Štítek z deníku hrobaře
autor: Gaius Servilius Vespillo Vzhůru dolů! Omlouvám se všem, kteří netrpělivě čekali na další kapitolu, tento týden byl hodně náročný, ale myslím na vás, kudy chodím:) Dnes si se mnou zažijete asi tu nejtvrdší část hrobařského řemesla. A zase se spolu… Pokračovat ve čtení →
autor: Gaius Servilius Vespillo Když malé andílky do hrobu ukládám Důležité upozornění – asi každý podle nadpisu vytuší, čeho bych se v tomto povídání chtěl dotknout, proto prosím, kdo z vás je citlivější povahy a ví, že tohle pro něho není,… Pokračovat ve čtení →
autor: Gaius Servilius Vespillo Cesta do hlubin hrobníkovy práce aneb kdo jinému jámu kopá… Původně jsem chtěl dnes udělat ještě jeden příspěvek z dávné historie hřbitovů, ale nakonec jsem se rozhodl pod ještě čerstvými dojmy z dneška udělat příspěvek, který možná… Pokračovat ve čtení →
autor: Gaius Servilius Vespillo Personifikace smrti a její vývoj aneb od veselé mrtvoly ke kmotričce s kosou Opět zdravím. Tak :), jak vám přiblížit poutavě a zajímavě ve zkratce něco, o čem jsou mnohastránkové knížky:) Říkal jsem si, že ke hřbitovu… Pokračovat ve čtení →
Po tisíc let na našem území se pohřbívalo do země s církevním obřadem, podobně jako je tomu dnes. A vlastně ani nikdo nepřemýšlel, že by tomu mohlo být jinak. Když to vezmu hodně zjednodušeně, s nějakou ekologií si nikdo hlavu nelámal, stejně jako se hřbitovy, které až do baroka vypadaly jinak než dnes. Většinou to byl prostor u kostela, rozkopaný, s několika hromadnými hroby a bezejmennými rovy. (zvyk označovat hroby jmény zesnulého je poměrně nová záležitost a to ještě pouze u majetnějších lidí). Bylo to proto, že se hrob nebral jako místo trvalého odpočinku, ale pouze dočasného. Trvalý odpočinek nalézal až v kostnicích , ale o tom někdy příště.
autor: Gaius Servilius Vespillo Duté rány a bouchání z hrobu – nadpřirozeno? Omlouvám se, že zase ruším a chytračím, ale dnes jsem četl jeden článek a dotaz na Emiminu nebo jaký to byl web, ke kterému bych rád něco řekl. Ti… Pokračovat ve čtení →