Vladimír Horák, partyzán v Zarevu 3. dokončení

Partyzáni bývalé skupiny Luč Arkadij Alexsejevič Radajev, Dimitrij Antonovič Žirko a Vladimír

Partyzáni bývalé skupiny Luč Arkadij Alexsejevič Radajev, Dimitrij Antonovič Žirko a Vladimír

Dlouhá Lhota březen 1945

На добрую и долгую память Лучшему другу из наших людей в Чехо-словакии Владимеру Гораку  от Алексея Саинака. В память расставания и отезда в Росию и честь изговода в бойеве 8-12-45г. Прощай – Na dobrou a dlouhou vzpomínku na nejlepšího přítele našich lidí v Československu Vladimíra Horáka od Alexeje Sainaka. Na památku rozloučení a odjezdu do Ruska a na čest povídat si v bitvě 8-12-45g. Sbohem

На добрую и долгую память партизану Гораку Владимеру Володя не забывай никогда этих тяжолых времиям которые  мы пережили в ток тяжолых условях. Парашутист 4 Фронта Хлуд. Na dobrou a dlouhou vzpomínku partyzánovi Vladimíru Horákovi. Voloďo nikdy nezapomeň na ty těžké časy, které jsme zažili v tehdejších obtížných podmínkách.

Parašutista 4 frontu Chlud ( Roman Vasiljevič Chlud ze skupiny „Jermak“)

21 декабря 1945г. На память! Лучшему товарищу и другу Владимеру Гораку от Илущенко Алексея   Помни! Германии С уважением – 21. prosince 1945 Pro vzpomínku! Nejlepšímu kamarádu a příteli Vladimíru Horákovi od Iluščenko Alexeje Pamatuj! Německo S pozdravem.

Oldřich Šafář „Mauser“, třetí velitel partyzánské brigády Jana Koziny

Válka skončila a dostavila se úleva a euforie přeživších. O těch, co nepřežili, často včetně jejich rodin, bylo napsáno mnohé, a po právu. Obětovali vše. Ale i přeživší si nesli následky války často po celý život. Od okamžiku, kdy Vladimír prováděl sabotáže ve Vsetínské zbrojovce, a zejména když odešel do lesů, visel nad ním a jeho rodinou Damoklův meč. Stačilo prozrazení od všudypřítomné sítě konfidentů, zajetí při bojových akcích, ale i smrt při nich, a celá rodina by byla ve smrtelném ohrožení. Zvláště pak když rodina věděla, co dělá. Stres, 24 hodin denně a den za dnem život ve strachu, že na dveře zabouchá Gestapo. Těžko si představit, jak se s takovou situací vyrovnávat. Zvláště, když tito mladí muži, nepochybně extrémně odvážní, ale i stejnou měrou hazardující, včetně Vladimíra, dělali věci nerozumné. Napsat ženě dopis v době, kdy byl u partyzánů, i když poslaný přes síť spolupracovníků, mohlo mít fatální následky. Jednou se vrátil Vladimírův tchán Josef Sehnal domů a malá „Doda“ (Vladimírova dcera Dobromila), ho přivítala slovy „Laďa psal“. Slova odposlechnutá od dospělých, která, vyslovena ve špatném čase, na špatném místě a před špatnými lidmi, mohla přinést to nejhorší

Přestože byl Vladimír stále veden jako zaměstnanec Vsetínské zbrojovky, už se do ní nevrátil. Jako odbojář dostal na ulici Maršála Stalina (dnešní Masarykově třídě), v Olomouci prostorný byt a pracoval ve správě konfiskačních skladů. Po nějakou dobu s nimi žil i Zdislaw Nowacki (Zich) z Jermaku, a snad i kapitán Nikolaj Ignaťjevič Chimič (капитан Николай Игнатьевич Химич), ze skupiny Mistr Jan Hus, než na Vladimírovi vyloudili kořistní, předválečnou americkou limuzínu, se kterou odjeli na Polsko.

Ale ani armáda na Vladimíra nezapomněla. 1. 3. 1946 byl povolán do presenční vojenské služby k pěšímu pluku 34 „SJČ“ (střelce Jana Čapka?, 5313. pěší pluk Opava – Bruntál?) v Opavě, byl zřejmě zařazen i do kurzu důstojníků v záloze. Službu ukončil 31. 12. 1946 a od 1. 1. 1948 je uváděn jako podporučík pěchoty a velitel partyzánské čety v záloze.

S bývalými partyzány jako důstojník Československé armády

Se synem Vladimírem v atelieru pana Zeleného

1. 3. 1946 prezident Československé republiky vyznamenal Vladimíra Československým válečným křížem 1939, ministr obrany mu 13. 3. 1947 udělil Odznak Československého partyzána, dále získal Pamětní medaili k 20. výročí osvobození ČSSR, Československou medaili Za chrabrost, Československou vojenskou medaile za zásluhy a Pamětní medaili Československé armády v zahraničí.

Práce ve správě konfiskačních skladů, přerušená vojenskou službou, určitě nebyla Vladimírovým snem. Excelentní automechanik toužil po vlastní autodílně, což nebylo tak jednoduché. Nakonec se dopátral, že se ve Šternberku uvolnila národní správa nad jednou autodílnou v ul. Příkopy. Problém však byl v tom, že tuto autodílnu zruinovali dva předchozí správci z řad zlatokopů, byla těžce zatížená dluhy, které bylo nutné převzít. Volba to byla těžká, ale sen je sen.

Národní správa mu byla přidělena a Vladimírova rodina shromáždila veškeré finanční prostředky na první splátku dluhu a nákup rozkradeného zařízení autodílny. 

Vladimír nemohl tušit, že brzy bude vést boj se soudruhy, který nemůže vyhrát. Sám v roce 1945 do strany vstoupil s naivní představou, že bude moci podnikat.

Rodina však stále bydlela v Olomouci, protože v roce 1947 již byla většina nemovitostí ve Šternberku, který byl prakticky od roku 1938 stoprocentně německý, přidělena jak zlatokopeckým nájezdníkům, tak i náplavám z celé země. Shodou náhod narazil na rodinný domek na nábřeží potoka Sitky U Střelnice, ve kterém žila sudetská Němka, která nebyla zařazena do odsunu, ale po zjištění, že se její manžel ze zajetí nevrátí, sama o odsun požádala.

Vladimír, Dobromila a dcery Dobromila a Věra krátce po příjezdu do Šternberka

Tak se rodina na během roku 1947 přestěhovala z Olomouce do domu U Střelnice 17. Autodílna díky Vladimírovým schopnostem začala velmi rychle prosperovat i díky tomu, že manželka Dobromila vedla nekompromisně účetnictví firmy. Díky tomu mohl Vladimír přijmout jednoho tovaryše a tři hochy do učení.

V městě se rychle sešla komunita živnostníků, národních správců a také bývalých odbojářů, partyzánů, která si po letech války užívala své úspěchy a žila naplno. Byli tehdy něco jako místní popové hvězdy. To bylo trnem v oku především místním soudruhům, kteří sice mnohdy získali lukrativní nemovitosti, ale stále to byli ti s holými zadky. Večírky v hotelu Černý orel, kde byl národním správcem bývalý partyzán František Dvořák, byly časté a hlučné. Vlastnictví tří aut budilo u soudruhů závist přecházející do nenávisti. Té nenávisti, kterou po únoru 1948 proti Vladimírovi a jeho rodině rozpoutali. 

Po ztrátě autodílny v 50 letech Vladimírovi nezbylo nic jiného než se nechat zaměstnat v začínajícím podniku Chronotechna, kde využil všech svých znalostí ze zbrojovek jak v Brně, tak na Vsetíně. Dokonce byl vysoce hodnocen a titulován úderníkem. Ale atmosféra se i tam rychle měnila.

Při májových oslavách do roku 1948  mohl Vladimír ještě vést bývalé partyzány, ale to se rychle změnilo.

Vladimírově rodině bylo umožněno nastěhovat se do domu U Střelnice 17 již v březnu roku 1947 s tím, že příděl a dekret budou vydány dodatečně. Proto 20. 7. 1948 oficiálně o příděl požádal na MNV ve Šternberku. 7. 1. 1949 pak byl sepsán závazný protokol o přídělu s tím, že po zaplacení odhadní ceny 35 174 Kč se stane Vladimír vlastníkem rodinného domu. V březnu pak byla požadovaná cena zaplacena.

Dekret o vlastnictví domu však Vladimír nikdy neobdržel, naopak, rodina byla na popud místních komunistů soudně vystěhována do zdevastovaného, dnes již neexistujícího domu na Třídě ČSA. 

Jedna z mála dochovaných, nepříliš kvalitních fotografií z domu U Střelnice. Na snímku dcera Dobromila a německý ovčák Nero.

(Někdy v té době Vladimír odchází z Chronotechny pracovat do leteckých opraven Letov v Olomouci. Ale i tam ho dostihuje minulost, a tak 9. 12. 1959 využije nabídky přátel a stane se montérem v Uničovských strojírnách, kde nakonec pracuje až do důchodu).

Nicméně šedesátá léta přinášela i oteplení v politice, přišly první rehabilitace a Vladimír si vypracoval takovou pozici, že mohl vycestovat na montáže do Itálie, později i do Iráku. Dokonce s ním byla natočena rozhlasové reportáž z partyzánské Fryšavy. 

Zatímco bratr Václav byl oficiálně rehabilitován a finančně odškodněn, Vladimírovi byla udělena medaile k 20 výročí osvobození, což bylo zřejmě považováno za dostatečné. Došlo také na různá setkaní spolubojovníků včetně Faustova i Komova.

Setkání bývalých partyzánů ze skupiny „Zarevo“ ve Fryšavě někdy v sedmdesátých letech. Zprava velitel kpt. Pavel Vasiljevič Fjodorov, „Faustov“, náčelník štábu Vladimír Francevič Kadlec „Komov“ či „Ivan Hrozný“ a bratři Václav a Vladimír.

Vše se vrátilo do stejných kolejí po roce 1968. Žádné montáže v zahraničí, ale také žádné další ústrky. Soudruzi se unavili, víc je stravoval kanibalismus ve vlastních řadách než dění mimo ně.

Vladimír odešel z tohoto světa 30. 1. 1992.

Seznam členů skupin LUČ a Zarevo s daty, od kdy byli oficiálně zařazeni do diverzní jednotky:

Podklady:

Osvědčení o státní a národní spolehlivosti, Hlušovice  14.1.1946

Stručná charakteristika skupiny kap. R.A.Faustova – Zarevo 3.3.1946

Žádost o přiznání charakteru československého partyzána 3.3.1947

Potvrzení MNO a Min. vnitra o přiznání charakteru partyzána 9.4.1947

Charakteristika odbojové činnosti skupiny Vladimíra Horáka 1941-1944

Kvalifikační listina pěšího pluku 34 „SJČ“ v Opavě z 30.5.1949

Osvědčení MNO, že je účastníkem národního boje za osvobození 10.2.1978

Svědecká prohlášení:

Rudolf Bezděk 10.5.1970

Rudolf Hořčic 1969

Stanislav Mika 2.8.1982

Publikace:

Zdeněk Jelínek-Partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo 1988 Kolín

Protipartizánské operace na Moravě v letech1944 – 1945 Vladimír Černý Disertační práce Brno 2006

Анатолий Михайлович Сергиенко, kniha „Курс – аэродром «Три дуба“, 2010