Slezská Harta (Schlesisch Hartau) – historie a současnost

text a foto: Zuzana Rozsívalová Staňková a michalov

Slezská a Moravská Harta – dvě téměř zaniklé obce v těsném objetí a hřbitov, co se zase trochu nadechl… Bylo tu, není tu, havrani na plotu… Občas mám pocit, že tohle už je moc. Moc rozvrácené, moc rozprášené, moc udupané, moc vymazané, moc ponížené, moc zapomenuté. Lidé ale umí daleko víc.

Slezská Harta (Schlesisch Hartau) je malá vesnice, část obce Leskovec nad Moravicí. Rozkládá se na slezské straně historické zemské hranice Moravy a Slezska, v těsném sousedství téměř zaniklé Moravské Harty. První písemná známka o Slezské Hartě pochází z roku 1541. Moravská Harta (Mährisch Hartau) je osada rozkládající se na moravské straně historické zemské hranice Moravy a Slezska podél silnice I/46 v těsném sousedství Slezské Harty, jejíž katastr tvoří klín, směřující do moravského území. Vznikla v 18. století a od počátku byla součástí dnes již zaniklé obce Medlice (Mödlitz) a do roku 1921 nesla Moravská Harta názvy Hartice či Harta, poté získala moderní název. Původem dnešního názvu je slovo Hartau, složené jméno, v jehož první části bylo Hart – „horský les“, ve druhé „Hau“ – „mýtina“. Označovalo tedy polohu vsi na lesní mýtině. Do roku 1909 náležely Medlice s Moravskou Hartou v rámci Moravského markrabství k politickému okresu Šternberk a v jeho rámci k soudnímu okresu Dvorce, poté byly začleněny do nově vytvořeného politického okresu Moravský Beroun, aniž by se změnila soudní příslušnost.

Byly zde dva vodní mlýny: Kamenný (Steinmühle) a Kunčický (Kunzendorfer Mühle), byla zde také škrobárna. V roce 1900 měla Moravská Harta 9 domů, (z toho dva výše zmíněné mlýny) a žilo zde 76 obyvatel vesměs německé národnosti. V roce 1921 měla 11 domů a žilo zde obyvatel 50. Roku 1930 měla Moravská Harta i nadále 11 domů a žilo zde 47 obyvatel, z nichž téměř všichni patřili k německé národnosti a pouze jeden patřil k tehdy prosazované československé národnosti. Po Mnichovské dohodě byly Medlice s Moravskou Hartou začleněny do nacistického Německa, v jehož rámci byly z počátku součástí Sudetoněmeckých území. K 15. dubnu 1939 se pak staly součástí Říšské župy Sudety, v jejímž rámci byly nadále součástí okresu Moravský Beroun. Po osvobození Československa se opětovně staly součástí země Moravskoslezské, zdejší německé obyvatelstvo potkal odsun a místo něho přišlo obyvatelstvo nové.

zdroj: Zemský archiv v Opavě

V důsledku událostí z února 1948 byly na přelomu let 1948 a 1949 Medlice s Moravskou Hartou začleněny do nově vytvořeného okresu Vítkov v rámci nově zřízeného Ostravského kraje. Roku 1960 byly Medlice s Moravskou Hartou připojeny k Hořejším Kunčicím, k nimž byly zároveň připojeny i Kerhartice. Zároveň se změnila i okresní a krajská příslušnost a tyto dědiny byly nyní začleněny do okresu Opava v rámci nově zřízeného Severomoravského kraje. Z důvodu zřízení prvního pásma hygienické ochrany vodní nádrže Kružberk byly později téměř všechny domy (včetně obou vodních mlýnů) zbořeny a zbyl zde jen jeden dům, který má v současnosti číslo popisné 62. K likvidaci převážné části obou obcí došlo také proto, že dosídlení po odsunu bylo mizivé, prázdné domy sloužily jako zdroj materiálu a v SRN se začaly objevovat fotky totálně zdevastované obce což byla pro režim ostuda, a tak se rozhodlo že prázdné objekty strhne vojsko.

Roku 1974 byly Hořejší Kunčice s Kerharticemi, Medlicemi a Moravskou Hartou připojeny k Jakartovicím. Moravská Harta nemá v současnosti status části obce, ani status základní sídelní jednotky (je součástí základní sídelní jednotky Medlice v rámci části Hořejší Kunčice), nicméně splňuje definici dříve oficiálního termínu místní část. Hranice mezi Moravskou a Slezskou Hartou vedla potokem tekoucím pod cestou Opava – Olomouc, obě obce fungovaly jako jeden celek. Ve Slezské Hartě bylo 42 domů včetně mlýna a pily, dnes je evidováno 19 adres : 18 čísel popisných (trvalé objekty) a 1 číslo evidenční (dočasné či rekreační objekty). Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 17 domů, z toho 3 trvale obydlené.

Nejvýznamnější památkou Slezské Harty je kaple svatého Archanděla Michaela, dnes v troskách. Jednoduchý objekt realizoval některý místní zednický mistr za peníze poskytnuté obyvateli jak Slezské Harty, tak patrně i sousední Moravské Harty. Stavba připadla na rok 1848 – na jaře se s ní započalo, v listopadu byla nové svatyní arcibiskupem udělena licence k provádění bohoslužeb, stala se filiální k farnímu kostelu v Hořejších Kunčicích. Nevelké obci, na konci 19. století čítající necelé dvě stovky obyvatel, postačovala jednoduchá kaple tvořená obdélnou lodí s odsazeným půlkruhově ukončeným presbytářem, ke kterému se z evangelijní strany připojovala sakristie, v průčelí pak věž završená jehlancovou střechou s lucernou. Prostý výraz umocňovalo užití břidlice, objevila se na dlažbě, na parapetech oken, jako konstruktivní prvek korunní římsy a konečně na střeše v podobě krytiny.

Konfiguraci terénu odpovídalo umístění stavby tak, aby se její průčelí obracelo do údolí – kaple se tak stala výraznou a dodnes registrovanou dominantou romantické krajiny kolem řeky Moravice. Přelom historie Slezské Harty a její kaple přinesla polovina 50. let. Ještě v roce 1949 provedla pokrývačská firmy Rudolfa Havlického opravy střech kostelů v Hořejších Kunčicích, Kerhaticích a kaple ve Slezské Hartě. Záhy však v souvislosti se stavbou Kružberské přehrady měly přestat existovat. Beze stopy zmizel inventář a objekt byl vystaven drancování – zmizelo totiž nejen vybavení, ale také pevné části stavby jako kruchta, dveře a okna. Před několika lety se zřítila střecha věže. Je nesporné, že se jedná o pozoruhodnou památku kraje, jejíž zajímavost nespočívá v ceně umělecké nebo v pohnuté historii, ale v souvztažnosti s okolní krajinou a ve skutečnosti, že je vzácným dokumentem někdejšího osídlení kraje a obce, administrativně zrušené se sousední Moravskou Hartou v roce 1965.

Hřbitov a hrobka
Když jsme se šli poprvé podívat na kapli ve Slezské Hartě, zaparkoval jsem trochu dále v boční cestě. Kaple nebyla vůbec vidět, tak jsem se vydali s pomocí mapy v mobilu nejbližším směrem. Naše kroky vedly přes pozemek rozestavěné stavby do svahu. Vylezli jsme nahoru ke kapli a nějak jsme zapomněli resp. neviděli hřbitov, přitom jsme šli pár metrů kolem něho... Dneska se tohle nestane hřbitov vypadá úplně jinak, ale stálo to hodně potu. Při další návštěvě jsem viděl zarostlý hřbitov s několika povalenými náhrobky se třemi otevřenými hrobkami, které byly zatopeny. Říkám si pěkný, ale nenapadlo by mě, že ve křoví se ukrývají základy výstavní hrobky ze které se toho opravdu moc nezachovalo a člověk by nevěřil, že ta fotka je opravdu z tohoto místa. 
foto: https://www.soupispamatek.com/

Přilehlý hřbitov s ruinami dříve výstavní kaple rodiny Heinz po desítkách let zapomnění a ignorace alespoň částečně vstává z popela. Rozdílný stav hřbitova oproti několika měsícům zpět je způsoben nejen různým ročním obdobím, ale především snahou a prací odhodlaných lidí. Aneb když se během akce zastaví starší místní pán a diví se, co že se to děje, že takto hřbitov nikdy neviděl, nezažil.

I s džunglí v sousedství namísto hřbitova se dá prožít celý život. Lidé přivyknou, nic je uvnitř ani navenek nenutí oči zavírat. Teď je to jinak. Vykoukly náhrobky se jmény, živým se připomněla jména Matzner, Klos, Navrátil, Anderka, Matauschek, Sieber, Meier, Hausotter, Pretsch… A Greipel, jeden z rodu místních mlynářů – mlynářské mistry stejného jména najdeme v záznamech hned u tří mlýnů na Moravici v místě a poblíž, na kříži u cesty nedaleko taktéž.

více ve fotogaleriích michalov a Zuzany Rozsívalové Staňkové