autor: Josef Šmoldas  

Několik vzpomínek z vyprávění Miroslava Paličky, prvního českého učitele ve Zlatých Horách: „Český život nezačal po druhé světové válce, ale za první republiky, už před otevřením menšinové české školy. Snahy o její otevření byly od r. 1927. Právě čeští úředníci si přáli, aby jejich děti nechodily do německé školy a měli na to plné právo. Nešlo to hned. Teprve po dlouhých jednání a protekcí u ministerstva školství se podařilo 1. září 1932 školu otevřít. Já sám jsem dva roky předtím sloužil Klokočově u Vítkova.

Právě tam jsem dostal dekret na správce české školy ve Zlatých Horách s připomínkou, že se tam musím ihned odebrat a připravit otevření školy. I když jsem Zlaté Hory znal pouze ze zeměpisu, tehdy nešlo odmítnou. Jinak bych zůstal nezaměstnán. Nezapomenu na to krásné panoráma, když jsem 2. září 1932 Zlaté Hory – na místě dnešní pošty stával státní solný sklad přijížděl autem od Petrových chat na Zlaté Hory. Bylo velmi krásné počasí a mně tanulo na mysli: jaká to bude škola, jak je vybavena, co mě tady v národnostně smíšeném území čeká. Přijel jsem do města a hledám dům s oválnou cedulí se státním znakem a nápisem ŠKOLA. Nikde nic.

Na náměstí před domem čp. 388 jsem viděl příslušníka finanční stráže a chtěl jsem se ho na školu zeptat. Nestačil jsem svoji otázku vyslovit. Sám promluvil dříve: „Vy jste ten český učitel? Už na vás od včerejška čekáme. Tady v tomto domě budete učit,“ a hned mě zavedl k majiteli domu, který mi otevřel místnost třídy, ve které nebyl žádný nábytek. Ještě dlouho do večera jsme s příslušníkem finanční stráže sháněli aspoň sedadla, abych ráno mohl začít vyučování.

Jeden z Čechů mi zapůjčil malou tabuli se stojanem, kterou jsem dal do třídy (obývák), našli jsme i jakési lavice pro žáky. Od jiného českého občana jsem si koupil železnou postel (peřiny jsem přivezl sebou) a dal ji do kuchyně (kabinetu), kde jsem měl také i „bydlet“. Večer zdejší odbor Matice opavské svolal schůzi do nynější Slezské besedy, aby se čeští menšináři seznámili s učitelem, který začne příští den učit jejich děti. Dodnes vzpomínám, jak toto setkání bylo srdečné. Druhého dne jsem na chodbě očekával příchod dětí ze Zlatých Hor i z Ondřejovic. Většina jich zdravila „Guten Tag!“ Byly to většinou děti ze smíšených a českých úřednických manželství. Až na tři děti první třídy chodily předtím do německé školy. Na dvou dlouhých lavicích usedlo jedenadvacet žáků. Rozhovor s nimi jsem vedl dvojjazyčně, mnohdy jsem dělal překladatele. Konec prvního vyučovacího dne však skončil velmi hezky. Všechny děti se se mnou loučily česky: „Na shledanou, pane učiteli.“

Za měsíc byl dovezen nový školní nábytek a hned bylo ve škole útulněji. Děti si na češtinu zvykly velmi rychle, ale němečtí občané otevření české školy nepřijali s nadšením, spatřovali v tom počešťování jejich německého města. Najevo to dávaly hlavně jejich děti, když do oken naší školy křičely nepěkná slova a vhazovaly odpadky. O uklidnění nacionálních potyček se zasloužil hlavně starosta a děkan zdejšího kostela Vincenc Brauner, který učil i na naší škole katechizmus. Pro nedostatek místa byla česká škola přemístěna v roce 1934 do prvního poschodí budovy č.7/8 na náměstí. Budova byla tehdy majetkem vratislavských arcibiskupů a předtím jej obýval zaměstnanec arcibiskupských lesů.

V roce 1935 chodilo do školy 39 dětí a byla přidělena učitelská praktikantka za mzdu 330 Kč. Dalo by se říci, že školní život plynul bez větších konfliktů. Teprve v roce 1937 se zvýšila intenzita nenávisti proti Čechům. Částečnou mobilizaci 21. května 1938 byli Němci nemile překvapeni, o to víc české občany uráželi. Neudržitelná situace nastala 22. září 1938. Náměstí a přilehlé ulice byly plny místních občanů nepříčetně jásajících z osvobození z „české tyranie“. Se mnou bylo ještě sedm civilních zaměstnanců, kteří jsme prchli k nádraží, kde nám už německý zaměstnanec řekl, že vlak už žádné Čechy vozit nebude.

V roce 1953 jsme bydleli nahoře my, uprostřed Huževkovi a dole Dvořákovi. Huževkovi měli v bytě tato nádherná kachlová kamna.

Šli jsme přes Dolní Údolí a Rejvíz pěšky do Jeseníku. Toho roku v září česká škola otevřena nebyla. Nábytek i pomůcky byly rozebrány a umístěny v německých školách. Už 25. července po válce jsem na příkaz okresního zmocněnce nastoupil do Zlatých Hor. Měl jsem připravit školní budovu na začátek školního roku. Nejvhodnější byla německá škola naproti kina. Dalo hodně práce, než se vojenská ubikace (byla obsazena vojenským útvarem československé armády) proměnila ve školu. Vyučovat se začalo 17. září. Se mnou začaly učit Blažena Přidalová a Zdeňka Zbožínková. Prvním ředitelem se stal František Přidal. “Do r. 1938 byla učitelem M. Paličkou velmi pečlivě vedena kronika české školy, kterou gestapo odvezlo prý do Opavy. Česká škola skončila provoz 22. září 1938.