autor: Pavel Kili Jedelský
Velká válka vypukla 28. července 1914. V celém Rakousko-Uhersku v létě 1914 začala mobilizace. A nevyhnulo se to ani zábřežsku. Vladislav Stryk z Dubicka si do svého deníku napsal: „V posledních dnech července byli někteří záložníci povoláni ke svému útvaru a na den 1. srpna v noci ze soboty na neděli obecní bubeník bubnoval a při světle lampy syn řídícího učitele četl mobilizační vyhlášku, podle které všichni vojáci, záložníci do 42 roků, se musí dostavit a hlásit u svého pluku, praporu do 24 hodin. Časně ráno byly mobilizační vyhlášky vylepené a na nich bylo vše vypsáno podrobně. Té noci lidé málo a špatně spali a ráno bylo smutné loučení. Plakali záložníci, ženy, děti, rodiče, milenky, každý komu někdo odcházel. Smutná to byla neděle 2. srpna 1914.“
Augustin Janhuba zedník, v té době ženatý 29-letý rodák z Václavova, byl v srpnu 1914 povolán k 93. pěší pluku do Šumperka. Pluk se velmi rychle vydal na cestu. Už 26. srpna 1914 došlo k prvním bojovým střetům. Ve dnech 2.– 11. září se uskutečnila bitva o Lvov. V ní ruské jednotky porazily rakousko-uherská vojska a zajaly 350 tisíc vojáků. O vojácích ze slovanských zemí se šuškalo, že se vzdávali dobrovolně. Augustin patřil mezi raněné vojáky a byl 3. září 1914 převezen do posádkové nemocnice v Krakově. Tam jeho stopa končí.V tom hrozném válečném zmatku s tisíci zajatců nebylo jisté, co se s Augustinem vlastně stalo.
Možná zemřel v nemocnici nebo se po ošetření vrátil k jednotce. A tam následně padl nebo se nechal zajmout. Žádné dopisy nedocházely. Po odjezdu Augustina Janhuby na frontu zjistila jeho žena Růžena, že je těhotná. Dcera se narodila 10. dubna 1915. Do Zábřeha během války docházely vojenské dopisy a v nich zprávy o sousedech a známých. Tak se mnozí dovídali o úmrtí blízkých. Časem se ukázalo, že někteří zábřežáci byli považovaní za mrtvé, ale ve skutečnosti se stali legionáři. Viz příběh Jaroslava Titzla.
Když válka skončila a zrodila se Československá republika, Růžena Janhubová stále čekala a doufala. Více než dva roky od konce války trvalo, než se do nově vzniklé republiky vrátili poslední legionáři. Ti dorazili do vlasti až 30. listopadu 1920. Ani s těmi to legionáři se manžel nevrátil.V únoru 1920 je schválen zákon 142/1920 „O požitcích válečných poškozenců“. Růžena Janhubová žádala o přiznání sirotčího důchodu pro svoji dceru Boženu, válečného sirotka. Zemský úřad pro péči o válečné poškozence požadoval úmrtní list, ale ten Růžena Janhubová neměla.
A tak napsala na velitelství 13. pluku do Šumperka. Ti od ní chtěli, aby sdělila – kdy se muž narodil, kdy byl odveden do armády a co ví o jeho smrti. A tak se do kauzy zapojil i Městský úřad v Zábřeze. A na základě toho teprve vojsko vystavilo úmrtní list s udáním, že Augustin Janhuba zemřel 3. září 1914 v Krakově. A jestli tomu tak opravdu bylo, už nikdo nezjistil. V dodatečně sepsané vojenské úmrtní matrice se objevuje i další údaj o pohřbení 5.9.1914 na krakovském hřbitově. Místo úmrtí a pohřbení bylo důležité. Pokud by tam nebylo, stále by se jednalo o nezvěstnou osobu a sirotčí důchod by byl v nedohlednu. V dubnu roku 1921 byl sirotku Boženě Janhubové byl přiznán sirotčí důchod ve výši 450 Kč ročně.
Fotogalerie zde
Napsat komentář