autor: Josef Šmoldas
Jednou si mladý Pepi Hofmann vyrazil v sobotním parném odpoledni za děvčetem do Horního Údolí. Cesta tenkrát vedla okolo říčky Olešnice, hlubokým lesem. To víte, při takových příležitostech se na čas nehledí a až k půlnoci se vracel domů do Zlatých Hor. Od potoka, který tiše bublal, se zvedal šedý opar. Stromy vrhaly podivné stíny lucerničky světlušek mu ozařovaly cestu a z hlubokého lesa se ozýval hlas sýčka, občas i podivné praskání. Dal by za to nevím co, kdyby měl les za sebou. O tomto místě se vyprávěly všelijaké historky. Když nějakou chvíli kráčel lesní cestou, tak tam, co je přes potok brod, spatřil v měsíčním světle se něco zablesknout. Ohnul se k vodní hladině a na mou duši, kousek pod hladinou se třpytí něco jako malý peníz. Zaloví rukou a vytáhne z vody placatý kamínek, takových tu je plno, pomyslí si. Když si ho chce lépe prohlédnout, najednou uslyšel: „Dnes máš štěstí.“ Zírá na vůz se zapřaženými vraníky, stojící před ním. Postroje se blýskají a hříva vlaje jako ve větru, i když vůbec nefouká, i podkovy vypadají jako zlaté. Mladík si oddechnul, ale i leknul. Nohy se mu strachem rozklepaly, když ho černě oděná postava na kozlíku vyzvala k nasednutí. Že prý ho spřežení doveze domů. To se mladíkovi přece jen nezdálo, strčil kamínek do kapsy, pěkně poděkoval a chtěl pokračovat. Tajuplný vozka se nenechal odbýt a naléhal, že tak výhodnou nabídku ke svezení nelze jen tak odmítnout. Byl stále neodbytnější a koně neklidnější, mladík brzy pochopil, že další zdráhání by nebylo asi nic platné. Když se chystal, že užuž naskočí na vůz, napadlo ho, si jen tak prohodit: „Tak tedy ve jménu Božím!“ Po těch slovech koně vyrazili říčním korytem k Dolnímu Údolí, kopyta jako kladiva narážela na kamenité dno potoka tak silně, že bylo vidět odlétající zlaté šupinky. Zmizeli koně, vůz i záhadný cizinec, poněvadž jméno Páně zlomilo i tady moc ďábelskou. Ani nevěděl, jak se dostal z lesa ven. Oddechnul si, až když zavřel dveře u chalupy. Ani usnout nemohl a i ve snu ho pronásledoval černý jezdec. Probudil se celý strachem zpocený. Když ráno navlékal kalhoty, vzpomněl si na kamínek, sebraný ze dna potoka. Nestačil se divit, v ruce měl pěkný valounek zlata. Když se odpoledne opět vypravil do Horního Údolí a zastavil se v tamním hostinci, zůstal jako opařený.
Všichni seděli kolem ponocného Proschkeho a poslouchali, jak vypráví o podivném kočáru, který se o půlnoci řítil korytem potoka tak rychle, až koním od kopyt lítaly zlaté jiskry. Pepi nic neříkal a spěchal za tou svojí. Domů se tentokrát vracel za světla, aby nepotkal podivné spřežení. Po nějakém čase se vzali a peníze, získané za kousek zlata, mu stačily na dva zlaté prstýnky. Místu, kde stará cesta kříží tok Olešnice se od těch dob, říká U Zlatého brodu. A také se povídá, že kolik je zlata v Olešnici, není nikde jinde na světě. Když prý selka v Údolí zabije kachnu nebo husu, tak v jejich žaludku mezi zrnky písku najde i plno zlatinek. Tak začala na Olešnici zlatá horečka. Po letech se tam postavily sruby a je odsud, slyšet klapot želených kladiv Zlatorudných mlýnů, aby připomněly dávné zlaté časy. Že je na tom i něco pravdy, že tu zlato je ještě dnes, dokazují nálezy novodobých zlatokopů. Možná by nebylo od věci, kdyby se říčním korytem opět projel podivný kočár s černým spřežením. Cesta dnes do Dolního Údolí ale bohužel vede jinudy.
Z knížky Tajemné příběhy ze Zlatých Hor.
Napsat komentář