autor: Jan Mareš
Jak to kdysi předpověděl „šumavský prorok“, nadešel čas „velkého smýčení“ a právě tato zem měla být vymetena „železným koštětem“. Nenávist a pomstychtivá zášť zacházely v krutosti české odvety často až tak daleko, že štvanci hledali útočiště a ochranu dokonce i u ruských okupačních vojsk. Jak tísnivé bylo procházení osady těsně po odsunu.Když pamětník procházel opuštěnou osadu, v mnoha domech bylo ještě jídlo na plotnách, hodiny na stěnách stále ukrajovaly čas, všude kolem pobíhala zmatená domácí zvířata. Domy, vyvlastněné už a přiřčené novým českým majitelům, kteří o ně často neprojevili ani tu nejmenší starost, počaly chátrat a rozpadat se: pokud byly střechy, v těchto končinách často jen doškové a šindelové, už porušeny, postupovala zkáza tím rychleji. Když byla roku 1948 spuštěna železná opona mezi dvěma napříště nesmiřitelnými světy, byly překopány a zataraseny i poslední cesty vedoucí přes hraniční čáru a pole při ní, kdysi s tak obětavou péčí udržovaná, zpustla široko daleko k nepoznání. Stromy v zahradách zplaněly, neboť jak mi jednou duchaplně pověděl člověk odtud – nejen člověk potřebuje strom, nýbrž i strom člověka, aby nerostl jen planě bez užitku. Roku 1956 referuje otec premonstrát Johannes Felhofer ve farní kronice obce Sankt Oswald u Haslachu: „V květnu toho roku zahájili Češi na hranicích truchlivé dílo zkázy. Buldozerem byla srovnána se zemí všechna někdejší lidská sídla podél ostnatého drátu. Jen při okraji katastru obce Sankt Oswald tak bylo zničeno:
v Horním Ureši (Ober Uresch) : 6 domů, kaple,
v Muckenschlagu: 4 selské usedlosti, 2 domky
v Jasánkách (Asang) : 21 domů, kaple
v Dolním Markschlagu (Dolní Hraničné) : 11 selských usedlostí, škola,
v Horním Markschlagu (Horní Hraničné) a na samotě u Stradbaura: 19 domů
v Morau: hamr, 2 domky.
Stovky lidí z rakouského území byly na vlastní oči svědky tohoto nesmyslného ničení: i mnozí ne tak dávní vyhnanci odtud museli teď na vlastní oči přihlížet, jak se jejich obydlí nejprve zřítila záměrně založeným požárem a byla pak definitivně rozdrcena strojem bez mozku. Uprostřed kvetoucích právě ovocných stromů zela jen spoušť a vršily se hromady trosek. A to všechno se událo pouhých deset let a jeden rok po válce.“
Roku 1957 pak zaznamenala táž farní chronika: „Smutné divadlo započalo 4. května tohoto roku. V šest hodin večer otřásla mohutná detonace i okny naší obce: věž farního kostela v Rychnůvku se rázem slehla do cihlové sutě. Po druhé následné detonaci zbyl z kostela jen kopec rudého prachu. I lidem okoralého srdce vehnaly ty scény slzy do očí. Už několik dnů předtím byla se zemí srovnána fara a ostatní domy obce. Tísnivá atmosféra na nás doléhá hlavně v místech, kde stával kostel sv. Václava. Rychnůvek byl přitom se svým vyvýšeným kostelem jakýmsi odedávným symbolem té pohraniční končiny a znali ho, zdaleka na dohled, i z kraje v údolí řeky Mühl (na ni upomíná jméno celé hornorakouské oblasti Mühlviertel, které se ovšem odvozuje i od staršího výrazu pro kopec Bühel /také Mihel/ a znamená tedy vlastně „kopcovitá“, nikoli „mlýnská“ čtvrť; česky se té řece, jejíž rameno zvané Steinerne Mühl tvoří i kus naší hranice, říkávalo také Mihela. Později byly trosky vsi odklizeny a dnes už jen zasvěcenec pozná, že se tu někdy rozkládalo lidské sídlo. Kosti mrtvých, kteří spí na zarostlém hřbitově blízko někdejšího kostela, budou však při pozdějších odkryvech půdy neklamným svědectvím té skutečnosti.“ Stejně jako kostel v Rychnůvku ostatně skončily i kostely a kaple mnoha okolních šumavských obcí daleko podél hranic, nejblíže odtud veliký kamenný kostel svatého Jana a Pavla v rovněž zaniklých Kapličkách. Jen mezi Guglwaldem a Třístoličníkem zřídili mezitím na rakouské i bavorské straně někdejší vyhnanci celou řadu kaplí a památníků v upomínku na starý domov: promlouvá z nich bolest nad jeho ztrátou, nikdy však ani stín nekřesťanské nenávisti či odplaty. Děti a vnuci sice ještě – byť už jen matně – rozumějí smutku svých rodičů a prarodičů, hovoří však už řečí kraje, který se jim z původní ciziny, jíž byl ještě generaci vyhnanců, stal druhou novou vlastí, a berou radostný podíl ze svobody, toho po zdraví a domově nejvyššího pozemského statku. Jakže to řekl starý Řehoř ze Stifterovy slavné povídky Hvozd? „To si pomohli… Jen se upokojte, děti moje!“
Země, která se dobrovolně zbavila tří milionů svých původních obyvatel, byla rázem ochromena. O hospodářství se ve vylidněných oblastech neměl kdo starat a dílo zkázy dokonala armáda, kolektivizace a socializace venkova.V roce 1951 byla zavedena dvě pásma, zakázané a hraniční. Do zakázaného pásma v šířce dvou kilometrů nesměl kromě Pohraniční stráže nikdo vstoupit. Lidé z chalup byli vystěhováni a osady byly srovnány se zemí. Do hraničního pásma, které dosahovalo šířky až 12 kilometrů, měly přístup pouze dobře prověřené osoby, členové KSČ a pomocníci Pohraniční stráže, jejichž úkolem bylo pečlivě sledovat každý podezřelý pohyb neznámých osob a udávat je. Odsunutí Němci z obce Rychnůvek, do níž patřil i Svatý Tomáš, vybudovali v 70. letech v blízkosti hranic u vesnice St. Oswald bei Haslach památník jejich rodné obci, která byla 9. června 1959 srovnána se zemí a jejíž demolici z dálky smutně přihlíželi. Na místě kostela sv. Václava dnes stojí prostý dřevěný kříž a kamenný oltář a kolem je rozmístěno několik dřevěných lavic. Každoročně se na tomto místě konají poutní mše za účasti bývalých obyvatel a jejich potomků. To, jak ten kus země i nám Bohem daný v dědictví vypadá dnes, si ostatně může každý ověřit na vlastní oči a srovnat navíc s rakouským sousedstvím.
Zdroj Der Böhmerwald – Seele und Pulsschlag einer Landschaft, Kniha dvorního rady a gymnaziálního ředitele na odpočinku Aloise Sonnleitnera (je mj. i autorem průvodce po Šumavě a údolím Vltavy na základě úryvků z díla Adalberta Stiftera) vyšla v zemském nakladatelství Landesverlag v Linci jako součást řady mapující jednotlivé oblasti Horního Rakouska.
Napsat komentář