autor: Jaromír Fischer
V lednu roku 2023 obdržel bývalý starosta obce Luká dopis z Ukrajiny. Ten předal mému kamarádovi Láďovi a nakonec skončil u mě, s tím, že jej nějak vyřídíme. Po otevření velké obálky jsme uvnitř našli obsáhlý dopis, nad nímž jsme nevěřícně zírali. Průvodní text byl napsán v češtině, a kromě toho tam bylo značné množství okopírovaných dokumentů s českými překlady. Autor tohoto dopisu se na nás obrací s prosbou o pátrání po předcích Stanislava Konečného, narozeného r. 1896 a velmi krátce popisuje jeho osudy. To nás velmi zaujalo, poněvadž při dřívějších pátráních po osudech legionářů či zajatců za 1. světové války z našeho okolí, jsme zjistili v Lukovské kronice o něm zprávu, že byl zajat, zůstal v Rusku a o jeho dalších osudech není nic známo. Bohužel tato kronika byla psána až počátkem 60. let a fakta se zjišťovala s padesátiletým odstupem na základě vzpomínek pamětníků. A tam je pak značné množství chyb. V dopise se uvádí, že byl synem Floriana Konečného, majitele statku v Luké, v litovelském okrese na Moravě.
Historie domu čp. 25 Luká
V roce 1768 koupil dům od vrchnosti z Krakovce František Konečný. Rodina vlastnila až do roku 1888 – Florian Konečný.
1888 – rolnická záložna Bohuslavice, od té doby tzv. „nájemní dům“ až do roku 1923.
1891 – Josef a Aloisie Kovářovi
1894 – exekuce, Tomáš Kovář
1910 – Josef a Františka Vyroubalovi
1923 – František a Anežka Otáhalovi. Rodina Otáhalova do roku 2001. Nový majitel dům zboural, upravil okolí a postavil nový dům.
Pomocí digitalizovaných matrik nastalo pátrání po předcích, rodičích a sourozenců Konečných. Podařilo se zjistit, že Stanislav pochází ze staré lukovské rodiny, která vlastnila selskou usedlost již od roku 1786, ale pravděpodobně v tom domě žila před tímto rokem. Právě toho roku rodina odkoupila usedlost od tehdejší vrchnosti (zrušení nevolnictví). Bohužel do života rodin také často zasahují negativní jevy (neúroda, alkoholismus, karban, nemoci zvířat ale též lidí, nečekaná úmrtí, požáry, atd.) A toto postihlo i rodinu Floriána Konečného, otce Stanislava a dalších sourozenců. Krátce po smrti první manželky a narozeného dítěte se Florian znova žení a nevíme, z jakého důvodu přichází o svůj statek a rodina pak cestuje po dalších domech v Luké. Postupně všechny děti Floriana z Luké odešly, některé po jeho smrti v roce 1903. A tak také z vesnice odchází Stanislavova sestra Marie za svým milým Josefem Pišťákem na Ukrajinu. Pravděpodobně při cestě tam ji doprovázel o pět let mladší bratr Stanislav. Zakotvili ve volyňské osadě Kupina, kde právě Josef působil jako správce lesů u grófa Potockého. Zde se Marii narodilo několik dětí mezi nimi i syn Zbyněk. Stanislav tam též zůstal, oženil se a narodily se mu postupně čtyři děti. Události po první světové válce a následující válka sovětsko-polská ovlivnily další životy našich krajanů. Josefovi s Marií se podařilo na poslední chvíli opustit Ukrajinu, i když v důsledku válečných událostí přišly o dvě malé děti, Stanislavovi se to však již nepodařilo. Pravděpodobně kvůli těhotenství manželky. Toto rozdělení způsobilo, že osudy obou rodin začaly jít jinými cestami, o kterých se dovídáme se stoletým odstupem.
Rodina Konečných:
1. otec – Florian Konečný 6.6.1855 – 18.6.1903
matka – Anna 16.7.1861 – 10.3.1913, roz. Havlíčková z Kovářova
děti – Bohumil čp. 25, 6.12.1884, svatba 21.4.1912
Josef čp. 25, 12.3.1886, svatba 23.11.1911
Alois čp. 25, 23.11.1887, svatba 27.11.1911, Konice
Anežka čp. 50, 30.10.1889, svatba 27.10.1918, Bystročice
Marie čp. 50, 6.8.1891, manžel Josef Pišťák z Polomí
Stanislav čp. 25, 4.3.1896
Kronika obce Luká: „Byl na Ruské frontě, kde byl zajat a zůstal v Rusku.
Bližších zpráv nebylo o něm známo.“ což je mylný údaj - podle všeho nezletilý Stanislav odešel se svou sestrou za Josefem Pišťákem na dnešní Ukrajinu
Dle sdělení VÚA Praha byla v 70. -80. letech minulého století v Trnavě provedena rozsáhlá skartace dokumentů vojáků 1. světové války narozených v letech 1887 – 1900! Přes další naše prověřování různých dokumentů nebyly zjištěny údaje o jeho vojenské službě.
Tato rodina Konečných se postupně odstěhovala z Luké (nějaký čas část z nich žila v nájmu, např. v čp. 33,50). Přímý příbuzenský vztah k rodinám žijících v Luké nebyl nalezen. Další zjišťování v okolních obcích (Polomí, Konice, atd.) pokračuje.
2. otec- Vilém Konečný, 17.5.1862
matka – Aloisia 20.8.1859, roz. Slouková z Ludmírova
děti – Marie 20.10.1887, František 16.9.1891, Jaroslav (Tomáš) 7.7.1894,
Antonín 25.11.1901
Rodina se z Luké postupně odstěhovala (Ludmírov). Dva synové a dcera se do Luké vrátili a zde založili rodiny, které (část z nich) žijí v Luké dosud.
Stanislav tedy zůstal na té části Ukrajiny, která se v roce 1922 stala součástí bolševického Svazu sovětských socialistických republik. Poněvadž byl velmi schopný, vypracoval se na správce pily a polesí. Rodina si žila asi dobře, poněvadž někde v lese si vybudoval pěkný domek. Zdánlivá pohoda byla náhle a neočekávaně přerušena na jaře roku 1938 (období velkého stalinského teroru, uvádí se asi ¾ milionu nespravedlivě popravených občanů SSSR, např. maršál Tuchačevskij), kdy byl zatčen a jeho další osudy byly neznámy. Ač rodina po svém manželovi a otci dětí pátrala, nic se nedozvěděla. Ve válce s nacistickým Německem naši krajané přišli o veškerý majetek i o dům, který byl vypálen. Rodině nezbyly prakticky žádné dokumenty a rodinné fotografie.
Až v roce 1959, za vlády částečného uvolnění poměrů Chruščovovy éry, dostala rodina rehabilitační dekret o nespravedlivé popravě otce rodiny. Ač ta stále pátrala po jeho osudech – úřady už dále nereagovaly. Až v samostatné Ukrajině 21. století bylo možné se dostat do státních archívů. A tam zjistili, že jejich už dědeček Stanislav byl zatčen na základě udání, podezření z podvratné činnosti a špionáže ve prospěch ČSR a akční trojkou NKVD (předchůdce KGB- obdoba naší StB) odsouzen k trestu smrti a v září 1938 popraven. Není uvedeno kdy, ani kde je pohřben. Stanislavovi vnuci začali pátrat po svých příbuzných v ČR (viz dopis). Na první dopis nedostali odpověď a až druhý dopis našel správné adresáty. Stanislavova rodina, přišla o rodný dům, který jim byl za II. světové války vypálen Němci. Po válce, za velmi obtížných podmínek přežívali a posléze začali žít v městě Rivno (dříve Rovno). Děti Volodymyra, syna Antona nejmladšího syna Stanislava se rozběhly po Evropě. Volodymyr s manželkou by se v současné situaci rádi přestěhovali do vlasti svého dědečka. Jak to dopadne, to se snad někdy dovíme?
A jaké byly další osudy Marie a jejího manžela Josefa Pišťáka? Josef se s manželkou a dětmi vrátil do rodného Polomí, kde působil v místní škole jako ředitel. Později dostal nabídku od českých úřadů, aby šel dělat ředitele hospodářské školy v Mukačevu (Podkarpatská Rus = Zakarpatská Ukrajina, součást ČSR). Tuto nabídku přijal, ale nechtěl se do vzdálených částí republiky vydat se svým malými dětmi. Ty zůstaly u tety v Konici. Až po ukončení základního vzdělání se Zbyněk se svými sestrami vrátil na Ukrajinu, do zmiňovaného Mukačeva. Tam Zbyněk (nar. 1915) nejdříve navštěvuje místní gymnázium, později učitelský ústav. V pozdějších vzpomínkách srovnával národnostní poměry na východní výspě naší republiky. Uvádí, že národnostní rozepře mezi Čechy, Slováky, Ukrajinci, Maďary a Židy byly ve srovnání s rozpory v českém pohraničí podstatně klidnější, ovšem sociálně hodně ubožejší (Po šedesáti letech zkušeností s novými režimy vzpomínal jeden obyvatel tehdejší Podkarpatské Rusi: /„Češi byli vůbec naši nejlepší okupanti.“/) Po absolvování učitelského ústavu začal vyučovat na české škole a přitom jezdil s otcem jako řidič po okolních chudých vesnicích.
V roce 1936 narukoval do československé armády, na vlastní žádost byl zařazen po úspěšně splněné zdravotní prohlídce k letectvu. Sloužil na letišti v Prostějově, Milovicích. Jako letec létal na dvoumístných dvojplošnících Letov Š-328 (Kravka). Velmi rád vždy vzpomínal na přátelskou vojenskou partu. A v této době došlo k okupaci zbytku ČSR a vytvoření protektorátu Čechy a Morava.
Zbyněk se se svými šesti kolegy letci domluvil na útěku do zahraničí, matka jej však na základě zkušeností z l. války přesvědčila, aby toto nedělal. Rodičům kromě tří sester zůstal jen jediný syn. Ve vzpomínkách píše, že všech jeho 6 kamarádů ve válce padlo. Vojenská kariéra padla, vrátil se zase ke své kantorské práci. Působil na Obecných školách převážně na Konicku (Budětsko, Laškov) a 1. 9. 1941 je pověřen výpomocný učitel Zbyněk Pišťák správcem Obecné školy na B o u z o v ě. Tuto funkci však vykonává velmi krátce, jen něco přes měsíc, poněvadž je na udání na schodech před budovou staré školy gestapem zatčen. Nic nás na této skutečnosti nepřekvapuje, poněvadž od pamětníků, kteří měli po válce přístup k dokumentům, víme, že se na Bouzově opravdu hodně udávalo. Vždyť i bouzovští němečtí občané své české přátele upozorňovali na udávání. Zbyněk ve svých vzpomínkách právě na tu skutečnost upozorňuje. Na olomouckém gestapu byl až do 10. 11. 1941, kdy na základě intervence otce a prasete pro gestapáky (příslušníci olomouckého gestapa v méně závažných případech byli přes potravinové provize, peníze, zlato dosti úplatní- viz příp. G. Frištenského) byl Zbyněk propuštěn. Poté znova působil na Konicku jako učitel. V roce 1944 je znova uvězněn na základě udání, které souviselo s jeho manželstvím s poloviční Židovkou. Je dosouzen a poslán do věznice v Drážďanech. Tam díky velikému štěstí, kdy křídlo věznice, kde byl vězněn, nebylo náhodou bombardováno, přežil. Přeživší vězňové museli odklízet trosky budov, vytahovat a pohřbívat rozkládající se a spálená těla obětí bombardování. Před koncem války se mu podařilo s několika kamarády uniknout z vězení a počátkem května 1945 se dostal do Prahy, kde byl svědkem Pražského povstání a událostí po něm. Velmi odsuzoval násilnosti, kterých se dopouštěli Pražané na německých civilistech (např. české ženy utloukly konvičkami na mléko německou matku, civilisté i příslušníci Revolučních gard věšeli Němce (vojáky i civilisty) za nohy a po té je zaživa upalovali. Z Prahy se vrátil roztrpčen, ve Šternberku se stal správcem a tam viděl podobné scény, které se i zde odehrávaly na německém obyvatelstvu. Raději se vrátil k učitelskému povolání, působil na Obecných školách na Šternbersku a nakonec zakotvil v Oskavě, kde učil až do důchodu. V roce 2014 zemřel ve velmi požehnaném věku 99 roků. Pochován je podle rodiny v Konici.
Tolik osudy několika větví jedné rodiny, která prožila tragédie 20. století. Bohužel ani 21. století neuchránilo ukrajinskou rodinu událostí, o kterých jsme si mysleli, že se už nikdy nemohou stát. Věřili jsme, že nezažijeme podobné události jako naši rodičové a prarodičové v letech 2. světové války, nacionalistické rozeštvávání národů, vytváření a využívání umělých národnostních rozporů k útokům na svrchované státy, válečné hrůzy, vraždění, ničení infrastruktury, kulturních památek……
Bohužel, lidstvo je stále nepoučitelné !!!!!!!!!!!!!!!!!!
Bouzov květen 2023 Jaromír Fischer
Zdroje:
Dopis Volodymyra Konechneeho
Matriky obce Luká, Kronika Luké 1938-65
Kroniky škol: Bouzov, Laškov, Oskava
Paměť národa (Post Bellum)
Poděkování J. Ženožičkovi st. za pomoc při pátrání po dokumentech a informace k danému tematu , ředitelkám škol v Oskavě, Laškově.
Napsat komentář