Tragické Velikonoce roku 1946

zdroj: ​Jiří Růžička

Konečně přichází na Frýdlantsko jaro. První poválečné jaro. Podhorské městečko Hejnice (něm. Haindorf) se pozvolna probouzí do prvních kvítků sněženek, břízy ukazují první světle zeleňoučké lístky. Poválečné jaro v Hejnicích není zdaleka tak veselé, jako bývalo před válkou. Válka se těmto místům sice vyhnula, ale o to byla horší doba po osvobození. Dokonce i přechod sovětských vojáků od hor směrem na Frýdlant proběhl naprosto v klidu. Prohledali několik domů a postupovali dále. Jeden vyšší oficír viděl na zdi v jednom domku zarámovanou fotografii vojáka Wermachtu s černou páskou šikmo ovázanou. Obyvatelky v tu chvíli strachy ani nedýchaly. Oficír k jejich úžasu srazil holínky, fotografii zasalutoval, ženám se uklonil a odešel. Po průchodu Rudé armády přišlo do Hejnic peklo. Peklo neslo jméno Skuteč. Čeští osvoboditelé vtrhli do těchto míst pod horami plnou silou. Na rukávu měli pásky s písmeny RG a říkali si partyzáni, i když žádní partyzáni nebyli, zformovali se až v květnu 1945 a byli určeni na úklid výbušnin v okolí skutečského letiště. Shodou náhod se tito lidé dostali na Hejnicko.

Usídlili se v bývalé Fritschově továrně, kam zavírali místní německé obyvatele do temného mokrého podzemí. V těchto prostorách lidi mučili stejnými metodami jako Gestapo. Hejnický starosta a řídící učitel Hornischer zde byl umučen k smrti. Odsud byli věznění lidé vyváženi do lesa, kde si museli vykopat hrob a kde byli chladnokrevně zavražděni. Tato činnost nebyla nikdy řádně zdokumentována a vyšetřena. Odhaduje se, že na Hejnicku bylo takto zavražděno až dvě stě lidí. Mimo prováděné násilí, prohledávali domy a vše cenné vykradli. Ukradený majetek odesílali do domovské obce Skuteč. K tomu všemu probíhal divoký odsun, to znamená, že kdokoliv se partyzánům nelíbil, musel si sbalit třicetikilové zavazadlo, ráno přijít na nádraží a předat klíče s číslem domu. Na nádraží byl naložen do dobytčích vagónů a vyvezen mimo republiku. Takto bylo vyhnáno z Hejnic a okolních obcí během divokého odsunu nejméně dvanáct set padesát osob. Této Revoluční gardě byla ukončena během srpna 1945 v Hejnicích činnost a poté odeslána zpět do Skutče.

Takže toto první poválečné jaro by snad mělo být přeci jen lepší než to předešlé. Probíhá sice další vyhánění původních německy mluvících obyvatel. I když se zabavují celé domy včetně veškerého majetku, tak se alespoň nevraždí. Nikdo si není jist, kde stráví další jaro, jestli bude vyhnán do neznáma, nebo mu bude umožněno jako potřebnému či jako antifašistovi zůstat v jeho domu v tomto podhorském ráji. Blíží se Velikonoce, které už nebudou jako bývaly před válkou. Místní lidé si tyto křesťanské svátky užívali plnou měrou. Na koledu se chodilo již o Zeleném čtvrtku, děti si vzaly doma košík a vyrazily do města na koledu. Pomlázky neměli a vajíčka nedostávaly, ale přesto nosily domů plné koše. U řezníka dostaly kus špeku či klobásu, u pekaře nějaký ten koláček, cukrář přihodil sladký bonbon. Velikonoční pondělí již probíhalo komorně a v rodině, rodiče kolem domu poschovávali pár vajec a děti je hledaly. Po válce noví čeští obyvatelé přinesli jiné zvyky, takže tyto Velikonoce byly spíše utlumeny.

Ilse Jesenská, patnáctiletá slečna, na první pohled již dospělá, krásná, vysoká mladá dáma s dlouhými blond vlasy, za kterou se otáčela polovina Hejnic. Rodina Ernsta Jesenského bydlela v nájemním domu hned naproti klášterní zahradě. Ilse se po pondělním obědě vydala ke své sestřenici Doris. Bylo 22.dubna, pěkný slunečný den. Příjemný jarní den, kdy si ženy obléknou sukni a jen silonové podkolenky v barvě těla, až si člověk myslí, že si už vyrazily do letního odpoledne. Žádné velké teplo však nebylo. Na teploměru se rtuť zastavila na sedmnáctce, tak si Ilse přes sebe bere světlý baloňák. U bývalé četnické stanice zahýbá doprava podle starého hřbitova a jde mezi loukami, dříve to byla obdělávaná políčka, ke kolejím. Když míjí chátrající penzion Hofmann, za první republiky moderní výstavní budovu. Z dálky už vidí sestřenici Doris, jak ji jde pomalu naproti.

Doris je téměř osmnáct let, ale člověk by řekl, že jsou vrstevnice. Pozdraví se a lehce políbí. Na dnešek jsou domluveny s Waltrem Schildem a Heraldem Seidlem, že se sejdou kolem druhé hodiny u výtopny
bělopotockého nádraží. Ilse s Doris jdou silničkou směrem na Bílý potok. Když míjejí Dorisin dům stojící přímo na křižovatce s cestou na hřbitov a k pískovnám, vidí běhat kolem domu Dorisinu osmiletou sestru Christu. Běží za nimi a škemrá, aby ji vzali s sebou. Tatínek Franz právě vycházející z jejich truhlářské dílny v přístavku domu, přivolává Christu zpět a bere si ji do náručí. Při pohledu na prarodiče sedící na lavičce vedle domu, za nimiž právě projede s pískotem Kafemlejnek, což byla přezdívka místní malé parní lokomotivy a na chvíli vše zahalí do kouře a páry proběhne Doris hlavou Tatínkovo vyprávění. Jak její dědeček koupil tento dům na samém konci Hejnic, kde dávali lišky dobrou noc a nikdo tenkrát neměl ponětí, že za pár let jim téměř po zahradě bude jezdit vlak. I to, jak dědeček jejího dědečka přicestoval do Hejnic z Jičína a vydělával si na živobytí jako obuvník. Holky se rozloučí s rodinou a jdou cestou na východ…

Slunce již minulo svůj nejvyšší bod a pomalu se posouvá k západu. A právě po jarním poledni jsou vystupující hory nádherně nasvíceny. Tady dole se příroda pomalu probouzí a vyhání první lístečky, uválená tráva od sněhu se už také pomalu zvedá. Políčka po obou stranách cesty jsou sice ještě hnědá, ale i tak je všude cítit jaro. Dokonce se už tvoří zelená vlna, která se vyhoupne až na nejvyšší místo Wittigbergu, dnes se tomuto kopci říká Smědavská hora. Je to opravdu mohutný kopec, jehož vrchol je od nás o sedm set metrů výše. A zde je právě krásně pozorovatelný přírodní úkaz, jak od teplejšího údolí směrem vzhůru k chladnějším vrcholkům hor, stoupá po vrstevnicích ozelenění listnatých stromů. Němci tomuto úkazu říkají „hajnej jde do hor“.
 Trvá to i tři týdny, než se lístky buků vyklubou i v těch nejvyšších partiích a celý horský masiv se zazelená. Děvčata se cestou kochají tímto nádherným pohledem, kdy mají kolem sebe horské hřebeny, jako nějaký diadém. Vlevo se tyčí hora Smrk, s dřevěnou rozhlednou, která odsud vypadá, jak špejle zapíchnutá do ňadra. Napravo od něj je nádherně sluncem nasvícen Paličník, na kterém se tyčí dřevěný kříž. Hřeben mírně poklesne do sedla Předělu a plynule přechází ke Quarre. Odtud horizont klesá do údolí řeky Smědé, aby zase rychle vystoupal na Smědavskou horu a pokračoval přes Polední kameny, Frýdlantské cimbuří, Hlídače koutu až po Ořešník. Za ním stále pokračuje horský hřeben s Malým a Velkým Divočákem a až za Poledníkem hory klesají k Hemmrichu. 

Děvčata chvíli poseděla na louce a užívala si té krásy. Na křižovatce u výtopny už na ně čeká Walter s Heraldem. S Waltrem Ilse chodila. Rodina Waltra Schilda se do Hejnic přistěhovala v lednu 1944. Jeho otec, zaměstnanec na dráze, dostal byt v budově nádraží. V červnu 1944 byla rodina přemístěna ze služebního bytu do Bílého Potoka. Pocházeli s Rumburku, kde Waltrův otec Hermann k dráze nastoupil. Na dráze, ve výtopně u nádraží v Bílém Potoce, pracoval i otec Heralda Seidla. Čtveřice se domluvila, že se půjdou projít směrem k Jizerské chatě v Libverdě…

V tu dobu se sešla partička pěti českých výrostků pár metrů od domu Franze Jesenského, u domu na druhé straně kolejí. Ve stodole tam měl dílnu Jaroslav Mach, bratr Zdeňka Macha a současně otec Čestmíra Reisnera. Do stodoly dorazil ještě Otomar Čáp, Jindřich Řehák a kápo skupinky osmnáctiletý Vladimír Žižka, který byl také z nich nejstarší. Nikdo z nich nebyl v Hejnicích starousedlíkem, ale přišli s novou vlnou osídlenců z Východních Čech. Jen Žižkův otec byl do Hejnic přemístěn, podobně jako otec Waltra Schilda. Dostal umístěnku jako přednosta hejnického nádraží s bytem. Otec Žižka přišel z Podkrkonoší a hned se snažil něco v nové republice odloupnout pro sebe. Angažuje se v dění kolem Národního výboru, hned 5.července 1945 píše děkovný dopis šéfovi skutečských zločinců Špirkovi, oslovuje ho „Velký a spravedlivý velitel bratr nadporučík Špirk“. Dokonce se díky všelijakému podlézání dostává i do vedení obce, ale brzy ho silnější lupiči sesadí, samozřejmě za zpronevěru. Ostatní kluci byli podstatně mladší, Čápovi bylo třináct let, Reisnerovi dokonce jedenáct, Řehákovi třináct a Machovi patnáct. Po druhé hodině odpolední opouští stodolu Jardy Macha a vydávají se směrem na Bílý Potok, prašnou cestou přímo od Machovic domu, mezi políčky směr Bílý Potok. Cestu používali hlavně sedláci pro obdělávání svých pozemků. Uprostřed polí teče potůček a cesta ho přechází dvěma můstky. U prvního se kluci uhnízdili a Mach si všiml, že má Žižka s sebou pistoli, sám se pochlubil se svojí a do třetice se přidal i Reisner, ale ten prý nemá náboje. Žižka měl plný zásobník a Mach jen tři náboje. Celkem tedy měli dohromady jedenáct nebo dvanáct nábojů, protože Žižka se chlubil ještě jedním v hlavni. Pistole si prohlíželi a vymýšleli, kde by si mohli vystřelit. Rozhodli se, že tedy půjdou dál k lesíku. V tom do jarního velikonočního odpoledne vstoupila náhoda, snad osud. Jak si tak kluci hráli s pistolemi, jeden na druhého mířili, Žižka zpozoroval hlouček čtyř lidí na cestě od výtopny k lesu. V tu chvíli skupinka s Doris a Ilse míjela samostatný dub, stojící uprostřed luk. Žižka dostal nápad, že je budou sledovat. Dobře věděl o koho se jedná, protože se mu Ilse líbila a chtěl s ní chodit, ale ta ho odmítla. Žižkova banda se tedy posouvala podle potůčku, ke křižovatce, kde se sbíhalo několik cest. Německá skupinka se vydala polní cestou směrem k teď po válce opuštěným malým selským pískovnám, kde si místní sedláci těžili písek, právě na opravu těchto vozových cest mezi políčky. Žižka si nechával větší odstup, aby je nezpozorovali. Odstup, ale byl velký a tak se pronásledovaná skupina ztratila svým špehům hned u prvního hájku. V těchto místech je křižovatka několika cest a Žižka nebyl schopen zjistit, kde se jim mohli ztratit. Až při svém pátrání došli k jedné malé pískovně, kde se dříve těžil i kámen. Na kraji té pískovny stála bouda, ukrytá za menší skalkou. Bouda byla opuštěná a částečně se rozpadající, dříve sloužila kameníkům jako sklad nářadí a úkryt před deštěm. Teď se už kámen ani písek v tomto místě netěžil, tak prkenná bouda chátrala. Najednou Žižkova skupina uslyšela hlasy vycházející právě z této boudy. Ukryli se tedy za skalku nad chatrčí a sledovali dění kolem chatrče…

Žižka s Machem okamžitě vytáhli zbraně a dohadovali se o dalším postupu. Žižka přichází s nápadem kluky a Doris zastřelit a Ilse znásilnit. Všichni s tímto plánem souhlasili. Jak se tak dohadovali a váleli se po skalce, odloupl se kámen a skutálel se k boudě. To uslyšela skupina uvnitř a Walter s Heraldem vyšli ven, podívat se, co se děje. Na skalce nad nimi zpozorovali dvě hlavy, které je sledovali. Nevěděli o koho se jedná, tak do těch míst hodili kameny, aby špehy odehnali. Právě v tuto chvíli se Žižkova skupina zvedla ze svého úkrytu a s namířenými pistolemi vyrazili k Walterovi s Heraldem. Mach je vyzval, ať dají ruce nad hlavu, Žižka vyzval Reisnera, Čápa a Řeháka, aby je prohledali, jestli u sebe nemají nějaké zbraně. Žižka se sháněl po dívkách, ty mezi tím vylezli dírou z boudy a ukryli se za ní. Když se to agresoři dozvěděli, vydal se Žižka, Mach a Čáp pro ně do úkrytu. Přivedli je před boudu a všechny čtyři vyhnali na cestu, kde je postavili do půlkruhu. Nejmladší Reisner na ně mířil neustále pistolí a ještě stačil i jednu z dívek udeřit do tváře, aby u nich i on vzbudil respekt. Žižka se s Machem začali dohadovat co s nimi tedy udělají. Padlo řešení, že každý zastřelí jednoho Němce, ale Němci byli čtyři a Čechů bylo pět, na někoho by se tedy nedostalo. Jaké tedy zvolit řešení? Mach se tedy rozhodl, že je postřílí sám, ale měl pouze tři náboje a Němci byli pořád čtyři. Řekl si tedy Žižkovi o jeho plně nabitou zbraň. Jak si pistoli předávali vyšla nečekaná rána. To se už Mach dostal do naprostého transu a vypálil několik ran do stojící skupinky. Situace se stala nepřehlednou. Ilse a Doris padly na zem, Doris byla okamžitě mrtvá, Ilse byla zasažena, ale střelbu přežila. Harald i Walter se také skáceli k zemi. Všichni útočníci se po střelbě rozutekli po lese. Jako první se na místo střelby vrátil Reisner. Na místě viděl mrtvou Doris.
Stále žijící Ilse, která ho prosila ať ji odvede domů do Hejnic a žijícího ale v bezvědomí ležícího Waltera Schilda. Haraldovi se podařilo z místa činu utéci. Reisner se otáčí a běží za Čápem s Řehákem. Na místo činu se vrací i Žižka ve chvíli, když k sobě přichází Walter a začíná se zvedat, střelí ho okamžitě do zad z pistole, kterou si z Machem vyměnili. Walter opět spadl na zem a Žižka se také obrací a spěchá za skupinkou. Když dobíhali do Hejnic, uslyšeli další ránu. Po chvíli k nim přiběhl Mach a vylíčil jim co se dělo, když už byli na útěku. Po střelbě si všiml, jak se Harald zvedl a začal utíkat k Libverdě. Nepodařilo se mu ho dohonit, jen viděl, že vybíhá celý zakrvavený z lesa a běží kolem nějakých vyděšených žen. Radši se tedy vrátil na místo střelby. Walter mezi tím také zmizel neznámo kam, jen bylo vidět zakrvavené stopy směřující někam dál kolem boudy. Všiml si, že Ilse ještě žije, opět prosila, aby ji odvedl domů, přistoupil tedy k ní a bez milosti ji popravil ranou do týlu…

Parta kluků seběhla až k řece k bývalému mlýnu a u krámku pekaře Svobody se dohodli, že o této události nikomu nic říkat nebudou, zbraně ukryli a rozešli se do svých domovů. Zakrvavený Walter se z posledních sil dostal do libverdského statku, odkud mu přivolali doktora a uvědomili hejnickou služebnu SNB. Oba chlapci byli převezeni do frýdlantské nemocnice. Příslušník SNB Pažout ohledal místo činu, doktor konstatoval u obou dívek smrt. Protože byl volný den, nikdo z vyšetřovatelů se tedy nedostavil na místo činu a tak musela být těla ponechána na místě přes noc. Ještě za pondělního večera začíná policie se zatýkáním pachatelů. Večer jdou na Skřivánek zatknout Zdeňka Macha, zvoní u vrátek. Dveře otvírá paní Machová. Za oknem vykoukne vystrašený obličej Zdeňka Macha a ve chvilce se ozve další výstřel. Tentokráte padá k zemi Machovo bezvládné tělo. Mach ze strachu ze zatčení spáchal sebevraždu zastřelením. Zastřelil se ovšem jinou pistolí, než byly použity odpoledne v lese. Těla dívek byla 23.dubna převezena na hřbitov do márnice na pitvu, pohřeb a uložení do hrobu proběhlo 26.dubna. V úterý dopoledne se rozjíždí vyšetřování a výslechy.

Ještě téhož dne dovede policie na místo činu zbylou čtveřici pachatelů a provede se rekonstrukce tragické události. Odtud putuje Vladimír Žižka rovnou do vazební cely. Provádějí se výslechy účastníků a ze zápisu je patrné, jak se Čáp, Reisner a Řehák mezi sebou domlouvají a postupně přenesou veškerou vinu na mrtvého Macha. Po deseti měsících probíhá soud, kde je pachatelem uznán Zdeněk Mach. Žižka byl odsouzen pouze za omezování lidské svobody k jednomu roku s podmíněným odkladem na pět let. Ve vazbě strávil deset měsíců. Střelba na Waltra Schilda mu u soudu nebyla prokázána. Reisner, Čáp a Řehák byli posláni do polepšovny.

Ještě v pondělí večer policisté informovali o smrti dvou dívek a o zranění dvou chlapců jejich
rodiče. Ernst Jesenský se dozvídá o vraždě své dcery jedenáct měsíců po tom, co mu zemřela manželka a máma Ilse Anna na tuberkulosu. Československé úřady a místní samospráva dělají vše proto, aby se případ moc nerozpitvával. Pohřeb dívek musel proběhnout jen v nejmenším rodinném kruhu, aby nedošlo k nějaké demonstraci ze strany německého obyvatelstva. Místní samospráva se rozhodla tohoto případu i rodin Jesenských urychleně zbavit.

Po osmi dnech po uložení dívek do hrobu, dostává obě rodiny příkaz k odsunu z Hejnic. Veškerý majetek musí ponechat na místě, předat klíče od bytu a vlastního rodného domu úředníkům místního národního výboru a být 6.května v půl šesté ráno s třiceti kilogramy osobních věcí na hejnickém nádraží. Na nádraží je přistaven vlak sestavený z dobytčích vagónů. Po ranní kontrole a odevzdání klíčů, s cedulkou na které musí být čitelně napsané číslo zabaveného domu, jsou nahnáni do vlaku. Rodina je převezena nejdříve do sběrného lágru ve Frýdlantu, ale pro nedostatek místa jsou přesunuti do Nového Města pod Smrkem, kde čekají na další transport někam do neznáma. Ernst s malou pětiletou Ursulou na klíně, Hildegarda s malou Christl a svými rodiči vedle sebe. Pradědeček Doris a Ilse, pětaosmdesátiletý Anton byl vyhnán již v březnu. Sedm týdnů museli přežívat v lágru, ve kterém byli nuceni čekat na vypravení transportu do ruské zóny, americká zóna jim byla z neznámých důvodů zapovězena. Během kontrol v lágru jim byly ukradeny šaty i kabát po zavražděné Ilse. Dvě věci, které si přibalili do svého povoleného majetku, co si mohli z rodných Hejnic odvézt jako jedinou památku na svou dceru.

Toto je velice smutný konec rodu Jesenských v Hejnicích a okolních obcích. Po řízeném odsunu nezůstal v Hejnicích ani jeden nositel tohoto jména. Zakladatel rodu František Jesenský ročník 1835 přišel do Hejnic kolem roku 1855. Byl vyučen oboru obuvnickému. Pocházel z obce Rožďalovice od Jičína.

V Hejnicích poznal svojí budoucí ženu Karolínu Finke. Spolu měli šest dětí, bohužel tři z nich v ranném věku umírají. František v osmdesátém druhém roce ovdověl a po pěti letech si vzal za ženu Julianu Preissler s kterou už dalších dětí neměl. Zato jeden z jeho dětí Franz se vyučil po otci obuvnickému řemeslu, ale později se věnoval výrobě dřevěných hraček a se svou ženou Emmou Preissler, sestrou svojí macechy, měli dětí osm. V tomto období se rodina Jesenských značně rozrostla. V rodině jsou i dva hospodští, jeden provozuje hostinec v Hejnicích u Kamenného mostu a druhý provozuje v Raspenavě hostinec Kalberg. Jedno z Franzových dětí opět dostává jméno Franz.

Tento Franz se po letech stane dědečkem Doris a Ilse a otcem jejich otců Ernsta a opět Franze.
V Hejnicích rodina Jesenských žila do této tragické doby pět generací. Otec Ilse Ernst zemřel v roce 2003 v úctyhodném věku devadesát pět let v jihozápadním Německu ve městě Augsburg. Jeho dcera a sestra Ilse Ursula stále žije. Ernstův bratr Franz zemřel v severozápadním Německu ve městě Bad Oldesloe.

Celou fotogalerii můžete navštívit zde