Autor :   Jaromír  Fischer, Bouzov

    Po dvou dnech plánovaného, ale nedovoleného, volna jsme se v podvečer poslední červnové neděle roku 1969 sešli na olomouckém nádraží a vydali se v ústrety nových vojenských zážitků. První problém nás čekal v přeplněném vlaku na Prahu. Do vagonu jsme se jak takž vecpali, ale potíž byla v naší početnosti a především ve výbavě. Museli jsme stát v uličce (což nám nevadilo), ale spolu s námi tam byly i naše plné polní, které bránily volnému průchodu cestujících. Po příchodu průvodčí, která zjistila už propadlou platnost našich puťovek a u jednoho dokonce změnu trasy přesunu, nastala situace, kdy průvodčí rozhodla, že nás na nejbližší stanici vyloučí z přepravy. Až na přímluvu všech cestujících se chudáčkům – vojáčkům toto příkoří přes skřípění zubů průvodčí nestalo. A najednou jsme byli v Praze, kde se naše cesty měly rozejít s tím, že se možná už nikdy neuvidíme. Volného času před odjezdem našich vlaků jsme využili pro definitivní rozloučení s naším „milovaným“ Hatášem.

    Součástí naší výuky v Žilině bylo i vyplňování zdravotní dokumentace. Do této oblasti pařilo i vyplnění Zdravotní knížky vojína, která byla vždy uložena na ošetřovně útvaru. Při výuce se jednomu z nás podařilo uzmout jednu nevyplněnou knížku. Ač se po ní pátralo, nepodařilo se ji najít. A zrovna náhodou se nacházela u jednoho z nás, který s námi cestoval do Prahy. Už v Žilině byl plán, jak by se dala využít. Jenže tam nebyl čas a ten se našel při čekání na vlaky v Praze. Už na Slovensku jsme si všimli, že naši důstojníci Hatáše „moc „ nemusí. Na nádraží jsme „společnými silami“ knížku vyplnili. Rodinná, osobní anamnéza, prodělané choroby, očkování, válečná zranění atd. Pochopitelně vyplněno tak, že Hatáš měl snad všechny psychické, pohlavní choroby nejhoršího rázu, hlavně byly zdůrazněny nemoci způsobené alkoholismem a nadměrným kouřením. Na závěr bylo vyzdviženo Hatášovo heslo: „Buděm slúžiť do roztrhání tela.“ Vyplněno a odesláno na adresu našeho bývalého velitele roty s přáním, aby knížka byla Hatášovi předána. Bylo nám jasné, že knížka bude doručena dotyčnému, až si ji přečtou všichni ostatní. Jak jsme se domnívali, tak se i stalo. To jsem se dověděl po mnoha letech, když jsem se náhodně setkal s kamarádem, který zůstal dál v Žilině sloužit. Důstojníci i naši učitelé – lékaři se prý neskutečně bavili. To Hatáš zuřil, hlavně zjišťoval, kdo jel do nebo alespoň na Prahu. Těch bylo hodně a tak jeho pátrání nevedlo k cíli. To byla naše odplata za příkoří, která způsoboval nám, našim předchůdcům i Pavlu Novákovi. 

    Po půlnoci se celá naše parta rozloučila a vyrazili jsme ke svým útvarům. Tímto rozloučením končil definitivně náš studentský život a před námi stála mnohdy životní rozhodnutí, která nám život a společnost připravila. Tam jsme se rozloučili, a už jsme se s některými nikdy nesešli a možná už ani nesejdeme. 

    S dalšími dvěma jsme se vydali na cestu směrem na České Budějovice. Oni po krátké době vystoupili v Pyšelích a pak pokračovali do Lešan u Benešova.  Já pokračoval do Tábora a odtud „rychlíkem“ na Písek. Tam jsem dorazil po osmé a vydal se pěšky do 2 km vzdálených kasáren. Cesta s plnou polní mi nijak rychle neubíhala a na konec mě zachránili vojáci jedoucí V3S. Zastavili, naložili a odvezli do kasáren k dozorčímu útvaru, kterému jsem předal svoje „papíry“. Byl to příjemný major, který si je prohlédl. Na jeho tváři jsem uviděl letmý úsměv, to asi se dostal k termínu, kdy jsem se měl u útvaru hlásit. Poslal mě na sportovní rotu a zavolal na osobní oddělení. A tam nastal problém. Měl jsem totiž nastoupit k hokejistům Dukly Písek (tehdy bojovali o postup do 1. ligy), ale už tam nebylo pro mě místo, poněvadž vojenský šiml dosadil na mé místo veterináře – zdravotníka, který před čtrnácti dny ukončil kurz právě v Žilině. Od vidění jsme se znali. A tak z mého angažmá u hokejistů nebylo nic, i když by se mi to velmi líbilo. A teď co se mnou? Po dlouhém pátrání zjistili, že v Benešově u Prahy u 2. motostřeleckého praporu mají na pozici zdravotníka praporu pouhého vojína, který má minimální zdravotnické zkušenosti a vůbec nemá odpovídající vzdělání. A tak následovalo cestování opačným směrem, cíl Benešov u Prahy. Někdy po 16. hodině  jsem dorazil na místní vlakové nádraží a civilistů jsem se dotazoval po kasárnách. Ony však zde byly dvoje a patřily stejnému útvaru. Jedny byly Pražské, druhé Táborské. A tak do kterých? Nejblíže byly Táborské, ty byly hned u nádraží a tak mé znavené kroky směřovaly k nim. U dozorčího útvaru jsem předal papíry a tam se zjistilo, že jsem se hned na poprvé trefil, 2. prapor sídlil právě zde. Nejdříve jsem se šel představit na ošetřovnu a poté ubytovat k praporu. Jenže ten byl v té době  na cvičení na Šumavě a na pokoji jsem se setkal s absolventem, který však byl od tankistů a u praporu vedl nějaký kurz. Představil se mi jako Petr, ale před šestou zmizel a na pokoji se objevil až ráno před pátou hodinou. On byl z Prahy a takto tajně odjížděl za manželkou. Byl pověstný svými úniky z kasáren. Později se mi přiznal, že na vojně spal jen asi 20 nocí………….. i když jednou, měl hodně namále.

    Do příjezdu praporu ze Šumavy jsem se poflakoval po kasárnách, městě a především v nádherném parku kolem zámku Konopiště. Jako absolvent jsem nebyl na bráně vůbec kontrolován a tak jsem toho mohl dostatečně využívat. Odpoledne a večer jsme s mladším doktorem u piva hodnotili situaci ve státě i u našeho útvaru. 

    Kolem 10. července se vrátili příslušníci našeho praporu (bígoši) zpět do kasáren a s nimi i jejich velitelé čet absolventi – převážně vysokoškoláci. Většina z nich pocházela z Moravy a z Čech pouze dva. Při besedách jsme nacházeli ve svých životech společné známé. Utvořili jsme bezvadnou partu, která však vydržela jen do konce července, poněvadž pak již odcházeli do civilu. Za ně přišli noví absíci, absolventi ŠDZ, většinou středoškoláci. Byli to dobří kluci s výjimkou jednoho jedince ze Slovenska, který velmi rád buzeroval a šikanoval „bažanty“. 

    Bývalí absíci hned po příjezdu do kasáren mně po seznámení řekli památnou větu. „ To ses dostal do pěkné p…le!“ Zpočátku jsem je nechápal, měl jsem královský život, jako bych ani nebyl na vojně. Benešov je pěkné město s útulnými hospůdkami, Praha nedaleko, volné vycházky, nic moc se po mně nechce. Co bych si mohl přát víc. Oni mě však velmi rychle vyvedli z omylu. Vyslovili slovo ZBEČNO. To mně nějak v podvědomí říkalo, že je to nějaké městečko ve středních Čechách. A co my máme s tím společného? Velmi podrobně mně vysvětlili, že je to krycí název pro vyhlášení poplachu, kvůli kterému jsou časté pohotovosti, prověrky a zakázané vycházky. Tato pohotovost se držela, poněvadž vládnoucí kruhy ve státě se pociťovaly být ohroženy tzv. „protirežimními silami“ a armáda měla sloužit k jejich potlačování. Musíme si dnes uvědomit, že to bylo rok po „vstupu bratrských vojsk“ v roce 1968 na naše území a krátce po nástupu“zdravých sil“ v KSČ,  pod vedením Husáka. Tyto „zdravé síly“ v čele s ním si chtěly upevnit svá postavení a především se zalíbit našim „dobrodincům z východu.“ Bylo jim jasné, že k 1. výročí okupace dojde ve státě k demonstracím. Na veřejnosti se šířily letáky, které podobně jako v roce 1939 vyzývaly 21. srpna k bojkotu veřejné dopravy, k přerušení práce a ve 12. hodin k zapnutí sirén. U nás v souvislosti s šířením letáku mezi vojáky byl kontráši (vojenská kontrarozvědka) zatčen a vyslýchán kuchař od tankistů. Pocházel z Prahy a měl slavné příjmení Sochor. Jaké byly jeho další osudy nevím, poněvadž do konce vojny jsem se s ním už nesetkal. Snad to nebyl syn hrdiny SSSR Antonína Sochora?

    18. srpna jsem od velitele praporu a hlavního lékaře dostal příkaz, že se ve 13 hodin mám zúčastnit nástupu na nádvoří Táborských kasáren. Hlavní lékař mě vyzbrojil zdravotní brašnou, kterou doplnil značným množstvím obvazů. (U Prahy mi dobře posloužily k čištění ešusu). S touto brašnou, oblečen v maskáče jsem nastoupil k rotě, které velel náš velitel praporu. 

    Při nástupu měl hlavní slovo velitel útvaru a oznámil okamžitou pohotovost s případným výjezdem. Potom začal dělat osobně kontrolu ustrojenosti a upravenosti mužstva. Vše probíhalo v poklidu, pokud nepřišel ke mně a nezjistil, že můj účes neodpovídá normě a hlavně nemůže obstát u „našich osvoboditelů“. Od počátku června jsem se nestříhal a délka vlasů tomu byla odpovídající. Okamžitě jsem měl být odeslán do města a nedostatek odstranit. Velitel praporu po rozchodu zavelel:“ Okamžitě splňte rozkaz velitele pluku!“ A následovala má obrana: „ A kdo že to zaplatí? O osobní hygienu mužstva se musí postarat útvar.“ Po krátkém vzrušeném rozhovoru nakonec vytáhl z peněženky pětikačku a s výkřikem: „Splňte rozkaz“ jsem s nicotným pocitem vítězství odkráčel za smíchu mých kamarádů do města k holiči. 

    20. srpna kolem 18. hodiny byl vyhlášen poplach s okamžitým výjezdem do Prahy. Nastoupili jsme v maskáčích, s maskami, malými polními, zbraněmi, já brašnou první pomoci do připravených náklaďáků Praga V3S. Musím čtenáře však upozornit, že jsme měli zbraně, mužstvo samopaly vz. 58 a velitelé pistole vz. 52, avšak nevezli jsme naprosto žádné náboje.  Asi se moc dobře vědělo, proč vojsku nevydávat náboje. Náboje ve zbraních, jak jsem se dozvěděl později, měli jen důstojníci z povolání. Proč tam jedeme, co se děje, nám nebylo řečeno (určitá souvislost se současností – ne?). Po příjezdu do hlavního města jsme zamířili do centra, projeli Národní třídou, která v době velkého sucha byla neuvěřitelně mokrá a na chodnících a okraji ulice se válely nějaké dřevěné materiály, které asi měly sloužit jako nějaká improvizovaná barikáda. Jinak ulice byly liduprázdné. Po té jsme odjeli do Uhříněvsi, kde později vznikl improvizovaný stanový tábor. Zde jsme vydrželi v neustálé pohotovosti až do prvních dnů měsíce září. 

21. srpen 1969, rozhánění demonstrantů po 12. hodině. Opletalova ulice a naše V3S. zdroj: ČT 24

    Ráno 21. krátce po šesté jsme ve třech náklaďácích jeli znova do Prahy. Kam se jede, ani slovo. Přijeli jsme na nějaké malé náměstíčko a díky mému kamarádu Petrovi z Prahy jsem se dověděl, že je zde nějaká budova velvyslanectví NDR (Německá demokratická republika). A tu prý máme hlídat před kontrarevolučními silami.  Žádné lidi jsme neviděli, jen krásně vyasfaltované silnice a chodníky a hromádku malých dlažebních kostek. Co tam chtěli dláždit, to jsme netušili. Pravděpodobně tam byly za jiným účelem. Možná podobným jako v březnu 1969 po vítězství našich hokejistů nad SSSR u ruského Aeroflotu na Václaváku. Tam jsme pobyli asi hodinu, a když bylo zřejmé, že žádné vrhání kostek na budovu NDR se konat nebude, byli jsme odvoláni a posláni do Opletalovy ulice u Václavského náměstí (1. příčná ulice pod muzeem k hlavnímu nádraží). Úkolem naší jednotky bylo zamezit přístupu davů demonstrantů na náměstí.

    Zpočátku chodili lidé samostatně a byli na Václavák bez problémů propouštěni. Ale postupem času už to nebyli jednotlivci, ale velmi početné skupiny. Náš velitel dal rozkaz utvořit napříč ulicí rojnici a nikoho nepustit. To se však moc nedařilo a tak vydal rozkaz nasadit na samopaly bodáky a namířit proti lidem. To jste měli slyšet, co se dělo…. vzduchem létaly nadávky, nikoliv kostky, a především bylo slyšet hlasité skandování „HUSTAPO“ (Husákovo gestapo). Vojáci situaci nezvládali (oni se ani nijak nesnažili), davy se tlačily na vojáky a ti samopaly i s bodáky zvedli a dav proudil dál na náměstí. Proto přišla posila v podobě příslušníků Lidových milicí z Kladna, kteří byli převážně vyzbrojeni obušky. To byl ale pěkný dobytek (tomu opravdovém dobytku se omlouvám). Když kolem nás procházela jedna starší paní – babička, obrátila se na naše kluky se slovy: „Chlapci, co tu děláte? Vy si nepamatujete, co se stalo před rokem?“ V tu chvíli vyletěli dva nepříčetní milicionáři a začali milou paní mlátit obušky. Náš velitel, o němž jsem neměl valné mínění, zařval: „Zdravoťák, Kořínek ke mně! Odvedete zadrženou na záchytné středisko!“ Oba dva jsme neměli ani tušení, kde se nějaké středisko nachází a náš velitel asi moc dobře věděl, co bude z naší strany následovat. Záchytné středisko jsme za „rohem ulice“ nenašli a paní jsme s omluvou propustili.

    Poněvadž všechny ulice v centru města byly přeplněny demonstranty, byly k jejich rozhánění povolány jednotky VB a vojenské jednotky ministerstva vnitra, které k rozptylování demonstrantů používaly kolové transportéry, vodní děla a mezi demonstranty vhazovaly slzné granáty. Mezi zasaženými jsme byli i my, kteří jsme neměli proti tomu naprosto žádnou ochranu. Všichni jsme brečeli jak malé děti a vůbec nejhorší bylo, protřít si oči. Ve své brašně první pomoci jsem kromě velkého množství obvazů neměl téměř vůbec nic. Nacházela se tam však malá lahvička roztoku Sanorinu. Nejdříve jsem to vyzkoušel na svých očích, a když to pomohlo, tak jsem pomáhal i svým nejbližším odvážným. Právě nedávno, onen dříve zmiňovaný Petr, na tuto akci nostalgicky vzpomněl. U příslušníků vojsk MV z Kutné Hory jsme viděli jakési potěšení z vrhání granátů mezi civilisty. A jak se říká: „s čím zachází, tím i schází.“ A to se doslova vyplnilo u jednoho z těchto hlupáčků. Slzáky si nacpali do kapes maskáčů. U každého byla delší šňůrka, která sloužila k odjištění granátu. A jak mu z té kapsy vyčuhovala, soused mu ji na lavici transportéru přisedl. Když vstal, aby vrhl další slzák mezi lid, pojistka se vytrhla a granát mu explodoval v kapse. Jeho účinek šel všemi směry. Ven propálil maskáče, dovnitř to bylo mnohem horší. Nejen propálená kapsa, trenýrky, ale i ožehnutý důležitý mužský orgán a část vnitřního stehna. Bolest to musela být značná. Zastavili u nás a požadovali jeho ošetření. Jak jsme tyto chlapce nemohli ani vidět, nezbylo nic jiného, jak mu poskytnout první pomoc. Kalhoty, zbytky trenýrek musely dolů. Jenže kolem desítky demonstrantů, teď diváků. Velitel dal našim klukům povel, aby kolem nás utvořily neprůhledné kolo. To udělali, ale o nějaké neprůhlednosti se nedalo mluvit. A tak demonstrantky viděly 21. srpna 1969 v Opletalově ulici zcela zdarma pánský striptýz. Za povzbuzování a mnohých rad z řad publika jsem jej obvázal a odeslal na další ošetření do nemocnice ve Střešovicích. V očích nejbližších našich kluků jsem viděl jakousi škodolibost i radost, že to tomu zmetkovi patří. Snad zranění nemělo v budoucnu vliv „na jeho funkci.“

    V tu chvíli jsem netušil, co mě bude za chvíli čekat. Jeden z našich vojáků pocházející někde od Michalovců seskakoval z korby naší V3S a při doskoku na dlažbu ulice si způsobil dosti velkou tříselnou kýlu. Bylo nutné jej co nejdříve dopravit do nemocnice. Jenže já kromě zdravotní brašny přeplněné obvazy a nějakých znalostí jsem neměl nic, čím bych mu pomohl. Pomoc v podobě sanitky T 805 a hlavního lékaře nebyla příliš daleko. Bylo to jen pár stovek metrů od nás, na kraji parku před hlavním nádražím. Ale jak se tam dostat přes davy naštvaných demonstrantů. Rozkaz velitele zněl jasně: „Přepravit k lékaři“. Jak, to bylo na mně. Zbraň v podobě pistole nebyla naprosto k ničemu. Leda, že bych si uličku udělal mezi demonstranty otáčením pistole na tkanici nad hlavou, podobně jako kovbojové lasem. To by byla úplná blbost, která mě tehdy ani nenapadla. A tak jsem se pokusil o osvědčený způsob, který v této situaci nemusel vůbec vyjít. Pokus o slušné lidské jednání., které se snad vyplatí. Pistoli jsem zastrčil pod blůzu, na břicho dal brašnu první pomoci s červeným křížem a vydal jsem se k davu demonstrantů. Raněnému jsem řekl, aby šel těsně za mnou. U prvního demonstranta jsem se zastavil se slovy: „ Prosím Vás, pusťte nás k sanitce, kamarád je nemocný a musí co nejrychleji do nemocnice, sanitka je u nádraží“. Mohly následovat nadávky, facky, kopance a bůh ví, co jiného.  Stalo se však něco úplně jiného, nejdříve se rozestoupili oslovení a před námi se nakonec utvořila desítky metrů dlouhá ulička, kterou jsme se dostali až k našemu lékaři. Neutrpěli jsme jediný šrám, nikdo nám nenadával. Úplně stejným způsobem, už sám, jsem se vrátil k jednotce. Tito lidé si byli vědomi, že jsme tam na rozkaz a velmi dobře chápali naše nevděčné postavení. Však my vojáci v Opletalově ulici jsme nikomu neublížili a oni si to uvědomovali. 

To už se do „práce“ daly i ozbrojené složky. Uzávěra v Opletalově ulici u Václavského náměstí. foto: Policejní muzeum ČR

    Čisté svědomí však nemohli mít příslušníci VB, vojsk MV a především příslušníci Lidových milicí, kteří měli na svědomí i zmařené životy mladých lidí. Já jako zdravoťák jsem měl možnost volně se v Opletalově ulici pohybovat. A tak jsem viděl ve 12 hodin úplně nabité Václavské náměstí demonstranty, kteří provolávali hesla odsuzující okupaci a jména vedoucích politiků „Pražského jara.“ Pak se ozvala s megafonu výzva, aby všichni opustili náměstí, což se však nestalo a tak směrem od muzea dolů jely vedle sebe obrněné transportéry VB a vodní děla, která vyháněla demonstranty do sousedících ulic. Klid ve městě nastal až kolem půlnoci, z Prahy jsme byli odvoláni a přesunuli se opět do našeho stanové základny v Uhříněvsi. Tam jsme zůstali ještě několik dnů a až se „soudruhům“ po přijetí „Pendrekového zákona“ zdálo, že je klid, mohli jsme se vrátit zpět do Benešova.

    V dalších měsících pokračovaly neustále pohotovosti i opětovné výjezdy ku Praze do známých míst v Uhříněvsi. Vždy jak hrozilo nějaké nebezpečí shromáždění většího počtu lidí, byl výjezd. Po čtrnácti dnech od srpnového návratu jsme byli u Prahy zase, protože se uskutečnilo fotbalové utkání l. ligy Sparta – Slovan Bratislava a na něm se sešly tisíce diváků. „Soudruzi“ zase měli obavy z nějakých demonstrací. Nic se nestalo, lidé postupně rezignovali a otupěli. Tak začala normalizace, která v našich zemích trvala dalších dvacet let. A kde nás dostala, to si však někteří lidé stále neuvědomují.

Autor :   Jaromír  Fischer, Bouzov                                      červenec 2022

Zdroje: vlastní vzpomínky

               Foto: 21. srpen 1969, rozhánění demonstrantů po 12. hodině,

                         Opletalova ulice, naše V3S,                            zdroj – ČT 24