autor: Stepan Cernousek
Požehná Putin pravoslavným Indiánům? A nechá Trump na počest Putina přejmenovat Mount McKinley?
Na její opravdu původní název, kterým je Bolšaja gora (tedy rusky Velká hora)? Amerika má k Rusku geograficky a v mnohém i mentálně mnohem blíž, než bychom si přáli a mysleli. A právě Aljaška v několika ohledech ukazuje, že americká vlajka a pravoslavný kříž spolu mohou krásně koexistovat. Z dob ruské kolonizace Aljašky se tam totiž dodnes dochovala řada živých stop, hlavně tedy ve formě pravoslavných Indiánů a Inuitů, a na jednom místě tam dodnes dokonce mluví rusky. Pravda, v rámci celé Aljašky se jedná o marginálie, které musíte dost důkladně hledat, ale stejně mají silnou symbolickou hodnotu, kterou si Trump podle mě vůbec neuvědomuje.
V Rusku to naopak vyvolává vlny nadšení a podle posledních zpráv i jisté vyvrcholení dlouhodobých snah o vyvolání „aljaškonostalgie“ – tedy pocitu, že Aljaška by měla Rusku znovu náležet. To bylo za SSSR a počátkem 90. let uplně mrtvé téma, nikoho to nevzrušovalo, ale po rozpadu Sovětského svazu se začaly objevovat a šířit legendy o tom, že v roce 1867 vlastně nešlo o prodej, ale o pronájem na sto let, a tak už je na čase nám ji vrátit. V devadesátkách to mimochodem rozjížděla i Putinova oblíbená kapela Ljube (dost otřesný, ale značně populární národovecko-vojenský popík). No a teď tam Putin poletí a v Rusku vládne euforie, cítí se obrovsky na koni.
O tom, že opomíjené těsné geografické sousedství Ruska a Spojených států na opačném konci zeměkoule mezi Čukotkou a Aljaškou ještě sehraje důležitou roli, jsem byl vždycky přesvědčen – v 90. letech se tam pomalu začala rozvíjet spolupráce (dokonce zavedli pravidelný let mezi hlavními městy Anadyrem a Anchorage), pak ale vzájemné styky zase zamrzly. Že ale rozmrznou za takto smutných a tragi(komi)ckých okolností, to jsem věru netušil. Symbolika té schůzky je vlastně dost děsivá. Dočkat se můžeme v pátek myslim uplně čehokoli (bohužel).
Když už nic jinýho, vyvolala ve mně ta plánovaná schůzka vzpomínky na mou cestu s Petra Černoušková po Aljašce z roku 2012. Tehdy jsem se trochu pověnoval pátrání po těch ruských stopách, kterých tam od roku 1867 zůstalo překvapivě docela dost, a tak se tady podělím o pár fotek a informací:
Nejviditelnější ruskou stopou na Aljašce jsou samozřejmě pravoslavné kostelíky. K ruskému pravoslaví se dodnes hlásí kolem 50 tisíc lidí (osm procent obyvatel Aljašky), v naprosté většině z řad původních obyvatel – hlavně pobřežních Inuitů a Aleutů, ale v několika případech byli pravoslavní misionáři úspěšní i u vnitrozemních Indiánů z kmene Athabasků. První osadu na Aljašce Rusové založili v roce 1759 a od počátku 19. století pak carský dvůr na Aljašku začal vysílat i pravoslavné misionáře. Etnických Rusů nebylo na Aljašce nikdy přítomno více než tisíc, a tak pro ruské kolonizátory byla zásadní spolupráce s původními obyvateli.
Fantastické je v tomto ohledu městečko Ninilčik. To založili v roce 1847 pravoslavní misionáři původem z ruské Kalugy, když sjednotili kmeny indiánských Athabasků a Inuitů, kteří soupeřili o zdejší přístup k moři a bohatá loviště. Ruština se postupně stala lingvou frankou těchto původních obyvatel, kolonisté a misionáři si vzali za ženy příslušnice indiánských a eskymáckých kmenů. Po prodeji Aljašky v roce 1867 Ninilčik neopustili, jejich kreolští potomci zde žijí dodnes a ruskou pravoslavnou kulturu považují za to hlavní pojítko, které je zde na břehu poloostrova Kenai sjednotilo. Jména původních misionářů – rodin Oskolkovů a Kvasnikovů – jsou zde rozšířena dodnes.
Komunita v Ninilčiku je vedle Old Harbouru na ostrově Kodiak nejspíš jedním ze dvou posledních míst na Aljašce, kde se dochovala aktivní znalost ruštiny z dob ruské kolonizace Aljašky. Pomohla k tomu dlouhodobá izolace komunity, i když od roku 1950 je již Ninilčik propojen se zbytkem světa silniční sítí. Podle deset let starých zjištění ruských lingvistů archaickým dialektem ruštiny, který mimo jiné prakticky nepoužívá střední a ženský rod a obsahuje velké množství anglických, eskymáckých a indiánských slov, dodnes hovoří v Ninilčiku kolem 25 osob. Všichni jsou ovšem starší 75 let a dialekt tak čeká nejspíš postupný zánik. Pár nápisů najdeme u místního pravoslavného kostela (například anglický nápis na náhrobku z roku 2002 „Michael M. Oskolkoff. Husband, father, grandfather“ doplňují dvě ruská slova vytesaná v cyrilici: „Věčnaja pámjať“), na ulici je však slyšet výhradně angličtina. A nějaký příklad dialektu? „Moj doč prišol – moje dcera přišla“ nebo „jevonaj mať věs’ noč television karaulil – jeho matka celou noc sledovala televizi“.
Fantastická je taky indiánská vesnice Eklutna ležící 25 mil od největšího aljašského města Anchorage, kde žijí převážně Athabaskové. V ní stojí dřevěný pravoslavný kostel svatého Mikuláše z roku 1830 a kolem něj unikátní hřbitov složený místo z hrobů z domků pro duchy zemřelých. Ty vypadají jako domečky pro panenky a odkazují na šamanskou minulost Athabasků. Obdobné pohřební domečky jsou roztroušeny na mnoha místech centrální Aljašky, ovšem hřbitov v Eklutně je největší. Jeho návštěva je nevšedním zážitkem a pohledem na poněkud nečekané kulturní kombinace – z kostela se z úst místních indiánů ozývají pravoslavné chorály a jejich šamanské pohřební domky zdobí vedle pravoslavných křížů americké vlajky a vlastenecké nápisy.
Na Aljašce ovšem najdeme i vesnice starověrců, ruské sekty neuznávající církevní reformy ze 17. století, kteří jsou nositeli té nejtradičnější ruské kultury a v rodinách si bez ohledu na kontakt s americkou společností uchovávají tradiční mluvenou i církevní ruštinu. Tito starověrci ovšem nežijí na Aljašce od dob ruského kolonialismu, jejich cesta sem byla mnohem klikatější. Jedná se o potomky starověrecké komunity, která ve 30. letech 20. století uprchla před bolševickou mocí v SSSR do Číny, odkud se v 50. letech přemístila přes Brazílii do amerického státu Oregon. Teprve od roku 1968 se tito členové ruské sekty začali stěhovat na Aljašku, a to z důvodu hledání míst dostatečně vzdálených od civilizace. Dnes žije na Aljašce zhruba 3000 starověrců v několika vesnicích především na poloostrově Kenai. Největší jejich osadou je vesnice Nikolaevsk, se zhruba 400 obyvateli. Udržují si svou původní víru a tradice, chodí oblečeni v tradičních ruských vyšívaných oděvech, muži si neholí bradu a krátká návštěva u nich byla pro mě teda obrovským zážitkem.
Příběh pravoslaví přežívajícího mezi aljašskými domorodými národy je sám o sobě fascinující. Nikam nemizí, naopak roste počet pravoslavných kněží působících na Aljašce – v roce 1972 jich bylo 18, na přelomu tisíciletí pak 33. Dnes slouží mše v 80 městech a vesnicích po celé Aljašce. Dost by mě zajímalo, co tyto místní komunity o nadcházející schůzce dvojice Trump a Putin soudí, jak to jejich životy ovlivní a hlavně, jak jejich příběh bude zneužit tou či onou stranou.
Tolik tedy jen pro aktuální kontext. O těch americko-ruských vztazích u Aljašky a tamních ruských stopách jsem před nějakými 12 lety psal do Respektu (https://www.respekt.cz/tydenik/2013/11/pravoslavni-indiani?) a do Lidé a země (https://1url.cz/tJaqg), tak kdyby vás to zajímalo víc, koukněte na to. A možná brzo nastane čas ty texty aktualizovat…
A tohle už je trochu jiný příběh pro ještě širší kontext – Fort Ross v Kalifornii: V roce 1812 pětadvacet ruských kolonizátorů s 80 pomocníky z řad původních národů Aljašky dorazili až do Kalifornie, kde vybudovali pevnost a vesnice ležící pouhých sto kilometrů na sever od dnešního San Francisca. Stali se tak prvními Evropany, kteří osídlili severní pobřeží Kalifornie. Opustili je sice už po 29 letech (původní záměr zásobovat odtud obilím Aljašku nevyšel), vybudovaná pevnost Fort Ross se však zachovala a dodnes je udržována jako skanzen…
kompletní fotogalerii najdete zde
Napsat komentář