TÁPÁNÍ V TEMNU ANEB TŘI MRTVÍ NA PODHORNU

autor: Roman Cílek

Štěstí potřebuje kdekdo. Občas i autor literatury faktu, který se rozhodne pustit se navzdory překážkám proti proudu času…

Skoro se tehdy před mnoha lety ony drobné předměty ztrácely v rozevřené lidské dlani. Zašedlá krabička od sirek: nálepka byla stržena a na její místo kdosi nalepil elipsovitou cedulku a popsal ji modrým inkoustem:

„K čj. 102/45 – vražda, Podhorn čp. 100,

3 prázdné dutinky a 3 projektily.“

Pojem dutinky se pro nábojnice již dávno nepoužívá, ale na názvu vlastně ani nezáleží. Podstatné byly ty tři pistolové kulky, dvě z nich si uchovaly svůj tvar, třetí byla zdeformovaná. Někdejší mariánskolázeňský kriminalista-technik Janza ji vzal do prstů a řekl: „Tahle zřejmě narazila na něco pevného, na žebro nebo na kost…“

Tři kulky, které před mnoha desetiletími přinesly třem lidem smrt. Budeme-li úplně přesní, tedy vlastně čtyřem – z toho jedné lidské bytosti ještě nenarozené.

o o o

Specialisté americké armády se brzy po obsazení Mariánskolázeňska začali zajímat o hitlerovské tajné sítě, jejichž soustřeďovací a výcvikové základny se nacházely leckde v okolí. Jedna z takových organizací se – jak víme – jmenovala ZEPPELIN a připravovala vybrané muže z různých zemí Evropy k záškodnickému nasazení do týlu postupujících nepřátel Německa. Důvěrná informace, kterou Američané získali, byla stručná: podobný kurz se odbýval mimo jiné v nepříliš vzdáleném místě zvaném Podhorn. Stačilo ověřit si k tomu místopisné podrobnosti.

Sobota 16. června 1945, poledne.

Město opustil džíp zpravodajské služby CIC číslo 516. Cílem cesty byla lesní kavárna Podhorn na katastru obce Ovesné Kladruby. Údajně se tam se svým personálem dosud zdržuje německý kavárník, který jistě přicházel s účastníky tamního přísně utajovaného školení do styku. Snad budou moci tito lidé něco objasnit.

Neobjasnili.

Vyhlídková kavárna působila opuštěně. Američané marně tloukli na dveře a nahlíželi dovnitř oknem: vše bylo pečlivě zamknuto a zevnitř se nic neozývalo.

„One – two – three!“ zavelel pak velitel skupiny.

Dveře po několika nárazech povolily a rázem bylo jasné, proč jim nikdo neotevíral.

U dveří kuchyně ležel mrtvý muž. Jeden z Američanů mu nadzvedl hlavu. Asi šedesátník, usoudil. V kuchyni našli pak ještě dvě zabité ženy zhruba shodného středního věku. Podle nalezených dokumentů zjistili, kdo jsou ti mrtví. Majitel kavárny, vdovec Adalbert Hannakam, narozený 11. září 1882. Jeho snacha Marie Hannakamová, za svobodna Kimbergerová, narozená 10. října 1910 v Neumoldau, okres Ústí nad Labem. Pomocnice Hedvika Blümlová, narozená 3. března 1906 v Mariánských Lázních.

Všechny tři kdosi zastřelil…

To není nic pro nás – usoudili Američané, mrtvých bylo tehdy, nedlouho po skončení války, všude dost a dost, krátce tedy obhlédli místo činu, nic podstatného je nezaujalo, takže se vrátili do Mariánských Lázní. V domě zvaném Vindobona sídlila teprve se utvářející československá bezpečnostní služba a vedl ji vrchní kriminální inspektor Jan Šperl. Na den, kdy se poprvé seznámil s kauzou „Hannakam a ty dvě ženské“, jak si ji polopracovně nazval, si až do své smrti udržel živou vzpomínku:

„Přihnali se k nám Amerikáni a že prý v kavárně, jejíž jméno komolili, ale cestu k ní nám ukázali na mapě, jsou nějaké mrtvoly. Vyjel jsem tam se svými lidmi… no, moc jsem jich v té době k dispozici neměl, dva chlapi, z nichž jeden byl místní, což mi při mnoha situacích pomáhalo, museli pro ten účel stačit. Prolezli jsme to na Podhornu jako staří praktici, kteří už v životě nějaké ty mrtvé viděli, dost důkladně. Protože o nějakých nacistických tajných kurzech na Podhornu jsme se dozvěděli až v následujících dnech, celá ta věc na nás udělala dojem, že by mohlo jít o běžnou vraždu – buďto tedy jednoznačně loupežnou, anebo zapříčiněnou osobními důvody. Kompetenčně to tedy přestávalo pod nás v plné šíři spadat, protože my měli hlavně jiné úkoly, a případ se tedy po Američanech a po nás dostal ke třetí instanci: předal jsem záležitost ke spoluúčasti okresní četnické stanici.“

o o o

Komu asi patří ten úhledný rukopis na zápalkové krabičce, v níž jsou corpora delicti?

„Vám, pane Skřípalo?“

„Ano, to jsem psal já. A tehdy jsem se kolem toho motal od samého počátku.“

Další šťastná náhoda. V žádném z archivů se nepodařilo najít jakýkoliv písemný záznam o tom, jak v oné neurovnané době probíhalo četnické pátrání ve věci trojnásobného hrdelního zločinu v lesní kavárně Podhorn. Nikoli jednoduché hledání nás však před časem přivedlo k muži, který se jmenoval Josef Skřípala, býval v Mariánských Lázních četnickým praporčíkem – a i přes svůj věk netrpěl ztrátou paměti.

„Ze všeho nejdřív jsme si na Podhornu všimli,“ vyprávěl, „že nic neukazovalo na násilné přepadení, strach nebo snahu se bránit. Dokonce si vzpomínám, že ta mladší žena, což byla Hannakamova snacha, držela ještě v rukou dráty na pletení a jednu nohu měla pohodlně a tak nějak podomácku zastrčenou za trnož stolu. Zřejmě ji tedy smrt zastihla v okamžiku, kdy zcela nic netušila. Ta druhá ležela u umyvadla. Jako kdyby je všechny zabil někdo, od koho je nenapadlo čekat cokoli špatného… Ale počkejte, něco vám ukážu.“

Pan Skřípala vstal od stolu a po chvíli se vrátil se svazkem průklepových papírů v dlani.

Titulní stránka složky hovořila sama za sebe:

„Četnický oddíl Mariánské Lázně, 18. červen 1945.

Číslo jednací 102/1945.

Věc: Trojnásobná vražda v kavárně Podhorn – obec Ovesné Kladruby.“

Vida, tak řečeno soukromou kopii toho, co k nedohledání zmizelo kdesi v poztrácených archivech, měl doma v ložnici pan Skřípala. Psalo se tu: „Na stole před mrtvolou Marie Hannakamové stály dvě prázdné půllitrové láhve od piva a pět pohárů, z nichž v jednom z nich bylo ještě nedopité pivo. Mimoto ležela na stole načatá krabička od cigaret, jedna cigareta byla již částečně vykouřená a odložená v popelníku, dále se zde nacházela rozevřená kniha a v ní složené brýle. Polohy mrtvol, jejich neporušené ustrojení a uspořádání kuchyně nasvědčují tomu, že nedošlo k zápasu mezi pachateli a jejich oběťmi, spíše lze usuzovat, že tyto byly náhle překvapeny a rychle postříleny. Počet sklenic na stole – pět – dává domněnku, že pachatelé byli dva a seděli se zavražděnými za stolem, pili a případně i jedli, neboť v kuchyni na odkládacím stole byly nalezeny zbytky jídla a dosud neumyté talíře a nádobí… Po spáchaném činu pachatelé zřejmě kavárnu opustili a východ za sebou museli uzamknout, poněvadž americká hlídka nalezla všechny vchody do kavárny zamčené a ani žádné okno nebylo otevřeno… Čin byl spáchán pravděpodobně za dne, neboť mrtvoly byly plně ustrojeny, záclony na oknech nebyly staženy a lampa zůstala nepoužita… Naposledy – jak se svědecky ověřilo – byl Adalbert Hannakam spatřen ve středu 13. června 1945 o 16. hodině v obci Závišíně, kde obstarával nějaké potraviny. Od té doby ani jeho, ani obě později zavražděné ženy nikdo nespatřil a vzhledem k tomu, že na Podhorn nyní nikdo nedocházel a tamní lidé žili osaměle a od světa odloučeni, nebyla by snad vražda tak brzy objevena, nebýt americké hlídky CIC, která na Podhorn za účelem určitého šetření zavítala… Totožnost zavražděných byla zjištěna podle osobních dokumentů a ověřena osobami z okolních vesnic, které je za života znaly a s nimi se stýkaly…“

o o o

Zbývala klíčová kriminalistická otázka:

Proč?

Ze vzpomínek nejen někdejšího vrchního kriminálního inspektora Jan Šperla a četnického praporčíka Skřípaly, ale i dalších pamětníků hlavně z obce Ovesné Kladruby, vzdálené tři kilometry vzdušnou čarou od Podhornu, vyplývá, že názory na tuto otázku se v předletí roku 1945 značně lišily, a to nejen mezi příchozími Čechy, ale i místními Němci, z nichž většina byla o něco později odsunuta do okolí městečka Neudorf v tehdejší sovětské okupační zóně Německa. Zpočátku se – jak již víme – samozřejmě uvažovalo o loupežné vraždě. Hannakam, zejména před válkou podnikatelsky velmi úspěšný zdejší „bergwirt“, byl v celém kraji proslulý. Dalo se čekat, že by mohl mít u sebe nějaké cennosti. Četníky však při prohlídce Podhornu překvapilo, že tam našli nejen peníze, ale i vkladní knížky a sem tam dokonce nějaký ten šperk. Ničeho se pachatelé nedotkli. Hned poté, co vyšlo najevo, že se na Podhornu před koncem války cvičila nějaká přísně tajená jednotka a padla v té souvislosti i zmínka o organizaci ZEPPELIN, začala se značná váha připisovat skutečnosti, že dle pitvy byla Marie Hannakamová v jiném stavu, ačkoliv její manžel byl jako příslušník wehrmachtu již před delším časem prohlášen na frontě za nezvěstného. Pomocí důvěrných informátorů mezi Němci se dokonce podařilo zjistit, že její tchán Hannakam si často stěžoval na Mariinu přílišnou ženskou vstřícnost vůči mužům, kteří mu byli na Podhorn nuceně přiděleni k ubytování. Padlo i údajné jméno pohledného Ukrajince, který by mohl být otcem dítěte, jež zemřelo v jejím těle spolu s ní.

„Nelze vyloučit,“ zaznamenává se o tom v shrnující části četnického spisu, který si jaksi na památku uschoval pan Josef Skřípala, „že tento člověk, o němž se stejně jako o ostatních jeho druzích nepodařilo nic bližšího zjistit, se buďto sám, anebo v aktivním či pasivním doprovodu spolupachatele chtěl svým vražedným počínáním zbavit odpovědnosti za nemanželské dítě.“

Přijmeme tuto četnickou hypotézu?

Spíš ne než ano.

Působí skoro až absurdně představa profesionálního teroristy, zbaveného všech dosavadních kořenů, který by si ve zlomovém období mezi prohrávanou válkou a z tohoto hlediska i problematickým mírem, dělal starosti s těhotnou milenkou kdesi na západě Čech. Těm lidem bylo určeno, aby se s falešnou identitou vydali kamsi do světa plnit pomyslné úkoly. Proč by se jeden z nich z důvodů takřka malicherných vracel do míst, kde mu hrozilo nebezpečí prozrazení? Dobrodruh, který by se neštítil trojnásobné, přesněji řečeno tedy čtyřnásobné vraždy, by se přece těžko obával nemanželského děcka.

V tomto případě šlo zřejmě o víc.

Zdá se mnohem pravděpodobnější, že zločin na Podhornu byl v příčinné souvislosti s tím, co se v této někdejší vyhlídkové kavárně dělo od konce roku 1944 do jara roku 1945. Hannakam i obě zdejší ženy tak či onak přicházeli s účastníky kurzu do styku, posluhovali jim, seznámili se s veliteli, instruktory i kurzisty. Padla možná v této od světa oddělené komunitě, kde se našel čas také na chvilky milování, nějaká jména, možná i zmínka o plánech a úkolech, o místech, kam agenti z Podhornu zamíří poté, co do těchto míst přijde rychle postupující americká armáda.

ZEPPELIN zkrátka nemiloval svědky svých příprav.

Kavárník, jeho rozdávačná snacha i jeho služebná museli zmlknout: a to nejlépe tak, že navždy.

I stalo se.

Jejich těla se rozpadla v prach v půdě hřbitova v Ovesných Kladrubech. Vrah – či vrahové – zmizeli. Stejně jako vzala časem za své někdejší oblíbená lesní a vyhlídková kavárna a stejně jako se často ztrácí v temnu a mlze vrcholek hustě zalesněného kopce, odkud se za klidnějších časů dívali do kraje lázeňští výletníci.

Výcviková střediska organizace ZEPPELIN:

foto a info převzato z čas. Epocha