autor: Elena Lennerova
Za takovou věcí jako je vyšívaná nástěnka ze Žitenic ( Schüttenitz bei Leitmeritz) může být, až neuvěřitelný příběh z pohledu naší doby. Určitě jste už nějaké viděli nebo dokonce máte doma. Největší rozkvět prožívalo vyšívání těchto nástěnek v Sudetech ve 20.letech minulého století – až do doby po 2. světové válce. Nástěnky plnily velice praktický úkol – chránily zeď za umyvadlem nebo za pracovním stolem, byly z bílého plátna a daly se vyvářet. Motivy byly orientované na kuchyň a často se objevovaly verše, které zdůrazňovaly přednosti hospodyňky. Pro méně zručné nebo nadané se dokonce prodávaly předkreslené motivy – v galanteriích nebo na jarmarcích ( Jahrmarkt). Tato nástěnka se ke mně dostala zvláštním způsobem.
Pocházím ze Žitenic, mí předkové žili v obci po staletí – nejstarší doložený zápis mám z roku 1651. Roku 1605 bylo oficiálně v Čechách nařízeno vedení matrik, ale kontinuálně se začaly vést až po třicetileté válce ( konec 1648). Takže – v Žitenicích bylo 99 % německého obyvatelstva, po roce 1918 přibylo pár Čechů, kteří byli dosazeni – poštmistr Ryšavý, správce statku Homolka, četník Vraný, ředitel školy a školky. Pak tam bylo několik Čechů a Češek, kteří se přiženili nebo přivdaly ( jako moje babička Božena Svobodová z Keblic). Pan poštmistr Ryšavý si vzal za ženu Němku. Jeho paní tak mohla po válce ve vsi zůstat. Pána už jsem nezažila, zemřel poměrně brzy. Frau Ryšavý ( jinak jsme jí neřekli) neměla děti a žila opuštěná na staré faře vedle žitenického kostela.
Moji maminku jednou kontaktovali z obce, že paní Ryšavá neotvírá, ale že je možné s ní mluvit do patra do okna. Jenže nikdo z obce neuměl německy. Máma se tam vydala a podařilo se jí paní přemluvit, aby jí hodila klíč. To bylo někdy v roce 1992. Vzala mě s sebou a byly jsme naprosto šokované, jak stará paní žije. Byla téměř slepá a k domovním dveřím se dostala jen tak, že schody slezla po 4. Na faře se netopilo, všude byl trus od krys, i na nábytku. Frau Ryšavý občas spustila z okna na provaze košíček a pošťačka jí tam dala penzi a nákup. Máma okamžitě začala jednat. A podařilo se – Frau Ryšavý absolvovala v Ústí nad Labem operaci očí a podařilo se ji umístit do domova důchodců v Krabčičích u Roudnice.
Jezdily jsme ji navštěvovat, byla ráda, že si má s kým povídat, uměla velmi špatně česky. Brala jsem s sebou i svoje děti, to měla vždycky velkou radost. Byla na 4-lůžkovém pokoji a stále nám opakovala, jak je šťastná. Bylo tam teplo, světlo, pravidelná strava a hlavně – mohla zase číst knihy! V domově strávila asi 3 roky do své smrti.
Při jedné z návštěv nám svěřila klíče od bytu na faře s tím, že si máme vzít co se nám líbí, než se bude byt likvidovat. Maminka si vzala na památku vázičku a pár knih, já jsem si vzala ty vyšívané nástěnky. A tak mám památku na jednu z původních obyvatel naší vesnice.
Nástěnky a dečky si vyšívala osobně do výbavy. Vdávala se myslím 1922.
Text na této nástěnce je: Der beste Schatz für einen Mann, ist eine Frau die kochen kann. Nejlepším pokladem je pro muže žena, která umí vařit.
Další nástěnka zase příště….
Napsat komentář