autor: Tomáš Valtera
Dovolte mi, abych zde napsal svůj příspěvek, kterým bych chtěl sdělit zejména to, že hádky v dnešní době klidu, prostě nemají už žádný význam a není možné se dobrat uspokojivého cíle! On totiž není žádný JEDEN spravedlivý výsledek této problematiky.
Já jsem vyrostl v rodině, kdy z otcovy strany byli všichni Němci. Tato větev žila ve Dvoře Králové nad labem a problematiku Sudet moc neřešila.
Větev ze strany maminky byla úplně jiná: Maminka byla sirotek, kterého si z dětského domova v České Lípě vzala babička Alžběta a děda František.
Děda pocházel z Lodína (u Nechanic) a byl ze třinácti dětí, babička byla z chudé rodiny na Slovensku a utekla ve 13 letech před Tisem do Děčína…
Děda František byl totálně nasazený v Německu. V 15 letech byl z Lodína odvlečen od mámy na tvrdou práci v lese v Německu.
Po válce se vrátil a poznal v Děčíně babičku. Jejich život se setkal, adoptovali maminku.
V roce 1954 se přistěhovali do malé vesničky mezi Dvorem Králové a Trutnovem – Starobucké Debrné. V té době to byla hodně vylidněná a vyrabovaná obec.
Děda koupil ruinu – bývalou hospodu. Vidíte dobový obrázek. Tuto zříceninu s babičkou svépomoci a dřinou opravili do obyvatelné podoby. Děda mně třeba vyprávěl, jak si s babičkou jeli pro okno s dvoukolákem přes les 12km do města:) (jen tato maličkost je dnes sci fi:)) Děda také vzpomínal, že ve vesnici byly různé domy a s různými osudy. Například (nejmenuji) sedlák, který přišel ze Slezska, vybral si zde dům a bičem vyhnal starou babičku s dědečkem… (původní obyvatele)
Můj děda byl nadšený pro obnovu republiky a s babičkou stavěli třeba místní požární nádrž (viz. foto)
Jako dítě (jsem ročník 1983) jsem prožil nádherné dětství u babičky a dědy… pamatuji si ale, že když jsme jako caparti chodili do místního obchodu pro nanuky, občas jsme potkali jednu babičku, která po nás plivala a křičela lámanou Němčinou, že z našich českých hlav si bude dělat chodník. Bylo to pro mě jako dítě opravdu děsivé a hlavně to už bylo v letech, kdy to bylo dost neobvyklé…
Vedle dědy bydlel starousedlík Helmut Adam. S mým dědou se často hádal o pozemek mezi nimi. Ten pozemek byl takový pruh, který nebyl ničí a děda tam občas nasekal králíkům… Ale také tam sekal Helmut pro kozu.
Za kupu let moje mamka tento pozemek od státu koupila a postavila tam letní domek. Moje sestra si vzala náhodou syna pana Helmuta Adama:) Dnes jsou tedy všechny pozemky i nemovitosti v jedné rodině a o všechny se dobře staráme.
Už tenkrát, když děda s babičkou žili, jezdila k nám pravidelně jeptiška z Německa, která měla vztah k domu, který děda opravil. Děda ji vždy pohostil, popovídali, babička navařila borůvkové knedlíky… A věřte, že ale byli sousedé, kteří na sudetské Němce šli s koštětem a nenechali je ani udělat snímek domu!
Dnes užívám chatu, mám zde hluboký vztah, všude vidím dědu i babičku, vše se snažíme udržet. Sestra s manželem žijí v Praze, ale i oni udržují Helmutův dům (to je ten s tím bleskem).
V místním kostele se snažím už 10 let budovat tradici koncertů, zejména těch vánočních…
Děda nikdy na lidi nepohlížel jako na Němce a Čechy, nikdy jsme u něj nezaznamenali hořkost, nebo ukřivděnost. On dokonce vyprávěl i o tom dětství a následné tvrdé práci v Německu, jen to pozitivní.
Tady ve vesnici prostě byli zlí Němci a dobří Němci, zlí Češi a dobří Češi! Pamatuji i babičky, které nám pletly ponožky a pak byly takové, co si chtěly dláždit ten chodník u domu českou hlavou.
Pamatuji ale i to samé u Čechů! Bylo to úplně stejné! ZLO a DOBRO
Co tím vším plácáním tady dnes chci sdělit? Že je to vše pomíjivé a neexistuje žádná JEDNA PRAVDA a jedna KŘIVDA a jedna SPRAVEDLNOST. Existuje jen dobrý člověk…
Napsat komentář