firem Borsig nebo C. Flohr, od firmy Metzenauer & Jung z Wuppertalu, R. Wolf
z Magdeburgu atd. Stavbu budov prováděla drážďanská pobočka společnosti Philipp Holzmann se
subdodavateli. Z tohoto výčtu (a ze stati o strojovně) je patrné, že šlo o renomované podniky z různých
částí Německa. Naproti tomu regionální firmy dostaly při výstavbě jen velmi úzký prostor.
Projektovaná kapacita úpravny 6,5 tuny zpracované rudniny za hodinu nebyla nikdy plně využita, protože
těžba v dole soustavně zaostávala za předpokládanými objemy. Do konce války bylo zpracováno přibližně 65 tisíc tun rudniny, ze kterých bylo získáno 107 tun cínu v koncentrátu. V dnešním tichu lesa a poklidné atmosféře tohoto místa není snadné si představit, jaký ruch zde asi v době provozu a zejména výstavby panoval.

autoři: Norbert Weber, Petr Hasil, Václav „Čáp“ Podhrázský, Jan Hasil

fotogalerie: zde

< 2. část / 4. část >

Zdroj:
DINTER, Oskar: Úprava nerostných surovin, Praha 1963.
ŠPALDON, František: Základy rudného úpravníctva, Bratislava 1957.
Česká geologická služba Praha, sign. CGS P004596.
Česká geologická služba Praha, sign. GF P002528.
Česká geologická služba Praha, sign. GF P073408.
Státní oblastní archiv (SOA) v Plzni, fond Cínové doly Rolava.