Tragický osud Marty Pluhařové

zdroj:

Je květen 1945. Skončila světová válka. Hejnicím se veškeré boje vyhnuly. Všichni muži s brannou povinností byli povoláni do války a v Hejnicích byla většina obyvatelstva ženského pohlaví. Muži byli v zajetí nebo po smrti. Hejnický kostel byl plný březových křížů padlých vojáků. Počátkem května se o sto třicet kilometrů na východ, ve městě Skuteč formuje prapodivné uskupení ještě prapodivnějších lidí. Až na pár výjimek se nikdo z nich válečných bojů nezúčastnil. Spousta z nich má za sebou kriminální minulost. Přesto si říkali partyzáni.

Původně byli určeni k odklízení střeliva a munice kolem skutečského letiště. Zvláštní shodou náhod byla tato skupina přemístěna generálním štábem Československé armády 26.května do Liberce a o den později do Hejnic. To už si říkali prapor, rozdělili se na čtyři roty a obsadili Raspenavu, Hejnice a Bílý Potok. Tomu všemu velel Ludvík Špirk.
28.května začal na Hejnicku opravdový teror. Skutečská jednotka se v Hejnicích zdržela „pouhých 68 dní“, ale zůstalo po ní až 220 zavražděných místních obyvatel a nespočet vykradených domů. Do této skupiny vstoupil 11.května i nevoják třiadvacetiletý Miroslav Drábek. Do skutečské jednotky byl připojen po sloučení s úderným oddílem Ruda. Narodil se v Mžanech 4.dubna 1922. Vychodil osm tříd základní školy a vyučil se strojním zámečníkem. Byl ženatý a otec dítěte.

Marta Riemer, ač její jméno tak nezní, byla Češka. Narodila se 21.září 1912 v Hejnicích čp.251 do rodiny českého zaměstnance Frýdlantských okresních drah Josefa Pluhaře a Wilhelminy Neuwingerové. Marta pochází z deseti dětí. Čtyři sourozenci se nedožili ani školního věku. Pluhařovi a Neuwingerovi přišli na Frýdlantsko z českého vnitrozemí. Děda Marty Josef Pluhař pocházel z Kopidlna nedaleko Jičína a babička z Toužimi.
Děda z matčiny strany Johan Neuwinger se narodil v Hrachovišti nedaleko Hradce Králové a babička Františka Resselová z Dětřichova na Frýdlantsku. Josef Pluhař, otec Marty, našel práci na železnici, stejně jako jeho dvojče Bedřich a bratr František. Josef s Františkem přišli na Frýdlantsko za prací. Josef se se svou budoucí ženou Wilhelmínou Neuwingerovou nejprve usadil v Dětřichově u svého tchána Johana Neuwingera. A ještě v Dětřichově se berou za manžele. V novém tisíciletí Josef zastává funkci pokladníka u Frýdlantských okresních drah.
Díky zaměstnání „pod penzí“ se postupně stěhují z Dětřichova do Frýdlantu, odtud do Raspenavy a pak do Hejnic, kde už zakotví nadobro. Josef Pluhař se za první republiky aktivně účastní práce v hejnickém Sokolu, kde je v roce 1927 zvolen za starostu hejnického Sokola, rok po jeho založení. Do této funkce byl pravidelně volen jedenáct let až do zrušení Sokola v roce 1938. V Sokole byli aktivní i synové Josef a Bruno.

Česká obec sokolská se stala za První republiky organizací s nacionalisticko-ideově-brannou činností a výchovou. V Hejnicích se ovšem nacionalistické smýšlení Sokola nepodařilo a jeho členové nadále nerozlišovali, zda někdo mluví česky nebo německy. Každý sokolský spolek v pohraničí měl i svoji ochranitelku z vnitrozemí. Ochranitelkou Hejnického Sokola se stal vinohradský Sokol „Rytíři“. I Rytíři
z Vinohrad se snažili vrazit klín mezi hejnické obyvatele. Na Letnice roku 1927 bylo v Hejnicích naplánováno odhalení pomníku obětem První světové války i s návštěvou válečných veteránů. Vinohradští Rytíři se rozhodli, že přijedou do Hejnic na výlet a provedou cvičení. S obavami se po dlouhou dobu povolovala jedna akce a druhá zakazovala a pak zase naopak z obav vypuknutí národnostních šarvátek. Až došlo k povolení obou akcí. A opět k žádným provokacím nedošlo. Někteří Sokolové byli na odhalení pomníku padlým, a naopak účastníci odhalení pomníku přišli na sokolské cvičení. Členové hejnického Sokola neměli s národnostmi žádné potíže. Jejich děti mluvily plynule německy a s německy mluvícími
obyvateli Hejnic se i ženily a vdávaly.

Rodina Riemerů pochází z Frýdlantu, kde žili po několik generací. Tatínek Emila a jeho
dvou sourozenců Heinrich, se v roce 1881 ve svých čtyřech letech, po smrti matky Kláry stává
sirotkem. Díky tomu, že Klára pomáhala na Frýdlantském statku, ujímá se tehdy čtyřletého
Heinricha rodina Killmannových a později si ho adoptují za syna. Díky tomuto dobrému
skutku se po smrti adoptivních rodičů stává majitelem statku Braunschweig. Na tomto statku
prožil i dětství Emil se svými sourozenci. Ke konci třicátých let se setkávají životní osudy dvou
mladých lidí. Emila Riemera z Frýdlantu a Marty Pluhařové z Hejnic. Se životním osudem
Emila a Marty zle rozhodly následující roky. Odtržení českého pohraničí a následně započatá
druhá světová válka zapříčinilo to, že z Československého občana se stal občan Německé říše. Po krátký čas bydlel Emil s Martou v Hejnicích u Pluhařů. Krátce po vypuknutí války dostává povolávací rozkaz k armádě. A jak to tenkrát bylo zvykem u povolanců z českého pohraničí, byl vyslán na frontu do první linie.

V únoru 1941 dostává z bojů opušťák a přijíždí do Hejnic za Martou. Při této návštěvě je Martě a Emilovi jejich rodinami 8. února vystrojena svatba. Nikdo tenkrát netušil, že je to Emilova poslední návštěva v Hejnicích. Necelých pět měsíců po jejich svatbě napadá Hitler Sovětský Svaz a Emil se účastnil těch nejtěžších bojů.

Padl 1.března 1943 v bitvě u Bachmutu na Ukrajině. Po obdržení dopisu o Emilově smrti a všech padlým za války byl v hejnickém kostele před oltářem postaven březový kříž, kde byla zavěšena deska se jménem mrtvého vojáka, datum narození a úmrtí, případně místo úmrtí a pár řádek na rozloučenou od rodiny. Všechny tyto kříže byly obsypány květinami a věnci. Po proběhnutém obřadu se zádušní mší byl vztyčen každému vojákovi Německý vojenský kříž se jménem, datem narození a úmrtí na symbolickém hejnickém hřbitově padlým za Druhé světové války. Tento památník a též pomník první i druhé světové války byl po osvobození zničen.

První poválečný měsíc uběhl jako voda. V Hejnicích stále probíhá čištění od nežádoucích živlů a materiálu Rudou gardou ze Skutče. V pondělí jedenáctého června se na obloze povalují mračna, hory se ztrácí v mlžném oparu a občas zaprší. Marta se na tento den domluvila se svojí kamarádkou Hertou Elstnerovou, že odpoledne po práci zajdou do Karolinina údolí k Effenbergerům, rodičům Herty. V domě číslo popisném 73 bydlela i Hertina sestra Marta Herbigová se svým mužem a dcerou. Marta a Herta se sešly po práci kolem třetí hodiny odpolední. Před cestou se ještě stavily v konzumu pro dva bochníky chleba a perník, potraviny, na které jim postačovaly potravinové lístky od Hertiných rodičů.
Vydali se kolem hejnické měšťanské školy, kde se tou dobou usídlil úderný oddíl Ruda, spadající pod Rudou gardu ze Skutče. Pokračovaly dále podle budovy staré plynárny, minuly starou cihelnu, u bývalé porcelánky přešly železniční trať a po silničce vystoupaly k Božím mukám na kraji malého Hájku. To už se před nimi silnička narovnala a mezi políčky zlatavého žita směřovala přímo do Karolintalu. Začalo pršet a tak trochu přidaly do kroku. Na konci cesty za křižovatkou s libverdskou silnicí byly zadrženy mladým vojákem. To bylo pár minut po půl čtvrté. Udeřil na ně, že neuposlechly výzvy „stůj“, když na ně volal. „Kam nesete ty chleby a perník?“ otázal se. „Všechny ty věci neseme mým rodičům a sestře, požádali mě,
jestli bych jim nenakoupila.“ Odpovídá Herta a vyndává z peněženky potravinové lístky za které chleba nakoupily. „Jen jestli to nenesete do lesa ukrytým Němcům.“ Říká. „Klidně pojďte s námi. Moji rodiče bydlí už jen kousek odsud. Je to hned první dům za zatáčkou“. Nabádá ho Herta. Voják Drábek se tedy s nimi vydal, že si vše ověří. Přes rameno měl na řemenu zavěšený německý automat Bergmann s nasazeným zásobníkem. Všichni tři se vydali k domu Effenbergerových. Když došli k domu, Herta otevřela vstupní dveře do domu a vešli společně do kuchyně se světnicí. Drábek si ověřil, že je to dům, kde žijí příbuzní Herty, ale místo toho, aby se po ztotožnění osob v domě otočil a odešel, popošel ke kanapi, na které se usadil. Venku pršelo, tak se mu nikam nechtělo. Požádal o něco k pití a dostal sklenici piva. Takto si odpočíval, popíjel pivo a poslouchal co si rodina povídá, protože hovoru nerozuměl začal se nudit a tak si hrál se samopalem. Tu sundal a zase nandal zásobník, tu natáhl a zase vybil automat, párkrát mu i náboj vyskočil na zem. To už nevydržela Herta a napomenula ho, že se chová jako malé dítě a aby toho nechal. Martu už to také otravovalo, tak vykoukla z okna a povídá „Déšť ustal, a je šest hodin. Budeme muset jít, jdu ještě tatínkovi naproti na nádraží. Přijede ve třičtvrtě na sedm. Půjdeme spolu domů“. Pár minut po šesté hodině se Marta a Herta loučí s rodinou a spolu s Drábkem se vydávají směr Hejnice. Drábek si cestou stále hraje s automatem. Sto metrů od domu, u Božích muk najednou štěknou tři výstřely do vzduchu, zlatavé nábojnice dopadnou na cestu nedaleko dívek. Drábkovi se na tváři objevil úsměv „Kdybyste to dostaly, je po vás“. To už nevydržela Marta „Přestaňte se vytahovat, stačí jedna rána a jsme mrtvé. Dejte ten automat na rameno a jdeme dál!“ To se Drábkovi nelíbilo, sundal automat z ramene a přímo na holky namířil.
S nataženým samopalem začal kolem dívek obcházet doleva a doprava, koukal se zlostí v očích na Martu. V tom vyšli další tři rány. Herta zahlédla jak se třetí kulka vryla kousek od ní do země. Marta vykřikla. Herta se otočila a vidí, jak se Martě podlomila kolena. Marta najednou padá po zádech na cestu. Herta zoufale křičí na Drábka „Co jste to udělal, vždyť jste ji zabil!“ „Asi mi sklouzla ruka!“ vymlouvá se Drábek. Najednou se Marta na zemi pohnula a bolestí zasténala. „Utíkejte pro doktora“ zavelel Drábek. Herta se rozběhla zpět k domu svých rodičů a křičela na sestru „ Vezmi kolo a jeď pro doktora Linkeho, Marta je
postřelená!“ Sestra vzala kolo a jela co jí síly stačily do Hejnic. Herta se švagrem vytáhli ze stodoly dvoukolák a běželi pomoct Martě. Marta ležela na zemi a stěžovala si na bolest a zimu. Švagr s Drábkem Martu naložili na vozík a převezli do domu do tepla. Když dorazil doktor Linke, poslal okamžitě Drábka do kasáren pro sanitku, aby mohla být Marta převezena do frýdlantské nemocnice. Drábek si půjčil kolo od sousedů a vyrazil do kasáren v Měšťanské škole. Případ nahlásil veliteli oddílu poručíku Literovi a zajistili výjezd sanitního vozu. Mezi tím doběhla Herta do Hejnic pro Josefa, bratra Marty, který byl v tu dobu
místostarostou na hejnickém Národním výboru. Spolu s Josefem přišel do domu i četař Štěpánek z kasáren a snažil se vše sepsat. Chvíli nato přijel osobní vůz s důstojníkem Literou, Drábkovým nadřízeným a s ním i nákladní vůz, do kterého postřelenou Martu přeložili. Průstřely byly vážné a Marta ještě týž den umírá ve frýdlantské nemocnici.

Zde je zpráva o průběhu vyšetřování zmocněnci ministerstva vnitra ze dne 13.června 1945:

Věc: Marta Rienerová – zastřelení Č.j. 62/taj.1945

Pokud pokročilo vyšetřování předkládám stručnou zprávu o věci o zastřelení Marty Rienerové z Hejnic, manželky příslušníka říšské branné moci, který buď padl a nebo jest nezvěstný.
Vojín dobrovolník Miroslav Drábek, příslušník úderného oddílu Ruda /Hořice/, kterýžto oddíl byl přičleněn Bojové skupině Skuteč rozkazem velitelství úseku v Liberci, zastřelil dne 11.června dvěma ranami z automatu Martu Rienerovou.
Bylo zjištěno, že dotčený vojín zpozoroval Martu Rienerovou ještě s jednou dívkou, jak odnášejí k lesu jižně od Karolinthalu / severozápadně Hejnic/ v tašce potraviny. Byl mu znám můj rozkaz zastaviti i mimo službu veškeré osoby, které s potravinami přicházejí k lesu, aby tam snad zásobovaly tam ukryté v ilegalitě žijící jednotlivce. Zavolal proto na obě ženy povel „Stůj“. Ženy zpočátku neuposlechly jeho povelu a když za nimi běžel, teprve se zastavily. Marta Rienerová vypovídala, že dva bochníky chleba a perník, které nese v tašce má předati sestře. Vojín Drábek šel s oběma ženami dále a byl svědkem předání potravin.
Nevěřil však, že mu byl pravý účel pochůzky obou žen do lesů. Zadržel tedy obě dvě a odcházel s nimi k Národnímu výboru v Hejnicích. Při eskortování obou žen vyšly mu dosud nezjištěným způsobem tři rány z automatu, z nichž dvě zasáhly do zad a usmrtily Martu Rienerovou ze vzdálenosti jeden až dva metry.
Tolik zatím mohlo být bezpečně zjištěno.
Podle šetření zpravodajského důstojníka Bojové skupiny Skuteč Marta Rienerová ač původem češka úzce spolupracovala s němci. Její otec dosud člen Národního výboru v Hejnicích ukázal se také důvěry nehodným, podával falešné zprávy a již jako člen dosud nikým nepotvrzeného Národního výboru, který dosud neprojevil žádnou ochotu ke spolupráci, není hoden důvěry.

Podepsán velitel Bojové skupiny Skuteč nadporučík pěchoty Ludvík Špirk.

Na této zprávě o vyšetřování je patrné, že velitel Špirk si nebyl schopen ani zjistit
jméno zastřelené a po celou dobu ho komolí. V posledním odstavci je vidět odraz doby. Špirk
dokázal ve čtyřech řádcích udělat z českého vlastence německého kolaboranta aniž by
rodinu vůbec znal.

Následuje dopis hejnického Národního výboru panu Josefu Pluhařovi.

Národní výbor v Hejnicích Panu Pluhařovi, Hejnice č.292

Z rozkazu místního velitele nadp. pěch. Špirka zdělujeme Vám, že pohřeb Vaší sestře Marta Riemerová
musí se konati jen za účasti nejblišších příbuzných beze všech projevu a v pracovních hodinách v úplné tichosti.
Dále Vám oznamuji, že jste byl dnem 14.6.1945 sproštěn funkce národního výboru v Hejnicích.

Hejnice, 14.6.1945 Národní výbor v Hejnicích, předseda Krabec

A tento rozkaz je už jen vyvrcholení zla a strachu samozvaných vládců Hejnic z jara 1945.

Zastřelili jsme vám dceru a sestru, zakážeme vám důstojný pohřeb a pro jistotu jejího bratra vyhodíme z práce a společenského života. A to se tento příběh týká české rodiny, která byla za první republiky aktivní v českém Sokole. Mnohem horší osud zasáhl rodiny mluvící německy. Skutečská garda požehnaná z nejvyšších vládních míst v Hejnicích vraždila, mučila, rabovala a kradla!
Marta Klotilda Riemer rozená Pluhařová byla pohřbena v pátek 15.června 1945 v dopoledních hodinách do rodinného hrobu na ferdinandovském hřbitově pouze v kruhu nejbližší rodiny. Marta se dožila pouhých dvaatřiceti let.

Miroslav Drábek nebyl za smrt Marty Riemer nikdy potrestán, vyšetřování bylo ukončeno tři dny po tragické události. Miroslav Drábek byl členem KSČ již v roce 1945. Po roce 1948 se stává aktivním členem Komunistické strany a buduje si svoji politickou kariéru.
Zastával spoustu funkcí. V OV KSČ Hořice, později KV KSČ v Hradci Králové, v celozávodním výboru státního statku Plačice a firmy Gumokov. Stal se aktivním členem SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství). Politicky se vzdělával a stoupal stranicky stále výš. Absolvoval politickou školu OPŠ, KPŠ, v Praze seminář na Ústřední politické škole a nakonec v roce 1960 Vysokou stranickou školu obor psychologie. V roce 1968 se přidává na stranu „reformních komunistů“ a stává se z něj obhájce Šikovy teorie. Důvodem byla ovšem snaha o převzetí moci v KV KSČ v Hradci Králové a dosazení svých lidí. Tato snaha mu nakonec nevyšla a s nástupem tvrdých normalizačních kádrů KSČ byl ze strany vyloučen! Komunista Drábek se s tímto stavem nebyl schopen smířit a po několika neúspěšných odvolání se rozhodl ke vstupu do služeb komunistické STB! Vázací akt se uskutečnil 11. prosince 1975 v Hradci Králové. Státní bezpečnosti nabízí donášení informací na své komunistické reformní a ze strany taktéž vyloučené kamarády, označené za pravicové oportunisty. Je veden ve spisech STB pod krycím jménem Milan číslo 12054.
Dcery a synové Josefa Pluhaře, dlouhodobého starosty hejnického vlasteneckého Sokola se provdali a oženili s místními německy mluvícími sousedy. Opravdu se z nich sňatkem stali kolaboranti nebo jen nerozlišovali národnost a nenávist a žili zde v sousedském souznění?

Fotogalerie zde