Uniforma

autor: Jaromír Fischer, Bouzov

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je portret-Konecny-150x150.jpg.Zvídavý člověk získává informace o nejrozličnějších událostech nejrůznějšími cestami. Nejdůvě-ryhodnější a nejpravdivější se většinou dají zjistit studiem odborné literatury a dostupných dokumentů, ale to se většinou netýká osudů prostých, obyčejných lidí. Bohužel, mnohdy se nedá nic zjistit ani z místních zdrojů – kronik a dalších místních zdrojů. Pátráme- li po osudech těchto lidí, musíme hledat podklady u pamětníků, rodinných příslušníků, avšak tyto informace nejsou mnohdy úplně důvěryhodné a nezbývá, než si je ověřit z více pramenů.

Asi před padesáti lety jsme se jedno odpoledne po vyučování bavili se svými kolegy o událostech 2. světové války na Bouzovsku a o zapojení místních lidí do protinacistického odboje. A tu se jedna naše kolegyně vytasila s následující zajímavou historkou z šedesátých let. Poněvadž v té době byl na takových školách, jako ta bouzovská byla, naprostý nedostatek učitelů, bylo to tehdy řešeno umístěnkami. Tak mladí nastupující učitelé byli „umístěni“ na příslušnou školu a vedení školy spolu s MNV musel těmto učitelům zajistit ubytování. A tak vzpomínala, jak byli učitelé i učitelky ubytováni na Dolech u Konečných č. p. 26.  Jednoho pěkného podzimního večera se vraceli kolegové v „lepší“ náladě z návštěvy místního hotelu. Pravděpodobně chtěli své kolegyně nějak překvapit a tak začali prohlížet skříně, které jim v žádném případě nepatřily. A jeden z nich objevil velmi zajímavé oblečení, hned se do toho oblékl a v plné parádě se představil. Když po zaklepání vstoupil do pokoje učitelek, stál před nimi mladý muž oblečený v uniformě československého vojáka, sloužícího ve Velké Británii.  Pro učitelky to byl šok. Nikdo z nich nevěděl, že někdo z tohoto domu sloužil za války ve Velké Británii. Tak na ten večer ta má milá kolegyně vzpomínala. Hned jsem se začal vyptávat na onu uniformu a především mě zajímala barva uniformy. A dověděl jsem se, že modrá. Tak tedy, tento muž musel sloužit u jednotek našeho letectva v R A F. Při současném pátrání jsem však zjistil, že nebyla modrá, ale v barvě khaki, na bundě na levém rukávu nášivka Czechoslovakia a doplněna byla černým baretem. Tedy nesloužil u letectva, ale u čs. tankové brigády.

Po letech začalo mé pátrání po osudech muže z uniformy. Nikde nebylo možno zjistit nic o něm. Kroniky mlčí (víme proč) a nastává detektivní pátrání. Velmi často při něm hrají i velké náhody, jako v tomto případě. Mnohdy máme v hlavě uložené informace a ony se někdy v pravou chvíli připomenou. Jednou jsem se sešel se svou bývalou spolužákyní z litovelského gymnázia a tak jsme probírali kde, co, a až se došlo k tomu: „ A kde teď jsi?“, „No, na Bouzově“, ona na to: „Vždyť já tam jezdím k Zákravským, s Mirkou jsem chodila na peďák.“ To nějak zůstalo uloženo v paměti. Asi před více jak s třiceti lety jsem se dal do rozhovoru s paní Zákravskou, která přišla na důchod bydlet do rodného domu. Jednou jsem ji potkal, dal se do hovoru s ní, a mimo jiné jsem se ptal na osud uniformy a jejího bratra. Dostal jsem krátkou informaci, že uniformu má švagrová v Karlových Varech a bratr již nežije. Víc jsem se nedozvěděl.

V posledních letech, kdy jsem pátral po osudech Bouzováků působících za 2. světové války ve Velké Británii, chtěl jsem již zveřejněné vzpomínky doplnit o tomto muži ze zmiňované uniformy. Pomocí kamarádky se mi podařilo zjistit adresy rodinných příslušníků a od nich informace o něm.

Zmiňovaný muž se jmenoval Stanislav Konečný narozený 13. 2. 1923 v Bezděkově. Jeho otec téhož jména se narodil v roce 1895 a byl zedníkem, později listonošem. Matka, narozená 1896, se jmenovala Ludmila (rozená Majerová z Bouzova). Spolu se jim narodilo pět dětí, z nichž chlapec Václav po rodinné tragédii zemřel. Nejstarší byla Marie (Zákravská) nar. 1920, Stanislav 1923, Miroslav 1931 a Ludvík 1935. Ve třicátých letech si postavili rodinný domek na Dolech. Standa chodil do Obecné školy na Bouzově, na měšťanku v  Lošticích. V Ostravě se vyučil zedníkem a pak začal navštěvovat Střední průmyslovou školu stavební v Přerově. Další jeho život, podobně jako život většiny lidí v bývalé ČSR, byl ovlivněn okupací a pak následující světovou válkou. V roce 1943, kdy se nedostávalo v Německu pracovních sil, byli nařízením či velkou vstřícností ředitelů škol odesíláni studenti středních škol na nucené práce do Německa. Toto postihlo i Stanislava, který byl nejdříve poslán do Německa a potom do okupované Francie budovat a zpevňovat úkryty pro nacistické ponorky, které byly neustále bombardovány spojeneckými letouny. Standa byl odeslán do Bretaně opevňovat objekty ve velmi důležité ponorkové základně v Saint Nazaire.

Pevnost Saint Nazaire – přístav s třemi úkryty pro německé ponorky operující v Biskajském zálivu a Atlantském oceánu. Zde byl zbudován největší suchý dok na opravu velkých válečných plavidel. Tam například směřoval poškozený Bismarck, který byl však potopen. Tento suchý dok byl nenávratně poškozen 28. 3. 1942 pomocí zastaralého torpedoborce Campbeltown, který byl naložen 4 tunami účinné výbušniny. Akce se zúčastnilo 600 členů výsadkového komanda, z kterého se vrátila do Anglie asi jedna třetina, zbývající buď padli, či se dostali do zajetí. Silná exploze zabila přes 280 německých vojáků- především důstojníků a zahynulo i značné množství francouzských civilistů. Suchý dok byl až do roku 1947 mimo provoz.

Kromě tohoto doku byly zde zřízeny velké betonové kryty pro ponorky. První část byla již vybudována v roce 1941 (4 boxy). Postupem času zde bylo vybudováno 14 betonových krytů. Původní strop měl tloušťku 3,5 metru a pak byl zesílen 1,7 m vrstvou železo – betonu na klenbě z ocelových nosníků a poté byl zakryt roštem z masívních betonových kvádrů na 2m vysokých opěrných pilířích. Přesto, že přístav byl neustále bombardován (hlavně ponorkové boxy), na provoz to nemělo velký vliv. Největší nálet se konal na jaře 1943. Útoku se účastnilo 400 spojeneckých bombardérů s velkými ztrátami. Objekt nebyl nijak vážně poškozen. Opravy byly průběžně prováděny. Zajímavostí je, že na ochraně tohoto objektu se podílely i pancéřové zvony z československého pohraničního opevnění.

Při velkém bombardování této základny utekl Standa s kamarádem na francouzský venkov. Ve vesnici Le Pont de  Louen u města Nantes byli místními vinaři objeveni v kupce sena. Zde se ukrývali a pomáhali rodině se zemědělskými pracemi. Tam navázali upřímné přátelství, které po roce 1966 je udržováno i dalšími generacemi rodu. Tito lidé jim zprostředkovali spojení na francouzské podzemí hnutí (F. F. I.) a tak se mohli zapojit do partyzánského boje. V době od 4. 8. 1944 do 27. 10. 1944 je zapojen do vojenské služby ve spojenecké armádě. Dnem 9. 12. 1944 je zapsán u Československé armády a je poslán do Velké Británie na radiotelegrafický výcvik pro Čs. tankovou brigádu. Do bojů je nasazen koncem března u Dunkerque. Zde ho zastihl konec války.

Po ukončení bojů je tanková brigáda pod velením gen. A. Lišky přesunuta po trase Kassel, Kreuzbach, Norimberk do ČSR, kdy hranice vlasti překračuje 18. 5. 1945 v 19.30 hodin. Následuje účast na vojenské přehlídce brigády, které se účastní nejen prezident republiky, ale i velké množství Pražanů. Po několika týdenním pobytu ve vlasti se mu podařilo dostat na dovolenou domů, na Bouzov, a vysvětlit po roce, co se s ním celou dobu, když nebyl ve spojení s rodinou, dělo. Zde se setkal i se svým mladším bratrem Mirkem a poměřili, kdo má lepší pistoli. Mirek je do dneška přesvědčen, že jeho parabela byla lepší než Standův colt. 21. srpna 1945 byl propuštěn na trvalou dovolenou a ihned šel dokončit svá středoškolská studia na stavební průmyslovku do Liberce. Po jejím ukončení byl poslán na umístěnku na východní Slovensko (Stropkov, Třebišov, Bardějov, Michalovce) obnovovat válkou poničená města. Po ukončení této mise odešel na západ Čech. Působil u společnosti Zemstav a později u IPS Praha, kde se v pozici hlavního inženýra podílel na výstavbě Uhelného velkokombinátu ve Vřesové a dalších významných staveb v tomto regionu.

Při pobytu na západě Čech se seznámil s ovdovělou paní Jiřinou a v dubnu 1955 uzavřeli v Praze na Staroměstské radnici sňatek. Této, v životě významné události, se však nemohl zúčastnit otec manželky, protože si v té době odpykával pětadvacetiletý trest za vlastizradu. Člověk, který za války prošel nacistickými koncentráky, byl vězněn zemí, za kterou bojoval. Jak příznačné – dle jeho vyjádření věznění (Mírov, Valdice, Leopoldov) horší jak nacistické koncentráky. Když byl propuštěn v roce 1962 na amnestii, ponejprv se setkal se svým vnukem Stanislavem, narozeným v roce 1957. Dlouho si svobody a rodiny neužil, v následujícím roce na následky věznění zemřel.

Velmi náročné povolání zanechalo stopy i na zdraví Stanislava, který 25. 9. 1978 náhle umírá na ischemickou chorobu srdeční. Po sobě zde zanechal nevlastní dceru Jiřinu, která v roce 1968 emigrovala do NSR a Stanislava, který vystudoval VŠE v Praze a po celá léta až do dnešního roku působil v ekonomických funkcích. Poslední pozici zastával ve funkci Disctrit manager Germany v léčebných lázních Jáchymov.

 A u Stanislava (1957) končí existence vojenské uniformy Stanislava (1923). Majitel si ji odvezl na západ Čech, do Karlových Varů. Dlouhá léta byla uložena na půdě ve skříni. Až později v období Standy ml. na střední škole začala sloužit při různých akcích, jak říká, „z frajeřiny“ a jak je u mladých zvykem i s určitým protestem proti výkladu historie, který tehdy běžel. Navíc si bundu- Battle Dress vyzdobil nášivkou indiána- označení americké divize osvobozující západ Čech. Dokážu si živě představit reakci některých učitelů. 

Uniforma sloužila – až dosloužila. 

 Bouzov, březen 2021                                                                            

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..