Kniha je o  člověku, jakých jsou či byly tisíce, o někom jako jste třeba vy, co tyto řádky čtete. Měl svoje plány, měl lásku k létání a lásku k jedné dívce. Jednoho letního dne, právě s bratrem této  dívky odchází z okupované země, aby udělal něco pro její záchranu. Nevěděl co to bude, ale nepochyboval, že to udělat musí. Nevěděl jak dlouhé bude odloučení a netušil co všechno jej čeká. O tom je kniha Příběh letce Bohumila Netopila. Stahovat pro vlastní potřebu můžete zde.

Jak by asi odpověděl dnes, kdybychom se jej mohli zeptat: “Božo, kdybys věděl, co vše  se stane, udělal bys to stejně, šel bys bojovat za Československo?”. Na tuto otázku nedostaneme odpověď, bezesporu by však zněla kladně. A co my, pochybujeme o správnosti jejich rozhodnutí a činů? Chápeme rozsah toho, co dokázali tito mladí vlastenci? Chápeme, jak se jim nastoupivší režim státu odvděčil? Chápeme, že mnohdy stále nechápeme, že oni byli něčím na co je třeba být hrdí, něčím co ne a ne v sobě objevit a vzbudit?

My dnes nemusíme bojovat, umírat v bolestech, daleko od domova, v beznaději, měli bychom však porozumět odkazu obránců naší republiky. Vzbudit to, co v nás určitě někde dřímá a dokončit co oni startovali – umět se bránit.

 Good luck! 

Jak to udělat je vepsáno v mnoha příbězích, v životech lidí, co nehledají záhady kde nejsou. Válečná doba oplývala složitými situacemi, nestačilo jen mít štěstí.

Řídili se jednoduchými pravidly, to jim pomáhalo přežít.

Kéž by nám tuto zkušenost dokázali předat. Dost slov, ostatně hodnocení publikace je v jejím samotném úvodu, svoje pocity sděluje sponzor knižního vydání, zástupce Mora Aerospace.  Bývá zvykem, poděkovat všem, kdo se na vydání díla podíleli, přiblížit její vznik a zmínit proč se mi dostává cti psát tento úvod. Vznik této publikace je vlastně další příběh, příběh navazující, příběh už dnešní doby. 

Zdenka Wagnerová, za svobodna Kašičková, dcera autora

Poděkování

mora

Vznik publikace se pokusím přiblížit, než se pustíte do čtení toho strhujícího příběhu letce.

Někdy kolem roku 2000 jsme se vrátili z kina, dávali film Tmavomodrý svět. Musím předeslat, že dva moji strýcové byli letci R.A.F., tak jsem od dětství mohla poslouchat jejich příběhy. Netopilovi u nás navštěvovali častěji, Ladislav Valoušek byl zase  můj pokrevný příbuzný. Věděla jsem, že můj otec s Bohumilem Netopilem sepsali jeho příběh, Boža mluvil, otec kladl doplňující otázky a nahrával to na magnetofon, pak to otec přepisoval na psacím stroji, dělo se tak někdy koncem sedmdesátých let. Vznikl příběh letce  o několika set stránkách.

Koncem osmdesátých let byla vypsána francouzsko-česká soutěž v oblasti literatury faktu. Otec nelenil a z románu vytvořil zkrácený text, který se Vám dostává na monitory, tehdy ovšem bez fotografií. 

cena

Povídka získala v soutěži druhé místo, první místo uděleno nebylo. Když mělo dojít k předání cen otec byl v nemocnici a cenu – umělecké dílo v hodnotě 10.000 Kčs, jak bylo avizováno na pozvánce, jela převzít manželka, moje maminka. Cena byla skleněná koule, o váze 4,5 kg. Maminka se vrátila spokojená a vesele nám líčila, jak ji ta koule vláčela po Praze a jak z toho byla utrmácená. Kdykoliv kouli ošetřovala, před vánocemi, nebo po malování, vrhla na ni pohled a řekla: “Umělecké dílo v hodnotě 10.000 Kčs. Ta mi dala!”. Letec Bohumil Netopil umírá půl roku před sametovou revolucí. Otec se s námi rozloučil v roce 2006, maminka 2011 a já jsem tu kouli zdědila. Takto tedy vznikala zkrácená verze příběhu Bohumila Netopila, kterou otec založil do svého archivu, kde se vyznal pouze on. 

Po dalších letech tedy přicházíme z kina, já oči navrch hlavy říkám otci: “Tati proč nevydáš Netopilovy paměti? Aspoň tu povídku.”.

Podíval se na mě, bylo mu tehdy 83 let, a řekl: “Co já?” a odešel. Za pár minut se vrátil a se slovy: “Teď už musíš ty.”  a položil na stůl text příběhu. 

Zajela jsem za synem Bohumila Netopila, řekla mu oč běží. Ochotně mi začal podávat fotografie a písemnosti. Některé písemnosti mě doslova šokovaly nebo vyrážely dech, řekl mi: “No co, je to pravda. Napsali mu to komunisti, tak co se s tím budeme párat.”, tak jsme to tam dali bez cenzury, včetně jejich jmen. 

Nestyděli se tehdy, nebudou se stydět ani teď”, pomyslela jsem si.

Zbývalo sehnat finanční prostředky na vydání knihy, něco mezi 30 a 40.000 Kč. Opět jsem měla kliku, hned první domnělý sponzor – Mora Aerospace si vymínil, že přispějí, pokud budou jediný sponzor. Proč si to vymínil se dočtete hned na druhé nebo třetí straně. Měla jsem pocit, že žiju pohádku. Na vydavatele jsem měla jedinou podmínku, že obálka musí být tmavě modrá, ta modrá blížící se barvě uniforem R.A.F. Dobu korektur, sazby, tisku a vazby korunovaly úhledné balíčky po 40 kusech publikace. Určený počet jsem naložila do auta a vezla sponzorovi. Když to uviděl, vstal, poodešel a mlčky mi podával sametovou krabičku z barevně téměř shodného provedení jako obal knihy a v ní byla stříbrná plaketa k výročí založení jejich firmy. Oba jsme byli spokojeni, dílem i dojati a tím také končila ona pohádka.

Naivně jsem si myslela, že knihkupectví budou mít zájem. Jediná odměna autorovi a na provozní náklady byla z prodeje knih. Už nevím kolik jsme jich dostali, možná sto. Zkoušela jsem všechno možné, prodejny knihy, prodejny modelář, letiště, dopisy. Zhruba po osmi letech jsem to vzdala a knihy začala rozdávat, až jsem rozdala poslední. Dnes je o knihu zájem a já mám jen tu poslední, tu moji. Pohádka pokračuje, potkávám člověka, který nezištně nabídne, že knihu naskenuje, aby se konečně v druhé fázi dostala k těm, které bude zajímat. Jsem šťastná ….

Poděkování patří všem, kteří se do tohoto “druhého příběhu” zapojili a pracovali na něm s láskou,  bez nároku na odměnu, ta přichází nyní a roste s počtem čtenářů, milovníků létání a ctitelů tradic. Je neuvěřitelné, že ten “druhý příběh” trval 18 let.

Zdenka Wagnerová,  21. srpna 2019,

           u příležitosti výročí defilé příslušníků R.A.F Prahou po jejich návratu 13. srpna 1945 do vlasti. 

  Děkujeme vážení.