autor: Jaromír Fischer
V loňském roce uplynulo již osmdesát let od konce 2. světové války, ale naše společnost má vůči lidem, kteří se postavili do boje proti zrůdnému nacismu, veliký dluh. Buď alespoň v podobě poděkování a hlavně v neposlední řadě seznámení veřejnosti se jmény a činy hrdinů, kteří šli do ciziny bojovat za zájmy naší vlasti a jejich občanů. Je ostudou, že to trvalo více než osmdesát let než vešla ve známost jména našich rodáků, na které se zapomnělo nebo se mělo zapomenout, protože podle ideologie, která tady více jak čtyřicet let působila, byli většinou na nesprávné straně fronty. Ale mělo se zapomenout i na ty, kteří
za války byli na“správné straně“, ale po válce byli“neposlušní“. Každý soudný člověk ocení odvahu a hrdinství lidí, kteří odešli do ciziny bez záruky, že se někdy vrátí domů k svým nejbližším. Mnozí z nich tehdy byli mladí a z pozice dnešních „kritiků“ byli nerozumní, ale mezi odcházejícími do ciziny byli také
otcové od rodin, kteří svým činem způsobili rodinám šikanu ze strany německých represivních orgánů v podobě věznění, internace atd. Mezi tyto muže z našeho regionu patřili Josef Macháček a Josef Vysloužil z Kadeřína-mechanici 311. československé bombardovací perutě ve VB a Hynek Pospíšil
z Kozova, Hynek Spurný ze Svojanova, František Příborský, Stanislav Konečný-Čs. obrněná brigáda ve VB a František Navrátil střelec a navigátor 311.perutě.
S těmito posledními třemi jste již byli seznámeni na stránkách Bouzovských novin a michalov.cz..
Hynek Pospíšil
V následujících příspěvcích jsem se rozhodl Vás seznámit se životními osudy následujících mužů. První, se kterým vás seznámím je pan Hynek Pospíšil, rodák z Kozova, voják čs. pěší divize ve Francii a poté
Československé obrněné brigády ve Velké Británii. Velkou část informací jsem získal od paní Helenky Vodičkové, dcery jmenovaného, kterými jsem mohl zaplnit bílá místa v jeho životopisu.
Narodil se 15. října 1916 v Kozově č. 27 do rodiny tesaře. Tehdy měli ve vesnici přezdívku „Jorkovi“. Byl předposledním z deseti dětí. Po dosažení věku povinné školní docházky navštěvoval Obecnou školu v Kozově a potom Měšťanskou školu v Lošticích. Denně 16 km, 8 km tam a 8 km zpět pěšky. Jen
když měl štěstí, svezl se na povoze, který směřoval stejnou trasou. Nejtěžší chvíle nastaly v zimě za tuhých mrazů a značného množství napadaného sněhu.Tehdy mu učitelé doporučovali, aby přišel, až se situace zlepší. Velmi rád vzpomínal na učitele Sittu, který byl za 1. světové války legionářem.
Po absolvování loštické školy si jej starší bratr Josef (vyučený strojní zámečník) vzal k sobě do Prahy a umožnil mu vyučení a po té dvouletou nástavbu. 1. října 1936 byl povolán k absolvování povinné vojenské základní služby do slovenského Turčianského Svätého Martina k jednotce „útočné vozby“. Tato jednotka byla tehdy umístěna do nových, právě otevřených kasáren. Byl zařazen do 3. roty a spolu s dalšími nováčky dne 28. 10. 1936 složil vojenskou přísahu. Po ní byl zařazen do čety, ve které se připravovali řidiči
tanků. Na to navazovala šesti měsíční příprava na velitele tanku. Při výkonu služby v roce 1938 se účastnil obou mobilizací a závažná situace mu v té době neumožnila, aby se zúčastnil pohřbu svého otce. Farář stále odkládal ceremoniál z obavy, že se syn jen někde zdržel, chtěl, aby se syn mohl se svým otcem rozloučit. Hynek snad v této pohnuté době, ani telegram nedostal. Pobyt na Slovensku jej zastihl při vyhlášení samostatného slovenského státu 14. 3. 1939 a po té potupný odchod zpět domů. Za posměšných výkřiků fašizujících Slováků (Česi, peši nebo Čecha do mecha a mech do Dunaja) se se 100 Kč vraceli domů.
Po demobilizaci však doma dlouho nepobyl. Z nějakých tajných zdrojů se dověděl, že v Polsku se z uprchlých bývalých československých vojáků tvoří jednotka, podobná čs. legiím z předcházející války a je naděje, že naši uprchlí vojáci budou moci pomáhat při porážce našeho okupanta. Domluvil se se svými
nejbližšími kamarády Hynkem Spurným ze Svojanova a Jaroslavem B. z Kozova, že spolu utečou do Polska. To také uskutečnili, ale bez Jaroslava B. o němž přesně nevíme, co jej vedlo k tomu, že se svými nebližšími kamarády neodešel.
Do ciziny se vypravili již 15. 4. 1939 a někde v oblasti Vojkovic (okr. F- M) přeskočili potok a byli ve vysněném Polsku. Podařilo se jim to bez potíží, poněvadž v té době ještě hranice s Polskem nebyla tak důkladně střežena nacisty. V Polsku následovalo velké zklamání z Poláků, kteří měli k vznikající jednotce a jejímu využití velmi negativní vztah. Hynek se stal jedním z prvních, kteří se stali členy legionu, a to už 30. 4. 1939. Poté co neměli Poláci zájem o naše vojáky, nezbylo čs. vojákům než podepsat závazek služby ve francouzské cizinecké legii s tím, že při vypuknutí konfliktu západních velmocí s Německem,
budou okamžitě z cizinecké legie uvolněni a bude jim umožněno sloužit v československých zahraničních vojenských jednotkách. Než se tak stalo, čekala jej cesta a výcvik v cizinecké legii. Z přístavu Marseilles do alžírského Oránu a odtud do pevnosti Hadzín, kde v krutých podmínkách Afriky probíhal základní výcvik. Ten však v cizinecké legii neměl dlouhého trvání, poněvadž 1. září 1939 přepadlo Německo Polsko a krátce nato západní velmoci Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku. Tím pádem došlo na dodatek ve smlouvě legionářů, kteří byli okamžitě vyvázáni ze smlouvy s cizineckou legií. A tentokrát cesta opačným směrem z Afriky do přístavu Marseilles a odtud do Agde, kde byla ustanovena 1. československá pěší divize. 15. října 1939 byl zařazen do poddůstojnické školy, kde působil v roli instruktora. 15. 1. 1940 byl se svými druhy odvelen do posádky poblíž přístavu Seta.
V období 9. 6 – 13. 6. 1940 (období velké ofenzivy Němců) došlo k střetům našich jednotek
s německými silami. Po těžkých ústupových bojích se naše jednotky dostaly k přístavu Seta a odtud lodí do Gibraltaru. V červenci byli loďmi přepraveni do anglického Liverpoolu a odtud do Manchestru. V době vrcholící „Bitvy o Anglii“ byli naši pěšáci přesunuti do Stratfortu. V období od ledna 1941 do poloviny června jej ze služby vyřadil zápal plic a poranění žeber. Po návratu k jednotce několikrát změnil posádku /Skotsko/ a na podzim téhož roku se zapojil do výcviku anglické obrněné techniky. Zde však došlo k opětovnému zápalu plic, kdy se objevila voda na pohrudnici a jeho život byl velmi vážně ohrožen. Po
vyléčení zdravotních trablů se vrátil ke své jednotce, která se 1. 9. 1943 stala Československou samostatnou obrněnou brigádou. Tato jednotka byla cvičena s tím cílem, že se zapojí do bojů při vyloďování na evropský kontinent. K připravované invazi do Normandie došlo 6. 6. 1944 a naše brigáda byla zařazena do druhého sledu vyloďujících se jednotek. Nebyla nasazena do nejtěžších bojů, poněvadž neměla dostatečný počet záloh, které by nahrazovaly značné ztráty živé síly. Proto nepokračovala v dalších osvobozovacích bojích v západní Evropě, ale byla pověřena blokováním obklíčených nacistických sil v přístavu Dunkerque.
Tam vydržela až do konce války 8. 5. 1945 a po té následoval přesun obrněných zbraní tahači po silnicích na trase Dunkerque- Arras- Cambral- Bad Kreuznach- Wurzburg- Hahnbach – západní Čechy. Část jednotky v níž byl i Hynek , tzv. předsunutý odřad asi se 150 vojáky, přišla do západních Čech před celou brigádou a 1.května překročila hranice ČSR. Měla
určeno místo pobytu v Blatné.
Službu v armádě ukončil 22. 9. 1945 demobilizací. Blatná mu byla osudná, zde se seznámil se svou pozdější ženou Helenou, s kterou v březnu roku 1946 uzavřel manželství Po odchodu do civilu si podal žádost o zaměstnání ve státní službě a to buď v policii, nebo k ČSD. Dříve se ozvaly dráhy. Vrátil se zpět do Kozova a nastoupil do kurzu výpravčího vlaků. Po absolvování potřebných zkoušek, začal sloužit jako výpravčí vlaků na stanicích severní Moravy. Poté si podal žádost o přeložení do jižních Čech – Blatné. Tam působil jako výpravčí, později povýšil na školaře. Bylo to však období počátku padesátých let, let podezírání, udávání a věznění nepohodlných občanů, ke kterým patřili i vojáci obrněné brigády ve Velké Británii. A důsledek byl, že Hynek byl z této funkce odvolán a poslán do malé zatávky Bělčice jako náčelník. Po celou dobu byli s manželkou pod přísnou kontrolou. Nakonec byl jmenován opět výpravčím, a když byla tato funkce zrušena, stal se komerčním pracovníkem. Měl na starosti osobní i nákladní dopravu. Ze strany spoluobčanů necítil k sobě žádnou averzi.
Dokonce v letech 1960 – 64 byl předsedou MNV a za jeho vedení a pomoci brigád spoluobčanů se postavila požární nádrž, vyasfaltovaly se místní komunikace a do školy se zavedla voda. Před odchodem do starobního důchodu se jako člen stavebního družstva odstěhoval do Blatné, kde v osmipodlažním paneláku zastával funkci domovního důvěrníka. Koncem 70. let krátce po sobě prodělal infarkt a
mozkovou mrtvici, které nakonec úspěšně překonal. Se svou dcerou se účastnil setkání s kamarády z obrněné brigády. Konstatoval, že měl na rozdíl od svých kamarádů štěstí, že nebyl nijak vážně pronásledován či vězněn. Byl členem SPB a v druhé polovině osmdesátých let, době uvolnění, prováděl na školách besedy o našem a jeho odboji za světové války.
Pan Hynek Pospíšil zemřel náhle 28. 10. 1989, krátce před změnou režimu. V den, kdy vlastenci slaví výročí vzniku naší republiky v roce 1918.
Zdroje: vzpomínky paní Helenky Vodičkové a Anny Šantorové
Foto : archív dcer H. Pospíšila
Vysvětlivka : školař = školitel zaměstnanců na dráze
Jaromír Fischer, Bouzov 1.února 2026
Napsat komentář