autor: JIří Dokulil

Můj děda Bohumír Dokulil byl lékař a za války pracoval v brněnské Dětské nemocnici v Černých Polích, kde taky sám vyrůstal a bydlel – byla to středostavovská čtvrť, kde žilo za První republiky víc Němců a Židů než Čechů a pochopitelně taky hodně smíšených rodin, takže nějaká ostrá národnostní hranice tam nikdy nebyla a místní byli většinou zcela přirozeně dvoujazyční.

Večer 30.května 1945 začali najednou obcházet dům od domu gardisté se seznamy lidí přihlášených k německé národnosti a začali je odvádět a vyhánět na shromaždiště, odkud se potom druhý den v horkém a suchém počasí vydali na pochod k rakouské hranici, aby nakonec po odmítnutí místní okupační správou skončili v Pohořelicích.

Dědu to strašně rozčílilo (podotýkám, že byl Čech, ani mezi předky žádné Němce neměl) a přidal se k pochodu jako zdravotník, aby poskytoval první pomoc.

Následně potom sloužil týden v pohořelickém lágru na ošetřovně, ale nedalo se podle něj mnoho dělat, protože v lágru se rozšířila tyfová epidemie (jak říkal děda – pak se mi to tam doslova rozesralo) a lidi mu tam umírali pod rukama každý den po desítkách, protože nebyly léky ani jiný zdravotnický materiál.

Těch obětí bylo skutečně hodně, kolem tisícovky byli jen mrtví pochovaní do hromadných hrobů přímo u pohořelického lágru, ale řada lidí taky skončila v hromadných hrobech v Brně nebo cestou k rakouské hranici.

Účastníky pochodu byly většinou ženy s dětmi nebo staří lidé, kteří moc nevydrželi a často umírali hned zkraje na vyčerpání a dehydrataci (během pochodu v horkém a suchém počasí nedostali účastníci žádnou vodu a pak po 2-3 dnech zkoušeli pít úplně cokoliv co našli, což také přispělo k šíření tyfu).

Bohužel, na konci války byla u spousty lidí nahromaděná taková nenávist ke všemu německému, že lidi po trase pochodu vybíhali z domů a mlátili vyhnané Němce vším, co jim přišlo pod ruku, násadama lopat a tak…. naproti tomu byli i místní, kteří chtěli pomoct, ale strážní z RG tomu bránili a vyhrožovali, že po nich budou střílet… a vyhrožovali i dědovi, minimálně jednou dostal i ránu pažbou, ať se do ničeho neplete, nebo to může taky schytat.

Po týdnu se děda nechal vystřídat a vrátil se do Brna ke své práci ve špitále, ale byl z toho těžce znechucený do konce života a říkal, že od té doby už nikdy neuměl být hrdý na to, že je Čech, když viděl, čeho jsou Češi taky schopní …

Od roku 1947 do roku 1974 byl primářem dětského a novorozeneckého oddělení nemocnice ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) a v 60. letech strávil několik let v NDR, kde na žádost východoněmecké vlády vybudoval novorozeneckou kliniku někde poblíž Berlína.

Po odchodu do důchodu dělal ještě dlouho lázeňského dětského lékaře v Luhačovicích, kam jsem za ním jezdil na prázdniny.