autor: Stepan Cernousek

Trochu jsem doufal, že Trump s Putinem na Aljašce pohovoří i o ekonomických big dealech a otevřou moje oblíbené téma fantasmagorických plánů na vybudování tunelu pod Beringovou úžinou. Psychopati stižení velikášstvím jsou to dost velcí a samo setkání bylo taky dost bizarní na to, aby tomu dali prostor. Ale ona možná celá ta schůzka vlastně byla nakonec svým způsobem takovým vyvrcholením stoletého ruského vlhkého snu o provrtání se a probití na Aljašku, že ani ten tunel nakonec nebyl potřeba. Putin musel být celou akcí víc než spokojený, dostal to hlavní, po čem toužil – tedy vřelé přijetí od amerického prezidenta. Ale kdyby byl býval vyjel z tunelu zpod Beringova moře na lokomotivě, působila by jeho mise jistě o to impozantnější, no řekněte.

Lokomotiva na Mrtvé trati, aneb jak v Rusku dopadá realizace velkých plánů…

To setkání bylo samozřejmě celé špatně, o důsledcích pro nás i pro Ukrajinu tu mnohem chytřeji píšou mnozí další. Mě to ale vedle sdíleného znechucení fascinuje ještě jako další dílek do dějin rusko-amerického setkávání na opačném konci zeměkoule. Trochu se totiž zapomíná na to těsné sousedství Ruska a Spojených států mezi Čukotkou a Aljaškou, které má bezesporu obrovský potenciál. Vždy po léta spí a pak najednou sehraje k překvapení zbytku světa nějakou větší roli, někdy bezděčnou, jindy dějinnou a nebo zase uplně bizarní. Jako právě teď.

Dva Diomédovy ostrovy uprostřed Beringova průlivu, z nichž ten větší patří Rusku a menší Americe, od sebe dělí pouhé tři kilometry! Koukají tam na sebe pár ruských vojáků a amerických Inuitů. No a právě s Diomédovými ostrovy se počítalo pro hloubení pomocných šachet na budování toho mého oblíbeného tunelu.

Diomédovy ostrovy. Vlevo Amerika, vpravo Rusko.

Ona ta jeho idea sahá až do 19. století, kdy bylo v tomhle koutě světa asi nejživěji. Nejdřív se převalili Rusové přes Aleutské ostrovy na Aljašku, kam zaseli pravoslaví mezi Indiány, Inuity a Aleuty (ty přitom skoro vyhubili). Po prodeji Aljašky Spojeným státům a zlaté horečce se naopak začali valit Američani na ruské území – těžili na Čukotce a snad i na Kolymě. A mimochodem, ten čilý ruch mezi Amerikou a ruským severním Dálným východem hezky popisuje náš Eskymo Welzl, že (i když v žádných ruských zdrojích se mi zatím nepodařilo verifikovat jím popisovanou přítomnost amerických lovců na Novosibirských ostrovech).

První nápad na stavbu železničního tunelu vznikl na americké straně v roce 1890, tehdy s ním přišel gubernátor Colorada William Gilpin. Na něj navázal kolem roku 1900 francouzský cestovatel a podnikatel, baron Loicq de Lobel, prosazoval stavbu Aljašsko – sibiřské magistrály od města Kansk (ležícím 200 km východně od Krasnojarsku) až na Čukotku a odtud tunelem pod Beringovou úžinou až na území Severní Ameriky. Plán zkrachoval hned v počátku – pro ruskou vládu byla nepřijatelná podmínka financování celého projektu z cizího kapitálu. Podél celé dráhy měl být vymezen 16 mil široký pás, jakási ekonomicko-administrativní zóna, kterou by spravovaly po 90 let Spojené státy americké s právem na využití všech nalezených přírodních zdrojů v této zóně. Na takové návrhy mohl Trump pěkně navazovat, ne?

The Illustrated London News (24. 3. 1906) – celostránkový materiál „From London to New York by Land: The Proposed Tunnel“.

Po ovládnutí Ruska bolševiky ale o tuhle ideu Američani definitivně ztratili zájem. Jejich vliv i přítomnost na Dálném východě začala skomírat s tím, jak nad těmito vzdálenými oblastmi Sovětský svaz získával kontrolu. Poslední američtí obchodníci prý přijížděli ke břehům Čukotky ještě ve 30. letech, pak už nic. Jen místní Čukčové a Inuiti rozdělení mezi dvě velmoci prý nadále v zimě po zamrzlém moři ujížděli pohraničním hlídkám a navštěvovali své příbuzné. Byli tak jedinými obyvateli SSSR, kteří měli doma džíny, colu a marlbora.

O železničním spojení do Ameriky pak začíná snít výhradně ruská strana, ale spíš to byl vždy pokus o potvrzení vlastní velikosti, touha po uznání a pocit, že jsou stejně důležití jako Amerika. Když za Stalina stavěli železnici na severní Sibiři s ideou propojit kolejemi oblast Jeniseje a Norilska, už tehdy se objevovaly plány dotáhnout tu trať o pár tisíc kilometrů na východ a protáhnout ji až na Aljašku. I v tvrdém komunistickém tisku snili o zvláštní železniční lince Moskva – New York. Z té stavby nakonec zůstalo jen přes tisíc kilometrů opuštěných kolejí a prázdné lágry Gulagu podél ní (ano, je to ta Mrtvá trať, kam jsem uspořádal tři expedice). Prostě jen Gulag a zmar.

Památník ve Fairbanksu na Aljašce merickým dodávkám letadel do SSSR.

Jediným reálným oživením oblastí kolem Beringova moře pak byl letecký most za Druhé světové války, kdy Američani z Aljašky posílali v rámci vojenské pomoci do SSSR přes osm tisíc letadel. Rusové ale chtěli mít vše pod kontrolou, a tak si letadla přebírali sovětští piloti už ve Fairbanks (dnes tam stojí památník téhle akci) a lítali s nimi přes Čukotku a Kolymu až do Krasnojarsku. Jediný americký politik, kterého si pustili na své území, byl v rámci této akce Rooseveltův viceprezident Henry Wallace. Toho s příslovečnou ruskou drzostí a výsměchem v březnu 1944 povodili za nos na Kolymě v Magadanu, kde mu kraj budovaný stovkami tisíc vězňů Gulagu prezentovali jako výsledek práce poctivých sovětských pracujících a Wallace odjížděl nadšený…

Až do pádu SSSR se pak v oblasti nedělo nic, v 90. letech ale byl umožněn místním obyvatelům snazší přeshraniční styk, začaly létat i přímé spoje z Anchorage na Kolymu, blýskalo se na lepší časy. Po nástupu Putina tyhle aktivity postupně ustávaly a po anexi Krymu v roce 2014 pak vzájemné styky spadly na bod mrazu. A teď najednou ten pokus o „mírový summit“!

Tohle před nějakými 15 lety sdílely Ruské železnice na Instagramu…

Ale zpátky k plánům na ten tunel pod Berigovým průlivem. Ty se z ruské strany pořád vracejí nehledě na opakující se zmrazení vztahů. A samozřejmě vznikají především od stolu v Moskvě bez přímé znalosti geografické reality. Rusové tento svůj dávný sen dokonce v roce 2007 v duchu velkých staveb komunismu zařadili do dlouhodobého strategického plánu na rozvoj železniční sítě do roku 2030, který osobně podepsal Putin. Kolem roku 2014 pak začali chystat obnovu té Mrtvé trati na severu Sibiře (zapojena do toho byla i česká firma OHL ŽS), ale po prvních sankcích po anexi Krymu šly zas všechny tyhle plány včetně tunelu k ledu. A tak zůstává jen u těch vlhkých snů. A třeba si po tom summitu Rusové novodobé dobytí Aljašky odškrtnou a přestanou se k plánům na vybudování tunelu vracet. Uvidíme. Situaci budu nadále sledovat