autor: Jaromír Fischer, Bouzov

    Tentokrát se budu věnovat vzpomínání, na období, které prožila tehdejší většina mužů, kteří museli absolvovat základní vojenskou službu (dále ZVS). Mnozí z vás by rádi věděli, jak se k takové službě dospělo. Většinou z hodin dějepisu si pamatuje o válkách žoldnéřských armád. Ale ono tomu tak vždy nebylo. Byla období, kdy zbraní se chytili prostí lidé k obraně svých práv-většinou to bylo při různých revolucích (husitská, francouzská a mnohé další).

    Právě za této Velké francouzské revoluce v roce 1793 byla vyřčena a uskutečněna zásada branné povinnosti. Občan měl právo, ale i povinnost bránit svou vlast. U nás, v tehdejším Rakousku, došlo k zavedení všeobecné branné povinnosti 5. 12. 1868. Tehdy měli podle zákona povinnost dostavit se k odvodu všichni muži od 20 do 22 let. Odvody se uskutečňovaly každý rok a počet odvedenců určoval parlament na 10 let dopředu. Délka služby byla 3 roky a postupem času se její délka zkracovala. Před začátkem 1. světové války byla délka služby už 2 roky, jen u námořnictva roky čtyři. Ovšem se zvyšujícím se nebezpečím válečného konfliktu se zvyšoval počet odvedenců. 

    Z první republiky byl 19. 3. 1920 přijat branný zákon a v něm byla zakotvena délka služby na 14 měsíců. V roce 1934, v době rostoucího napětí, definitivně stanovena na čtyřiadvacet měsíců. Toto ustanovení převzaly i poválečné zákony, snižoval se však věk nástupu na ZVS z 21 na 19 roků a zákon z roku 1958 určoval nástup na ZVS v 18 letech. Tohle ustanovení se však nenaplňovalo, branci nastupovali k vojenským jednotkám v jednom podzimním termínu (od roku 1969 v jarním a podzimním) a to po dosažení 19 roků. V této době se objevuje termín náhradní služby, která byla pro ty muže, kteří bez vlastního zavinění nebyli odvedeni do konce roku, v němž dovršili 30 let a do tohoto věku nenastoupili ZVS z vážných rodinných důvodů. Do náhradní služby byli odváděni i mladí muži, kteří vykonávali práce v těžkém průmyslu a hornictví. Náhradní služba se vykonávala v délce 5 měsíců. Po zavedení vojenských kateder na vysokých školách se zkracovala vysokoškolákům- absolventům ZVS na 1 rok. 

    Po roku 1989 došlo v následujícím roce ke zkrácení ZVS na 18 měsíců a o tři roky později na měsíců 12. V souladu se zákonem o civilní službě z roku 1990 bylo umožněno z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání odmítnout ZVS. Délka civilní služby se prodlužovala o ½ délky ZVS.

    Nová armádní koncepce počítala s vybudováním poloprofesionální armády, která měla mít 40 000 mužů – polovinu z nich by tvořili vojáci základní služby. Začalo se již uvažovat o postupném prosazení plně profesionální armády. To se stalo k 1. lednu 2005. Poslední vojáci ZVS v počtu 878 ukončili své působení v armádě 31. 12. 2004.

     Ještě několik zajímavostí z historie:

  • Rok 1649, do armády vstupovali vojáci dobrovolně, ale celoživotně. Pokud se neválčilo, mohli vojáci odcházet na dlouhodobou dovolenou, která mohla trvat i několik let.
  • Rok 1781- císař Josef II. zavedl vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy. Verbování nahradily odvody (i násilím), služba byla celoživotní, dlouhodobé dovolené zůstaly
  • Rok 1802 – konec doživotní služby. Služba u pěchoty 10 let, u jezdectva- 12 let a u dělostřelectva let 14.
  • Rok 1848 – zkrácení vojenské služby na 8 let, dlouhodobé dovolené stále zůstaly
  • Rok 2005 – branná povinnost se vyhlašuje při ohrožení státu nebo vyhlášení válečného stavu

        Doba našeho mládí rychle plynula a najednou jsme dospěli k věku plnoletosti, 18 let. A s tím souvisela povinnost dostavit se k vojenskému odvodu. V tom roce, kdy jsme šli před komisi, která měla posoudit naše schopnosti k ZVS, šly dva ročníky. My mladší jsme v době odvodu neměli ještě ani 18 let, nedosáhli jsme zletilosti, ale tehdejší režim si s tím žádný problém nedělal. Po karibské krizi bylo potřeba mít silnou a početnou armádu, která by ochránila zájmy socialismu před našimi úhlavními západními nepřáteli (kapitalisty).  Všichni, kteří jsme tehdy šli k odvodu, jsme byli uznáni schopnosti vykonávat službu v Československé lidové armádě (ČSLA).  Pravdu o zdravotním stavu mnohých odvedenců, schopných ZVS, jsem se dověděl o několik roků později z jejich zdravotních a kádrových materiálů.

    Poněvadž v době odvodu jsem se svými kamarády navštěvoval vysokou školu, měl jsem možnost využít zkrátit si ZVS na jeden rok. Kdo by toho nevyužil. Ale ono to mělo také své ale…… . Po dobu dvou roků studia na VŠ jsme museli každý týden jeden den absolvovat přípravu na vojenské katedře. Byli jsme seznamováni s teoretickým, ale i s praktickým výcvikem. V tu dobu na vojenské katedře v Olomouci jsme byli cvičeni na pozici zdravotníka. To byla určitá „ulejvárna“ ve srovnání s katedrami na jiných VŠ, kdy se tamní študáci připravovali na velitele bojových jednotek. My jsme „vojnu“ hlavně získávali studiem a přezkušováním znalostí základních vojenských předpisů. Větší část byla věnována odbornému výcviku. Dnes mohu říci, že mi to v dalším životě mnohokrát pomohlo a znalosti tehdy získané mi pomohly zachránit i jeden dětský život. Určitě v mém případě to nebyla vojna, doba ztraceného času. V průběhu dvou let jsme museli též absolvovat několik vícedenních soustředění a na závěr jsme museli zvládnout měsíční soustředění v Uherském Hradišti, které bylo zakončeno závěrečnými zkouškami z teoretické a praktické přípravy. Po úspěšném absolvování všech vojenských prověrek a zdárném ukončení studia na vysoké škole mohl „šťastný“ mladý muž „radostně „ nastoupit na jednoroční ZVS s hodností absolvent. 

    Na období přípravy na vojenské katedře velmi rád vzpomínám. Byli jsme mladí, většinou jsme se všichni dobře znali, ze všeho jsme si dělali legraci, takže  tahle vojenská příprava nebyla nijak zvlášť stresující. Zvláště v prvním ročníku jsme měli velitele i učitele velmi lidské. Velitelem naší skupiny byl bojovník od Dukly, Slovák, člověk s velmi otcovským přístupem k nám. Nebylo by snad mezi námi někoho, kdo by jej neměl rád. Často nám vyprávěl své zážitky z bojů a osvobozování Slovenska Svobodovou armádou. Po odborné stránce jsme byli cvičeni na pozici zdravotníků vyšších jednotek. Tuto odbornou výuku prováděli většinou vojenští lékaři vyššího věku. Rád vzpomínám na plukovníka Hégra, který nás měl z anatomie a první pomoci. Svou výuku zpestřoval vlastními zážitky. To se velmi často z učebny nesl strašný řehot a usilovné dupání. To byly pecky. Příkladně jednu, kterou si do dnešních dnů pamatuji. Zrovna probíhala výuka ústní hygieny a péče o chrup a náš milý plukovník začal líčit vlastní a „velmi“ poučný zážitek. Vyprávěl: „Soudruzi, když jsem studoval, pravidelně jsem chodil do hospody na pivo a těch jsem tehdy vypil tak šest až osm. Neměl jsem jediný zubní kaz. Když jsem se však oženil, manželka mi zakázala tyto návštěvy. Při následné zubní prohlídce mi objevili osm kazů. Delší pauza a následovala perla: „Soudruzi, nežeňte se.“ Byl to člověk velmi lidský a měl pochopení pro hříchy mládí. Byli mezi námi i takoví studenti, kterým lidské tělo a anatomie neříkala vůbec nic. Většinou to byli naši umělci, především výtvarníci. Když byl jeden z nich vyvolán,(komická obrýlená a neustále mrkající osoba), a dotázán, v jaké části těla se nachází srdce a plíce, tento odborník bez uzardění ze sebe vyvalil: „V dutině břišní.“  V tu chvíli vypadalo, že se učebna propadne do nižšího poschodí. A náš plukovník to velkoryse přešel nějakou vtipnou poznámkou. Po které následoval další hlučný chechot. Tak nám nějak proběhl 1. ročník, který nám nastolil jen problémy v pořadovém výcviku. Zvláště obraty za pochodu to byl pro některé horor, kdy hrozilo, že snad dojde i k nějakým zraněním. No, i to jsme po nějaké době zvládli. 

foto:  autor Jindřich Š t r a i t, snímek v archívu autora článku.

      Horší to bylo ve druhém ročníku. Asi se benevolentní přístup důstojníků k nám někomu nahoře nelíbil a dostali jsme jiné a to už byli dosti rasi, jak vojáci říkají „gumy zelené“. Zvláště jeden z nich byl kdysi velitelem pluku (později jsme se dověděli, že právě v Uherském Hradišti) a ten doslova vojnu „žral“. Znalosti předpisů, to byla jeho doména. Nastal konec nekonečné legrace, nastaly doby těžké, běhání po Velikonocích v maskách a jiné vojenské“radosti“ Zvláště ti,co chodili po mrskutu, ti si tedy „užívali“. Obzvláště pro nás všechny byla „zážitkem“ účast na opravdové pitvě. Bylo to někdy z jara, venku pěkně svítilo a my pochodem přes město na pitevnu ve fakultní nemocnici. Sotva jsme vešli za dveře, již někteří po nadechnutí nasládlého vzduchu vybíhali ven a jejich útroby byly ve chvilce prázdné. Další hrdinové dokonce část pitvy absolvovali, a poslední statečné zlikvidoval náš spolužák, který na pitevně vytáhl svačinu a začal s chutí jíst. To už  nevydržel nikdo. Značně zdecimováni jsme se vraceli na základnu. Ten pochod, to byla hrůza, někteří sotva nohy vlekli a nebylo divu, že doprovázející důstojníci šli velmi daleko od nás a s námi nechtěli mít nic společného. 

A že byl náš velitel velmi nekompromisní, to ukázal některým našim spolužákům při soustředění v Uherském Hradišti. Když pár našich kluků na vycházce navštívilo vinné sklepy v Mařaticích, vraceli se „trochu unaveni“, dostali se do sporu s civilisty, až k tomu byla nakonec přizvána hlídka VB a následoval exemplární trest. Kluci byli ze soustředění vyloučeni, tím pádem neukončili zdárně výuku na vojenské katedře a šli na 2 roky na vojnu. K ničemu jim nebyly absolvované dva ročníky vojenské katedry, všechny úspěšně složené zkoušky. Při vzpomínání na právě toto soustředění vybavuje se mi náš průšvih, který byl zapříčiněn našim „přísným“ dodržováním hygienických předpisů. Při výuce zásad kolektivního stravování nám byla důsledně vštěpována myšlenka, naprosté čistoty při přípravě stravy a celkové hygieny. Náš podplukovník nám vštěpoval a u zkoušek důrazně vyžadoval správný postup při umývání nádobí. Nádobí se má mýt pod tekoucí teplou vodou. Tak co jsme se naučili, za co jsme byli i nepříjemně hodnoceni, jsme uskutečnili v praxi. Při službě v kuchyni jsme tohle mytí podle předpisů uskutečnili. Asi po půl hodině přiletěl kotelník a řval, co děláme, že už nemá teplou vodu. My jsme mu citovali předpisy, on nás nazval v..y a odběhl. Po chvilce se místo něj objevil náš milený podplukovník- teoretik, snažil se nám vysvětlit, že ty předpisy se nemusí tak doslova brát, že se musí vycházet ze života a možností, které nám život přináší. Právě tomuto podplukovníkovi jsme říkali latrínový podplukovník, někdy také „dědek“. Jak se k tomu názvu dostal? Pochopitelně, my jako zdravotníci jsme museli také dbát na hygienu v poli a tak nám tento pplk vštěpoval zásady, jak se budují polní latríny, pisoáry a urinoáry. Protože jsme vystihli jeho slabost pro tuto tematiku, tak při zkouškách z jakékoli oblasti jsme vždy zavedli řeč na tuto oblast. To už jsme měli dopodrobna naučené a tak jsme excelovali. I když odpovědi na vytažené otázky nebyly nic moc, latrína a pisoáry to vždy vylepšily a na tváři podplukovníka se rozlil blažený úsměv. Přece nás něco naučil. Dnes chápeme, jak se tehdy musel cítit, když nám vysvětloval, že to, co je v předpisech se nemusí dodržovat a že to platí jen u teoretických zkoušek. Později jsme ve vojenské praxi poznali, že to není jen hygiena, ale týká se to téměř  všech oblastí vojenského zdravotnictví. 

     Na dobu měsíčního pobytu v Uherském Hradišti  dnes vzpomínám rád, i když jsme tam jeli, tak se nám to moc nelíbilo, poněvadž jsme přišli o měsíc prázdnin a po nich přímo do učitelské praxe. Zde se ještě více upevnily přátelské vztahy mezi spolužáky, lépe jsme poznali patolízaly a donašeče a uzavřeli jsme kamarádství se studenty z jiné fakulty. Mezi nimi byl tehdy začínajíci populární zpěvák Pavel Novák. V té době se již v ostravském rádiu často hrála jeho píseň „Vyznání“. S tím jsme se většinou setkávali po zaměstnání na fotbalovém hřišti mezi vojenskými budovami. Byl to kluk, nijak se nad nikoho nevyvyšoval, byl prostě jedním z nás. Sice fotbal nebyla jeho silná stránka, ale vždy se snažil a hrál opravdu fér. Jak se říká ,“ sláva mu nelezla na mozek. „ Během vojny se ještě jednou setkám s jeho osudy a o těch Vám povím později. Tak jsme v červenci ukončili vojenské soustředění a rozešli jsme se učitelská místa, která nám byla přidělena umístěnkami. Od té doby už jsem značnou část kamarádů neviděl a jen nedávno při „zlatých promocích“ jsem se s některými setkal. No nepoznali jsme se, a až po určité komunikaci a pozorování jsme věděli, i o koho se jedná. A musím říci, i když jsme se padesát let neviděli, kamarádství mezi námi nadále zůstalo. 

Pokračování příště.

leden 2022