autor: Adam Filák
Praděda Hans Kuhn se s prababičkou Ernou Palochovou seznámil nejpozději ve druhé polovině 30. let či už za války během jeho dovolených v Koblově.
Zpět tedy k pradědovi a jeho rodině. Praděda Hans od roku 1934 (tedy od svých 15 let) pracoval jako obchodní příručí ve filiálce Kassler v Bohumíně. Jeho otec byl už tehdy v důchodu – otázkou tedy je, jaké měl tehdy zdraví. Praděda tedy už od roku 1934 nestudoval a musel pracovat. Je třeba zmínit to, že prapraděda Julius zemřel již v roce 1936 na mrtvici. Rodina v té době asi nebyla v dobré finanční situaci.
Přišel rok 1938. Koblov (i Herzogwald) byl připojen přímo k Německu, Hrušov zůstal součástí Československa a Bohumín se stal součástí Polska. Území, na kterém se Kuhnovi do té doby pohybovali, tedy bylo přeťato několika státními hranicemi.
Praděda Hans patrně z důvodu tohoto přišel o svou práci v Bohumíně a musel si tedy najít novou formu obživy. Podle poválečné soudní obžaloby se při příjezdu německé armády do Koblova zachoval následovně: postavil se do masivního davu koblovských občanů vítající německé vojáky tak, aby byl jedním z prvních, kdo německé vojáky přivítal. Dále podle obžaloby byl již před Mnichovem horlivým nacistou. Mnichovská dohoda byla podepsána z noci 29. na 30. září 1938. Již 23. října 1938, tedy ani ne měsíc po Mnichovu, figuroval praděda na seznamu ludgeřovického registračního místa zahrnující platící členy a čekatele na členství Allgemeine-SS.
Praděda byl v listopadu 1938 na vlastní žádost nasazen na blíže nespecifikované práce v přístavu v Hamburku. Podle poválečné výpovědi tam sloužil jako příslušník RAD (Říšská pracovní služba). Je však ale možné, že již tehdy v Hamburku působil v rámci Allgemeine-SS. Snažil se však dostat k Luftwaffe, moc toužil po tom, aby se stal pilotem. To mu nebylo umožněno, jelikož lékař při lékařské prohlídce konstatoval, že se na pozici pilota nehodí, jelikož trpí závratěmi.
V únoru 1939 se tedy přihlásil k Waffen-SS. Do řad zbraní SS byl zařazen dne 1. března 1939, kdy byl přidělen ke 4. kompanii SS-Germania. Onoho 1. března 1939 dorazil do města Radolfzell u Bodamského jezera (a švýcarských hranic). Na levou ruku mu byl jako ostatním příslušníkům Waffen-SS vytetován znak krevní skupiny (SS-A). V Radolfzellu u Bodamského jezera a švýcarských hranic prodělal tříměsíční výcvik.
Poté, jelikož byl v civilním životě řidičem, byl přiřazen k autokoloně Waffen-SS (jako šofér plus automechanik přidělených vozidel) do Vratislavi, tehdy hlavního města Pruského Slezska. Zúčastnil se přepadení Polska, přičemž po skončení bojů s Poláky pobýval se svými jednotkami v dobytém Krakově. Následně se účastnil i bojů ve Francii. Poté byl přeřazen do německého města Hachingen v kraji Hohenzollern. Odtamtud byl přeřazen do polského Lublinu, kde jeho jednotka jednoho dne dostala rozkaz střílet na ruská letadla, přičemž tedy z jeho poválečné výpovědi vyplývá, že se sovětské invaze zúčastnil od jejího počátku – onen rozkaz střílet na Rusy jeho jednotka obdržela tehdy, když vlastně ani její příslušníci nevěděli, že Německo napadlo SSSR.
Praděda se tedy účastnil i bojů v Rusku. To znamená, že se účastnil jak přepadení Polska, tak přepadení Francie, tak přepadení SSSR. Se svými jednotkami se dostal až ke Stalingradu. Co se týče přímých bojů, tak poválečná obžaloba tvrdí, že se přímých bojů účastnil. V obhajobě tvrdí, že byl pouze šoférem – vozil vojáky a jejich výzbroj a vybavení na místo určení, jezdil s vozy, udržoval a opravoval přidělené vozy atd.
Praděda dosáhl hodnosti SS-Rottenführer.
V roce 1943 byl v Rusku raněn. Pobýval v nemocnici v Dnětropetrovsku, Lvově a Krakově. V Krakově si nechal z ruky operativně odstranit z levé paže značku krevní skupiny (SS-A), přičemž na ruce mu zůstala po tomto tetování jizva. Nakonec byl převezen do německého Trevíru (poblíž francouzských hranic), následně, už v roce 1944, do nemocnice ve Vratislavi a poté do nemocnice v Ratiboři, přičemž byl z nemocnice později propuštěn. Po propuštění z nemocnice byl uznán nebojeschopným i jako šofér.
Nastoupil tedy do jednoměsíčního dělostřeleckého kurzu v Benešově u Prahy, v Benešově prodělal kurz jako Hauptgeräteverwalter. V Benešově u Prahy zůstal nakonec do konce války. Tam byl využíván i jako tlumočník (uměl německy, česky a ve válce se naučil částečně i rusky). Jako polehčující okolnost mu následně české soudy uznaly to, že se k Čechům choval hezky – nijak povýšenecky, prostě jako k lidem. Podle obžaloby byl členem SS až do samého konce války.
Ve válce sloužili i sourozenci pradědovy budoucí ženy Erny rozené Palochové. Prababiččin bratr Gerhard (pilot Luftwaffe) padl na samém sklonku války na počátku roku 1945 – konkrétně dne 2. února 1945 u obce Nowe Wielkie v dnešním Polsku. Její druhý bratr Wilhelm sice válku přežil, ale po válce se rozhodl žít v Německu. Otázkou je, u jakých německých jednotek její bratr Wilhelm sloužil. Samotná prababička Erna byla členkou Bund Deutscher Mädel (Svazu německých dívek – dívčí obdoby Hitlerjugend).
Přejděme k dění po válce. Po roce 1945 byl sudetoněmecký původ pro Kuhny nevýhodou. Zatímco na autochtonní obyvatele Hlučínska se dekret o odsunu nevztahoval (v roce 1930 jim totiž bylo bráněno hlásit se k německé národnosti, tudíž oficiálně za Němce označeni nebyli), sudetoněmeckého obyvatelstva se týkal.
Do Německa tak byli odsunuti všichni příbuzní z pradědečkovy otcovy strany, jeho matce a mnoha příbuzným z jeho matčiny strany se podařilo odsunům vyhnout snad díky šlonzáckému původu, přičemž jeho matka Johanna Kuhn (nyní už Jana Kuhnová) po válce nadále žila v Koblově. Do Německa se po válce odstěhovala rovněž i pradědečkova sestra Elfriede Marie Bogatschek rozená Kuhn, a to i se svým manželem a dětmi (v roce 1933 se provdala za Johanna Bogatschka ze Závady na Hlučínsku). Příbuzní z pradědečkovy matčiny strany žili v Pudlově u Bohumína, jeho příbuzní z otcovy strany žili v Německu.
Jelikož příslušníkům rodiny jeho budoucí ženy (mé prababičky Erny rozené Palochové) bylo v československém sčítání lidu coby pruským Moravcům hlásit se k německé národnosti bráněno, dekret se jich na rozdíl od pradědovy rodiny netýkal.
Praděda byl zajat Američany dne 15. května 1945. Ti ho předali Rusům. V Benešově u Prahy Rusové vytvořili zajatecký tábor, ve kterém byl následně umístěn. V zajateckém táboře zůstal do 15. června 1945. V ten den byl přidělen na práce k rolníkům v Českém Rudolci, poté byl propuštěn domů do Koblova. Tam pobyl na svobodě 7 dní. Byl v hledáčku NKVD, a tudíž se ukryl do lesů, nicméně po 7 dnech ho NKVD dopadla a zatkla. Byl odveden na velitelství NKVD v Ostravě, odtamtud byl poslán do ruského sběrného tábora v Kunčičkách a odtamtud do Osvětimi, kde konal různé práce. Následně byl „odtransportován“ do Německa, kde pobýval v různých zajateckých táborech, aby byl nakonec propuštěn v Německu na svobodu. Patrně byl odsunut a v Německu možná získal legální status, avšak jeho matka Johanna nadále zůstávala v Koblově, přičemž jí bylo dokonce díky šlonzáckému původu prohlášením obnoveno československé státní občanství (jednalo se o tzv. osvědčení o národní spolehlivosti).
Problémem právě je, že v Koblově zůstala pradědova matka, která byla již starého věku – ročník 1885, a byla na něm existenčně závislá. Ve výpovědi praděda Hans uvádí, že měl o svou matku Johannu starosti – byla starého věku, nebyla schopna se sama uživit atd… Pak je tam ještě jeden motiv pro pradědův návrat do ČSR, který zřejmě zůstal českým soudům skryt – prababička Erna Palochová – jeho dívka, která rovněž zůstala v Koblově. Nakonec se tedy rozhodl vrátit do ČSR ilegálně.
31. května 1947 ilegálně bez jakýchkoliv dokladů překročil hranice ČSR u Šilheřovic. Co je zvláštní, sám se přihlásil na SNB. Dostal ihned 14 dní vězení. Následně, než s ním začal proces, byl na svobodě. Do vazby byl uvězněn až 3. června 1948. Předtím, než se dostal do vazby, pracoval. Nejdříve jako dělník v lese. Dále pracoval u pokusné jámy OKD „Hlubinné vrtby.“
Ve vazbě byl tedy až po 3. červnu 1948. Začal tedy proces. Za pradědu se během procesu či po vyřčení rozsudku přimlouvalo jak OKD, kde pracoval od roku 1947 do uvržení do vazby, tak několikrát i MNV Koblov. MNV Koblov zmiňoval, že při dovolených během války v Koblově nikdy nevyžadoval, aby na něj lidé mluvili německy a s česky mluvícími lidmi (patrně s lidmi mluvícími po našymu/po našemu) mluvil rovněž česky. Taky MNV zmínil, že nebyl před Mnichovem v rámci Koblova se angažujícím člověkem pro německou myšlenku. To se neshoduje s obžalobou, která ho viní, že byl již před Mnichovem horlivým nacistou.
Zajímavostí je, že praděda patrně záměrně uvedl chybně příjmení své matky za svobodna – místo šlonského Paloncy uvedl více polsky znějící Palonczi. Toho si úřady všimly. V pozdějších žádostech o zmírnění trestu zmiňoval, že jeho otec byl československý finanční strážník loajální k ČSR. Vymyslel si, že se jeho otec, československý finanční strážník, vždy hlásil k Čechům, přičemž to zdůvodňoval právě prapradědovým zaměstnáním. Realita samozřejmě byla jinde – jako finanční strážník jeho otec působil již za Rakousko-Uherska, přičemž se hlásil k národnosti německé, a to, že jeho děti chodily do německých škol, bylo taky patrně z jeho vůle.
MNV Koblov se za pradědu přimlouval i v tom smyslu, že sice není rodilým Hlučíňákem, ale že na Hlučínsku žije od svého mládí. Praděda tedy nakonec dostal v rámci procesu k podepsání typické hlučínské prohlášení hlučínského člověka, kde prohlásil, že je rodilý Hlučíňák a vše, co činil, vyplynulo tak nějak z chodu dějin, že byl tedy dezorientován, své pochybení bude usilovně napravovat svým zápalem pracovati pro lidově demokratickou republiku atd… Tedy se k němu přistoupilo jako k autochtonnímu obyvateli Hlučínska.
Rozsudek byl vyřčen 10. září 1948. Ztráta občanské cti na 5 let, 2 roky těžkého žaláře, zostřené jedním tvrdým ložem čtvrtletně. Celý trest vykonán v nucených pracovních oddílech (uranové doly v Jáchymově). Polovina jeho majetku propadla státu.
Praděda Hans (nyní již oficiálně Jan Kuhn) byl propuštěn z uranových dolů v Jáchymově v roce 1950 či 1951. Až v onom roce 1951 mu bylo vráceno československé občanství. V záznamech žádosti o navrácení československého občanství se uvádí, že „sloužil v SS proti své vůli, přičemž k těmto jednotkám byl zařazen jako nic netušící pracovník Říšské pracovní služby v hamburském přístavu jen a pouze z důvodu fyzického vzhledu, že sice jeho otec Julius byl Němec a chtěl, aby praděda chodil do německých škol, avšak jeho matka Johanna byla vždy českého smyšlení a že toto české smyšlení po matce praděda zdědil a tedy vždy byl Čechem.“ A samozřejmě, že „své hluboké pochybení bude napravovat zápalem pro budování lidově-demokratické vlasti pod vedením komunistické strany.“
V praxi, jak už víme, praprababička Johanna chodila do německých škol a ve všech sčítání lidu se vždy přihlásila k německé národnosti. A ani její rodiče Češi nebyli a vlastně snad ani česky neuměli. Jednotky SS byly pro osoby německé národnosti dobrovolnické, obzvláště to platí pro předválečné období i počáteční fázi války (na rozdíl třeba od takového Lotyšska, kde skutečně místní obyvatelé byli k službě v SS častokrát nuceni). Samozřejmě veškerá taková argumentace byla účelová, avšak praděda už měl díky této argumentaci (ať už ji použil on či samotné československé úřady), až v onom roce 1951, válku i ono strašlivé poválečné dění konečně za sebou.
Sňatek s mou prababičkou Ernou uzavřel praděda Jan právě až po onom propuštění z Jáchymova – a to už v onom roce 1951 v římskokatolickém kostele v Hrušově. Po propuštění žil i se svou ženou Ernou, matkou Johannou (Janou) a následně i se svými dvěma dětmi v Koblově. Z jáchymovských uranových dolů měl podlomené zdraví. Nadále nosil německé oblečení, přestože o svém původu nerad mluvil. Po sňatku se praděda i jeho matka z domu Havlických odstěhovali a zpočátku už i s jeho ženou Ernou, mou prababičkou, společně žili v domě číslo popisné 173 nacházející se v ulici Podsedliště. Tento dům patřil prababiččině sestře „Ele“ (Alžbětě) Škovránkové roz. Palochové a jejímu manželovi (pocházel ze Šilheřovic).
Cca v roce 1957 si můj praděda s prababičkou postavili v Koblově nový dům číslo popisné 275 nacházející se rovněž na ulici Podsedliště (tam se s nimi přestěhovala i pradědova matka Jana Kuhnová rozená Paloncová/Johanna Paloncy). Čísla 173 a 275 jsou celkem zavádějící, jelikož ve skutečnosti tyto domy stojí vedle sebe. Před domem Kuhnových číslo 275 stával ještě jeden malý domek, ve kterém žili prababiččini rodiče Emil Paloch (pokud tehdy ještě žil) a Marie Palochová rozená Mrázková/Mrasek.
Praděda Hans (Jan) pracoval jako strojní zámečník stavebních závodů při ČSSZ (Československý svaz zámečníků) a následně jako svářeč. Prababička pracovala jako výčepní v koblovském hostinci – dnešní restauraci fungující v rámci Hotelu Isora. Do práce ze svého domu jezdila přes celý Koblov na pincku (motorka Jawa Pionýr). Práci v hostinci si velice pochvalovala – i tehdy zákazníci dávali výčepním tuzéry, které dohromady vždy na konci měsíce byly vyšší než samotná mzda – prababička Erna se tedy jako výčepní měla velice dobře – dokonce svou snachu, mou babičku Evu, několikrát přemlouvala, aby se rovněž stala výčepní.
Jejich syn – můj děda Pavel se narodil v roce 1953 v Bohumíně a vyrůstal v Koblově na adrese Podsedliště 275. Měl jednoho sourozence – bratra Petra. Pradědečkovi příbuzní žili převážně v Německu, jen jeho malá část příbuzných z matčiny strany žila v Pudlově u Bohumína. Prababiččini příbuzní žili vesměs v Koblově, přičemž však její bratr Wilhelm žil v Německu.
V Německu žila i jedna prababiččina sestřenice, která si tam našla manžela a pracovala jako porodní asistentka. Několikrát prababičku i své další příbuzné navštívila a všem vždy přinesla západoněmecké zboží. Rovněž vím, že se jeden dědův bratranec Škovránek (syn prababiččiny sestry Alžběty) přiženil do osady Borová, která je součástí Bolatic na Hlučínsku.
Samotný děda Pavel se během svého života seznámil se svou budoucí ženou Evou Plačkovou z Hlučína – mou babičkou, se kterou se v roce 1972 oženil.
Babiččina strana
Je třeba popsat tedy rovněž rodinu mé babičky Evy Kuhnové rozené Plačkové. Samotná babička Eva se narodila v roce 1953 v Opavě a prožila ranné dětství v Kobeřicích na Hlučínsku, avšak již ve svých třech letech se se svými rodiči přestěhovala přímo do Hlučína.
Má prababička (matka mé babičky) se jmenuje Edeltrudis Plačková rozená Halfarová a pochází z Kobeřic na Hlučínsku, kde se v roce 1932 narodila. Konkrétně se narodila a vyrůstala v domě číslo 77/64 nacházející se v těsné blízkosti zdejšího kostela (dá se říci téměř naproti přes cestu – z okna domu jde na kostel vidět).
Právě osudy Halfarů (rodiny prababičky) jsou velmi těsně spjaty s Kobeřicemi na Hlučínsku, přičemž tato rodina na území obce žije již několik staletí. Co se týče prababiččiných předků z její otcovy strany, tak je dcerou Augustina Halfara, narozen v roce 1903 v Kobeřicích, vnučkou Ignáce Halfara a Marie Halfar rozené Mrowetz/Mrovec (tito dva bydleli v domě číslo popisné 296) a pravnučkou Ignáce Halfara, Kathariny Halfar rozené Jarkulisch/Jarkuliš, Johanna Mrowtze a Marianny Mrowetz rozené Hanslik. Všichni jmenovaní pocházeli z Kobeřic. Prapraděda Augustin Halfar i praprapraděda Ignác Halfar pracovali jako tesaři.
Rovněž předkové prababičky z její matčiny strany (Hanslikovi), jsou takto s Kobeřicemi těsně spjati. Co se týče prababiččiných předků z její matčiny strany, tak je dcerou Marie Halfarové rozené Hanzlíkové, narozené v roce 1898 v Kobeřicích, vnučkou Johanna Hanslika a Anny Hanslik rozené Baranek (tito dva bydleli v domě číslo popisné 37) a pravnučkou Jakuba Hanslika, Anny Hanslik rozené Halfar, Ignáce Baranka a Marianny Baranek rozené Czujek/Čujek. Opět všichni jmenovaní pocházeli z Kobeřic. Praprapraděda Johann Hanslik pracoval jako pomocný zedník.
Můj praděda (otec babičky) se jmenoval Jindřich Plaček a pocházel z Hlučína, kde se v roce 1932 také narodil. Rodina Platzků/Plačků je naopak velmi těsně spjata s dějinami Dlouhé Vsi – vesnice, která byla v roce 1911 připojena k Hlučínu a s jejím historickým jádrem zcela urbanisticky splynula. Dopátral jsem se předků (Platzků), co na onom území Dlouhé Vsi žili již v polovině 18. století a byli ve feudálním postavení zahradníků.
Rodina Platzků/Plačků tedy patří mezi starousedlé rodiny v rámci současného Hlučína – na současném území města již pravděpodobně žije několik staletí. Co se týče předků pradědy z jeho otcovy strany, tak byl synem Rudolfa Platzka, narozen v Hlučíně-Dlouhé Vsi v roce 1911, vnukem Petera Platzka a Franziscy Platzek rozené Bedrunka a pravnukem Valentina Platzka, Rozálie Platzek rozené Sukatsch, Roberta Bedrunky a Sophie Bedrunka rozené Czernotta. Všichni jmenovaní pocházeli ze současného území Hlučína, vesměs z Dlouhé Vsi. Otec i děda pradědy Jindřicha v roce 1921 bydleli v domě číslo popisné 377. Prapraděda Rudolf Platzek i praprapraděda Peter Platzek pracovali jako havíři v Petřkovicích na Hlučínsku.
Matka pradědy (Josefa rozená Slišková/Slischka) byla rovněž z Hlučína, konkrétně z kolonie Jasénky, kde se i v roce 1912 narodila, přičemž její rodina měla kořeny jednak v Závadě na Hlučínsku – tam se narodila její matka Johanna rozená Patzur i její předci, a poté zejména v Píšti na Hlučínsku a v sousedním Ovsišti, odkud rodina Slišků původně pocházela. Samotné Ovsiště zůstalo i po roce 1920 součástí Německa, přičemž po druhé světové válce připadlo Polsku. Rovněž i otec praprababičky Anton Sliška pracoval jako havíř, opět v Petřkovicích na Hlučínsku. Sliškovi v roce 1921 bydleli v domě číslo popisné 449 a číslo orientační 173.
Co se tedy týče předků pradědy Jindřicha Plačka z jeho matčiny strany, tak byl synem Josefy Plačkové rozené Slischka (narozená v roce 1912 v Hlučíně-Jasénkách), vnukem Antona Slišky (narozen v Tvorkově v okresu Ratiboř, jehož součástí tehdy bylo i Hlučínsko) a Johanny Sliškové rozené Patzur (narozená v Závadě na Hlučínsku) a z dědovy strany pravnukem Theofila Slischky (narozen v Píšti na Hlučínsku) a Marianny Slischka rozené Thomaschek (narozená v dnes již neexistujícím Johannesdorfu u Vítkova), z babiččiny strany pravnukem Jacoba Patzura (narozen v Závadě na Hlučínsku) a Franziscy Patzur rozené Witassek (narozená v Závadě na Hlučínsku).
Je nutno zmínit to, že rodina Patzurových (dnes psáno Pacurovi), ze které pocházela pradědova babička Johanna, patří mezi dvě nejdéle usedlé rodiny v rámci celé Závady vůbec.
Ani pro babiččinu rodinu nepředstavovalo období 1. poloviny 20. století časy zaslíbené. I babiččina rodina se s První republikou nesžila, což můžeme vypozorovat ze sčítacích archů, ve kterých mají všichni úřady přeškrtanou a zneuznanou německou národnost, ke které se všichni při sčítání lidu v roce 1921 přihlásili, a tuto úřady neuznanou německou národnost následně oficiálně přerazítkovanou na moravskou (jedinou osobou, které byla německá národnost v roce 1921 úředně přiznána, byla matka prababičky Marie Halfarová, tehdy ještě Hanzlíková).
Autoritativní přiřazení moravské národnosti neslo s sebou důsledky – například pokuty za „uvedení nepravdivého údaje“ – to znamená za přihlášení se k německé národnosti, dále poté počešťování příjmení (třeba z Platzků se stali Plačkovi, ze Slischků Sliškovi atd…) a povinnost chodit do českých škol, respektive zákaz chodit do škol německých. Otec praprababičky Anton Sliška pravděpodobně při sčítání lidu vzdoroval, sčítání mělo ostřejší průběh, přičemž sčítací komisař na něj následně podal trestní oznámení.
U prababiččiny rodiny, která žila v Kobeřicích, se k tomu všemu přidala ještě bída. Například bratr prapradědy Augustina František Halfar v roce 1921 pracoval coby tesař pro stavitele Schmidta ve městě Pšov v Německu. Z důvodu nevýhodného kurzu německé marky vůči československé koruně však byla práce v Německu velmi nevýnosná. Ani ČSR samotné praxi, kdy obyvatelé Hlučínska jezdili na sezónní práce do Německa, nebyla příliš nakloněná – přinejmenším tuto skutečnost nepodporovala, v mnoha obdobích se ji naopak snažila znepříjemnit, ztěžovat ji, či ji dokonce rovnou úplně znemožnit.
Problémem je, že zdejší lidé byli takto hlouběji do Německa jezdit pracovat zvyklí a najednou to bylo velice složité. I ekonomika na Hlučínsku velmi utrpěla tím, jak se na severu objevila nová státní hranice. Přišla bída. Lidé tak práci na Hlučínsku velmi často nesehnali. A i v českém vnitrozemí je odmítali coby Prajzáky zaměstnat.
I babiččiny rodiny se dotkly válečné události, stejným způsobem jako v případě dědovy rodiny. Praděda Jindřich byl ještě mladého věku, tudíž narukovat nemusel. Narukoval však jeho otec Rudolf Platzek, který sloužil ve Wehrmachtu v hodnosti Obergefreiter (desátník) již v roce 1939, přičemž v roce 1942 demobilizoval – patrně z toho důvodu, že byl havíř, tedy osoba nepostradatelného zaměstnání.
Celou válku sloužili strejdové pradědy František, Karel a Josef Platzkovi. První dva jmenovaní sloužili na západní frontě. Třetí jmenovaný, Josef Platzek, sloužil na frontě východní, přičemž během války obdržel Železný Kříž II. třídy a poté i Železný kříž I. třídy – jedno z nejvyšších německých vojenských vyznamenání. Z války se však vrátil jako válečný invalida. Pradědův strýc Jan/Johann Platzek byl členem NSDAP a příslušník SA, přičemž během války sloužil v armádě většinu války mimo frontu v Rakousku. Tento jeho strýc obdržel Železný kříž II. třídy a dosáhl hodnosti Unteroffizier (poddůstojník). Jeho nejmladší strýc Erich (ročník 1926) sloužil ve Wehrmachtu v hodnosti Gefreiter v letech 1943-1945.
Z jeho matčiny strany byl jeho strýc Albert Slischka (jediný praprababiččin bratr) vedoucí blokové buňky NSDAP (takzvaný blockleiter) v Hlučíně nebo Bobrovníkách, tím pádem do armády nenarukoval. Ke konci války, konkrétně v březnu 1945, však při přiblížení fronty narukoval do Volkssturmu (Německá lidová domobrana), přičemž byl zajat Američany, uvězněn v zajateckém táboře v Plzni a v roce 1946 propuštěn.
Co se týče rodiny prababičky, tam je přesné osudy složité určit, jelikož si nejsem jistý, kdo z uvedených lidí je či není našim příbuzným, poněvadž lidí s příjmením Halfar a Hanzlík/Hanslik je v Kobeřicích dodnes velké množství. U Hansliků (rodina prababiččiny matky) bojovalo velké množství mužů s různými hodnostmi u různých zbraní.
Totéž platí i u Halfarů (bratranci a strýcové prababičky), přičemž jediným prababiččiným bratrem sloužícím ve válce byl Josef Halfar (narozený 1928), co sloužil u jednotky RAD-322 (tedy v Říšské pracovní službě) v Bavorsku, přičemž pravděpodobně po půl roce, pokud již tehdy nebylo dávno po válce, byl převelen do Wehrmachtu – ke konci války se však bojů účastnili i příslušníci Říšské pracovní služby. Praprababička s prapradědou uzavřeli sňatek až v roce 1927 a poslední ročník, kterého se týkaly odvody (a to už jen částečně), byl právě rok 1928. Mladší ročníky se službě vyhnuly.
Z prapradědových sourozenců sloužil ve válce určitě jeho starší bratr Karl Halfar (ten prapradědovi v roce 1927 dělal svědka na svatbě), který ke konci války narukoval do milice Volkssturm. Dostal se však do zajetí, ve kterém v červenci 1945 zemřel. Jeho další bratr Franz Halfar ve válce zřejmě nesloužil, jelikož si ještě coby tovaryš u sedláka Kašného poranil nohu, přičemž od té doby na ni kulhal. Osudy jeho bratra Josefa mi nejsou známy. Je možné, že se již po roce 1920 či 1945 odstěhoval do Německa. Existoval i „onkel Heinrich,“ avšak nevím, zda se zde jednalo o bratra prapradědy či praprababičky. Tento „onkel Heinrich“ přišel ve válce o nohu. Po válce žil v Bolaticích a jezdil ve speciálně upraveném Velorexu. „Onkel Heinrich“ sice bojoval za Němce, ale v databázi vojáků Wehrmachtu není. Otázkou je tedy, zda třeba nebyl u jiných jednotek.
pokračování >
Napsat komentář