autor: Bohuslav Smejkal
V historickém ústavu Armády České republiky v Praze jsou uloženy osobní spisy podplukovníka Josefa Coufala, rodáka ze Samotišek. Vypovídají o všestraných kvalitách muže, který bojoval za II. světové války jako voják zahraničních armád za osvobození načeho státu. Jeho synovec Ladislav Sázel nám zapůjčil kopie strýcova osobního spisu, a tak umožnil zpracování tohoto textu.
Osobností Josefa Coufala, žijícího v paměti starších občanů, chceme představit nynější generaci, aby si uvědomila, že o osvobození Československa z nacistické okupace se zasloužili společným dílem příslušníci domácího odboje, spojeneckých armád, č. armádního sboru v SSSR i vojáci bojující v armádách západních velmocí.
Josef Coufal se narodil 9: března 1911 v Samotiškách u Olomouce, v chaloupce č. 60, původně kryté doškem (dnes ulice Podhůry č. 3). Sousedí se školní budovou, postavenou v r. 1898. Otec Antonín byl kapelníkem a doma učíval také hře na hudební nástroje. Matka Karolina, roz. Vejlupková, česká Vídeňačkapečovala o domáctnost a spolu s manželem obdělávala drobná kamenitá políčka na svatokopeckém svahu. Josef byl vytouženým synem, který se narodil manželům jako poslední, po pěti dcerách. Nejstarší z dcer Eliška zemřela v 18ti letech na tuberkulózu plic, po ní přišly na svět Anežka (zůstala svobodnou a dosloužila rodičům), Albína, provdaná Dušková, Marie, provdaná Sázelová a Ludmila, provdaná Kuncová. Syn byl pýchou a nadějí rodičů a také je nezklamal. V letech 1921-28 studoval na české státní reálce v Olomouci a v letech 1928-34 na Českém vysokém učení technickém v Brně, obor stavebního inženýrství. Prezenční vojenskou službu vykonal v Kroměříži a v Litoměřicích.
V září nastoupil do vojenské akademie v Hranicích, chtěje se stát důstojníkem z povolání. Jako absolvent- poručík působil v Liberci, Českém Dubu a Pardubicích. Po nacistické okupaci našich zemí byl propuštěn z armády a předán ministerstvu veřejných prací, aby se podílel na stavbě dálnic. Nesmířil se s porobou našich zemí a 6. prosince 1939 přešel přes Slovensko do Budapešti, kde se hlásil na tamním francouzském konzulátu s vyjádřením, že se dává k dispozici čs. odboji.
Odvod si odbyl v Bělehradě a 12. ledna 1940 přijem do Marseille a po dvou dnech odjel transportem do Agde, starobylého města v jižní Francii. Jako nadporučík tam založil 1. března 1940 1. čs. ženijní rotu a byl její prvním velitelem. V červnu se zúčastnil polního tažení ve Francii a po evakuaci čs. jednotek do Británie byl přeložen k velitelské záloze. V říjnu 1940 povýšen do hodnosti kapitána. 15. dubna 1943 získal písemný souhlas prezidenta Beneše ke vstupu do armády Svobodné Francie, kterou v Londýně organizoval generál Charles de Gaule.
Po krátkém výcviku opustil Británii a odjel do Afriky. Zde postupně působil jako ženijní důstojník s hodností kapitána v různých zemích pod francouzskou správou a koncem roku 1944 odjel na bojiště do Evropy. V 7. ženijním koloniálním praporu této armády prodělal mnohé boje v Africe a ve Francii a Německu, během kterých utrpěl těžké zranění. Po vyléčení byl propuštěn z francouzské armády a repatriován do vlasti.
11. srpna se vrátil do osvobozené vlasti jako major francouzské armády. Jeho první cesta vedla do Samotišek. V uniformě francouzského důstojníka (viz fotografie) jsme ho viděli v průvodu o tradičních květnových hodech 1946. Vrátil se do služeb čs. armády a pracoval ve velitelském sboru ženijních vojsk a v r. 1946 byl povýšen na podplukovníka.
Ovládal velmi dobře slovem i písmem němčinu, francouzštinu a angličtinu. V kvalifikační listině je hodnocen: „Značný smysl pro povinost i odpovědnost. Velmi svědomitý, iniciativní. Chování ve službě i mimo bezvadné. Ryzí charakter. Duševní vlastnosti výborné, značné všeobecné vzdělání, rovněž tak i vojenské odborné.“ A výčetvyznamenání: Čs. válečný kříž 1938, Francouzský válečný kříž se stříbrnou hvězdou, Čs.vojenská pamětní medaile, Čs medaile za zásluhy 1. Stupně, Franczouská pamětní medaile za služby v armádě Svobodná Francie.
A jak se takovému odborníkovi vedlo po „vítězsném “ únoru 1948? Přeložení do výslužby a vzetí do ochranné vazby. Ve vězení krajského soudu v Bratislavě zůstal do 17. prosince 1949. Po propuštění z vazby se oženil s Dagmar Ryšavou, ale manželství zůstalo bezdětné. Další léta žil v Olomouci v dnešní Vídeňské ulici č. 24 a pracoval jako stavební inženýr. Nečekaně zemřel během jízdy tramvají, postižen infarktem 10. ledna 1973. Jeho paní zemřela 11. ledna 1989 v Olomouci.
K rodné obci a jejím občanům měl vřelý vztah. Políčko rodičů na svatokopeckém svahu „u skalky“ proměnil v zahradu a s velkou láskou se věnoval šlechtěním zasazených stromů. Je třeba připomenout, že za svého bratra byla za války trestána i jeho sestra Anežka, která byla internována v ženském táboře ve Svatobořicích.
Za činnost v domácím odboji byl zatčen jeho švagr Ladislav Sázel, který nacistickém koncentračním táboře zahynul.
Napsat komentář